Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Machálková (* 1926  †︎ 2017)

• narozena 25. listopadu 1926 do významné romské rodiny Holomkových

• pradědeček pamětnice se zasadil o právo Romů bydlet ve vesnicích

• spolu s rodiči a sourozenci zachráněna před deportací do koncentračního tábora

• známá zpěvačka romských písní

• zemřela 16. července 2017

The English version of the text follows the Czech version

Emílie, přezdívaná Elina, se narodila 25. listopadu 1926 v Nesovicích do významné romské rodiny Holomků. Jejího otce Antonína, který měl českou národnost, si rodina osvojila, když si ho dědeček pamětnice z matčiny strany – koňský handlíř – vzal do učení a později ho přijal za vlastního syna. Elenina matka Rosalinda náležela k romskému etniku. Antonín a Rosalinda tak byli nevlastními sourozenci, později se vzali a založili rodinu.

Holomkovi měli dva chlapce a dceru, své děti vedli k dobrému vzdělání a pracovitosti, v neposlední řadě i proto, aby tak kompenzovali předsudky okolí vůči romské národnosti. „Tenkrát se o cikánech říkalo, že nejsou chytří. Ostatní lidi je velice odsuzovali, podle nich mezi ně nepatřili. Jenomže dědeček mi vyprávěl, že oni byli výjimeční. Jeho tatínek se rozhodl, že rozhodně nechce bydlet někde venku, ale s lidmi ve vesnici. A požádal o to starostu obce – byl zamítnut. Žádal na okrese i dál a nakonec se rozhodl najít si advokáta, který mu napsal žádost, a poslali ji do Vídně. A z Vídně přišlo povolení, že si můžou postavit dům v obci a bydlet tam. A postupně už cikány přestali posílat z vesnic pryč. A o to se zasadil můj pradědeček. Prý byl strašně chytrý, z rodu Holomků, a to jsem i já.“

Tato filozofie boje s nepřízní osudu byla vlastní všem členům rodiny. Holomkovi věděli, že lidé se k nim mohou chovat nespravedlivě a předjímavě, ale místo sporů a dotčenosti raději volili cestu práce a disciplíny a mnozí tak ve svém životě dosáhli velkých úspěchů.

„Za Rakouska-Uherska nesměli cikáni chodit do školy, takže byli negramotní, ale chytří. Dědeček říkal, že chce mít ze svých dětí pořádné lidi a měl. Maminka měla čtyři bratry a vyprávěla mi, že kluci se jednou domluvili, že do školy nepůjdou. Šli jako do školy, pak někde lítali a potom přišli jako ze školy domů. Pan ředitel pak potkal dědečka a řekl mu: ‚Pavle, tvoji kluci jsou nemocní?‘ ‚Ne.‘ ‚Nechodí do školy.‘ Potom jeden z nich, strýc Tomáš, říkal, že je dědeček nikdy nebil, ale tenkrát je tak ztřískal… A řekl: ‚Chcete být tak blbí jako já?‘“

Soudržnost se pěstovala ve velkém okruhu rodiny a z toho důvodu se za „nejbližší“ považovaly desítky příbuzných. Emíliini strýcové z matčiny strany spolu hrávali fotbal, strýc Čeněk hrál dokonce za SK Mistřín. Strýc Tomáš studoval úspěšně práva na pražské Karlově univerzitě. Celá rodina vždy držela při sobě a navzájem se ve svých aktivitách podporovali.

Dětství a práce v továrně

Podle svých slov prožila pamětnice krásné dětství, obklopená blízkými, přáteli, nejlepšími kamarádkami Eliškou a Liduškou. Společně navštěvovaly stejnou školu, ale po nastolení německé okupace už Romové studovat nemohli a Emílie musela studia ukončit a nastoupit do práce ve slavkovské továrně. Práci jí sehnal starosta Nesovic, jejímu bratrovi našel práci nedaleko v Bučovicích. Bylo jí 13 let, když nastoupila, a pracovala tu čtyři roky. Směna začínala už brzy ráno v šest hodin, vstávání i fyzická námaha s touto prací spojené ji vyčerpávaly. Její spolupracovníci ji měli rádi a snažili se jí vyjít vstříc tím, že ji nechávali v ranních hodinách dospat. 

Rasová nesnášenlivost

Ani každodenní cesta vlakem z Nesovic do Slavkova pro ni nebyla snadná, především po psychické stránce, protože při cestě vlakem se pravidelně stávala terčem nenávistných rasistických útoků. „Každý den, když jsem jela z práce vlakem, byla tam německá policie. Měli zelené uniformy a my jsme všichni měli kennkarty. Židi nosili hvězdu a Cikáni ‚Z‘ – Zigeuner. Veliké ‚Z‘. A já také. Museli jsme ve vlaku ty občanky ukazovat. A pokaždé mi říkali, co dělám mezi lidmi. Jak to, že nejsem v koncentráku. Řvali na mě. Mně bylo patnáct šestnáct let. Vždycky se do mě tolik pouštěli. Klepala jsem se už dopředu. Jezdila se mnou jedna starší vdaná paní a vysedala v Bučovicích. Ta mě vždycky držela za ruku a nemohla s tím nic dělat. Řvali na mě německy, česky, jak to, že jedu mezi lidmi, a ne v dobytčím vagónu mezi dobytkem?“

Potraviny byly na příděl a rodina Holomků měla kvůli své národnosti příděly hodně nízké. Naštěstí byli lidé z vesnice s rodinou soudržní a s jídlem pomáhali. Situace tak byla klidnější až do doby, kdy byla v roce 1942 z Nesovic deportována židovská rodina Fischerů. Strach z deportace a neustálá nejistota na Holomkovy doléhaly čím dál více.

Zachráněni starostou

V březnu 1943 byla výzva k deportaci doručena i jim. Při přípravách na cestu rozdali část svého majetku sousedům a část schovali pro případ, že by se vrátili. Cestu k vlaku, loučení se sousedy a strach z budoucnosti prožívali bolestně a emoce byly vypjaté.

„O půl jedné nám jel vlak, celá vesnice nás doprovázela. U nádraží byl obecní dům a pan vrchní volá: ‚Holomková, pojďte sem nahoru.‘ A tam byl pan starosta. Měl kruhy pod očima, byla na něm vidět strašná únava. ‚Holomková, neplačte, nikam nejedete. Tři dny jsem se nechal vykopávat na gestapu ze dveří do dveří, ale já svoje občany na smrt nepošlu.‘ A maminka omdlela. Naštěstí tam byl zrovna lékař, který ji křísil. A my jsme vyletěli ven, tam byli kamarádi a kamarádky, celá vesnice. Všichni jsme křičeli: ‚Nikam nejedeme!‘ Kluci mě nosili na ramenou. Náš starosta byl opravdu jediný, který své lidi zachránil.“

Deportace příbuzných

Nakonec se proti očekávání díky výjimce z transportu, kterou jim starosta Josef Kilián na gestapu vyjednal, v rodině Holomkových slavilo. Jejich blízcí příbuzní z okolních vesnic ale podobné štěstí neměli, a proto museli nedobrovolně odejít.

„Bratranec mého budoucího muže jezdil večer do práce, přijel k nám a řekl, že ze Svatobořic nám vzkazují, že je mají ráno odvézt do Brna na gestapo. Celou rodinu. Bylo to třicet tři lidí. Kyjov, Svatobořice, Sobůlky. Rodina – bratranci, sestřenice a tak dál. Ježiši Kriste, my jsme se tam rozjeli. Maminčin nejmladší bratr, jmenoval se Čeněk a byl strojní zámečník, hrál ve Svatobořicích fotbal, byl úžasný sportovec. Boxoval za SK Mistřín, byl krásný a urostlý. Večer jsme se o deportaci dozvěděli a hned jsme za nimi jeli. Čeněk měl ze všech bratrů jako jediný za ženu cikánku – Milenku Danielovou z Bučovic. Měli tříletou holčičku, Růženku. A já jsem si ji odvezla domů. Na to nikdy nezapomenu: Z Hodonína do Kyjova jezdí lokálka. Když jsem do té lokálky s Růženkou šla, tak on jenom zatínal zuby, Milena plakala. To bylo strašné. A výpravčí nechal lokálku čtvrt hodiny stát, aby se mohli rozloučit. A od té doby Růženka už nikdy neviděla rodiče a oni zase ji.“

Nikdo se nevrátil

Do koncentračního tábora bylo deportováno třiatřicet příbuzných Emílie Machálkové. Nikdo se nevrátil, o nikom se už nikdy nedoslechla až na pár výjimek, kdy se dozvěděla okolnosti, za jakých zemřeli. Například Milena Danielová, matka neteře Růženky, odmítla opustit prarodiče a utéci a dozorci ji spolu s ostatními nahnali do plynu.

„Byla jsem přesvědčená, že se Růženčiny rodiče vrátí. Možná by se to povedlo. Prý chodili pracovat někam do skály. A Růženčin tatínek Čeněk a další dva odtamtud utekli. Utíkali k pohraničí Polska a večer tam došli do hospody. Hospodský je poznal podle oblečení, věděl, o co jde. Rychle je zavedl do sklepa a dal jim najíst, napít. Ale bohužel je pronásledovali i se psy a ti je přivedli do hospody. Zatkli utečence i hospodského a odvezli je zpět do koncentračního tábora. A tam se všichni museli dívat, jak je oběsili. Dědeček se musel dívat, jak byli jeho tři synové oběšeni.“

Po osvobození v květnu 1945 Holomkovi vyčkávali u všech vlaků vezoucích nuceně nasazené či vězně táborů zpět domů. Do koncentráku byl odveden dědeček Pavel, tři strýcové, bratranci, sestřenice a další příbuzní, celkem 33 členů rodiny. Vlak však nepřivezl nikoho z nich.

Rodina a návrat ke zpěvu

Po válce Emílie nastoupila znovu do měšťanky, aby si dokončila středoškolské vzdělání, ale už v prvním týdnu školy zjistila, že je těhotná, a tak studia nedokončila a vdala se. Její otec se na ni hodně zlobil. Chtěl, aby dostudovala a pokračovala ve studiu hudby na konzervatoři, protože byla nadaná. Myslel si, že si zkazila život, celé dětství jí vtloukal do hlavy, že vzdělání je pro ni jako pro Romku ještě důležitější než pro ostatní. Nebavil se s ní dva roky, ale nakonec se s ní udobřil kvůli vnučce. Rodina byla pro Elinu vždycky na prvním místě, měla čtyři děti – tři dcery a syna, v současnosti má šest vnoučat a deset pravnoučat.

Hudbu vždycky milovala, a tudíž ji neminula ani pěvecká kariéra. Účastnila se několika pěveckých soutěží, kde se výborně umístila. Zpívala s předními československými folklorními zpěváky, jako jsou Jožka Severin, Eugen Horváth, Jožka Černý a další.

V důchodovém věku začala aktivně přednášet o svých životních zkušenostech, o osudu své rodiny a životě za okupace, zejména v rámci projektu Živá paměť. Ráda vedla diskusní besedy s posluchači a tato činnost ji velmi naplňovala. V současné době (2015) se však už na přednášení fyzicky necítí.

 

The English version was translated by pupils from the private primary school UNIVERZUM, Prague 9:

Emílie, nicknamed Elina, was born on 25.11. 1926 in Nesovice into a prominent Romani family. Her dad Antonín, who was of Czech nationality, the family accepted, when grandpa of memorial from mom’s side – horse trader- took him in as an apprentice and later accepted as his own son. Elen’s  mother Rosalinda belonged to Roma ethnicity. Antonín and Rosalinda, were stepsiblings, later they got married and started a family.

Holomkovi had two sons and daughter.  They led their children to education and diligence, mostly to compensate prejudices surroundings towards Roma nationality. ,,Then they said about gypsies that they are not smart. Other people condemned them, according to them they were not among them. But my grandpa told me, that they were special. His dad decided that he doesn´t want to live somewhere outside but he want to live with other people in village. And he asked mayor of the village about – he was rejected. He applied to the district and beyond and finally decided to find a lawyer, who wrote him a request, and send him to Vienna. And from Vienna he got the authorization that they can build a house in the village and live there. Gradually they stopped sending gypsies away from villages. And my great grandpa stood for it. Supposedly he was really smart, from the family of Holomkovi, and I am smart too.”

That philosophy of combat with adversity of fate was own to all members of the family. Holomkovi knew, that people can be unfair and foreboding, but instead of scanty and tactility  they rather chose way of work and discipline and others.

„During the Austro-Hungarian Empire, gypsies were not allowed to go to school, so they were illiterate but smart. My grandfather said he wanted his children to be good people and he did. My mother had four brothers and she told me that the boys once agreed not to go to school. They‘d go like they were going to school, then they‘d fly somewhere and then come home like they were coming home from school. Then the headmaster met the grandfather and said to him: ‚Pavel, are your boys sick?‘ ‚No.‘ ‚They don‘t go to school.‘ Then one of them, Uncle Tomas, said that the grandfather never beat them, but that time he beat them so much... And he said: ‚Do you want to be as stupid as me?‘“

Cohesion was cultivated within a large family circle, and for this reason dozens of relatives were considered „closest.“ Emilie‘s uncles on her mother‘s side played football together, and her uncle Čeněk even played for SK Mistřín. Uncle Tomáš successfully studied law at Charles University in Prague. The whole family always stuck together and supported each other in their activities.

 

Childhood and work in the factory

According to her own words, the memoirist lived a beautiful childhood, surrounded by loved ones, friends, and her best friends Eliška and Liduška. Together they attended the same school, but after the German occupation, the Roma could no longer study and Emílie had to quit her studies and work in a factory in Slavkov. The mayor of Nesovice got her a job, and her brother found work nearby in Bučovice. She was 13 years old when she started and worked there for four years. Her shift started early in the morning at six o‘clock, and the getting up and the physical exertion associated with this work exhausted her. Her co-workers liked her and tried to accommodate her by letting her sleep in the morning.

 

Racial intolerance

Even the daily train journey from Nesovice to Slavkov was not easy for her, especially psychologically, as she was regularly the target of hateful racist attacks during the train journey. „Every day when I took the train from work, there were German police. They had green uniforms and we all had kennkarts. The Jews wore the star and the Gypsies wore the ‚Z‘ - Zigeuner. A big ‚Z‘. And so did I. We had to show our IDs on the train. And they always told me what I was doing among the people. How come I‘m not in a concentration camp. They yelled at me. I was fifteen or sixteen years old. They were always so into me. I was already knocking myself in front. An elderly married lady used to come with me and drop me off in Bučovice. She always held my hand and couldn‘t do anything about it. They yelled at me in German, in Czech, how come I was riding among people and not in a cattle car among cattle?“

Food was rationed, and the Holomek family‘s rations were very low because of their nationality. Fortunately, the people of the village were cohesive with the family and helped with the food. So the situation was calmer until the Jewish Fischer family was deported from Nesovice in 1942. The fear of deportation and the constant uncertainty weighed more and more heavily on the Holomeks.

 

Rescued by the mayor

In March 1943, the deportation notice was delivered to them as well. In preparation for the journey, they gave away some of their possessions to their neighbours and hid some of them in case they returned. The journey to the train, the parting with their neighbours and the fear of the future were painful and their emotions were strained.

„At 12:30 the train was coming, the whole village accompanied us. At the station there was the village house and the headman called out, ‚Holomkova, come up here.‘ And there was the headman. ‚Holomkova, don‘t cry, you‘re not going anywhere. For three days I had the Gestapo kicking me from door to door, but I‘m not sending my citizens to their deaths.‘ Fortunately, a doctor was there to nurse her back to health. And we rushed out, there were friends and girlfriends, the whole village. We all shouted, ‚We‘re not going anywhere!‘ The boys carried me on their shoulders. Our mayor was really the only one who saved his people.“

 

Deportation of relatives

In the end, contrary to expectations, the Holomeks celebrated thanks to the exemption from transport that Mayor Josef Kilián negotiated for them at the Gestapo. Their close relatives from the surrounding villages, however, were not similarly fortunate and had to leave involuntarily.

„My future husband‘s cousin was driving to work in the evening, came to us and told us that there was a message from Svatobořice that they were to be taken to Brno in the morning to the Gestapo. The whole family. It was thirty-three people. Kyjov, Svatobořice, Sobůlky. Family - cousins and so on. Jesus Christ, we went there. My mother‘s youngest brother, his name was Čeněk, and he was a locksmith, he played football in Svatobořice, he was a great athlete. He boxed for SK Mistřín, he was handsome and handsome. In the evening we heard about the deportation and we went to them immediately. Of all the brothers, Čeněk was the only one who had a gypsy wife - Milenka Daniela from Bučovice. They had a three-year-old girl, Růženka. And I took her home. I‘ll never forget it: There‘s a local train from Hodonin to Kyjov. When I went to the train with Růženka, he just gritted his teeth, Milena cried. It was terrible. And the conductor let the train stand for a quarter of an hour so they could say goodbye. And from then on, Rosie never saw her parents again, and they never saw her again.“

 

Nobody came back

Thirty-three of Emilie Machálek‘s relatives were deported to the concentration camp. No one returned, and she never heard from anyone again, with a few exceptions, when she learned the circumstances under which they died. For example, Milena Danielová, the mother of her niece Růženka, refused to leave her grandparents and escape, and the guards herded her and the others into the gas chamber.

„I was convinced that Rosenka‘s parents would return. Maybe they would. They said they went to work somewhere in the rock. And Růžena‘s father Čeněk and two others escaped from there. They ran to the Polish border and reached a pub there in the evening. The innkeeper recognized them by their clothes, knew what they were about. He quickly led them to the cellar and gave them food and drink. But unfortunately, they were followed by the dogs, and they brought them to the pub. They arrested the escapees and the innkeeper and took them back to the concentration camp. And there they all had to watch them being hanged. My grandfather had to watch his three sons being hanged.“

After liberation in May 1945, the Holomeks waited by all the trains carrying forced laborers or camp inmates back home. Grandfather Pavel, three uncles, cousins and other relatives were taken to the concentration camp, a total of 33 family members. However, the train did not bring any of them.

 

Family and return to singing

After the war, Emílie re-entered the town school to complete her secondary education, but in the first week of school she found out she was pregnant, so she did not finish her studies and got married. Her father was very angry with her. He wanted her to finish her degree and continue studying music at the conservatory because she was talented. He thought that she had ruined her life, he had drilled into her head all her childhood that education was even more important for her as a Roma than for others. He didn‘t speak to her for two years, but finally made up with her for the sake of his granddaughter. Family always came first for Elina; she had four children - three daughters and a son, and now has six grandchildren and ten great-grandchildren.

She has always loved music, so her singing career has not passed her by. She participated in several singing competitions where she placed well. She sang with leading Czechoslovak folk singers such as Jožka Severin, Eugen Horváth, Jožka Černý and others.

In her retirement, she became active in lecturing about her life experiences, the fate of her family and life during the occupation, especially within the framework of the Living Memory project. She enjoyed leading discussion talks with the audience and found this activity very fulfilling. At present (2015), however, she no longer feels physically able to give lectures.