Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Mach (* 1933)

• narodil se 10. dubna 1933 v Leškovicích

• po ukončení tkalcovské školy vstoupil v roce 1950 do protikomunistické skupiny

• distribuce plakátů a letáků na Semilsku

• v červenci 1952 zadržen a odvezen do vyšetřovací vazby v Liberci

• deset měsíců krutých výslechů

• na cele se setkal se svědkem Jehovovým a začal se zajímat o jejich učení

• během procesu s celou skupinou byl Václav Mach odsouzen ke 14 letům vězení za velezradu

• v dubnu 1953 převezen do jáchymovského tábora Rovnost

• v květnu 1953 po převozu do tábora Bytíz opět navázal kontakt s dalšími svědky Jehovovými

• z práce na šachtě kvůli špatnému zdravotnímu stavu a podvýživě převelen na práce na povrchu

• v roce 1956 opět ze zdravotních důvodů převezen do věznice v Leopoldově

• podmínečně propuštěn v roce 1960

• po propuštění se zapojil do činnosti svědků Jehovových na Chrudimsku

• přes kamaráda sehnal práci v Transportě, kde pracoval až do důchodu

• v roce 1984 pro svou činnost u svědků Jehovových odsouzen k trestu 10 měsíců

• vězněn na Borech v Plzni

• po propuštění nadále pokračuje v činnosti církve v Chrudimi

Václav MACH

narozen 10. dubna 1933 v Leškovicích

Největší strach jsem měl z toho, že mě dají na celu s nějakým bláznem. A tak byla první otázka na toho spoluvězně, když nám sundali škrabošky, za co tady je. On mi tehdá řekl, že za bibli. V tom okamžiku ve mně ztuhla krev a já si říkal – blázen! Neuměl jsem si představit, že by se někdo nechal zavřít za bibli

Rodina

Václav Mach se narodil 10. 4. 1933 v obci Leškovice u Chotěboře. Otec byl učitelem na obecné škole, maminka v domácnosti.

„Bratr byl na druhý straně barikády. Zapojil se do Svazu mládeže a tady v Chrudimi dělal nějaký čas předsedu. Pak pracoval v odborovém hnutí. My jsme měli dobré vztahy, akorát ne v některých názorech. Když jsme se sešli u rodičů, tak jsme vedli rozhovory přes půlnoc. Po roce 1968, kdy se rozešel s tím systémem, nastoupil na stejnou cestu jako já – stal se též svědkem Jehovovým.“

Druhá světová válka

Během druhé světové války se stal pamětník svědkem dopadení skupiny partyzánů majora Fomina, kteří se s pomocí místních obyvatel v Leškovicích ukrývali.

„Dodnes se neví, kdo je udal. Když byl objeven jejich úkryt, tak všichni, pět mužů a dvě ženy, spáchali sebevraždu. Muži se nechali roztrhat granátama a ženy se podřezaly. Pamatuji se jako dvanáctiletý kluk, jak jsem viděl, že v autě, kde byli naskládaný, ještě jeden chraptěl. Dělali všechno proto, aby je přivedli k životu, ale oni zemřeli.“

Protikomunistická činnost

Měšťanku vychodil v Habrech, odkud pak přešel na tkalcovskou internátní školu v Semilech. Zde se seznámil s Ladislavem Šmejkalem, o dva dny mladším spolužákem, se kterým jej dodnes pojí podobný osud, víra a přátelství. Těsně po studiích společně vstoupili do ilegální protikomunistické skupiny, která v Semilech vznikla.

„Neměl jsem komunisty rád, vadil mi ten útlak a nesvoboda. Navíc se v Semilech rozšířila zpráva, že v nemocnici dělají pokusy na knězích. Z toho důvodu jsem přijal v roce 1950 nabídku zapojit se do odbojové skupiny.“

Skupina čítala asi třicet osob. Kvůli konspiraci se ne všichni znali. Hlavní činností skupiny, která byla aktivní necelé dva roky, bylo vylepování protikomunistických plakátů po Semilsku.

„Náplní byla hlavně letáková činnost a pak takový aktivity, který ten režim diskreditovaly. Tam se jednalo o toho primáře, který působil v té nemocnici. Já jsem do toho nebyl zapojen, ale vím, že se uvažovalo o tom, jak se ho zbavit, odstranit ho, ale zůstalo to jen v rovině úvah a plánování. Myslím si, že k ničemu nedošlo.“

Zatčení a vyšetřovací vazba

Druhého července 1952 byl Václav Mach společně s ostatními členy skupiny zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby StB v Liberci. Tím začal desetiměsíční koloběh nočních výslechů, spánku v pozoru při ostrém světle a nedostatku jídla.

„Jídlo snad bylo dobrý, ale bylo ho strašně málo. Strašně. Tři čtyři lžíce na oběd. Byl tam děsnej hlad.“

Pozatýkaní členové organizace byli po jednom rozmístěni do cel pro dva. V té době zrovna probíhala vlna zatýkání členů církve svědků Jehovových. Všichni zatčení ze semilské skupiny tak byli alespoň nějaký čas na cele se svědkem Jehovovým.

„Největší strach jsem měl z toho, že mě dají na celu s nějakým bláznem. A tak byla první otázka na toho spoluvězně, když nám sundali škrabošky, za co tady je. A on mi tehdá řekl, že za bibli. V tom okamžiku ve mně ztuhla krev a já si říkal – blázen. Neuměl jsem si představit, že by se někdo nechal zavřít za bibli. Nehledě k tomu, že já, i když jsem byl katolík, jsem o bibli prakticky nic nevěděl. V životě jsem předtím neslyšel o svědcích Jehovových.“

Pro devatenáctiletého Václava Macha bylo setkání se svědkem Jehovovým velmi důležité. Deset měsíců nejistoty, výslechů, šikany ze strany bachařů, hladu, vynucování výpovědí a doznání se dalo snášet mnohem lépe ve společnosti člověka, který měl jasnou představu o fungování světa a byl přesvědčen, že to, co zažívá, je pouhým průvodním jevem Božího záměru.

„Nejvíce mě oslovil jeho postoj vůči mé osobě. Byl asi o sedm let starší. Byl mi oporou v tom optimistickém snášení toho pekla tam. Někdy mě dokázal tak rozesmát, že přilítl dozorce, což byl Slovák, ďábel v lidské podobě. Rozlítly se dveře a on řval: ,Tak vy se tady ještě smějete? Víno a ženy byste nechtěli?‘ Řval na nás jako tur... Byl mi tedy příjemný po téhle stránce, a pak, s ničím podobným jsem se nesetkal, kdy on, s tím malým přídělem chleba, se se mnou ještě dělil. Viděl mladýho kluka, jak jsem tam trpěl hlady. Prostě tak nějak mě to oslovilo. Moc se mi to líbilo. Naděje řešení těchto problémů, které byly kolem. V takovýmto prostředí člověk uvažuje a chce přijít na to, kde ta pravda je, v čem je pravda.“

K výslechům byl předváděn výhradně v noci. Při eskortách z cely do vyšetřovny měl vždy zavázané oči, a tak v naprosté tmě klopýtal po chodbách a padal ze schodů, na které nebyl nikdy bachařem upozorněn. Každá cesta z cely na vyšetřovnu tak znamenala nová zranění. Po dvou měsících ve vyšetřovně StB byl převezen do soudní věznice v Liberci. Zde již pobýval na cele s více lidmi. Opět se zde setkal se svědkem Jehovovým.

„To byl takovej človíček, v mých očích to byl dědula. Já nevím, kolik mu bylo, ale v očích devatenáctiletého kluka bych mu řekl nejmíň sedmdesát. Ten měl za sebou šest let v německém koncentračním táboře a v roce 1952 ho zatkli znova. On to byl Němec žijící v českém pohraničí, tak jsme si toho nemohli moc říci. Vím, že se tenhle sedmdesátiletý stařík ráno myl studenou vodou a pravidelně cvičil. Byl tam jeden retribučák – Neubauer, zástupce Henleina, který se tam vrátil z tábora na nějaké dovyšetřování. Tyhle dva, on a svědek Jehovův, si rozuměli, protože měli společnou řeč a stále spolu hovořili. To byla taková ironie. Němci svědky pronásledovali a teď tam seděli vedle sebe. Nerozuměl jsem jim nic, jenom slova jako Jehova, Armagedon. Co si ten zástupce Henleina musel vyslechnout! Kolo dějin se točí a jde to až do takových absurdit.“

Soud, Rovnost, Bytíz

Jak se blížilo datum procesu, byl Václav Mach nucen opakovaně číst vykonstruované výpovědi a učit se je zpaměti. Soud se semilskou skupinou „Vrbenský a spol.“ proběhl 28. 3. 1953 u krajského soudu v Liberci. Celý proces s 28 obviněnými trval pouze jeden den. Během procesu se pamětníkův obhájce zmohl pouze na závěrečné konstatování, že doufá, že soud bude jednat „přísně a spravedlivě“. Členové skupiny byli na závěr procesu odsouzeni za trestné činy sabotáže, velezrady, sdružování proti republice apod. k trestům odnětí svobody od jednoho roku do 25 let. Václav Mach byl odsouzen ke 14 letům vězení za velezradu.

V dubnu 1953 byl Václav Mach převezen do tábora Rovnost na Jáchymovsku. Několik týdnů před jeho příchodem na Rovnost proběhl v Praze největší proces 50. let se svědky Jehovovými. Devětadvacátého března 1953 bylo v Praze odsouzeno osm hlavních představitelů církve svědků Jehovových k propadnutí jmění a trestům odnětí svobody v délce od pěti do 18 let. Druhý den vyšel o procesu článek v Rudém Právu:

Tato organizace, zakázaná v roce 1949 pro své rozvratné tendence, pašovala do Československa kosmopolitní ideologii, která pod rouškou učení o ryzím křesťanství měla rozhlodávat morálku našeho pracujícího lidu, vychovávat ho k nenávisti vůči vlastnímu státu, k neúctě k jeho zákonům... Nabádali především neuvědomělé lidi, aby nevstupovali do žádné masové organizace, aby ignorovali mírové hnutí, a zejména aby odpírali vojenskou povinnost. Tím bránili rozvinutí aktivity našich občanů, podlamovali obranyschopnost naší vlasti a bojkotovali úsilí všeho pokrokového lidu o trvalý mír.

Rudé Právo 30. 3. 1953

„V té době se na Rovnosti nemluvilo o ničem jiném, než o svědcích Jehovových. Oni v té době odmítali těžit rudu z toho důvodu, že je to pro vojenské účely. Pověstný velitel tábora Paleček, což byl hrozný nelida, je během kruté zimy posílal do ostřelovacího pásma. Jejich spoluvězni, kteří s nimi měli nějaký soucit, se jim snažili do toho pásma dopravit uvařenou kávu, aby měli co nejmenší omrzliny. Prý jim tam dokonce dávali silný uspávací prášky, aby padli. Když padli na zem, tak je odvezli do ošetřovny.“

Václav Mach okamžitě po příjezdu navázal kontakt se zdejšími svědky Jehovovými. Jejich učení a chování jej oslovilo již během vazby v Liberci, nicméně nepoddajnost a odvaha, s jakou snášeli utrpení komunistického lágru a hájili své přesvědčení, utvrdila jeho rozhodnutí. Během měsíce, který strávil na Rovnosti, se seznámil i s tehdejším „vedoucím díla“, hlavou svědků Jehovových, bratrem Millerem.

„Byli to blízcí přátelé, se kterými jsem se cítil dobře, mohl jsem jim důvěřovat a to tam bylo velmi důležité.“

Kromě vyčerpávající práce na šachtě se musel na Rovnosti účastnit nesmyslných, vyčerpávajících brigád.

„Problém byl, když jsem chodil na noční. Po noční se šlo okamžitě na nástup. Tam jsme mrzli třeba hodinu dvě, než nás spočítali. Nechali nás dvě hodiny spát, pak nástup a brigáda. Brigáda znamenalo, že jsme chodili do blízkého lesa. Tam jsme vyřezávali mech, který se vozil k barákům, kde se z nich kolem baráků dělala výzdoba. Další brigáda bylo hrabání ostřelovacího pásma. Prostě buzerace.“

Devátého května 1953, měsíc po příjezdu na Jáchymovsko, byl převezen na Bytíz. Jeho prvním zájmem bylo nalézt mezi vězni svědky Jehovovy. Na Bytízu jich v té době bylo kolem deseti.

„Tam už jsme měli i shromáždění, která probíhala tak, že vždycky jeden musel venku hlídat. Když se začalo křičet ,nálet‘, tak jsme museli všechno sbalit. Studovali jsme Strážní věže, který se k nám dostávaly přes civily. Pak jsme je museli opsat, aby se jim do rukou nedostaly originály, a z těch jsme pak měli ty shromáždění.“

Civilní zaměstnanci v dolech – nejčastěji štajgři a střelci často ochotně a nezištně riskovali mnohé a pronášeli do tábora nejen léky, dopisy od blízkých, ale i náboženskou literaturu. Propašovaná literatura, nejčastěji bible a Strážní věž, byla předávána a dlouhodobě ukrývána na šachtě. Tam byla roztrhána na části, které se vynášely na povrch podle aktuálních potřeb. Jednotlivé části se pak krátkodobě schovávaly ve slamnících či dutých trubkách postelí na cimrách.

Na Bytízu byl Václav Mach opět přidělen na šachtu. Od vyšetřovací vazby trpěl zažívacími potížemi a podvýživou. Poté, co na šachtě několikrát omdlel, byl kvůli zdravotnímu stavu převelen k práci na povrchu. Nejprve tlačil vozíky s vytěženou uranovou rudou od šachet k dalšímu zpracování. Později byl přiřazen k brigádě, která po okolí stavěla paneláky pro bachaře a vedení táborů. Avšak i tato práce byla extrémně namáhavá a musely se zde plnit normy, kterých se dalo dosáhnout jen s vypětím všech sil. Za neplnění norem se provinilci posílali do korekce. Václav Mach vzpomíná, že kvůli zdravotnímu stavu a vyčerpání organismu velice často normu nesplnil, a dodnes mluví o obrovském štěstí a „zázraku“, že za to nebyl ani jednou poslán do korekce.

Během pobytu na Rovnosti a Bytízu se setkal s množstvím lidí, kteří byli vězněni v německých koncentračních táborech za druhé světové války. Vzpomíná si, jak mu jeden z těchto lidí vyprávěl své zážitky a srovnával zkušenosti z nacistických a komunistických táborů:

„Pobyt v komunistickejch lágrech byl pro něj mnohem obtížnější. Jednak z toho důvodu, že to byli naši lidé, to už nebyli Němci, kteří byli už tím jazykem a uniformou nepřátelští, a pak že tohle byl útok na psychiku – zničit člověka, morálně zdiskreditovat a vzít mu úctu k sama sobě. Bylo to prý od vlastních lidí mnohem těžší. Oni komunisté vycházeli z toho, že když se dokázali postavit nacistům, tak že budou mít odvahu se postavit i proti nim samotným.“

Leopoldov

Kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu byl Václav Mach po třech letech na Bytízu převezen do kamenné věznice – Leopoldova. V roce 1956 tam byli převážně političtí vězni. Na první den v Leopoldově Václav Mach vzpomíná:

„Do okýnka nakoukl chodbař a povídá mi – tady máš něco od Skohoutila a Neumanna. Podal mi kus salámu a nějaké sýry. Ty dva jsem vůbec neznal, ale existovaly tam nějaké tamtamy, a tak se tito hoši, svědci Jehovovi, dozvěděli, kdo jsem.

Svědci Jehovovi tam měli dobrou pověst. Snad ještě z toho důvodu, co se dělo na tom Jáchymovsku. Měli dobrou pověst i proto, že se jim dalo věřit, protože bohužel i mezi politickými vězni byli donašeči.“

Ve srovnání s pracovními lágry panovaly v Leopoldově lepší podmínky. Strava byla vydatnější a práce méně namáhavá, nicméně i zde museli vězni plnit neúměrně vysoké normy. Během několika let zde vystřídal několik zaměstnání. Od výroby povřísel a lepení obalů na košile se dostal k nejméně populárnímu draní peří.

„Pak tam přišel jeden nový svědek a ten s tím měl problémy. Pamatuji si, že jsem mu pomáhal normu plnit. Nejhorší bylo peří. To jsme museli nadrat dvacet deka na směnu. Peří je hrozně lehký, tak to byla hrozná hromada. Tam se prášilo. To už jsem znal nějaké texty, tak jsem je měl napsaný na papírku a schovaný v tom peří, a aby mi čas utíkal, tak jsem si ty texty četl.“

Do Leopoldova se žádná ilegální literatura nedostala, tak si svědci Jehovovi psali náboženské texty sami a navzájem si je vyměňovali. Při předávání jednoho z textů byl pamětník spatřen bachařem a šel za to na deset dní do korekce.

„Někdy jsem šel zase do kuchyně, abych přinesl dietní jídlo. Setkali jsme se a on po mně chtěl poslat moták. Když mně ten moták předával, tak na dvoře nikdo nebyl. Jenže za lítačkama stál dozorce a ten to viděl. Ten hned na mě přilítl, vzal mi moták a šel jsem před velitele. Ten říká: ‚Mach, chci vědět, kdo vám ten moták předal.‘ Já říkám: ‚Neřeknu.‘ On říká: ‚Tak máte korekci.‘“

Propuštění, vstup do církve svědků Jehovových

V lednu 1960 byl Václav Mach podmínečně propuštěn na svobodu. Za celou dobu vězení měl právo na jednu návštěvu ročně a na jeden dopis jednou za několik měsíců. Zprávy z okolního světa se k němu dostávaly pouze prostřednictvím nově příchozích vězňů.

„Jediná zpráva, která k nám pronikla ve vězení, se týkala povstání v Maďarsku. Bachaři měli tenkrát dost strach. Byli hrozně nabuzení, jak sršni. Jinak si na žádné události nepamatuji.“

Po propuštění odjel domů do Leškovic, vesnice, která měla bohatou zkušenost s oběma totalitními režimy.

„Já jsem z malé vesnice, asi 37 obyvatel. Z týhle malý vesničky bylo zavřenejch pět lidí. Mimo jiné bývalí partyzáni. Ty pak byli za odměnu po válce zavřený. Nebylo to tedy nic výjimečného.“

Jako čerstvě propuštěný vězeň však měl problémy se zařazením do každodenního života.

„Já nebyl schopen si najít místo. Osm, téměř devět let jen Stůjte!, Jděte!. Já když vyšel ven, tak jsem byl jak malý dítě. To je hrozná změna.“

Odjel tedy do Chrudimi, kde mu kamarád, svědek Jehovův, našel práci v Transportě.

Několik let zde pracoval jako vazač pod jeřábem. Asi po pěti letech jej vedoucí přeřadil do oddělení příjmu materiálu, kde setrval až do důchodu.

V Chrudimi byla komunita asi patnácti svědků Jehovových, do které se Václav Mach aktivně zapojil ihned po propuštění. Lidé ze skupiny se scházeli po bytech, navzájem si pomáhali, vyměňovali a rozmnožovali literaturu. Pro chrudimskou skupinu byl určen vždy jeden výtisk Strážní věže, který se pak dál rozmnožoval na psacích strojích – deset průklepů najednou, později se pořizovaly fotokopie.

„Jedna sestra za to dostala půl roku. Poté, co jsme se vrátili z vězení, tak se už tisklo na cyklostylech. To byly stroje dělaný na koleni. Když si představíte, co ty stroje dokázaly, tak to je neuvěřitelný.“

Aktivity chrudimské skupiny nezůstaly bez zájmu tajné policie.

„Pro mě jezdili do Transporty skoro každej den. Vždycky v poledne už tam byli. Ten estébák mi často říkal: ‚Mach, vyberte si jiný náboženství! Když budete v kterýmkoliv jiným náboženství v republice, tak budete mít klid. Ale pokavaď budete svědek Jehovův, bude zle.‘“

80. léta, Bory

V Chrudimi bylo zle v roce 1984. Pronásledování svědků Jehovových nebylo v 80. letech ničím výjimečným, nicméně akce proti chrudimské komunitě svým rozsahem upoutala pozornost mimo jiné i Rádia Svobodná Evropa, které o ní referovalo. U chrudimského soudu bylo za maření dohledu nad církvemi odsouzeno k nepodmíněným trestům šest mužů a jedna žena. Důvod k zakročení proti skupině a obvinění Václava Macha je evidentní z jeho soudního spisu:

Obžalovaný Václav Mach se stal členem víry svědci Jehovovi v roce 1960. Zájem o tuto víru projevil, jak sám uvedl, od roku 1952. Byl aktivním členem chrudimského sboru, pravidelně se zúčastňoval shromáždění sboru. Obžalovaný Mach v tomto směru velmi aktivně prováděl zvěstovatelskou, neboli kazatelskou činnost tím, že vykládal bibli, Strážnou věž a další náboženskou literaturu. Tato literatura byla u něho při domovní prohlídce nalezena. Bylo prokázáno, že obžalovaný byl jedním z velmi aktivních členů, přestože si byl vědom nesprávnosti svého jednání s tím, že se dopouští trestné činnosti. Přesto v tomto svém jednání pokračoval. Přičemž jak vyplynulo i z jeho výpovědi při hlavním líčení, je zde určitá obava, že ani projednání této věci nepřispělo k tomu, aby pochopil, že svým jednáním se dopouští trestné činnosti.

„Obhajoval mě budoucí ministr spravedlnosti Výborný. Když se mnou vedl rozhovory před soudem, tak na mě nepůsobil dobře. Mluvil se mnou podobně jak ty estébáci. On to snad myslel dobře, ale chtěl mi ukázat, že pokavaď v tomhle budu pokračovat, tak budou problémy. Jestliže jsem teď dostal deset měsíců, tak potom to bude jako recidiva dva roky, a pak že ty roky budou přibejvat a že bych s tím měl přestat. Ale pak, když probíhal soud, tak se za nás obhájci opravdu rvali. To na ty padesátý léta, kde obhájci nebyli prakticky slyšet... Tehdy jediná obhajovací řeč spočívala v tom, že doufá, že ten trest bude přiměřenej a takovéhle kecy. Kdežto tyhle se za nás opravdu rvali. Ten soud probíhal od rána do večera. Když dělali tu předposlední přestávku a bachaři nás vedli do čekárny, tak jsem je slyšel, jak říkají: ‚To snad není pravda, oni je snad propustěj.‘“

Místo osvobozujícího rozsudku ho však čekalo 10 měsíců vězení na Borech. Kromě solidarity ostatních svědků Jehovových, kterých v té době bylo na Borech kolem 15, byla situace ve vězení, v porovnání s vězením 50. a 60. let, úplně jiná. Místo bachařů se musel mít člověk na pozoru před spoluvězni – kriminálníky. Nechat osobní věc bez dozoru znamenalo o ni okamžitě přijít. Kdo neplnil normu, byl zmlácen spoluvězni, kteří s ním pracovali ve skupině a přicházeli tak o výhody.

Čtrnáct dní před propuštěním zemřel Václavu Machovi otec. Podal tedy žádost na velitelství věznice, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Velitel mu osobně slíbil, že udělá vše pro to, aby se na otcův pohřeb dostal. Dny však ubíhaly a žádné povolení nepřišlo ani v den pohřbu. Po několika dnech se Václav Mach od velitele dozvěděl důvod zamítnutí.

„Víte, já jsem se snažil, ale bylo mi řečeno, že pokud byste seděl za něco jinýho, tak jo, ale že jste svědek Jehovův, tak to nepřichází v úvahu.“

Po propuštění Václav Mach nadále v neztenčené míře pokračuje ve své činnosti v rámci církve svědků Jehovových v Chrudimi.

V Chrudimi roku 2007 natočil a následně zpracoval Adam Hradilek.