Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Samuel Machek (* 1932)

• narozen 29. dubna 1932 v Ústí nad Orlicí

• v Praze zažil německé obsazování Československa v roce 1939

• jeho rodina za války několik měsíců skrývala uprchlého napůl židovského mládence Jana Chobotského

• v květnu 1945 byl svědkem brutálních útoků ze strany Čechoslováků na Němce

• 1947–1951 studoval na obchodní akademii

• v roce 1951 jeho bratr Otakar Machek skrýval spolupracovníka americké zpravodajské služby

• v roce 1956 Otakar Machek odsouzen na pět let odnětí svobody

• v letech 1952 až 1954 sloužil Samuel Machek na vojně v Plzni

• od roku 1970 pracoval jako taxikář

• v roce 2023 žil v Praze

Jako chlapec, který strávil velkou část dětství během druhé světové války, vnímal Samuel Machek dění kolem sebe jinak než pozdější generace. Když 15. března roku 1939 do Prahy přijížděli němečtí vojáci, kteří měli dalších šest let okupovat jeho rodnou zemi, nevnímal je jako nebezpečí. Chovali se slušně a jako modrookému blonďákovi v něm možná spatřovali i své děti, a tak Samuela Machka často obdarovávali různými sladkostmi. Až později, když na ulici potkával lidi označené žlutou hvězdou, si uvědomil, co hitlerovské Německo způsobuje. Nejlepší přítel jeho staršího bratra Jan Chobotský, napůl Žid, skončil v pracovním tábora pro míšence v Bystřici u Benešova. Poté, co se mu podařilo z lágru uprchnout, se schovával několik měsíců až do konce války u Machkových doma.  V té době už Samuel Machek pociťoval k Němcům nenávist, co bylo německé nemohlo být dobré. Nebylo tak divu, že během osvobození ho nevyvedlo z míry ani to, když přihlížel brutální mstě na německém obyvatelstvu. Až po letech si uvědomil, na jakých zvěrstvech se na konci války někteří Čechoslováci podíleli. Jen těžko si dnešní generace dokáže představit, jaká byla tehdy atmosféra ve společnosti. Jak sám říká, lidé byli v jakési psychóze, tak jak nacisté nesnášeli Židy, nesnášela část našeho národa Němce.

Lidi nadávali, brečeli a svírali pěsti

Samuel Machek se narodil 29. dubna 1932 v Ústí nad Orlicí. Ve stejný den, ale v jiném městě, přišlo na svět i jeho dvojče, bratr Daniel. Jejich rodiče Anna a Otakar Machkovi totiž netušili, že čekají dva syny. Anna Machková to zjistila až po porodu Samuela. Kvůli komplikacím ji odvezli do nemocnice ve Vysokém Mýtu. Právě tam přišel na svět Daniel Machek, který se stal nerozlučitelným parťákem Samuela Machka. I když, jak to tak mezi sourozenci bývá, se někdy hádali a prali, pojilo je silné celoživotní pouto. Měli ještě další dva sourozence, sestru Marii, narozenou v roce 1922, a bratra Otakara, narozeného roku 1925. Jejich rodiče pocházeli z poměrně vážených rodin z Ústí nad Labem, kde provozovali krejčovskou dílnu a obchod s elektrem. Machkovy zasáhla velká hospodářská krize, a tak se otec roku 1935 vypravil do Prahy, kde očekával příznivější situaci. Děti mezitím rok bydlely u svých prarodičů v Čakovicích. Když byly Samuelovi Machkovi čtyři roky, přestěhoval se s matkou a sourozenci za otcem do Prahy. Žili v Žitné ulici v domě, kde si v přízemí zařídili také krejčovský salón.

Za dva roky se děti Machkovy znovu stěhovaly. Po záboru pohraničí na konci září roku 1938 dostali rodiče strach z toho, co bude dál, a tak poslali Samuela a jeho sourozence do Barochova, obce jižně od Prahy, ke strýci velkostatkáři Josefu Kloučkovi. Tam také Samuel a Daniel Machkovi nastoupili do první třídy. Po půl roce se opět vrátili do hlavního města, kde zažili německé obsazování Československa. „Když přišli Němci, tak jsme stáli na ulici, oni tenkrát jeli nahoru Žitnou ulicí. Kolony táhly od Karlova náměstí a my jsme stáli na rohu a lidi nadávali, brečeli, svírali pěsti a tak dále,“ vzpomíná na dramatický 15. březen roku 1939. Jako šestiletý chlapec Samuel Machek zcela nechápal všechny souvislosti, němečtí vojáci k němu byli laskaví, a tak ani on k nim necítil zášť. „Musím říct, že se chovali celkem slušně, protože my jsme byli tenkrát blonďáci a měli jsme modrý oči. Kolikrát se stalo, že jsme jim asi připomínali jejich děti, tak nám dávali třeba nějaké bonbony.“

Někdy v té době se Anna a Otakar Machkovi rozhodli, že svým synům změní jména. Dvojčata měla původně jména dvě, jmenovali se Samuel Blahoslav a Daniel Svatopluk, za války používali pouze druhá zmíněná. Samuelovi a Danielovi Machkovým totiž rodiče jako evangelíci dali starozákonní jména, která se hojně používala v židovské kultuře. Machkovi na sebe zbytečně nechtěli upozorňovat. Matka navíc byla za svobodna Forethová a nebyla si jistá, jestli náhodou nemá židovské předky. Ze Samuela a Daniela se tak na šest let stali Blahoslav a Svatopluk.

Strejda mu pomohl ven z tábora

Válka pokračovala, Samuel Machek chodil do školy ve Štěpánské ulici, hrál si venku s kamarády a užíval si dětství. Brzy si začal všímat na ulici lidí, kteří měli na klopě připnutou žlutou hvězdu. Mezi nimi byl i jeho kamarád Richard Kraus. I bratr Samuela Machka měl přátele s židovským původem, svého nejlepšího přítele Jana Chobotského, který pocházel z napůl židovské rodiny. Společně s Karlem Hynkem, pozdějším surrealistickým básníkem, tvořili nerozlučnou trojici. Nejspíš někdy koncem roku 1944 se Jan Chobotský ocitl v Bystřici u Benešova. Na severním okraji obce fungoval od podzimu 1944 do jara 1945 pracovní tábor pro židovské míšence a „árijce“ spřízněné se Židy.[1] V táboře byli internovaní především vězni z českých zemí, kteří žili v sedmi dřevěných barácích. Na rozdíl od jiných typů táborů zřízených nacistickým režimem zde nedocházelo k přímé likvidaci vězňů a životní podmínky byly poměrně snesitelnější.[2] Otakar Machek mladší a Karel Hynek se nechtěli smířit s vězněním svého přítele, a tak se rozhodli jednat.

Strýc Josef Klouček z Barochova, manžel sestry Otakara Machka st., musel během války dodávat jídlo pro příslušníky Schutzstaffel (SS), kteří působili v bystřickém táboře. A právě díky němu se nakonec Jan Chobotský dostal na svobodu. „Strejda mu pomohl ven a vyvedl je ještě s nějakým dalším trestancem z tábora… Karel Hynek předal Honzovi Chobotskému svůj občanský průkaz a potravinové lístky, kdyby ho někdo chytil na ulici, tak aby měl doklady,“ popisuje Samuel Machek. Kamarád jeho bratra se samozřejmě nemohl vrátit domů, útočiště mu poskytla rodina Machkových, kde se skrýval až do konce války. „Pro rodiče to bylo nebezpečné, ale byli takoví, oni byli křesťani, evangelíci,“ vysvětluje Samuel Machek. Během několika měsíců strávených v bytě v Žitné ulici se Jan Chobotský sblížil se sestrou Samuela Machka Marií Machkovou.  Ačkoliv byli rodiče proti, roku 1947 se vzali. O dva roky později legálně vycestovali z Československa díky židovskému původu Jana Chobotského. Usadili se v Austrálii, kde žili až do své smrti.

U Muzea upalovali esesáky

Během pražského povstání se i třináctiletý Samuel Machek alespoň trochu zapojil. „U nás na ulici jsme pomáhali s rodiči stavět barikádu. Na tu barikádu stříleli, takže jsme měli rozstřílené okno… Ve dne nám stříleli do bytu, takže jsme byli ve sklepě a v noci jsme chodili do bytu,“ vypráví, jak trávil počátek května roku 1945. V těchto dnech byl svědkem několika drastických událostí, které ukazují, jaká atmosféra panovala v čerstvě osvobozeném Československu. Někteří lidé se uchylovali k násilí, které bez soudu páchali i na nevinných civilistech. „Koukali jsme se sestrou z okna a tam šel nějaký obyčejný voják z wehrmachtu s rukama nahoře. Proti němu šla skupina lidí a v ruce měli železnou tyč. Na místě ho tou tyčí ubili, i když měl ruce vzhůru,“ popisuje. Ráno 9. května přihlížel ještě horší situaci.

Tehdy se s bratrem Danielem vydali k Národnímu muzeu. Už z dálky viděli stoupající dým, který strhl jejich pozornost. Když se přiblížili, všimli si sovětských tanků, které stáli podél silnice. Kromě sovětských vojáků postával okolo hlouček lidí. „Zjistili jsme, že tam jsou ke kandelábru přivázaní lidé, tak jsme se trochu vyptávali a prý, že to jsou esesáci. Upalovali je,“ vzpomíná Samuel Machek, který se svým bratrem přihlížel až do konce. „Ono to kouřilo, sovětští vojáci jim totiž dali naftu. Kdyby je zapálili benzínem, tak by shořeli hned. Upálili je zaživa, ještě kolem sebe kopali. Potom, když z nich byli škvarky, tak je nějací lidi odnesli. Tam byla požární nádrž a ty škvarky z těch čtyř nebo pěti lidí, údajně esesáků, hodili do nádrže,“ zakončuje.  Samuel a Daniel Machkovi celé události přihlíželi bez větších emocí. „Z té války jsme byli s bratrem hodně otrlí. Navíc, když jsme viděli, co se děje, když jsme viděli přicházet lidi v hrozném stavu z koncentráků, tak nám přišlo, že je to dobře. Tenkrát jsme to takhle viděli. Byla to taková psychóza. Dneska bych se na to samozřejmě koukal jinak. Bylo to zvěrstvo,“ vysvětluje svůj postoj k poválečné mstě na německém národu.

Ve třídě nás zbylo šestnáct

Po válce se Samuel a Daniel Machkovi stali členy znovuobnoveného Junáka. Skautování je bavilo, ale po dvou letech se sami rozhodli skončit. Ve Skautu po nich požadovali kázeň a disciplínu a tou mladíci neoplývali. V roce 1947 nastoupili oba bratři na obchodní akademii v Masné ulici. V druhém ročníku studia je zastihl únor 1948. „Náš třídní nás nahnal, abychom byli na shromáždění na Staroměstském náměstí, když tam řečnil Gottwald. Jenže my jsme tam došli a hned jsme se ztratili. Bylo tam hodně lidí, tak jsme se nějak zapletli a už jsme byli pryč. Ani jsme Gottwalda neposlouchali,“ vzpomíná na 25. únor 1948.

Nedlouho po převratu šli studenti obchodní akademie a ještě jedna střední škola na představení do Realistického, dnešního Švandova, divadla. „Byla tam nějaká strašně blbá sovětská hra, kde byli rozčílení komunisti a bojovalo se za komunistické ideje. Bylo to hrozné. Tak všichni mluvili nahlas a pokřikovali na herce. Já ne, my jsme byli opatrní s bráchou, my jsme věděli, že by to mohlo mít špatného konce,“ popisuje. Netrvalo to dlouho a v sále se rozsvítila světla a dovnitř podle slov Samuela Machka nakráčeli příslušníci Státní bezpečnosti (StB). „Všechny náš začali vyšetřovat, legitimovat. A bylo to. My jsme měli takového komunistického blba třídního, inženýra Pletku. Zbylo nás ve třídě šestnáct, čtrnáct bylo vyloučeno.“ Jedno divadelní představení tak rozhodlo o osudu čtrnácti studentů.

Objevil se u nás doma elegantní chlap

Nově nastolený režim rodině Machkových nezamlouval. Jako živnostníky je poměrně brzy začal utlačovat. „Sebrali jim všechny dělníky, mohli dělat pouze sami,“ popisuje. Rodiče se pomalu dostávali do svízelné situace a peněz měli nedostatek. Samuel Machek a jeho bratr už v posledním ročníku obchodní akademie věděli, že nebudou moct dál studovat, museli totiž začít přispívat do rodinného rozpočtu. Ještě před maturitou se stalo něco, co ovlivnilo život členů jejich rodiny. Nejlepší přítel strýce Josefa Foretha, bratra matky, Rudolf Holata, spolupracoval v Západním Německu s americkou zpravodajskou službou SIS (Secret Intelligence Service). Rudolf Holata se narodil 19. července 1921 v Žitavě. Podle Krajského osudu v Liberci ho zpravodajské služby vyslaly do Československa s jistým špionážním úkolem. Měl získat poznatky o nalezištích uranové rudy.[3] „V roce 1951 přišel za strejdou do Jablonce nad Nisou. V Jablonci se každý zná a ten agent přišel jako turista s kloboukem, kravatou a v saku. Tenkrát tady lidi chodili jinak oblékaný.  Bylo nemožný, aby tam zůstal. Strejdu nenapadlo nic lepšího, než že má v Praze sestru, kde by to bylo vhodné,“ popisuje Samuel Machek. Rudolf Holata se vydal do hlavního města za Annou Machkovou. „Zrovna jsme byli doma a najednou se objevil elegantní chlap, že ho posílá Pepík Foreth, jestli by u nás mohl zůstat. Máma se vyděsila, poněvadž my jsme měli před maturitou, a kdyby se na to přišlo, tak by šla na doživotí.“ Matka nezvaného hosta nakonec odmítla a poslala ho za svým synem Otakarem Machkem, který už bydlel ve svém vlastním bytě. Ten Rudolfa Holatu skutečně ubytoval, a protože se obával, aby se venku svým vzhledem neprozradil, rozhodl se, že mu sám s plněním úkolů pomůže. Společně se svým bratrem Danielem Machkem se vydali do Bratislavy, kde měli údajně předat nějakou zprávu. Rudolf Holata v Praze zůstal týden. „Tenkrát jsme měli psa, fenu královského pudla, která měla zrovna štěňata. S tím agentem jsme se domluvili, že když se dostane v pořádku do Kanady, Anglie, nebo nevím kam, že bude pozdravovat psí mámu. Ve Svobodné Evropě se to opravdu ozvalo. Tak jsme věděli, že se řádně dostal zpět,“ vzpomíná Samuel Machek.

Léta ubíhala a Machkovi pomalu zapomněli na to, že kdysi poskytli úkryt západnímu zpravodaji. O pět let později, v roce 1956, se jim všechny vzpomínky vrátily. StB se, Samuel Machek netuší jak, dozvěděla, že se Machkovi na pomoci Rudolfu Holatovi podíleli. V březnu 1956 započalo v Liberci a jeho okolí zatýkání. Mezi prvními byla také Jarmila Suchardová, která od roku 1951 pracovala na poště v Jablonci nad Nisou a znala se s manželi Forethovými.[4] Někdy v té době zaťukala StB i na dveře Machkových. „Prasklo to. Napřed přišli za mou mámou, vzali ji do Ruzyně, byla tam tři dny. Všechno řekla, že tu ten člověk opravdu byl a že ho poslal za svým synem. Takže šli za mým bratrem a zatkli ho,“ vysvětluje. Proč jeho matka prozradila svého vlastního syna? Jak Samuel Machek vzpomíná, v té době ji trápily zdravotní potíže, a tak zřejmě nezvládla nátlak StB. Později si ale prý celou událost vyčítala. „Bráchu zavřeli. Viděli jsme ho až u soudu v Liberci. Dostal pět let,“ uvádí Samuel Machek. Jeho starší bratr naštěstí nevyzradil, že se v pomoci angažoval i Daniel Machek, který se díky tomu vyhnul trestu. Podle vzpomínek Samuela Machka se jeho bratr dostal na svobodu po třech a půl letech, které strávil ve věznici v Banské Bystrici.

V listopadu 89 jsem vozil lidi zadarmo

Tehdy už měl za sebou Samuel Machek nejen maturitu, ale i základní vojenskou službu. Tu strávil u dělostřelectva v Plzni. Od roku 1954 pracoval v dopravním oddělení podniku Stavby silnic a železnic. V roce 1957 se oženil. Se svou manželkou Jarmilou vychovali dvě děti, které se narodily v roce 1959 a 1962. Od roku 1970 pracoval jako taxikář. Stejnou profesi v té době vykonávali i jeho bratři Daniel a Otakar Machkovi. Jak Samuel Machek vzpomíná, taxikáři prý nemuseli mít perfektní kádrový profil. Ačkoliv tedy pocházel z rodiny živnostníka, jeho sestra emigrovala a jeho bratr strávil z politických důvodů tři a půl roku za mřížemi, na dělnických pozicích s režimem nemíval problémy. Jako noční taxikář si na tehdejší poměry vydělával asi čtyřnásobek průměrné mzdy. Zároveň mohl být alespoň trochu svým pánem, protože jezdil se svým soukromým autem. Tahle práce ale přinášela i řadu problémů. V socialistickém Československu nebyl dostatek součástek do aut a na opravu se čekalo i dlouhé měsíce. „Celé to bylo postavené na úplatcích. Musel jsem mít podplaceného mistra v autodílně, protože když se mi stala nějaká porucha, nemohl jsem čekat. To jsem si nemohl dovolit,“ vzpomíná na dobu, kdy byly úplatky běžnou součástí života. Samuel Machek se taxikaření věnoval třicet dva let až do odchodu do důchodu v roce 2002.

Sametová revoluce v roce 1989 ho zastihla v Praze. Prožíval euforické chvíle. „Tenkrát jezdili kolony taxíků a vozili jsme zadarmo lidi. Pak jsme se všichni taxikáři seřadili za Mostem Barikádníků, asi pět set taxíků, a jeli jsme po ulicích a vozili jsme lidi,“ vzpomíná na listopad roku 1989. V roce 2023 žil Samuel Machek v Praze.

 

 

 

[1] KAVENA, Jiří: Sonderlager pro židovské míšence v Bystřici u Benešova. In: Terezínské listy, 2000.

[2] ČERMOCH, Martin: Koncentrační tábory v zabraném území se zaměřením na „Sonderlager“ v Bystřici u Benešova. Studentská práce, Gymnázium Benešov 1986.

[3] DRBOHLAVOVÁ, Anna. Politické procesy 50. let 20. století v Československu: Ženy odsouzené Krajským soudem v Liberci v letech 1956 [online]. Liberec, 2017 [cit. 2023-05-03]. Dostupné z: https://theses.cz/id/3jxw4p/?lang=en. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.

[4] DRBOHLAVOVÁ, Anna. Politické procesy 50. let 20. století v Československu: Ženy odsouzené Krajským soudem v Liberci v letech 1956 [online]. Liberec, 2017 [cit. 2023-05-03]. Dostupné z: https://theses.cz/id/3jxw4p/?lang=en. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.