Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Machová, roz. Czechmanová (* 1931  †︎ 2021)

• narozena 6. dubna 1931 v Praze

• do roku 1945 chodila na Ruské gymnázium v Praze 4

• známost s pozdějším politickým vězněm Pravdoslavem Valentou

• v roce 1952 se seznámila s Otakarem Machem a téhož roku se vzali, narodil se jim syn Tomáš

• v roce 1968 odjeli na dovolenou do Itálie, Jugoslávie, Rakouska a po srpnových událostech se již do Československa nevrátili

• žili ve švýcarském městě Winterthur

• do Prahy se s manželem vrátili koncem listopadu 2005

• zemřela v lednu 2021

Setkání se Zdenou Machovou je současně i malou exkurzí do dějin sportu druhé poloviny dvacátého století. Za svůj život poznala mnohé známé i méně známé osobnosti. A to nejen z řad sportovců, ale i členů ilegální skupiny Bušek–Lindner, politiků či umělců. Navíc vše může doložit svými fotoalby a dalšími dokumenty, téměř až archivářsky vedenými. Ty by se samy o sobě bez větších úprav mohly stát encyklopedií sportu.

Dětství v pražském Karlíně a Trnové (u Vltavy nedaleko Jíloviště)

Ještě za první republiky se její rodiče a prarodiče stýkali s významnými ruskými občany. Dědeček Arnošt Vrba zakládal v Karlíně Živnostenské družstvo. Byl vinárníkem a právě v jeho podniku se ruská inteligence scházela. „Jeho manželka, má babička, vlastnila výrobnu na prošívané deky. Tu později darovala mé matce a tím se i moji rodiče stali živnostníky. Rodiče často navštěvovali karlínský Sokol.“

Když bylo Zdeně Machové sedm let, nacisté projížděli ulicí Sokolovská (dříve Královská). „Tatínek tehdy poznamenal: ‚Teď bych už snesl snad všechno.‘ A já se ho štiplavě zeptala: ‚Tatínku, vajíčka také?‘ Během války byl na nějaké udání otec zatčen a vězněn v Pečkárně. Se sestrou jsme tam šly s balíčkem. Nevím, co se poté dělo, ale otce před Vánocemi pustili.“

„Co se týká heydrichiády nebo odboje, o ničem jsem nevěděla. Jen můj strýc, bratr mého otce, který bydlel v Táboře, byl spolu s dalšími českými důstojníky jako rukojmí zatčen za atentát na budovu táborských kasáren a následně byl internován v Terezíně.“

Dětství Zdena Czechmanová, později provdaná Machová, strávila s rodiči v Praze, tedy až na období konce druhé světové války, kdy se po náletech na Vinohrady odstěhovali do Trnové. „Moje maminka a sestra sirény těžce snášely, protože dne 14. února 1945 byly na Vinohradech u krejčího. Chtěly pryč z Prahy, ale babiččina vila v Měchenicích byla stejně jako další vily Pražáků obsazená, protože sedláci z nedalekého Hradišťka museli kvůli nacistickým skladům munice opustit své domovy. A v Trnové měli rodiče známé. Ve sklepních místnostech místní školy nás ubytoval její ředitel.“

„Především díky ruským známým rodičů jsem začala studovat na ruském gymnáziu na Pankráci (dnes budova gymnázia Na Vítězné pláni). Do této hezké budovy jsme ale chodit nemohli, jelikož v ní byli nacisté. Proto jsme navštěvovali budovu obecné školy nacházející se u kostela sv. Pankráce.“

„Když bombardovali Prahu, tak se vyučování nekonalo. Chodili jsme si do školy jen pro úkoly a ty vypracované jsme tam nosili. Rusky jsem uměla lépe než česky. Ale studium na ruském gymnáziu se mi málem stalo osudným během osvobozování Československa v roce 1945. Spolužáci mi později říkali, že jsem měla štěstí. Známý mých rodičů, Ivan Michailovič Brunšvit, mne totiž kvůli studiu na gymnáziu prohlásil za Rusku. Byl to paradox, protože rodiče neuměli slovo rusky. Například moje spolužačka Lydia přišla během války o rodiče a žila v internátu. Rusové si ji chtěli odvézt do Sovětského svazu. Ale ředitelka internátu řekla, že ji adoptovala. Asi by skončila na Sibiři, stejně jako vojáci Rudé armády. Tuto skutečnost jsem pochopila záhy po válce, když jsem překládala dopis psaný jednou obyvatelkou Prahy. Tato žena psala rodičům vojáka Rudé armády o svém nově narozeném dítěti. Poslala ho na adresu, kterou jí ten voják dal. Jeho rodiče jí však odpověděli, že se jejich syn domů nikdy nevrátil. Rovněž napsali, že obdrželi dopis se zprávou, že jejich syn padl během Pražského povstání. Nepochybně skončil někde na Sibiři.“

„Protože jsem uměla výborně rusky, překládala jsem i stížnosti občanů na ruské vojáky. Například jsem řešila okradení chlapce z Trnové o hodinky. Velitel vojáků mi tehdy řekl: ‚Pokud ho chlapec pozná, nechám ho prohledat. Pokud ho ale nepozná, bude to špatné pro vás.‘ Stížnost jsem raději stáhla, jelikož jsem dobře věděla, jak velitel své muže i za malé prohřešky nemilosrdně střílí a že je těžké viníka z řad vojáků poznat. Všichni totiž vypadali stejně, protože měli uniformy a krátké vlasy.“

„Doba po druhé světové válce byla krutá. Do Polska byl odvezen známý mých rodičů Ivan Michailovič Brunšvit. A i všichni moji profesoři z gymnázia zmizeli. Spolužáci mi později vyprávěli o tom, co viděli v květnových dnech roku 1945 v tělocvičně Ruského gymnázia na Pankráci. Nikdy nezapomněli na to, jak se tam zacházelo s těhotnou Němkou.“

Sportovní začátky

„Oba rodiče rádi sportovali v karlínském Sokole a také hráli rekreačně tenis v Měchenicích.“ Maminka pamětnice byla výborná baletka. A Zdena se sestrou Lilianou se proto sportu věnovaly již od útlého mládí. Nejprve je otec přivedl ke krasobruslení. Během války trénovaly na Štvanici. „Se sestrou jsme jezdily pohádky na ledě.“ Na Štvanici trénovala i jedna z nejúspěšnějších československých poválečných sportovkyň, krasobruslařka Ája Vrzáňová.

Zdena  Machová s úsměvem vzpomíná, jak se známá hvězda po druhé světové válce divila, že na takových „párátkách může skákat axela“. Po válce však s krasobruslením skončila. Jakmile se otevřely hranice a mohlo se na hory, učarovaly jí sjezdové lyže. Poprvé na školním lyžařském výcviku, kdy se spolužáky z české měšťanky jeli do Harrachova. V létě pak trénovala tenis. „Místo ruštiny jsem se učila soukromě angličtinu. Chodila jsem do kavárny Louvre a anglický učitel mne oslovoval: Miss Sex-appeal. A to jsem byla hubená a nebylo na mne nic ženského,“ usmívá se dnes Zdena Machová.

V roce 1949 vyhrála pardubickou juniorku. „Na pražské Štvanici (I. ČLTK) jsem se seznámila s řadou výborných tenistů, například s Jiřím Javorským, Jaroslavem Drobným, Janem Smolinským, Františkem Cejnarem, Josefem Síbou, Laudinovou, Helenou Straubeovou, Antonínem Liem, Boženou (Bibou) Brodskou, rozenou Křepelkovou, Ladislavem Škutinou nebo Jiřím Šlitrem. Z mnoha členů našeho klubu se stali výteční hráči a trenéři.“ A pravděpodobně i ji by čekala kariéra nadějné a komunisty opěvované tenistky. A kdo ví, možná bychom mohli o Zdeně Czechmanové slýchat více než o Věře Sukové. To by ale nesměla potkat Pravdoslava Valentu.

Vzdělání a práce (1945–1949)

Po druhé světové válce pamětnici nepřijali na gymnázium. Proto rok chodila na měšťanku a v roce 1946 nastoupila na Obchodní školu v Masné ulici. Zde studovala do roku 1948. Poté se chtěla stejně jako její sestra dostat na Fakultu tělesné výchovy a sportu, ale nepřijali ji.

Ke své sportovní (tenisové) kariéře Zdena Machová dodává: „První mezinárodní turnaj jsem vyhrála v roce 1947 v Pardubicích. Tenkrát do šestnácti let hráli kluci a holky dohromady. Když tehdejší sportovce porovnám s těmi dnešními, hráli jsme sami za sebe, neměli jsme žádného kouče, psychologa a tak. Na všechno jsme museli přijít sami. A hlavně, byli jsme všichni stejně oblečení, a tak nás posuzovali jen podle sportovního výkonu. V Praze jsem trénovala na Klamovce na kurtech v dřevěné hale. Už tenkrát jsem si uvědomovala politiku. Chodila tam hrát také Marta Čepičková (manželka ministra Alexeje Čepičky a dcera prezidenta Klementa Gottwalda). Vždy nás odtud vyhodili, nikdo nesměl být ani v šatně, aby se s ní něco nestalo.“

Československý tenisový klub (ČTK) i Československý tenisový a hokejový klub (Lawn Tennis Club Praha, LTC) se po nástupu komunistů k moci staly nechtěnými a postupně byly likvidovány. Sportovcům zajistil komunistický režim práci v Pražských energetických rozvodných závodech, sídlících v Praze 7. Zdena Machová zde byla zaměstnána od 15. dubna 1950 do 23. srpna 1952. Měla na starost zakreslování změn v terénu. Své antikomunistické přesvědčení však neskrývala.

„Například jsem se snažila vyhnout setkání s největším kádrovákem z ministerstva paliv a energetiky Plačkem. Raději jsem se vrátila nebo seběhla po schodech dolů. On to dobře věděl a jednou mi řekl: ‚Soudružko Czechmanová, než byste řekla čest práci, tak vždycky raději zmizíte.‘“ Pod energetické závody patřila bouda Slovanka v Krkonoších. Sem pamětnice jezdila jako instruktorka lyžování. „Na horách jsem se potkávala s řadou lidí, například s Jiřím Šlitrem, který byl výborný lyžař a tenista.“ Československý hokejový útočník Vladimír Kobranov, přezdívaný Vovka, reprezentant Československa na ZOH 1948 a na MS 1949, který byl komunistickým režimem odsouzen v rámci vykonstruovaného procesu, ji znal také. „Po propuštění se divil, za kým jsem chodila do vězení na návštěvy.“ A na lyžařských závodech se vídala i s Pravdoslavem Valentou.

Případ špionážní skupiny Karel Bušek a Ladislav Lindner

Pravdoslav Valenta, se kterým se pamětnice seznámila v pražské kavárně Tůmovka, nesouhlasil s komunistickým režimem a jako úředník spolupracoval s kurýry. Obstaral jim falešné průkazy kontrolorů osiva v pohraničí. Zdena Machová během vzpomínání na tuto dobu zmínila několik přátel, s nimiž se scházeli v jednom bytě v centru Prahy. Mezi ně patřili úředníci Karel Bušek a Ladislav Husák a dále Husákova budoucí manželka Helena Huňková, která pracovala v exportní společnosti Kovo. Všichni zjišťovali informace o zahraničním obchodu, armádě a zbrojním průmyslu. Během několika měsíců se jim podařilo vybudovat skupinu spolupracovníků. Část z nich pamětnice znala.

V této skupině se však angažovalo mnohem více osob a fungovala déle než rok. Její počátky spadají do roku 1948, kdy v důsledku únorových událostí z Československa utekl Karel Bušek. Dostal se do uprchlického tábora a zde si ho vytipovala americká vojenská kontrarozvědka (CIC, Counter Intelligence Corps). Spolu s Ladislavem Lindnerem se stali ilegálními kurýry. Od května do srpna roku 1949 se skupině podařilo uskutečnit tři cesty přes hranice a rovněž předání zjištěných informací o exportní výrobě v Československu. Při čtvrté cestě však byli kurýři zatčeni a následně došlo k odhalení skupiny.

Hlavní přelíčení se konalo mezi 22. a 26. listopadem 1949 v soudní síni na Pankráci. Karel Bušek a Ladislav Lindner byli na základě rozsudku dne 19. května roku 1950 popraveni. Dalších šestnáct osob bylo odsouzeno k nižším trestům, tzn. k těžkému žaláři mezi pětadvaceti a dvěma roky. Pravdoslav Valenta si měl odsedět dvacet let. Zdena Machová vzpomíná na zfanatizované lidi v soudní síni. Ti na Helenu Huňkovou, která tehdy dostala trest smrti, ale následně došlo ke zmírnění trestu, křičeli: „Za nylonky vyměnili republiku!“ nebo „Dvojitej provaz!“ 

Ačkoli Pravdoslav Valenta jméno pamětnice neprozradil, Státní bezpečnost věděla své. Její kroky byly od této doby sledovány. „Nepomohlo ani to, že Slávek při svém zatýkání snědl mou fotografii, protože se mu ji nepodařilo spláchnout do záchodové mísy.“

„Se Slávkem jsme se od té doby vídali jen s dozorem během návštěv ve vězení, nesměla jsem se ani předklonit.“ Až na jednu výjimku, kdy bachaři přes známé Ladislava Husáka prozradili, kdy s odsouzenými pojedou z pražského odvolání zpět do Plzně na Bory. „Zarezervovali jsme si ve vlaku místa vedle nich. Bylo to v zimě, a tak měli bachaři kožichy a stoupli si tak, že jsme mohli za klukama. U záchodu hlídal nějaký fízl, to však bachaři věděli. Dali jsme jim i nějaké jídlo, komisárky létaly z okna. To byli fantastičtí bachaři. Na nádraží jsme však museli dělat, že je neznáme. Řekli nám, do jaké hospody máme jít, že nám zavolají, jestli jim nebylo z jídla špatně.“

Konec svobody

Pravdoslav Valenta byl vězněn nejdříve na Borech, pak v Jáchymově a poté ve Valdicích-Kartouzách. „Tam jsem za ním jezdila. Tedy pokud splnil normu ve draní peří nebo lepení sirek. Do Kartouz ho přemístili z Jáchymovska, odkud se mu podařilo ještě s jedním kamarádem z této ilegální skupiny utéct. Dva nebo tři dny strávili v lesích. Útěk se jim však zdařil jen zčásti, a to hlavně kvůli Slávkovi, který se nechal chytit, aby zachránil kamaráda, který měl manželku a dítě. Slávek mu prý řekl, ať utíká, že je zastaví. Mně popisoval, že není příjemné mít psa zakousnutého v krku. Za útěk mu trest prodloužili o dva roky. Z dvaceti let na dvacet dva.“

„Mne také pronásledovali. Jednou jsem vyskočila z tramvaje a doběhla jinou tramvaj, abych toho, kdo mne sledoval, setřásla. I rodiče se při každém zazvonění báli, že si pro mne jdou. Také jsem byla věřící. Mé vyhlídky do budoucnosti byly ty tam, má láska byla zavřená, sportovní kariéra mne již nečekala a důležitých turnajů včetně Wimbledonu jsem se zúčastnit nemohla.“ Kariéra věhlasné a komunisty podporované sportovkyně se uzavřela. „Na Slávkovo naléhání jsme se rozešli.“ Pravdoslav Valenta byl nakonec po jedenácti letech (v rámci amnestie roku 1960) propuštěn. Poté pracoval v Uhelných skladech.

Emigrace

„Na jaře roku 1952, když jsem šla na hodinu tenisu a na rameni jsem měla tašku s raketami, jsem potkala Otu Macha. Ani nevěděl, k čemu ta taška je,“ vzpomíná s úsměvem Zdena Machová. „V listopadu téhož roku jsme se vzali. V září jsem začala pracovat v Ústavu prefabrikace Praha.“ Nicméně pronásledování se nezlepšilo ani poté, co se za Otakara Macha vdala a starala se o jejich syna Tomáše, který se narodil v roce 1955.

„Tyršův odznak zdatnosti a další ocenění jsem sice dávno získala, ale sportovat jako dřív jsem nemohla.“ Na Fakultě tělesné výchovy a sportu začala studovat až v roce 1966. Pracovala na sekretariátu sportovního klubu v Týnské (START).

Cestovat také nemohli. Teprve doba postupného politického uvolňování, které s sebou přinášel rok 1968, jim umožnila na výjezdní doložku dne 1. července 1968 vyjet do Itálie. „(...) my jsme přejeli do Jugoslávie. Na cestě zpátky nás manžel nechal v Rakousku u Stubenbergu u Štýrského Hradce. Řekl nám, že si pro nás přijede 21. srpna 1968. Hranice stihl přejet doslova na poslední chvíli. Když jsme se doslechli o vpádu vojsk Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu do Československa, bylo naše rozhodnutí zcela jasné. Do Prahy jsme se už nevrátili.“

„Z tenisu jsem měla dobré kontakty, mimo jiné i ve Vídni. Získání doporučení nebylo obtížné. Věděla jsem, že ve sportovním obchodu najdu předsedu tenisové a hokejové sekce klubu, pana Wasservogela. Znal mě jako hráčku a nabídl mi doporučující dopis pro tenisovou asociaci. Na ambasádě ve Vídni manželovi nabídli místo u firmy Sulzer ve švýcarském Winterthuru. Tam jsme také odjeli. Vše jsme nechali v Praze. I naše rodiče. Můj otec byl také po našem útěku vyslýchán v Ruzyni.“

„Ve Švýcarsku jsme začali nový život. Já se věnovala tenisu. Stala jsem se druhou certifikovanou trenérkou. Učila jsem tělocvik na gymnáziu – Kanton Schule a následně ve zdravotní škole. Potkali jsme se tam i s našimi starými známými, kteří také emigrovali, Helenou Huňkovou, tehdy již Husákovou, a Ladislavem Husákem.“

Návrat do Prahy

„Do vlasti jsem se mohla vrátit až po sametové revoluci. Dřív to nešlo. I Helena Huňková-Husáková Československou federativní republiku navštívila hned v roce 1990. Vyžádala si soudní rozhodnutí a další dokumenty. Mám je proto ve svém archivu. V roce 2005 jsme se do Prahy vrátili natrvalo.“