Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Macháček (* 1916  †︎ 2005)

• narozen 11. ledna 1916 v Brandýse nad Labem v rodině železničáře

• absolvoval gymnázium v Kyjově, studia medicíny v Brně nedokončil kvůli uzavření českých vysokých škol v roce 1939

• na přelomu let 1939 a 1940 utekl z protektorátu přes Balkán na Blízký východ, poté se dostal k československým jednotkám ve Francii

• po porážce Francie odešel do Velké Británie

• aktivní ve studentském hnutí, podílel se na iniciativě vedoucí k vyhlášení Mezinárodního dne studenstva

• v Oxfordu dokončil studia medicíny, posléze nastoupil jako lékař k RAF - 311. bombardovací peruti

• po válce do roku 1948 armádním lékařem

• po únoru 48 emigrace do Velké Británie, úspěšná lékařská praxe

• nositelem celé řady lékařských i vojenských vyznamenání

• zemřel 4. 7. 2005 v Canvey Islandu v Essexu

Z roku 1939 odbíjejí poslední hodiny. Třiadvacetiletý medik Karel Macháček spolu s další skupinkou uprchlíků z Protektorátu Böhmen und Mähren kráčí sněhem mrazivou nocí podél železničního náspu opuštěnou krajinou kdesi na jihu Maďarska. Tou dobou má za sebou již ilegální překročení dvojí hranice – na Slovensko a pak do Uher. Tak jako ostatní neváhal opustit pohodlí a své blízké, aby mohl bojovat za svou vlast a za svobodu, tedy ideály, pro které doma již nebylo místo. Ještě té noci spolu s ostatními naleznou útočiště v tehdy ještě svobodné Jugoslávii. Karel Macháček tehdy jistě netušil, že neuplyne ani deset let a bude muset svou zemi za podobně dramatických okolností opouštět podruhé, tentokrát přes šumavské hvozdy, a že jeho druhé odloučení od vlasti potrvá desítky let. Pojďme se seznámit s příběhem veterána druhé světové války a lékaře Karla Macháčka

Dětství a studium

„Narodil jsem se v Brandýse nad Labem, kde už můj dědeček pracoval na dráze jako strojvedoucí na trati z Čelákovic do Neratovic a můj otec byl přednostou stanice Hrádek-Slavičín. Tam jsem prožil první čtyři roky svého života, ale pak byl otec přeložen do Vlkoše u Kyjova. Tam jsem prožil své mládí a chodil na gymnázium v Kyjově. Po ukončení studií na gymnáziu jsem začal studovat medicínu v Brně. V posledním semestru mého studia ale přišla okupace a české vysoké školy byly zavřeny. Byl jsem místopředsedou Studentského svazu v Brně a mnoho mých přátel bylo v té době popraveno nebo odesláno do koncentračních táborů.“

Útěk z protektorátu, anabáze do Francie

Karlu Macháčkovi se podařilo s kamarádem utéct z protektorátu. Tak jako mnoho jiných, kteří se nechtěli smířit s hitlerovskou nadvládou, absolvoval komplikovanou anabázi přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Bejrútu. „První tři hranice jsme překročili ilegálně, což bylo velmi nebezpečné. K prvnímu překročení hranic nám napomohl strojvedoucí vlaku jedoucího z Veselí na Slovensko. Bylo to v noci, seděli jsme na podlaze lokomotivy, kterou němečtí celníci neprohlíželi. Na slovenské straně nás strojvedoucí vysadil a my jsme pokračovali v cestě. Hranice mezi Maďarskem a Jugoslávií nám pomohl překročit francouzský konzulát v Maďarsku, který pro naši tehdy už šestičlennou skupinu našel převaděče. Hranici jsme překračovali na Silvestra, byl sníh a zima. Převaděč nás dovedl na místo, kde začínal starý nepoužívaný železniční násep, který vedl do Jugoslávie. Podél něho jsme pak už sami šli ještě poměrně dlouho, až jsme zničehonic uslyšeli: ,Stoj‘ a to už jsme věděli, že už jsme v Jugoslávii. Začali jsme kolem překvapené hraniční stráže radostí tančit. Strážce nás odvedl na stanici k výslechu. Četař, který nás vyslýchal, byl velmi laskavý a byl nám příznivě nakloněn. Na stanici bylo asi deset lůžek, ve kterých spali vojáci, ale četař poslal některé z nich na stráž, abychom si my promrzlí po cestě mohli lehnout. Být po tak dlouhé době zase v bezpečí na přátelské půdě byl nezapomenutelný zážitek.“

Poté následovala již „legální“ cesta z Jugoslávie do Bejrútu. Tam byl Karel Macháček spolu s dalšími ubytován v kasárnách cizinecké legie a tam všichni čekali na dopravu do Francie. Nakonec 2. února připluli do Marseille, kde byli vojáci registrováni a poté  posláni k formující se československé zahraniční armádě do jihofrancouzského města Agde. „V té době tam bylo asi pět tisíc našich vojáků. Ne všichni byli uprchlíci z protektorátu, někteří přišli ze zahraničí a někteří pracovali ve Francii jako sezonní dělníci a na začátku války tam uvízli. Mezi nimi byla i řada Slováků, kteří byli mobilizací povoláni do československé  zahraniční armády, ale moc se jim to nelíbilo, protože měli svůj vlastní stát. Neexistovala ale možnost, jak jim umožnit odcestovat domů.“

Odjezd do Anglie, vyhlášení Mezinárodního dne studentstva

„Francouzská epizoda našeho válčení bohužel nedopadla dobře a netrvala dlouho. Němci prorazili frontu, dostali se až do Paříže a Francie v červnu kapitulovala. Dostali jsme se tak do zoufalé situace, protože jsme si uvědomovali, že pokud nás Němci zajmou, pravděpodobně nepřežijeme. Dozvěděli jsme se, že se nás pokouší zachránit britská vláda a že pro nás posílá loď do města Sète, kam jsme dostali rozkaz se přesunout. Pak nás odvezli do Anglie, kde jsme byli všichni shromážděni ve stanovém táboře v Chomley Parku. Bylo nás dohromady asi čtyři tisíce. Bylo to poprvé, co jsme byli všichni pohromadě, protože ve Francii jsme byli roztroušeni. Všichni se snažili získat informace o svých blízkých.“

V Anglii Karel Macháček našel své kamarády ze studentského spolku, s nimiž vytvořil prozatímní studentský výbor, který byl nakonec coby reprezentativní orgán československých studentů uznán exilovou vládou v Londýně. „Když nám vláda toto povolení dala, tak jsme v československé zahraniční armádě založili Ústřední svaz československého studentstva a kontaktovali britskou studentskou organizaci, abychom je informovali, co se u nás vlastně děje, protože o nás ostatní svět vůbec nic nevěděl, za války se informace z jedné strany na druhou dostávají jen velmi těžko. Informace o tom, jak Němci v Československu zasahují proti studentům, pro ně byla úplně nová. Slíbili nám veškerou pomoc. Chtěli jsme uspořádat v Londýně velkou demonstraci, pomocí níž jsme chtěli upozornit svobodný svět na perzekuce a brutální zásahy proti československým studentům. Během přípravy demonstrace jsme se shodli na tom, že by bylo vhodné navrhnout tento den za Mezinárodní den studentstva.“

Britská vláda pro tento návrh zajistila podporu a uznání od dalších čtrnácti spojeneckých vlád a 16. listopadu 1941 bylo skutečně datum 17. listopadu vyhlášeno za Mezinárodní den studentstva. Na všech britských univerzitách v celém světě se 17. listopadu přerušila výuka, aby se vzpomnělo na československé studenty a zásah proti nim. To nakonec posílilo i pozici československé exilové vlády v Londýně. „Mnichovská dohoda byla nakonec skutečně zrušena a náš prezident byl vděčen, že jsme upozornili na křivdy, které se u nás staly. Od té doby jsme byli každý rok v tento den zváni k panu prezidentovi na audienci.“

Studium na anglické univerzitě

„Upozornil jsem pana prezidenta na to, že v naší armádě je asi čtyřicet mediků v posledním ročníku studia. Když se to Britové dozvěděli, tak nám nabídli možnost dostudovat, protože potřebovali lékaře. Dostali jsme studijní dovolenou a rozjeli se na různé univerzity, které nám nabídly místa. Promovali jsme v Oxfordu. Někteří z nás pak nastoupili k britské armádě, která žádala dobrovolníky, a československá vláda jí vyšla vstříc a tyto vstupy československým vojákům povolovala. Někteří byli posláni na východní frontu se skupinou generála Fajtla.“

311. bombardovací peruť

„Já jsem byl po nějaké době, co jsem sloužil v naší nemocnici v Londýně, přeložen k letectvu. Byl to pro mě silný emocionální zážitek, být mezi těmi hrdiny, kteří pomáhali Britům zvítězit v bitvě o Anglii. Na to Angličané nezapomínají a ve Westminsterském opatství je kniha, v níž jsou zaznamenány jména všech padlých z této bitvy, stále otevřena na stránce s československými letci.“ Od podzimu 1944 sloužil Karel Macháček jako lékař u  311. bombardovací perutě, která byla umístěna ve Skotsku na letišti v Tain.

„Byla tam taková zima, že když jsme nechali vodu v umyvadle, do rána zmrzla. Naši chlapci tehdy měli za úkol pronásledovat německé ponorky pohybující se mezi Norskem a Islandem. To bylo pro ně značně vyčerpávající, protože lety trvaly čtrnáct až šestnáct hodin. Vraceli se úplně zničení, z liberátorů se doslova vlekli do úřadů, kde museli o své misi podat hlášení.“ Karel Macháček vzpomíná, že atmosféra mezi těmito letci byla odlišná nežli u stíhačů, kteří startovali na krátké, nejvýše hodinové lety. Často ale museli vzlétnout i několikrát za den.

„Snažil jsem se letce proto všemožně podporovat. Atmosféra byla trochu stísněná, na druhou stranu však mezi letci panovalo velmi úzké a silné přátelství. Kolikrát se stalo, že nemocní letci předstírali dobrou kondici, jen aby nevynechali let se svou posádkou. Tím ale na druhou stranu vystavovali ostatní nebezpečí… V důstojnické jídelně bylo piáno, na které často někdo hrál a zpívalo se. Oblíbeným nápojem byla whisky. Před letem se samozřejmě nemohlo pít, ale letci si to většinou po návratu vynahradili.“

Lékaři v RAF nastupovali v hodnosti „flying officer“ – obdoba poručíka a po roce bývali povýšeni do hodnosti „flying lieutenant“ – obdoba kapitána. Do roku 1948 dosáhl Karel Macháček hodnosti majora. Vedle služby mezi letci působil též v Československé letecké inspekci, kam si ho pozval generál Janoušek.

Druhý odchod z vlasti

„Po válce jsem zůstal jako lékař na velitelství československého letectva a zůstal jsem tam až do roku 1948, kdy jsem byl propuštěn s tím, že mám čekat na další rozhodnutí. Já jsem ale na to rozhodnutí nečekal, udělal jsem ho sám a odešel jsem přes Šumavu za hranice.“  

Takto líčí Karel Macháček svůj druhý odchod z vlasti: „Můj útěk v roce 1948 byl dramatický. Někteří letci to měli jednoduché, poněvadž létali s aeroplány a uletěli. To já jsem nemohl. Se skupinou šesti stejně postižených kolegů se nám podařilo najít celníka – vlastence, který byl ochoten nás převést na Šumavě přes hranice. Šli jsme celou noc a v sedm ráno jsme dorazili na hranici, kterou tvořil potok. Převaděč nám řekl: ,Přeskočíte tenhle potok a budete v Německu.‘ My jsme potok přeskočili a utíkali jsme jako zajíci. Pak jsme narazili na německého strážce, kterému jsme řekli, kdo jsme. Zavolal americkou armádu, přijeli pro nás džípem a odvezli nás do amerického tábora, kde sepsali naše jména a pustili nás dál. Měl jsem namířeno na britský konzulát ve Frankfurtu, kde jsme požádali o britská víza, která nám byla udělena, a jeli jsme do Anglie.“

Znovu lékařem v Anglii

Jelikož měl Karel Macháček v Británii platnou lékařskou kvalifikaci, neměl problém nalézt odpovídající uplatnění. Nejprve byl zaměstnán v univerzitní nemocnici, poté si spolu s dalšími dvěma českými lékaři, s nimiž se znal ještě z dob brněnských studií, zavedl soukromou praxi. „Usadili jsme se v Essexu na Canvey Island. Pracovali jsme tam přes třicet let a vybudovali velkou ordinaci s osmi lékaři. Naše praxe byla velmi úspěšná a navštěvovaná zejména pro náš odlišný přístup k pacientům. Na rozdíl od britských lékařů, kteří jsou velmi rezervovaní a zachovávají si od pacientů odstup, jsme se snažili být k pacientům vstřícní a přátelští. Udržovali jsme s nimi kontakty i mimo ordinaci. Tato ordinace funguje i dnes po našem odchodu do penze.“

Po odchodu z vlasti udržoval Karel Macháček písemný styk s rodiči zpočátku  pod pseudonymem. Posléze jim vlastním jménem napsal dopis, kde se jim omluvil, že odešel bez jejich vědomí. Rodiče se tímto dopisem poté doma prokazovali, a unikli tak komunistické perzekuci. Poté, co se vzdal československého občanství, mohl Karel Macháček od šedesátých let navštěvovat své blízké a stejně tak mohli příbuzní cestovat za ním do Anglie. Českým občanem se opět stal až po roce 1989.

Dne 13. dubna 2002 byl MUDr. Karel Macháček na Pražském hradě za přítomnosti manželky Betty, svých tří synů Tonnyho, Jima a Karla a sestry Vlasty pasován na Rytíře českého lékařského stavu, vedle toho se stal nositelem řady britských i československých vojenských vyznamenání i akademických ocenění. Plukovník MUDr. Karel Macháček zemřel dne 4. července 2005 ve věku 89 let.

Poznámka editora: na portálu Paměť národa byly roku 2016 zpřístupněny vzpomínky sestry pamětníka Vlasty Macháčkové.