Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Machalová (* 1927)

• narozena 20. ledna 1927 v Holešově

• dětství prožila u rodiny Bakalových, kde rodiče sloužili jako deputátníci

• za druhé světové války se přátelila s židovskými děvčaty

• byla přítomna prvnímu pokusu o vypálení holešovské Nové synagogy v červenci roku 1941

• po válce se vdala za Jana Machalu, komunistického odbojáře

• do KSČ vstoupila roku 1952

• pracovala jako administrativní síla ve Státní krajské pojišťovně, na ZDŠ v Holešově a od roku 1969 v kasárnách na Ženijním technickém učilišti

• zastávala funkci zastupitelky a radní města Holešov a byla předsedkyní zdravotní a sociální komise

Odmala, kdy Ludmila Machalová vyrůstala na Plačkově, místní části Holešova, potkávala svého budoucího muže Jana Machalu. Byl o devět let starší, a jak říkali jeho kolegové ze zaměstnání, skutečně si na Ludmilu počkal a hned krátce po válce se vzali. O tom, co prožil ve čtyřicátých letech, ale mluvil málo. Jako komunistický odbojář byl několikrát zatčen a vězněn za činnost v ilegální mládežnické organizaci, společenství trampů, které si říkalo Osada hladových vlků. Ve stejné době oproti tomu Ludmila zpovzdálí sledovala osudy holešovských židovských rodin a zasáhla ji deportace spolužačky Ireny Pöckové do Terezína.

Rodiče Ludmily, Františka a Tomáš Daňkovi, sloužili na Plačkově u rodiny Bakalových za tzv. deputát, tj. rentu vyplácenou v naturáliích (mouka, mléko). Otec se staral o koně a maminka dojila krávy a chodila vypomáhat na pole. Také děti zastaly spoustu práce kolem zvířat – pumpovaly vodu a poklízely ve stájích. Dohromady tam takto žilo asi osm rodin. Jeden čas Daňkovi obývali dokonce jen malou komůrku, kterých bylo v hospodářském stavení pro rodiny upraveno několik. Vešly se tam jen dvě postele, kamínka a stůl se dvěma židlemi. Když se pak přestěhovali „na lepší“, získali i kuchyň s kachlovými kamny. Práce na statku byla těžká a oba její rodiče na ni doplatili svým zdravím. Maminka pamětnice zemřela ve dvaapadesáti letech a ani otec se nedožil vysokého věku. Přesto na Bakalovy Ludmila nevzpomíná ve zlém. Ani v souvislosti s jejich vystěhováním, když otec onemocněl a nemohl už službu vykonávat. Tehdy se Ludmila s rodiči a svými třemi sourozenci přestěhovala do sousedství holešovského židovského hřbitova, kde měla prarodiče i její kamarádka Irena Pöcková. Její rodina si kvůli částečně židovskému původu změnila zkraje čtyřicátých let jméno na Ulehlovi.

Nahlížení otevřenou branou

Holešov byl místem, kde žila před druhou světovou válkou sice již nepočetná židovská komunita, ale v rámci židovských obcí patřila k těm nejvýznamnějším na Moravě. Největšího rozkvětu dosáhla v polovině 19. století a působil zde i rabi Šabbataj, zvaný Šach, autor komentářů k Talmudu a osobnost, po které je pojmenována stará synagoga.  

V Holešově byly však původně temply dva. „Kolem Nové synagogy jsem chodila takřka denně. A vždycky jsem nahlížela dovnitř. Vrata byla otevřená, dvojkřídlová, a před nimi nízký železný plot. A mne to tak svádělo, abych ho překročila... Uvnitř byla modrá obloha plná hvězdiček. Ale bála jsem se, co kdyby mne někdo viděl. Dbala jsem zákazu, že se to nesmí. Ale dodnes mne vlastně mrzí, že jsem to neudělala,“ vzpomíná na tajemství, které ji ponoukalo ke vstupu do cizího světa, jenž existoval hned vedle toho jejího.
Synagoga ale roku 1941 vyhořela a její zbytky byly násilím zdemolovány, a část dokonce odstřelena. Na webu občanského sdružení Olam (Společnost Judaica) jsou k vidění jedinečné dobové amatérské záběry zachycující bourání Nové synagogy (autory dvou filmů jsou nejspíš pan Stavěníček a Alois Reimer starší).

K prvnímu pokusu o podpálení templu pamětnice vypráví následující: „S děvčaty Pavlíkovými se dohodlo, že k nim půjdeme ještě se sestrami Vávrovými ze Všetul spát. Pavlíkovi měli nahoře seno. Paní Pavlíková nám tam donesla duchny a deky. Ustlala nám tam. Už jsme se ukládaly, ale Jarka potřebovala čůrat. Dala jsem ji do vikýře a držela ji, aby nespadla. A vtom slyším houkání a byl cítit dým. Povídám: ‚Děcka, něco se děje.‘ A houkalo a byly vidět plameny a začali se sjíždět hasiči. Tehdy měli všichni hasiči do bytu zvonky. Pan Pavlík se honem oblíkal, pan Mikulík už jel na kole. Všechny jsme se nahrnuly do vikýře a všude to houkalo, pískalo – hořel templ. Tehdy ho uhasili. Ale podruhé už ne. Říká se, že to zapálili vlajkaři. Když hořel podruhé, bránili už hašení Němci. Tak templ vyhořel, zbyly z něho trosky a viděla jsem také, když se boural.“

Rozloučit se

Od roku 1941 odjížděly první hromadné transporty židovských obyvatel. Lidé začali být prověřováni, museli dokládat svůj původ a z jejich občanských práv jim bylo po kouscích ukrajováno až do chvíle, kdy nastoupili do transportu a o svůj nárok na majetek a život mnohdy přišli definitivně. Kvůli stáří, nebo naopak příliš nízkému věku, neschopnosti plnit pracovní režim, podlomenému zdraví nebo vyčerpání pak umírali v koncentračních táborech, plynových komorách, případně končili zastřeleni v hromadných hrobech bez práva na důstojný pohřeb.

„S Irenou Pöckovou jsem se kamarádila od školy až prakticky do její smrti. Chtěla bych k tomu říct, že se jmenovala Ulehlová až ve třetí třídě měšťanské školy. Pocházela ze smíšeného manželství a měla tři sourozence. Chodila jsem s ní na židovský hřbitov za babičkou a dědečkem. Starý pán nosíval černý kabát a klobouk. A stará paní mluvila jen německy, i s Irčou,“ vzpomíná Ludmila na návštěvy u Pöckových, kde se na kamnech připravovaly tradiční macesy.

Kvůli svému původu byla Irena zařazena do jednoho z posledních transportů do Terezína nejspíš na podzim roku 1944. „Tehdy jsem se vracela z Ostravy a na nádraží mne čekala maminka. Bylo tam hodně lidí, úplně narváno. Maminka mi vyběhla v ústrety a volala: ‚Irča sedí tady v tomto vagoně. Běž se s ní rozloučit.‘ Stihla jsem to a rozloučila se. Jel s nimi její strýc [pan Vybíral], který je doprovázel do Prahy. Jeho žena už byla tenkrát v Terezíně,“ vzpomíná Ludmila.

Osud terezínských vězňů, ačkoliv oficiálně lidé internovaní v ghettu takový status neměli, s rodinou Ulehlových sdílel i holešovský lékař Zikmund Knopf. Podle svědectví pamětnice neměl být kvůli svému věku (ročník narození 1862) do transportu zařazen, ale dobrovolně ho nastoupil, a pomáhal dokonce při tyfové epidemii, která v Terezíně propukla a na kterou zemřelo krátce před osvobozením mnoho lidí. Druhá verze jeho odloženého nastoupení k transportu je taková, že byl pod ochranou holešovského továrníka Rudolfa Kneisla, který byl členem NSDAP. V lednu 1943 tak židovský lékař unikl velkému transportu přes Uherský Brod do Terezína a dál do Osvětimi. Ulehlovi i Zikmund Knopf se z Terezína vrátili. S podlomeným zdravím, ale živí. Z počtu necelých tří set příslušníků holešovské židovské obce však přežilo holokaust jen patnáct lidí. Památce zemřelých je věnována kamenná deska umístěná v obřadní síni holešovského židovského hřbitova, kde je vytesáno přes dvě stě padesát jmen židovských obětí nacistické genocidy.

Ve svých vzpomínkách připomíná Ludmila i osud Iny Weinbergerové (Šošany Kohn), která byla válečných útrap ušetřena. „Rodiče ji poslali do Izraele, když jí bylo čtrnáct let. Inuška od té doby svoje rodiče neviděla. Bylo to pro ni štěstí. Staraly se tam o ni i sovětské ženy.“ Nebýt prozřetelnosti, se kterou jí rodiče vyřídili oprávnění k vycestování do Palestiny již v roce 1939, skončila by svůj život stejně jako celá rodina v Osvětimi. S kamarádkou z dětství se Ludmila znovu shledala po roce 1989, když se Šošana začala do republiky vracet.

Do života

Paralelně s tragédiemi, které se děly na Německem okupovaném území v koncentračních, pracovních a vyhlazovacích táborech, ale stále existoval běžný život. Ludmila po dokončení měšťanské školy nastoupila do zaměstnání v dílně u Drantů a tím citelně přilepšila rodinnému rozpočtu. Najednou bylo možné jít třeba do kina, a ačkoliv na svůj odchod ze školy vzpomíná jako na něco, co se jí dotklo, nakonec byla ráda, že se jí otevřel samostatný život. „Když jsme se opravdu loučily se školou, tak jsem zůstala sama ve třídě. Děvčata tancovala a pak odešla. Loučily jsme se, já zůstala sama. Brečela jsem, nemohla jsem z té školy odejít...“ vzpomíná. Studium na zdravotní škole musela oželet. Bylo jasné, že výpomoc rodině je na prvním místě.

U Drantů, což byla původně manufaktura na dřevěné hračky, se pak znovu setkala, tentokrát už blíže, s Janem Machalou, který se v dubnu 1942 vrátil z trestného pobytu v KT Gross-Rosen, nedaleko Vratislavi. Odsouzen byl za protiokupační agitační činnost mezi mládeží (zejména členy trampské Osady hladových vlků na Bezedníku u Lukova) a distribuci komunistického tisku a letáků. Pomáhal také vybírat a předávat finanční hotovost rodinám, které se v důsledku zatčení svých členů ocitly v tísni. „Manžel mi toho moc nevyprávěl. Říkával, že už se o tom bavit nebudeme. Byl hubený, když se vrátil. Nezacházeli s nimi dobře. Stravovali se tak, že když byli na poli, tak olupovali listy zelí. Jedli řepu a syrové brambory. Byl dvakrát v Olomouci a Breslau,“ vrací se Ludmila k hrstce vzpomínek týkajících se jeho pobytu v pracovním táboře nedaleko Vratislavi, se kterými se jí svěřil.

Podobně osudovým jako známost s budoucím manželem se pro Ludmilu také stalo setkání s partyzánem Alexejem Chimčukem, po kterém dodnes pátrá. Byl to ukrajinský partyzán, který ve své vlasti přišel o celou rodinu a přidal se nejspíš nějakým způsobem k části brigády Jana Žižky, která operovala v prostoru Hošťálkové na Valašsku. Po nějaký čas se také nejspíš skrýval u Drantů. Tak jak se tajemně objevil, ale brzy po válce i zmizel. Naposledy se viděli v červenci roku 1945, když se přišel rozloučit tehdy již s novomanželi Machalovými do propůjčeného bytu na náměstí, kde měli svatbu. „Ten byt byl po Němcích, a původně tedy po Židech. Byl tam nádherný starožitný nábytek. A také koupelna a to bylo něco pro nás, když jsme ji nikdy neměli. Byl to obrovský byt. No a tam za námi přišel Alexej. To bylo objetí... A tehdy se nás zeptal, jestli jsme znali Josefa Humpu. No jak by ne. Potkávala jsem ho takřka denně. To byl myslivec, který chodil kontrolovat chaty. Měl oválné razítko, na kterém bylo: kontroloval Josef Humpa. Štempl na chatu. A Alexej říkal: ‚Já jsem ho zastřelil. Byl to konfident gestapa a měl v klopě kabátu zašitou legitimaci.‘ Tak jsme to slyšeli s Jendou oba dva.“

Už nikdy válku

Do narození dcery vystřídala Ludmila řadu zaměstnání. Díky své cílevědomosti se postupně zdokonalila v psaní na stroji a těsnopisu a z dělnice u Drantů se postupně dostala až k administrativní práci například v pobočce Státní krajské pojišťovny, základní devítileté škole a nakonec od roku 1969 až do odchodu do důchodu působila jako sekretářka původně Ženijního technického učiliště, později Důstojnické školy Pohraniční stráže a Vysoké školy SNB v holešovských kasárnách. Do komunistické strany vstoupila v roce 1952 a bez větších výhrad v ní setrvala jako členka dodnes. Přesto pamětnice přiznává soucit například s nespravedlivým odsouzením Milady Horákové, případem, kdy se v rámci komunistické strany hledal tzv. vnitřní nepřítel a justice plnila objednávku vedení KSČ a podléhala přímo prezidentovi Klementu Gottwaldovi.

Skutečnost, na kterou by se nemělo zapomenout, je, že v podobně justičně zmanipulovaných procesech bylo nakonec během komunistické totality odsouzeno k trestu smrti celkem na dvě stovky lidí a tisíce obětí zvůle prožily roky beznaděje a potupy ve věznicích a pracovních lágrech.

Toto vše však, podobně jako za války, mohly snadno překrýt běžné starosti, a pokud se dotyčného perzekuce netýkala přímo, jeho život se ubíral svým směrem. Přišla starost o děti a o domácnost. Svůj postoj ke komunistické straně pamětnice nepřehodnotila ani po Stalinově smrti a pádu kultu jeho osobnosti, ani v době Pražského jara a následné okupace v srpnu 1968.

K osobnosti J. V. Stalina ale říká, že na něj změnila názor poté, co navštívila na sklonku šedesátých let Sovětský svaz: „Ke Stalinovi jsem měla úctu, že všechno myslí dobře. Že chce, aby se i ten chudý lid pozvedl. Ale byla jsem pak na Piskarjovském hřbitově. Ta smuteční hudba a socha ženy, to na vás působí. Jen vcházíte, a už slyšíte tu hudbu. Ještě dnes mne z toho mrazí.“ Takto pamětnice připomíná, jaké pocity v ní vyvolával pohled na památník půl milionu obětí blokády Leningradu z doby Velké vlastenecké války.

Sovětský svaz poprvé navštívila až v době po okupaci Československa. Na invazi spojeneckých vojsk v srpnu 1968 vzpomíná jako na důsledek chyby, které se dopustilo reformované vedení komunistické strany. „To byla hrůza. Myslím si, že byli všichni nešťastní. Protože byl manžel v SČSP (Svazu československo-sovětského přátelství), tak přišli Sověti domů vyjednávat s Jendou. A to nevím, jestli proto, aby uklidnil lidi?! Pak ho volali i na stanici SNB. Přišel k nám jejich velitel a lékař. A když jsme se s nimi bavili a přišlo na to, že byl zabit první člověk, tak ten velitel řekl, že není pravda, že první byl zabitý Čechoslovák, ale tvrdil, že to byl sovětský voják.“ Z prvních dnů okupace si vybavuje také, že „v mateřské škole byly vystaveny fotografie Dubčeka a Kriegra jako zrádců. Vím, že tam byla polepená okna fotografiemi. Mám za to, že tam byl i Smrkovský.“ Situace v Holešově v srpnu 1968 byla velmi napjatá. Holešovská elitní jednotka, 7. výsadkový pluk zvláštního určení, která v té době obývala kasárny, se totiž odmítla podřídit jednotnému rozkazu a se Sověty odmítla jednat – natož jim kasárny zpřístupnit. Celý pluk byl poté v době nastupující normalizace prakticky zlikvidován a jeho velení perzekvováno. Dobu prověrek po roce 1970 pamětnice absolvovala jako členka kádrové komise na Ženijním technickém učilišti, které obsadilo prostory po výsadkářích.

Během svého pobytu v Sovětském svazu se Ludmila setkala se zdravotnicí Zinajdou Dubrovinovou, která sloužila podobně jako mnoho sovětských žen během druhé světové války na frontě. A právě její slova vložila nakonec do svého závěrečného poselství: „Přála bych si, aby lidé na sebe byli hodní a snažili se spolu domluvit. A aby dělali všechno pro to, aby nebyla nikdy válka. Protože jak řekla Zinajda Dubrovinová: ‚Já se války bojím. Válka je strašná věc.‘ A vzkazovala: ‚Lído, řekni vašim ženám, ať dělají všechno pro to, aby už nikdy nebyla.‘ A já bych si také přála, aby už nebyla válka – nejen kvůli sobě a svým dětem a vnukům, ale kvůli dětem celého světa...“