Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Mach (* 1924  †︎ 2022)

• narodil se 22. července 1924 ve Valteřicích

• ryze česká vesnice Valteřice se v roce 1938 stala součástí záboru Sudet

• studoval gymnázium v Jilemnici, později německé gymnázium ve Vrchlabí

• po maturitě pracoval ve stavebnictví

• po válce vystudoval Vysokou školu inženýrského stavitelství

• kvůli zdravotnímu stavu byl zproštěn vojenské služby u PTP

• pracoval u trutnovského Stavoprojektu, projektoval tzv. Gočárův okruh v Hradci Králové

• stal se zakladatelem Českého svazu stavebních inženýrů

• zemřel 6. října roku 2022

Josef Mach se narodil 22. července 1924 ve Valteřicích nedaleko Vrchlabí. Byl nejstarším ze čtyř dětí. Jejich rodinu živilo hospodářství, které vyžadovalo nasazení celé rodiny. Také Josef musel hodně pomáhat, chodil ale rád do školy a po 5. třídě si sám zařídil postup na jilemnické gymnázium.

Valteřice byly ryze českou vesnicí na rozdíl od nedalekého Vrchlabí, kde žilo více Němců. Lidé potřebovali oba jazyky a proto bylo běžné, že děti chodily „na handl“, tedy na výměnné pobyty, české do německých rodin a obráceně. „Já chodil k Prokůpkovi do německého Lánova,“ vzpomíná Josef Mach, „děti tam na mě pokřikovaly různé říkačky, ale jinak jsem necítil žádnou zášť. Byli to stejní sedláci jako my.“

Dodatečný zábor českých Valteřic

Přestože byly Valteřice české, byly dodatečně zahrnuty do záboru pohraničí, a to až dva měsíce po Mnichovské dohodě 24. listopadu 1938. Pravděpodobně kvůli strategické poloze vesnice, která ležela na silnici z Vrchlabí do Liberce. „Tehdejší exilová vláda, přímo prezident Beneš, vyzýval české zemědělce, aby neopouštěli půdu a svoje statky,“ vysvětluje pamětník, proč jeho rodina zůstala v odtržených Sudetech. „Toho se naši samozřejmě drželi, i když nepříznivé bylo, že náš statek byl první u silnice z Vrchlabí na Hrabačov a byl velice nápadný.“ Čas od času se u vrátek objevovali němečtí zájemci o koupi. „Možná, že jim to nabízeli, nevím, spíš se mluvilo o nějakém záboru než koupi, takže jsme žili v nejistotě. Pořád se hlídalo, kde se kdo objeví a co bude chtít.“

Před válkou byly Valteřice centrem komunistické strany. Vedl ji Josef Hrubý, prosperující krejčí, který si k sobě do dílny vybíral také jen komunisty. „Pošťuchovali se s agrárníky po hospodách při pivu, ale na rvačku snad ani nikdy nedošlo,“ konstatuje pamětník. Po záboru byli vyměněni lidé na radnici, místo starosty přišel nový správce, který si v sokolovně udělal stálý úřad. „Pamatuji se, jak u nás seděl na gauči a mluvil s tátou německy, pěkně svrchu. Táta uměl německy jen trochu, ale dohovořil se, když potřeboval.“ Komunista pan Hrubý byl zatčen a ve vesnici o něm dlouho nic nevěděli. „Až se pak ve vývěsce na návsi objevilo oznámení, že byl popraven.“[1]. Obě dcery Josefa Hrubého byly totálně nasazeny. Ostatním komunistům, kteří u něho pracovali, se údajně nic nestalo.

Josef Mach vzpomíná na událost, kterou během německé okupace provedl s bývalými spolužáky: „Ve školní zahradě byl pomník padlým z první války, tak jsme s klukama koupili věnec a svíčku. Museli jsme pro ten věnec přes hranici, a pak jsme ho položili k tomu pomníku. Říkali jsme si, jak odvážnou věc jsme to udělali a čekali, co bude. Ale nedělo se nic. Starosta chodil kolem a asi si toho ani nevšiml.“

Po záboru mohli Češi ze Sudet chodit do protektorátu na propustky, ale po dvou letech už to nebylo možné. Pamětník nemohl dostudovat gymnázium v Jilemnici, plánoval přestěhovat se a přestoupit do Nové Paky, ale vzhledem k jeho věku rodina tuto variantu zavrhla. Pokusil se dostat na německé reformní gymnázium ve Vrchlabí – bylo to náročné, ale přijali ho: „Byli jsme tam jen dva Češi, ale potíže jsme měli jen první den, pak přestali dotírat. Bavil nás fotbal tak jako ostatní kluky.“ Na vrchlabském gymnáziu se učilo německy a učitelé byli jenom Němci. „Dnes si uvědomuji, že ti staří profesoři byli nejen proti Hitlerovi, ale byli pro republiku,“ vzpomíná Josef Mach na svá středoškolská studia. Na gymnáziu studovali chlapci i dívky. Rok před maturitou byli ale všichni chlapci odvedeni. „A tak jsme maturovali v roce 1943 my dva Češi a naše německé spolužačky. Kluci už byli někde na frontě.“ Po válce pak musel složit dodatečnou zkoušku z češtiny, aby mu maturitu z německého gymnázia uznali.

Po maturitě nastoupil Josef do Trutnova ke staviteli Foskimu. „On to byl Ital, uměl německy i česky,“ vzpomíná Josef Mach. „Jeho paní byla Češka a měli dvě děti – krásnou dceru a syna na vojně.“ Josef šel pracovat do stavebnictví, protože mu hrozilo totální nasazení. Stavitel Foski se přesto bál problémů a proto ho přihlásil ke studiu na Vyšší technickou školu do Drážďan. Byl tam jen párkrát, jednou na geodetickém cvičení.

Ve Vrchlabí byla na počátku války přestavěna původně textilní továrna na závod vyrábějící elektrosoučástky, tzv. firma Lorenz, a byli v ní zaměstnáni váleční zajatci různých národností. „Pracovali tam také totálně nasazení Francouzi,“ vzpomíná Josef Mach, „byli to kluci o něco starší, než jsem byl já. Vedle nás byl řezník a oni k němu přišli a nemohli se domluvit, tak přišli pro mě.“ Josef se učil francouzsky ve škole, neuměl toho moc, kromě ve vyučování neměl příležitost francouzsky, přesto svojí francouzštinou ohromil valteřické sousedy. „Už tenkrát jsme měli rádio a ti kluci k nám chodili poslouchat vysílání ve francouzštině, tak jako my poslouchali Londýn. Čekali na konec války stejně nedočkavě jako my. U nás se to poslouchalo a za to by byl možná provaz, já nevím, možná, ale riskli jsme to.“

Konec války ve Valteřicích

Blížící se konec války poznamenal jinak poměrně poklidný život ve Valteřicích. Němcům z Vrchlabí a okolních vesnic se nelíbilo, že Češi vyvěšují vlajky a slaví vítězství. Přišli do Valteřic a několik chlapů z vesnice zavřeli v sokolovně. Tam jim vyhrožovali, ztloukli je a poté propustili. „Byl tam i můj otec,“ vzpomíná Josef Mach, „Němci tam tehdy zastřelili paní Havlíčkovou, která na úřadě uklízela, a když to tam začalo, tak se údajně schovala za dveře. Neví se, zda ji zastřelili omylem, nebo úmyslně.“

První květnové dny byla silnice před statkem Machů plná prchajících Němců: „Šli pěšky, táhli vozíky, jeli auty i na kolech, všichni se snažili dostat na západ.“ Když pak došlo na odsun německého obyvatelstva, přišel se rozloučit hluchoněmý chlapec Viky, který k nim za války chodil pro mléko. „Byl ve speciální škole v Praze, česky odezíral, a chodil si k nám popovídat. Jeho bratr byl za války popraven v Německu – údajně to byl špión a pracoval pro republiku.“ Hluchoněmý Viky i s matkou  odešel a pamětník o jeho dalším osudu nic neví. Vzpomínka na něj ho ale dodnes rozteskňuje. Rozloučit se po válce přišli i francouzští dělníci od Lorenze a přišel také pan Prokůpek z Lánova, ke kterému pamětník kdysi chodil na handl. „Já znal Prokůpka jako sedláka s koňmi a on najednou přišel v klobouku a s vycházkovou holí a tatínkovi nabízel, jestli nechce jeho statek. Ale tatínek toho měl sám nad hlavu.“ Německá rodina Prokůpkova byla odsunuta s ostatními Němci z Lánova do Německa.

Do Prahy na Vysokou školu inženýrského stavitelství odešel Josef Mach v roce 1946, nastoupil od druhého semestru. Studoval konstrukce a dopravu a začal pracovat jako statik – nejdříve v Trutnově u Nechvátala, kde se dělaly především vodařské stavby. Rok 1948 a únorový převrat ho zastihl ještě za studií. „Šel jsem s kamarády v průvodu z Karlova náměstí za Benešem, ale rozprášili nás.“   

Když se zakládalo JZD, táta i jeho bratr Václav byli proti. „Strejda Václav dal jednomu místnímu komunistovi, jednorukému Jiroušovi, facku. Druhý den ho odvezli. Dostal rok a odpracoval si ho v Jáchymově. Když se pak vrátil, byl špatnej a brzo  zemřel.“ Pamětníkův otec zůstal poslední ve vesnici, kdo nevstoupil do JZD. Měli neúnosné dodávky, navíc kontrolovali, zda neprodávají jinam. „Jednou mi maminka dala v konvičce mléko pro dcerku,“ vzpomíná pamětník, „byl toho litr nebo dva, a zastavil mě ten Jirouš, kam prý to vezu. Nakonec rodiče stejně donutili do JZD vstoupit.“

Základní vojenskou službu nastupoval v roce 1950 už jako absolvent a čerstvý otec. Ocitl se v jednotce PTP ve Hvězdově u České Lípy. „ Hrál jsem s nimi karty, byli to většinou faráři a zemědělci, a poradili  mi, jak se odtamtud dostat. Šel jsem k doktorovi do Litoměřic. A tam mu řekl, jak to je a dýchal jsem pak do jakéhosi stroje, ale vždyť víte, s dechem se dá pracovat.“ Josefa Macha propustili  po měsíci domů a mnoho let pak musel docházet na kontroly se štítnou žlázou. Oba Josefovi bratři sloužili u PTP a oba v rámci vojny pracovali na Ostravsku v dolech.

Slavný Gočárův okruh

První umístěnku do zaměstnání už jako stavební inženýr dostal do trutnovského Stavoprojektu, který měl právě v Trutnově největší pobočku. Šest let dojížděl z Valteřic. Výhodou bylo, že se při tom mohl postarat o rodiče. Přitom pokračoval v postgraduálním studiu na Vysoké škole v Žilině. Jednoho dne si ho pozvali místní komunisté a nabídli mu vstup do KSČ. „V rohu místnosti seděla Naděžda, starší dcera toho valteřického komunisty Hrubého, tak jsem jim řekl, že by to ona měla lépe vědět, jestli bych byl dobrý komunista. Tak to odložili a víc už mě nekontaktovali.“ Josef Mach byl sice šikovný stavební inženýr, ale byl také synem kulaka. „Náš náměstek si dojel až do Valteřic a obešel komunisty ve vesnici a oni mu do očí nic špatného neřekli, přijel se samou chválou. Ale upozorňoval mě, ať jsem opatrný.“ Jedna z prvních věcí, na které se jako projektant podílel, byl průtah Vrchlabím na Špindlerův mlýn.

Po mnoha dalších stavbách se dostal k velkému projektu centrální městské komunikace v Hradci Králové. „Přesvědčil jsem lidi, že to musí být výhledová komunikace,“ vzpomíná Josef Mach, „náš náměstek mi tenkrát řekl: ‚Já Ti fandím, ale jsem zvědavý, kde na to vezmeš ty auta!‘ Tehdy byla taková představa, že v komunistické zemi nebude soukromé vlastnictví, že se auta nebudou vlastnit, ale budou se jenom půjčovat. Ale my už jsme měli nějaké jiné informace než ze školy, z německé literatury, ale museli jsme to prosadit.“ Josef Mach měl velkou podporu od vedení Stavoprojektu, které přesvědčilo hradecké komunistické představitele, a prošla na tu dobu netypická koncepce městských okruhů. Zvláštní byla především tím, že v ní prakticky nebyly rovné silniční úseky a její součástí byla i kruhová křižovatka. Okruh byl pojmenován po slavném architektovi Josefu Gočárovi. Práce na okruhu byly rozděleny do pěti etap (přičemž stavba každé trvala dva až tři roky). Okruh byl v celém obvodu otevřen v roce 1980 po dostavbě Orlického mostu. „Čtyřicet let se nešáhlo na to, co jsme tehdy vyprojektovali,“ hodnotí svoji práci Josef Mach, „povrchy byly dělány na deset let a přitom je mění až teď po čtyřiceti letech.“

Při stavbě využili faktu, že se rozšiřovalo Labe pod Hradcem Králové. Odtěžilo se asi 400 tisíc kubických metrů zeminy, která se využila na násep zemního tělesa okruhu. Dosáhlo se tak plynulé roviny komunikace a také výrazného zlevnění stavby. Při výstavbě docházelo jen k minimálnímu bourání tehdejší zástavby. „Je tam několik problematických míst,“ připouští pamětník, „například nadjezd nad Pospíšilovou ulicí. Původně tam měl být podjezd, ale po zkušenostech s jinými podjezdy v Hradci Králové a neustálými problémy s vodou jsme se domluvili na nadjezdu.“ Domy v okolí měly být zbourány, lidé přestěhováni. „Ale po dostavbě rozhodnutí o zbourání domů zrušili a chtěli jen hlukový tunel. Protestoval jsem, že to mám na papíře schválené. Tak si to nechali vyprojektovat a postavit od někoho jiného.“ Územní plán už počítal i s vnějším okruhem Hradce Králové. „To se mi nelíbilo, já byl přesvědčen, že to musíme nechat až na tu R 35, mysleli jsme že bude do pěti let (do roku 1985) a ona se staví až teď.“ Jednou z tehdejších zajímavostí okruhu byla kruhová křižovatka v místě, kde se na okruh napojovala silnice směrem od Brna. „Tam stála krásná vila, ale komunisti ji nechali zbourat,“ vzpomíná Josef Mach. „Dodnes jsou na té křižovatce zachovány všechny stromy, architekti si to tehdy přáli. Podobná křižovatka je  v Mnichově, tam je ale s podjezdem. A my ji v Hradci připravili tak, aby se případně také dala zčásti zavést pod zem.“

Po roce 1989 si udělal autorizaci a přešel do soukromého sektoru. Byl u znovuzaložení Českého svazu stavebních inženýrů a zakládal stavovský soud, kterému několik prvních let předsedal. Odešel, když ho začala trápit ztráta sluchu. Svůj životní projekt tzv. Gočárův okruh vidí jako úspěšné dílo a je na ně patřičně hrdý. „Snažil jsem se při projektování myslet dopředu a snažil jsem se šetřit,“ říká.

 

[1] Josef Hrubý, krejčovský mistr, 14. 10. 1942 odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě (ilegální KSČ), popraven 1. 2. 1943 gilotinou, Barch (R 3001, 3017), Der Tod von Plötzensee, Ehrenbuch, GDW, Gedenkstätte Plötzensee, viz https://www.ustrcr.cz/uvod/popraveni-plotzensee/