„Takže samotný ten akt, že někdo udělal, to já mu nemám za zlé, protože v podstatě to bylo vydírání, v podstatě to bylo vydírání a někdy se ani nezlobím na ty soudy, co rozhodovaly o tom, že musí být vyškrtnut z tohoto seznamu, já nevím, jestli ta konstrukce je vám známa. Soudy potom dospívaly, a to bylo jak na běžícím pásu, že období totality, že to bylo období nesvobody, a ten vázací akt je právní úkon. A ten právní úkon byl učiněn nesvobodně, a jestliže byl učiněn nesvobodně, tak je taky neplatný. Takže ne že ti lidi různí, herci nebo herečky a tak dál, že byli vyškrtáváni z toho seznamu, protože by ten vázací akt neučinili, ať už písemný nebo ústní, tak to nebylo. Ale proto, že soudy považovaly ten akt za neplatný, a jestliže je neplatný, tak nemůže být evidován. Takže v podstatě bylo období, že kdo si o to požádal, tak byl vyškrtnut.“
„To buď... já už teď nevím, asi to domluvil Jirka Müller nebo Zdena Urválková, já nevím. Já jsem tam vystupoval myslím za Petra Cibulku, ona myslím za Pospíchala, já už si tak ty detaily nepamatuju, poněvadž ta obhajoba byla společná, to bylo na stejnou notu. A to byl takový monstrproces, takový proces na zastrašení té brněnské mládeže. Čili vyloženě dělaný tak, aby vstoupil v povědomí lidí. Tam se soudilo v takové největší jednačce." – "Kde to bylo, v které budově?" – „No, v budově krajského soudu dnes, tehdy tam byl i městský soud.“ – "A kde to je, na které ulici?" – "To je Rooseveltova ulice, na Rooseveltově ulici, tehdy tam byl městský soud i krajský soud, a bylo to za účasti, já vím, že tam najely veliké Tatry nebo něco s těmi anténami, vysílači, poněvadž to se všechno natáčelo, že. Podle mě to procházelo, to jednání, nějakou kontrolou, že oni to měli živě, estébáci, v těch vozech to měli a odtamtud se pravděpodobně dávaly taky nějaké pokyny nebo nedávaly, to já nevím, já jsem byl v jednačce. Ale byl to takový zastrašovací proces, skutečně zastrašovací, že se to nemohlo odbýt normálně v soudní síni nějaké bez účasti tady těch vozů a tak dál.“
„Tak tam to bylo zcela normální, protože tam pracovali všichni, že, jak asi víte, tam nejsou peníze, tam byly nějaké ty kibucké poukázky, za které se tam nakupovalo v těch jejich obchodech. Zase pracovalo se tam ráno, teď nevím, do které hodiny, pak byla pauza, protože v tom období těch odpoledních hodin zas nebylo pro to teplo vhodné ani možné pracovat, a pak se ještě zase pracovalo. Já vím, že já jsem tam hodně... skládali jsme krabice na ovoce, na takovém pásu, naváželi jsme ovoce do těch chladíren, což bylo docela fajn, poněvadž to nebylo v teple, to jsme tam pak byli v kabátcích vatovaných.“
Jiří Machourek se narodil 10. února 1944 v Brně matce Marii, rozené Nečasové, a otci Františkovi. Maminka byla prodavačka, tatínek pracoval v bance a měl malé hospodářství, na kterém musely pomáhat i dvě starší sestry Zdena a Marie. Jiřího Machourka formovalo dětství naplněné prací, skautingem, četbou a vírou. Ministrování v kostele způsobilo, že nemohl po maturitě jít na vysokou školu. Vystudoval dvouletou knihovnickou nástavbu, prošel manuálními profesemi i vojenskou službou u Pohraniční stráže, a poté ho přijali na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho překvapila v Maďarsku při návratu z dovolené. Několik měsíců v roce 1969 strávil prací v kibucu a cestováním po Izraeli. Roku 1973 byl nejprve podnikovým právníkem v Brně, poté se stal koncipientem v advokátní poradně a roku 1976 složil advokátní zkoušky. V období normalizace obhajoval mnoho brněnských disidentů, například Jiřího Müllera, Petra Cibulku a Jaroslava Šabatu, i lidi z okruhu Hadivadla a Divadla Husa na provázku. Aktivně se účastnil revolučního dění v Brně v listopadu 1989, poté byl krátce předsedou krajského soudu. V 90. letech si založil soukromou advokátní praxi. V roce 2017 byl Jiří Machourek uveden na návrh Soudcovské unie do Právnické síně slávy, byl také zařazen do publikace Advokáti proti totalitě. V roce 2020 žil v Brně.