Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpán Machart (* 1950)

• narozen 26. ledna 1950 v Jablonci nad Nisou

• v roce 1965 začal studovat Střední zeměměřičskou školu v Praze

• na jaře 1968 se jako student angažoval v dění tzv. pražského jara

• v září 1968 lezli se spolužáky do tanků vojsk Varšavské smlouvy a mluvili s vojáky

• na jaře 1969 přesvědčoval s ostatními studenty ruské důstojníky, že jsou v zemi omylem

• v roce 1969 zadrženi a vězněni v hotelu U Haštala sovětskými vojáky, kteří zinscenovali jejich falešnou popravu

• na podzim 1969 narukoval na vojnu do Prešova, v roce 1970 byl odsouzen na 6 měsíců trestu odnětí svobody do vojenského vězení v Sabinově

• na podzim eskortován na odloučené pracoviště v kamenolomu do vojenského prostoru Valaškovce

• pracoval jako geodet u různých společností

• stal se pilotem a po roce 1989 začal soukromě podnikat ve fotogrammetrii

Když na jaře 1968 přišlo v tehdejším Československu uvolnění politických poměrů a probíhalo tzv. pražské jaro, zapojoval se Štěpán Machart jako osmnáctiletý mladík do většiny studentských demonstrací a manifestací. V srpnu po invazi spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl zklamán a šokován. Spolu se spolužáky se snažili přesvědčit nejprve řadové vojáky a následně i důstojníky Sovětské armády, kteří v zemi stále zůstávali, že jsou zde omylem a měli by se vrátit domů. Své názory a postoje k politické situaci a k vedení země si nenechával pro sebe a během vojenské služby u průzkumníků v Prešově byl odsouzen k trestu odnětí svobody za hanobení republiky a jejích čelních představitelů a za hanobení národa, rasy a přesvědčení na šest měsíců do vojenského vězení do Sabinova. Po dobu základní vojenské služby jej pečlivě sledovala Vojenská kontrarozvědka (VKR) a po jejím ukončení ho předali do rukou Státní bezpečnosti (StB), která mu až do sametové revoluce znepříjemňovala život.

Táta chtěl jít bojovat za hranice, ale chytili ho a zavřeli do nacistického vězení na Špilberku

Otec Štěpána Macharta, vlastenec tělem i duší, chtěl v době druhé světové války bojovat proti nacistům. V roce 1939 se pokusil utéct s jednou z posledních skupin, která odcházela přes Polsko, do zahraničí a bojovat tam za naši republiku. Němci je ale chytili, odvlekli zpátky do Brna a celou skupinu arestovali ve věznici na hradě Špilberk. Většina zadržených se svobody nedočkala a skončila v koncentračním táboře. Pamětníkův otec spolu s dalším vězněm měli štěstí a po půl roce je propustili na svobodu. Část války zažil v Praze, kde musel pracovat ve společnosti Java a na konci války byl nuceně nasazen pravděpodobně v Německu. V roce 1945 bojoval při Pražském povstání na barikádách, kde ho zranili. Po válce jej oslovili, aby šel k armádě, ale protože kritizoval prezidenta Edvarda Beneše a jeho moskevské protokoly z roku 1943 a po roce 1948 vyjadřoval veřejně nesouhlas s novým komunistickým prezidentem Klementem Gottwaldem, dlouho jako voják Československé armády nesloužil. Avšak získal zde důležité kontakty, spojení a přátelství, která se hojně prolínala i do života samotného Štěpána Macharta. 

Osobně jsem znal Jestřába

Otec Štěpána byl odchovancem Jaroslava Foglara alias Jestřába, významné osoby českého skautského hnutí. Tím, že s ním prožíval celé dětství, se formoval jeho charakter a to mělo následně velký vliv na tvorbu osobnosti i jeho syna. „Táta se strejdou Rudou se dokonce stali předlohou pro některé z postav knihy Hoši od Bobří řeky,“ vzpomíná. Po válce Foglar, už jako starý muž, jezdil za Štěpánovým otcem do jižních Čech a vyhledávali zde společně vhodná místa pro letní tábory. On si jako kluk neuvědomoval, s kým má tu čest, ale později, když pochopil, kdo je Jestřáb, byl pyšný na to, že ho zná osobně. V dětství se tátovo skautství před ním tajilo, aby z toho neměl problémy. Tatínka pro jeho názory a postoje opakovaně vyhazovali z práce a maminka se bála, aby rodinu nepronásledovali ještě více. „Máma dokonce zlikvidovala můj křestní list, aby se nevědělo, že jsem pokřtěný. Rodiče chtěli, aby jejich syn nenesl důsledky jejich rozhodnutí.“

V socialismus s lidskou tváří nevěřil. Ale věřil, že bude svoboda

Pražské jaro v roce 1968 zastihlo Štěpána jako osmnáctiletého studenta Střední zeměměřičské školy v Praze. Pod hlavičkou organizace Unie středoškoláků a učňů se aktivně účastnil všech akcí, které tehdy probíhaly. Byl ve Slovanském domě a slyšel mluvit Smrkovského, Kohouta a další. Jako studenti nadšeně hltali informace o historii, o politických vykonstruovaných procesech padesátých let a nechápali, jak je možné, že se něco podobného vůbec mohlo tehdy dít. Radostné očekávání lepších časů s volným podnikáním, bez cenzury a se svobodou bylo ukončeno v srpnu toho roku příjezdem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Viděl zastřelené lidi přikryté vlajkou

Pozdě v noci 20. srpna 1968 telefonoval otci do jižních Čech jeho kamarád z Prahy a řekl mu, že sovětští vojáci přistávají na Ruzyni. Společně s tátou sedli ihned do auta a jeli do Prahy pro Štěpánovu babičku, která tam tou dobou pobývala. Hned druhý den ráno šli s otcem k rozhlasu na Vinohradskou. „To byly prostě hrůzy, co jsme tam viděli! Válka! Hořely domy, stály tam tanky, střílelo se z kulometů. Pár lidí tam už leželo mrtvých, přikrytých vlajkou. Viděl jsem sanitky, jak i tu sanitku rozmlátili ti Rusové.“ Když viděli takovou zkázu, cítili se bezmocně. Viděli, že sovětští vojáci stříleli na Národní muzeum pravděpodobně v domnění, že se jedná o jinou budovu a nerozuměli tomu, jak někdo může zničit národní památku. „Já jsem viděl ty hrůzy, ty mrtvé, a musím říct, že to byl takový šok a taková rána, že mě to okamžitě vyléčilo ze všech nápadů, jak vylepšit budoucnost tohoto národa,“ vzpomíná.

Říkali jsme Rusákům, že jsou tady omylem

Hned poté, co odezněla euforie z pražského jara, po příjezdu tanků do země a po navrácení starých pořádků Štěpánovi ve škole doporučili ukončit studium: „Protože tenkrát být vyhozen bylo horší než odejít na vlastní žádost,“ a tak na konci roku 1968 ze školy odešel. Do funkcí se opět dostali lidé smýšlející prokomunisticky a prosovětsky a mimo jiné se jim nelíbily aktivity Štěpána a jeho spolužáků. Ti totiž už od září opakovaně lezli do tanků okupantů a snažili se vojáky přesvědčovat, že jsou v zemi omylem. Velmi brzy ale pochopili, že je jejich snaha marná. V zemi i v jeho rodině panoval chaos, strach a vztek. Jeho rodiče pár dnů po invazi přemýšleli o emigraci. Dokonce šla celá rodina s dlouholetým blízkým přítelem, který republiku skutečně opustil, na hranice s Rakouskem v jihočeské obci Chlum u Třeboně, ale na poslední chvíli se rozhodli zůstat. Když potom rukoval do vojenského vězení v Sabinově, litoval, že neodešel pryč ze země, když mohl.

V hotelu U Haštala jim vojáci řekli, že je popraví

Už na konci roku 1968, tedy v době, kdy byl Štěpán ještě studentem zeměměřičské školy v Praze, se začínaly formovat skupiny mladých lidí, které organizovali vysokoškoláci z Karlovy univerzity snažící se o určitou odbojovou činnost proti okupačním vojskům. Na jaře 1969 už měli k dispozici adresy sovětských důstojníků. Odvážně chodili do těchto rodin a trpělivě vysvětlovali, že v Československu nedošlo k žádné kontrarevoluci a že jsou zde zbyteční. Štěpán uměl dobře rusky, proto byl ve skupině velmi potřebný. Okupanti je po určitou dobu sledovali a nakonec je zadrželi a zavřeli ve sklepních prostorách hotelu U Haštala v Praze. V té době zde měla Sovětská armáda zřízenou tzv. komandaturu, jednu z celkem deseti na území hlavního města. „Tam s námi sehráli strašně ošklivé divadlo, řekli nám, že nás popraví. Vyhnali nás na nějaký dvorek a vypálili slepými náboji. A tam jsem se přestal angažovat v jakémkoliv odporu a v jakémkoliv politickém angažmá, protože jsem řekl: ‚Dost, tady končí tvoje hrdinství,‘“ vypráví. Komandatury zřizovala okupační armáda v okresních a krajských městech. V Praze jich existovalo celkem deset, po jedné v každém obvodu. Jednalo se o velitelství, která kontrolovala československý civilní život, např. vojáci sledovali místní tisk, rozhlas a dokonce i programy kin a hlídali, zda se zde neobjevují tzv. protisovětské výpady, tedy kritika okupace.

Věděl jsem, že to všechno bylo marné, zbytečné a nebezpečné

Všechny studenty zapojené do této odbojové činnosti čekal vyhazov ze školy, Štěpán v té době ale už nestudoval, pracoval u Vojenských staveb. Při zpětném pohledu vnímá aktivity této organizace jako velmi amatérské. Jak sám říká: „Hráli jsme si na nějaké spasitele a mysleli si, že něco děláme, že probereme ten národ. To už bylo po Palachovi, a všechno zbytečné. Zbytečné a nebezpečné.“ Přesto se ještě účastnil v srpnu 1969 demonstrace k prvnímu výročí okupace Československa v Praze, kterou brutálně potlačily pořádkové síly. Spolu se stovkami dalších nespokojených Čechoslováků šel Václavským náměstím na Národní třídu až k Národnímu divadlu a prošel si clonou slzného plynu. U divadla skandovali a čekali na prezidenta Ludvíka Svobodu, a právě tady složky milice a policie surově zbily jeho i všechny ostatní. „Tam jsme dostali, tam nás sevřeli a zmydlili. A pak už jsem si řekl: ‚Dost, už nebudu.‘ Veškeré moje politické angažmá skončilo tím výročím srpna 1969.“

Ty jsi ten pražský chuligán a to ty jsi dělal tu kontrarevoluci

V říjnu 1969 narukoval na vojnu. Byl odveden do vojenské školy v Prešově k průzkumníkům. Chvíli po nástupu probíhalo vojenské školení mužstva. Vojákům tam promítali sestříhaný film nazvaný a prezentovaný jako „Pražští chuligáni staví barikádu proti sovětským vojskům, která nám přišla na pomoc.“ Jaké bylo Štěpánovo překvapení, když zjistil, že se jedná o film, ve kterém on sám vystupuje v hlavních záběrech, jak rozebírá starou dlažbu silnice. Avšak nejednalo se o rok 1968, ale o rok 1967. Dnes už si nevzpomíná, jestli předmětný film natočil Krátký film Praha nebo Vojenský film, jisté však je, že se zde filmovali mladí brigádníci, kteří pomáhali s rekonstrukcí ulice 28. října mezi Můstkem na Václavském náměstí a Národní třídou. Vytrhávali dlažbu, která se nahrazovala asfaltem. Ihned jakmile to zjistil, běžel k plátnu a vykřikoval: „Tady na tom plátně, to jsem já! Není to film z roku 1968, ale už z roku 1967 a je to rekonstrukce ulice, nic jiného!“ Snažil se vše vysvětlit školiteli, ale ten mu na to jen řekl, že soudruh Husák a soudruh Biľak řekli, že je to takto a přes to nejede vlak. „Já jsem řekl: ‚Tihle soudruzi ať drží hubu, ti sem pozvali Rusáky a ti by měli stanout před válečným soudem jako vlastizrádci!“ Následovalo okamžité rozpuštění vojenského školení mužstva. Na ubikacích, kam vojáky propustili, se Štěpán všem zoufale snažil vysvětlit, co v tom filmu vlastně viděli. Bohužel se tam dostal do sporu se Slováky, kteří ho obratem nařkli z toho, že to on je ten pražský chuligán, který tam dělal tu kontrarevoluci. „To jsem si troufnul ještě v říjnu 1969, jako hrdina, mladý a drzý. Odvážil jsem se to říct, a to byla moje poprava.“

Dostal jsem šest měsíců Sabinova za hanobení představitelů státu

Soud proběhl asi za tři měsíce od incidentu. Jeho otec mu zajistil právního zástupce, ale advokáta vůbec nevpustili do soudní síně, proto se mladý Štěpán snažil bránit sám. Ale nekompromisní soudce ho příliš argumentovat nenechal. Rozsudek zněl jasně – šest měsíců v nápravném zařízení v Sabinově za spáchání trestného činu hanobení republiky a jejích představitelů a trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle tehdy platného trestního zákoníku. Spolu s ostatními vojáky základní služby byli po přijímači odveleni do západního vojenského okruhu. Zde si u útvaru v Podbořanech Štěpán odsloužil ještě jaro a v létě 1970 nastoupil do věznice v Sabinově. „Nikdo mě neeskortoval. Dali mi rozkaz k přemístění, pak jsem vlakem projel celou republiku. Z Podbořan do Prahy a odtud na Slovensko. Vystoupil jsem v Sabinově a hned za zdmi nádraží stála věznice.“

Za trest, že nepodepsal spolupráci s VKR, musel na Vihorlat do kamenolomu

Poté, co svobodně přicestoval sám vlakem na východní Slovensko, hned za branou věznice mu nasadili pouta a předvedli ho k důstojníkovi vojenské kontrarozvědky (VKR). Kontráš, jak ho všichni nazývali, o něm věděl úplně všechno. Dotýkal se jeho rodinných záležitostí i těch událostí v Haštalu, znal celý jeho život a byl pro něj nebezpečný. Po novém vězni chtěl, aby podepsal spolupráci, Štěpán se později dozvěděl, že měl donášet na svého staršinu, nejbližšího nadřízeného. Ale on kontrášovi po opakovaném naléhání řekl: „To mě dejte raději na ten Vihorlat, než bych vám tady podepsal nějakou spolupráci. Já to prostě dělat nebudu.“ A tak byl po několika týdnech strávených v nápravném zařízení eskortován do 100 km vzdálených hor do vojenského prostoru Valaškovce.

Nechvalně proslulý kamenolom pro neposlušné vězně

Valaškovce je vojenský újezd v pohoří Vihorlat na východním Slovensku (v současnosti v okrese Humenné). Toho místa se vždy všichni vězni ze Sabinova báli. Existovaly zvěsti o tom, že kdo nezůstane v kasárnách a půjde na Valaškovce, bude to tvrdé. Důstojníci cíleně ve vězních pěstovali strach, aby poslouchali a nedělali žádné potíže. Sem vězně eskortovali za trest. V tomto vojenském prostoru se stavěly dvě dráhy pro tanky, z odstřeleného kameniva v lomu vězni rukama vytvářeli násep. V době, kdy zde byl internován Štěpán, bylo v horách asi 15 vězňů, jeden doktor, tři dozorci a jeden velitel. Všichni bydleli v dřevěných domcích, naprosto nevhodných k bydlení na zimu.

Z Valaškovců tajně utíkali před cholerou z hermeticky uzavřeného okresu

Na konci roku 1970, kdy ve Valaškovcích tvrdě pracoval i Štěpán, vypukla na východním Slovensku epidemie cholery a místní orgány a armáda celou oblast naprosto hermeticky uzavřely. Avšak důstojníci, především velitel, se chtěli do Vánoc dostat z hor. Proto kapitán, který jim velel, vymyslel plán. Všichni vězni i jejich strážci nasedli do dvou vozidel a tajně ujížděli z přísně střežené oblasti. Aby nedošlo k prozrazení, provedl kapitán preventivní opatření a odstranil všechna označení armády z vozidel, svou uniformu si oblékl naruby a pro jistotu téměř všechny vězně uspal prostředkem, který jim přimíchal do čaje. Štěpán, kapitán a řidič druhého vozidla ale čaj nevypili. Poté prchali z východního Slovenska přes území Polska a Dukelský průsmyk až do Sabinova. „Měl jsem hrozný strach, myslel jsem si, že když nás ti Poláci chytí, tak půjdeme do basy v Polsku všichni. Vždycky jsme kousek popojeli, kapitán se podíval, jak to vypadá před námi a jestli tudy prorazíme na Slovensko. Jenže to nešlo, všechny cesty byly uzavřené. Pak jsme vyjeli na Dukle.“ Celá operace byla velmi nebezpečná. Když se dostali zpátky do kasáren, způsobili pozdvižení. Všechny je umístili do tělocvičny a zavřeli je tam do karantény. „Hned po příjezdu na základnu, ještě v tělocvičně, nás všechny přes plexisklo vyslýchal ten náš kontráš, chtěl přijít na to, kudy jsme se dostali přes vojenskou uzávěru zpátky.“

Po vojně s kádrovým profilem politického vězně pracoval na melioracích

Po odpykání svého trestu se vrátil zpátky ke svému útvaru do Podbořan, kde si odsloužil zbytek základní vojenské služby a zároveň i šestiměsíční pobyt ve vězení. V civilu se vrátil k práci pomocného geodeta u Vojenských staveb Praha. Ale i po odchodu z armády ho StB stále měla v hledáčku, chtěli podepsat spolupráci, stále ho sledovali, několikrát ho z různých zástupných důvodů, např. že špatně vytýčil tajné kabely, zajistili. Po čase mu bylo vedením doporučeno, aby šel pracovat jinam, proto se vrátil zpátky do jižních Čech, kde ho přijali do Melioračního družstva v Jindřichově Hradci. Ale ani tady nevydržel dlouho. U meliorací mu vadilo, že se zbytečně ničí přirozená příroda, kupříkladu při odvodňování svahů. Proti tomu opakovaně protestoval, až mu bylo doporučeno, aby si našel jinou práci.

Ředitel povodí Vltavy ho zaměstnal i přes jeho politickou minulost

Když skončil na melioracích a hledal práci, obvolal snad všechny jihočeské firmy. Poté, co jim řekl, že je sice zeměměřič se zkušenostmi, ale se špatným kádrovým profilem, nikdo ho nechtěl jako bývalého politického vězně zaměstnat. Ve společnosti Jihočeské vodovody a kanalizace (JIVAK) mu ale řekli, že na takovou pozici někoho potřebují. „Komunistický ředitel mě v roce 1980 vzal do práce, aby mi odfiltroval moje kádrově špatné papíry, to bylo velmi odvážné.“ Začal tedy pracovat jako geodet ve společnosti JIVAK, kde se nejprve spolupodílel na technické, velice podrobné mapě města České Budějovice, poté přešel k práci kontroly dálkových vodovodů, kdy autem objížděl pole a hledal únik vody.

Ředitel věděl o tom, že byl hlídán StB, která si myslela, že chce prchnout rogalem za hranice

Po čase mu ředitel Jihočeských vodovodů a kanalizací dal nabídku, která se neodmítá. Řekl mu, že ví o tom, že je Štěpán rogalista a načerno dal do svého závěsného kluzáku motor. A také to, že ho hlídá StB, protože si myslí, že chce na rogalu utéct z republiky. Proto mu jeho nadřízený navrhl, aby ten motor předložil oficiálně jako zlepšovák a úniky vody odhaloval z něj. Domluvili se, že tento trik nazvou „využití ultralehkých letadel v národním hospodářství“. Díky této strategii si Štěpán Machart udělal zkoušky na profesionálního obchodního pilota, se svou minulostí do poslední chvíle nevěřil, že ho ke státním zkouškám pustí. Ale povedlo se a on se skutečně stal pilotem. V době podání žádosti patentu však nebyla tato činnost Státní leteckou inspekcí a Federálním ministerstvem dopravy povolena. A navíc provoz rogala měl být svěřen Štěpánovi. Ten se proto rázem znovu ocitl v hledáčku StB a opět byl prověřován. Z dochovaného spisového materiálu ze Správy Státní bezpečnosti České Budějovice (S-StB), III. odbor, 2. oddělení vyplývá, že cesta k povolení nebyla lehká: „Zpráva signalizuje zájem n. p. JIVAK o provoz Rogallova křídla s motorovým pohonem. Do současné doby se jedná o činnost, která není nikým povolena. Zejména v jižních Čechách vzniká nebezpečí možného zneužití k úletu do zahraničí.“ 1 Štěpán vzpomíná, že ho poté sledovali ještě intenzivněji než předtím. „Jednou mě zatkli a odvlekli do kanceláře na letišti v Plané. Tam mi řekli, že vědí, že chci opustit republiku. Prý mají důkazy, přišlo na mě udání, já mám údajně plán a oni svědky. Chtěli mě odsoudit za to, že jsem měl narušit start vojenské stíhačky tím, že jsem vodárenským rogalem přelétl přes dráhu.“

Koupil si vlastní letadlo a spojil činnost pilota a geodeta

Po revoluci v roce 1989 si Štěpán vybudoval vlastní firmu, nejprve měl od vodáren pronajaté letadlo a hangár na hosínském letišti. Po čase si pořídil vlastní práškovací letadlo, tzv. čmeláka, kterého upravil pro potřeby fotogrammetrie. Místo kotle s práškem umístil kameru a pořizoval letecké snímky. Jeho firma vzkvétala, dokonce vyhrál zakázku pro americké NASA (Národní úřad pro letectví a vesmír, z angl. National Aeronautics and Space Administration) a University of New Hampshire na snímkování Krušných hor a Šumavy. „Dařilo se mi dobře a tátovi jsem udělal obrovskou radost. Ještě než umřel, tak věděl, že jeho syn má letadlo a plní si svůj sen.“ Blížil se konec jeho leteckého podnikání, protože nastoupil Google, družicové a digitální kamery. Měřičské kamery přestaly mít význam a on včas prodal svá letadla i kamery a koupil za to říční lodě. Od té doby provozuje veřejnou lodní dopravu na Vltavě a v Třeboni na rybníku Svět.

Po revoluci v zastupitelstvu města

V porevolučním a volebním roce 1990 jako soukromník za motorovým rogalem tahal volební transparenty pro různá politická uskupení, včetně republikánské strany SPR-RSČ (Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa). Předseda Miroslav Sládek ho oslovil, aby do ní vstoupil. „Jeho program se mi líbil, byl asi jediný opravdu protikomunistický.“ A tak souhlasil a stal se členem. Dostal se do zastupitelstva města České Budějovice. V této bouřlivé době Štěpán vydával sám svůj týdeník pod názvem Jižan, soukromé pravicové noviny. Sládek ho nutil k tomu, aby noviny změnil na republikánské, s čímž ale Štěpán nesouhlasil. Tato situace vyvolala konflikt a následné ukončení spolupráce. Ale protože byl pamětník zároveň členem Konfederace politických vězňů, zůstal po domluvě s tehdejším primátorem v radě města po celé první volební období. Tady zjistil, že politika není pro něj a od té doby se už neangažoval.

Být poctivý se nakonec vyplatí

Štěpán Machart je činorodá osobnost s velmi aktivním přístupem k životu. Nikdy mu nebyla lhostejná politická situace v zemi a za své otevřené názory, které si nenechával pro sebe, zaplatil i svou svobodou – uvězněním ve vojenském nápravném zařízení v Sabinově. Přesto, že jeho kádrový profil nebyl pro tehdejší režim ideální, dokázal se uplatnit na poli letectví a splnit si tak své sny a zároveň si udržet čistý štít. Celý jeho dospělý život ho pronásledovala StB a snažila se ho buď zdiskreditovat, nebo získat k podpisu spolupráce, ale on nepodlehl. Pro budoucí generace má vzkaz: „Dívejte se na svého tátu, který byl poctivý a úspěšný, vždycky se ze svých průšvihů vyhrabal a dělejte to taky tak. Nebo podlehněte iluzi, že vám na všechno půjčí a že nemusíte ty dluhy splácet. Myslím si, že nakonec zvítězí rozum, obyčejný selský rozum, že každý dluh se musí zaplatit a stále je aktuální ‚bez práce nejsou koláče‘. Pracovat, nebrat dávky, ale vydělávat. To je moje poselství.“

 

Použité zdroje:

www.vkport.sk

K čemu sloužily, se přesně neví. Rusové odtud asi chtěli vládnout ČSSR – iDNES.cz

Trasa: Slovensko ⇒ Slovensko • Mapy.cz

Sabinov, Kasárna [1891–2003]: Vojenské objekty (valka.cz)

1 Toto sdělení je převzato ze spisu z Archivu bezpečnostních složek: Zpráva ze dne 31. 05. 1984, Správa Státní bezpečnosti České Budějovice (S-StB), III. odbor, 2. oddělení, operativní pracovník npor. Richard Pokrupa, obj. sv. 120/10