Vlasta Macková (* 1920)

Vlasta Macková

 „Musí se na vás poznat i bez kroje, že jste něco jinýho. Nemluvíte hrubě, pomáháte, kde je potřeba pomoct, jste prostě sůl země.“

  

Rodinné zázemí a dětství

Vlasta Macková, roz. Litochlebová, se narodila 5. května 1920 v České Třebové, kde také strávila své dětství. Její tatínek studoval moderní filologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, obory francouzština a čeština. V roce 1911 získal stipendium v Ženevě, po návratu z něj nastoupil jako učitel na chrudimskou reálku a dívčí učitelský ústav, kde také poznal svou nastávající manželku a Vlastinu maminku. Po maminčině maturitě se Vlastini rodiče vzali a kvůli tatínkově novému pracovnímu místu se z Nymburka přestěhovali do České Třebové, tam se jim narodila Vlasta.

Tatínek se hned od počátku velmi zajímal o skauting, vlastnil dokonce první vydání Svojsíkovy příručky Základy junáctví. Od roku 1922 se do skautingu také aktivně zapojil, byl jmenován okresním zpravodajem Svazu junáků – skautů RČS a aktivně vedl skautský oddíl. „Takže tatínkovy pohádky nebyly ani pohádky Erbenovy, ani pohádky Boženy Němcové, ale na naši žádost vždycky vypravoval o táboře.“ Oddíl povětšinou tvořili jeho žáci, kluci z chudých nádražáckých rodin, od nichž si vysloužil přezdívku bratr Okrasa.

Po narození Vlastiny sestry Mirky začal brát tatínek Vlastu s sebou na schůzky, kde se jí dostávalo speciálního zacházení. „Když mě začaly bolet nožičky, tak mě některý z bratrů naložil na záda a nějaký ten krok mně ušetřil.“ Vlastě se činnost velmi líbila a s holkami si hrály „na skautky“. Dívčí oddíl později převzala Vlastina maminka, která předtím absolvovala 2. lesní školu vedenou Emílií Milčicovou. Maminka byla skautingem velmi nadšená, a protože v té době žena ještě nemohla učit, tak se plně věnovala chodu oddílu. „Místo dvou dcer chodila na výlety s šestnácti holčičkami.“

  

Vlastiny počátky ve skautingu a Slovanské jamboree

Vlasta se tedy ke skautingu dostala přes své aktivní rodiče. V roce 1931 se konalo v Praze Slovanské jamboree, kterého se českotřebovští skauti účastnili (a Vlasta jako malý šotek). Součástí tohoto jamboree byl i slavnostní pochod vedoucí z náměstí Míru na Hrad, kde měli k přítomným skautům projev tehdejší ministr zahraničních věcí a budoucí prezident Edvard Beneš i A. B. Svojsík. „Hradní stráž klukům říkala, že můžou během prezidentova projevu volat a křičet, ale nesmí házet klobouky. Když ale prezident přišel, stejně je všichni vyhodili do vzduchu.“ Těchto „táborů slovanských skautů“ se zúčastnilo přes 15 tisíc lidí, především z Polska, Jugoslávie, Litvy, Lotyšska, Anglie, Francie, Rumunska, Maďarska, Rakouska a samozřejmě z Československa.

Vlastina družina byla dokonce pozvána jako cvičná na Lesní školu Emílie Milčicové, což bylo pro Vlastu velké dobrodružství. Družina se také velmi intenzivně připravovala na župní závody, kde se soutěžilo kromě morseovky také třeba v látání nebo stavbě stanu na čas. Nakonec se družina umístila na druhém místě, což bylo vzhledem k jejich nízkému věku obdivuhodné.

Když bylo Vlastě 14 let, rodina se z České Třebové přestěhovala do Hradce Králové, kde se hned aktivně zapojila do skautingu. Vlasta zde založila družinu Vlčích máků, v 17 letech složila vůdcovské zkoušky a začala přispívat do časopisu Zákon mládí.

  

Silver Jubilee 1937

V roce 1937 Vlasta díky pilné přípravě vyhrála konkurz a jako česká delegátka se vypravila do USA na 25. výročí amerického dívčího skautingu. Delegátku vybírala komise složená z náčelní Vlasty Koseové, doktora Koseho, ředitele amerického ústavu a dvou dalších anglických dam. „Hned u branky podle směrnic, že se bude mluvit anglicky, jsem začala jak Líza, když šla k paní Higginsový na první čaj, jak jsem byla naučená.“ A tak Vlasta nakonec sympatie získala především svou bezprostředností a pohotovostí. Ne ve všech zemích byly kandidátky vybírány konkurzem, někde se jednalo o dcery prominentů.

Na toto setkání se vypravila z Čech sama vlakem a během přejezdu přes tehdy již nacistické Německo si musela sundat z kroje všechny odznaky. Několik dní Vlasta pobyla ve Francii, krom jiného navštívila světovou výstavu nebo Louvre. Poté se zástupkyní švýcarské skautské chaty „Our Chalet“ odjela do Cherbourgu, kde se nalodily na zaoceánskou luxusní loď Queen Mary a vyrazily na 4 dny a 5 nocí dlouhou plavbu do Spojených států.

Plavba na luxusní lodi byla velkým zážitkem a děvčata objevovala, jakou všechnu zábavu loď nabízí – kino, boxerské zápasy, večerní zábavy, bazén, luxusní jídelna atd. „Jakkoli jsem se pečlivě připravovala na všechny možné otázky, tak když se všichni k snídani hlásili o porridge, tak jsem očekávala s napětím, co nám naservírují. A oni nám naservírovali ovesnou kaši se stříbrnou konévkou se smetanou, cukrem a ovocnými šťávami.“ Dále se na lodi děvčata pečlivě připravovala na setkání, musela se naučit mezinárodní hymnu skautek, a dokonce byly holky pozvány, aby svým zpěvem pobavily na večerním koncertě na palubě.

Když konečně dorazily do New Yorku, s nadšením vítaly Sochu Svobody. V přístavu na ně čekal parník místních skautek, se stříbrným kormidlem ve tvaru odznaku skautek, kde Vlasta potkala první zakladatelky amerického skautingu. Byly ale trochu jiné než ty české, protože nemusely nikdy pracovat nebo se starat o domácnost, ale mohly se naplno věnovat vznikající organizaci. Poté se konečně dostaly do skautské rezervace – tábora Andree Clark, kde celé setkání probíhalo.

V Novém světě byl ke skautingu poněkud jiný přístup. „My jsme jely z Evropy, která už byla ohrožovaná německým nacismem, měly jsme před očima Picassovu Guernicu a doma branný program pro skautky, což znamenalo, že jsme se učily zacházet se sekyrou a pilou, abychom byly schopny postavit nějaký přístřešek pro děti, které by se ocitly mimo město. Musely jsme se učit vařit na polním ohništi, péči o kojence. A tady jsme přišly doprostřed přepychu, mírového života, kde bylo nebezpečí války údajně daleko. Ale ne zas tak úplně.“

Vlasta na sebe a Československo upozornila již první den při společném zpívání. „Američanky začaly zpívat v pohřebním tempu českou píseň Tancuj, tancuj, vykrúcaj, kterou měly v překladu zařazenou ve zpěvníku. Jakmile jsem uslyšela naši melodii, která připomínala spíš pohřební pochod, vyskočila jsem a začala jsem nahlas zpívat do tempa a tleskat. A americké skautky se hned s chutí připojily, melodii znaly, a začaly tleskat. A tímto okamžikem se Tancuj, tancuj stalo neoficiální hymnou celého toho tábora.“

Celý tábor slavnostně zahájila manželka amerického prezidenta Eleonor Rooseveltová, která později byla v OSN vedoucí skupiny pro lidská práva. I při tomto projevu na popud vedoucí tábora Vlasta spontánně zpívala „Tancuj, tancuj“. Celou tuto slávu zaznamenal i přítomný Foxův zvukový žurnál, takže doma v Hradci Králové viděli Vlastu v kině dříve, než sama dorazila. „Maminka se na to šla podívat dvakrát, protože poprvé přes slzy neviděla.“

Na slavnostní zahájení si skautky oblékly své národní kroje, ne každá země měla tak krásně zdobený a vyšívaný kroj jako ten český (např. Novozélanďanka měla jen sukni z rákosu), a každá z delegátek měla pronést krátké poselství o sobě a své zemi a Vlasta řekla: „Naše Československá republika je jako dítě naší veliké země. Máme přísloví: Kdo rád zpívá, má dobré srdce. A celý náš národ zpívá velmi rád!“  Dále měla každá delegátka zasadit nějaký strom, typický a milovaný jejími lidmi. „Sázím lípu, symbol svobodného Československa, jehož skautky slibují jíti ve stopách velké Američanky Charlotty Garrigue Masarykové, ženy našeho prvního prezidenta, a tím pomáhati v práci pro světový mír.“ Program tohoto jubilejního setkání byl velmi pestrý, nebyl nijak striktní, ale děvčata se nenudila. Na konci tábora obdržely všechny krabici s kloboukem a páskou „made expressly for Miss…“

Po skončení tábora skautky navštívily např. New Plymouth, místo přistání Pilgrim Fathers, nebo jednu z první generace skautek zakladatelek a předsedkyni organizace Helen Storrow. Vlasta byla ostatními delegátkami pověřena, aby osobně Helen poděkovala za jejich návštěvu.

Poté se děvčata vydala do New Yorku, kde potkala Vlasta prvního černocha ve svém životě. V New Yorku, stejně jako v Paříži, Vlasta strávila několik dní návštěvou různých památek a zajímavých míst (např. Empire State Building, zoo nebo skautskou prodejnu). Cesta lodí zpátky vedla přes Anglii, kde Vlasta odmítla pozvání zůstat kvůli začínajícímu školnímu roku. „Jak bývá v pohádkách, když si má člověk vybrat, jestli chce prožít to nejlepší v mládí, nebo si to nechat na stáří, tak nevím, jestli tento výlet, nejen pro ten přepych, ale pro navázání přátelství, to poznání, jak se žije jinde, a strašnou touhu pro dosažení míru a vztahu mezi lidmi, tak těm skautkám se to doposud, alespoň v tom malém množství, daří.“

  

Obsazení a druhá světová válka

Na počátku války se rodina přestěhovala do Prahy, kde se Vlasta hned hlásila na Ústředí Junáka, které sídlilo na Vinohradech v budově Zemědělské osvěty. Protože ji její pověst účasti na táboře Julliette Low předcházela, byla hned zařazena do zpravodajského odboru a stala se instruktorkou lesní školy.

Od září 1939 také nastoupila na filozofickou fakultu, velmi se jí líbilo ve staroslověnském semináři a se zájmem sledovala vše, co mohla za těch pár dní postihnout. Děkan varoval studenty před provokacemi, ale po smrti Jana Opletala a následujících demonstracích se vše změnilo. Pro studenty kolejí to mělo strašné následky. „Na Švehlově koleji na Vinohradech byl přepad hned v noci, bydlel tam jako student otec mé snachy. S namířenými kulomety zakázali, aby se kdokoli díval na nádvoří, a vyzvali studenty mladší dvaceti  let, aby vystoupili. A on si říkal, co horšího se mi teď může stát, než že mě zastřelí, tak vystoupil. A oni tyhle dvacetileté propustili a ostatní transportovali do koncentračního tábora.“ Hned poté byly uzavřeny vysoké školy a zastřeleno 8 reprezentantů studentských spolků. Vlasta tedy strávila na vysoké škole pouze šest neděl.

Po uzavření vysokých škola začala Vlasta navštěvovat obchodní abiturientský kurz v Presslově ulici. Francouzskou obchodní korespondenci zde učila Marie Drbohlavová, jejímž manželem byl redaktor v Brázdě. Díky vzájemným sympatiím mezí Marií a Vlastou vyšel v tomto časopisu článek o Stříbrném jubileu nazvaný podle písně „Kde my jsme, musí růže kvést“. Dále se v kurzu učili počítat kontokorenty, převádět libry na šterlinky nebo psát těsnopisem.

Krom jiného se Vlasta zapojila do soutěže vypsané Rozhlasem Čechy - Morava – o nejlepší scénku z prvního dívčího tábora (bylo tehdy také 25. výročí). Provedení scénky se ujal Miloslav Disman se svým dětským kolektivem a Vlasta si mohla zahrát Emílii Milčicovou, která na prvním dívčím táboře vlastně vůbec nebyla. Scénka se vysílala v červenci, ale pár dní potom už začali zavírat skautské tábory a posílat děti domů.

Když se v květnu 1945 osvobozovala Praha, Vlasta Macková se šla hned první den hlásit do služby na ošetřovně v garážích. „Tu obranu jsme si představovali strašně naivně. Barikádu, kterou jsme s pomocí občanů, kteří zůstali v domovech, vybudovali, náš československý tank na první pokus přejel. To je jen ukázka, jak jsme o té válce nevěděli vlastně vůbec nic.“

„Projev anglického krále o uzavření příměří byl přerušen voláním rozhlasu, který nepřestal po všechny ty dny volat o pomoc (např. nemocnice Červeného kříže byla ostřelovaná z letadel, kroužících neustále nad Prahou). Ozval se hlasatel, který volal o pomoc, a volal, že hoří Staroměstská radnice. Ještě teď mně vstávají vlasy na hlavě hrůzou, protože když v Anglii už slavili, tak u nás vzplála Staroměstská radnice.“

  

Poválečná obnova Junáka

První obnovující schůze Junáka proběhla 11. května 1945 v Obecním domě, ale na ulici se stále ještě ozývaly výstřely a muselo se utíkat do chodby. Hned další den (12. 5.) se už začalo oficiálně skautsky úřadovat v Bartolomějské ulici v Praze, později skauti získali prostory na náměstí Maxima Gorkého (dnešní Senovážné). „Tenkrát bylo všechno ve varu. Skautky pomáhaly, kde se dalo – v kuchyních, uklízely v nemocnicích. První dívčí oddíl se dokonce ujal opuštěného miminka, pojmenovaly ho Vladimír Junák a rodiče holek se o něj střídavě starali. Bohužel to nebylo zrovna nejlepší řešení a nakonec šlo dítě stejně k adopci.“

Po válce bylo všechno velmi zmatené. „Na poště v Jindřišské ulici byly stěny plné obrázků vojáků, které hledali příbuzní.“ Pro Vlastu jakožto novou zahraniční zpravodajku Junáka bylo důležité navázání kontaktů se zahraničními skauty, ale kvůli nefungující poště byl možný jen telegrafický kontakt. Protože bylo málo zkušených vůdkyň lesních škol, Vlasta hned v létě za pomoci své maminky zorganizovala Lesní školu Pod Vyskeří, kam přijelo 60 účastnic. „Byla to škola plná písniček, večerka se zpívala ve čtyřech jazycích – anglicky, francouzsky, srbky a polsky.“

 

Únor 1948 a druhý zákaz Junáka

 Ve znovuobnovené organizaci se Vlasta Macková díky svým zkušenostem ujala pozice zahraniční zpravodajky. Na svou funkci ale ze zdravotních důvodů rezignovala den před následnými událostmi, přesto se obsazování Junáka zúčastnila. „Do roku 1948 jsme šli s těmi nejlepšími zkušenostmi, přátelstvím a otevřenými dveřmi, a najednou přišel v únoru ten zlom. Ten den jsem šla dopoledne po ulici, všechny tlampače přenášely manifestaci na Staroměstském náměstí, a mně bylo tak úzko, že jsem byla ráda, když jsem došla do kanceláře Junáka. Odpoledne 25. února se konala schůze svazu mládeže, kde jsme s bratrem Karlem Grimmem zastupovali Junák. Tam už byla nachystaná rezoluce, která se měla odhlasovat. Tu ale prostě nebylo možné spojit s naším zaměřením a výchovou. Tak jsem se přihlásila a řekla, že nemáme mandát od vedení Junáka, abychom pro tuto rezoluci hlasovali.“

Po několika dnech se na ústředí Junáka nahrnula spousta svazáků, zaměstnanci se sešli v kanceláři, kde měl náčelník Rudolf Plajner odpovídat, proč se Junák nemůže podepsat pod tu rezoluci. „Do kabelky jsem ještě stihla strčit mezinárodní vlajku skautek, kterou jsem dostala v roce 1945 v Londýně od Fanderlíka, a nějaká další lejstra. Nebyla jsem ale zvyklá nemluvit pravdu, takže jsem neodnesla dějiny dívčího skautingu, kterými jsem se předtím všem chlubila, i když nebyly moje.“ Na ústředí už potom nikdy nevstoupila. „Dlouhou dobu jsem se nemohla vzpamatovat ze šoku ze ztráty iluzí a představy ideálů, které skautky propagují.“

Když přišla ten den domů, hned napsala dopis britské tajemnici zahraničního výboru Penn dopis, kde bylo napsáno: „Milá Penn, pozdravujeme tě, jsme živi a zdrávi.“ Ani Vlasta Koseová se do funkce náčelní už nevrátila, protože bylo přeobsazené vedení Junáka.

  

Život na počátku 50. let

Po zákazu skautingu Vlasta zůstala doma a plně se věnovala své čerstvě založené rodině. V roce 1949 se jí narodil první syn Honzík a později ještě 2 dcery a jeden syn. „Měla jsem spoustu strážných andělů, třeba sestru Koseovou nebo Fanču Bursíkovou, která nemohla mít vlastní děti.“ Ale i tak se Vlasta nenudila. „Pořád jsem něco dělala, pletla, starala se o děti a pak o vnoučata.“ Na krátkou dobu se stala redaktorkou měsíčníku pro neslyšící, což dělala spíše pro vyplnění volného času (vyhledávala životopisy postižených lidí) než pro nějaký veliký výdělek. Později začala pracovat ve školní družině, kde vedla kroužky němčiny a angličtiny, které se trochu podobaly skautským schůzkám. Také stále udržovala korespondenci se svými zahraničními přáteli. „Na Vánoce a Den zamyšlení (22.2.) jsem posílala všem známým pozdrav s pečlivě vybraným heslem.“

V roce 1953 přišla měnová reforma, která byla pro občany velkou ránou. „Měnová reforma, to byla rána, cesta tramvají na nábřeží mě tehdy stála padesátkrát víc. Taky jsem měla výčitky ze včasně zaplaceného účtu švadleně.“  Současně s měnovou reformou byl také zrušen systém přídělových lístků na potraviny. „To jsem koupila s velkou parádou za 45 korun kostku margarínu a mohla upéct něco jinýho než perník, protože do perníku se tuk nedával.“

  

Přátelství s Vlastou Koseovou

Vlasta Macková se s náčelní Koseovou blíže seznámila při konkurzu na Stříbrné jubileum a postupem času se staly velmi blízkými přítelkyněmi. „Celý život jsem v ní viděla svoji učitelku. Ke Koseové člověk musel vzhlížet s velikou úctou a láskou. Nebyla to jen láska, ale i oddanost.“

Koseová ale neměla lehký život. Studovala sociální vědy na americké univerzitě a na její svatbě s doktorem Kosem byl za svědka strýc českého exprezidenta Havla. Poté šla z neštěstí do neštěstí, zemřeli jí rodiče a teta. V roce 1942 byl její manžel zatčen v Luhačovicích a pravděpodobně zastřelen na brněnském Špilberku. Kromě toho se jí narodila neslyšící dcera, o kterou se velmi obětavě starala. Angažovala se v Mezinárodní organizaci neslyšících a hledala u nás pro svou dceru nějaký ústav, který se snažil své pacienty i nějak zaměstnat. V pomoci handicapovaným dětem se zapojila i sestra Vlasty Mackové Mirka, která v roce 1946 založila skautský oddíl neslyšících. Při obnově Junáka to byla právě paní Koseová, která nabídla Vlastě Mackové místo zahraniční zpravodajky skautek. Po válce Vlasta Koseová musela být zaměstnaná, pracovala nejdříve v Žikešově nakladatelství a po znárodnění se dostala do skupiny, která sepisovala inventář znárodněných zámků, takže až do důchodu jezdila po zámcích.

 

Druhá obnova Junáka a invaze v srpnu 1968

V druhé polovině 60. let u nás nastalo uvolnění a spolu s tím byl v březnu 1968 podruhé obnoven Junák. „Sestra Koseová odmítala tu funkci už proto, že byla narozená 1895 a chtěla, abysme si to zkusily my. Ale chodila nám na všecky náčelnictva hádat se s Průchou.“  A tak se Vlasta Macková stala na 2 roky náčelní českých skautek. „Protože jsem byla na schůzi v Kobylisích jmenovaná vedoucí výchovného odboru, začali jsme hned velice intenzivně pracovat, protože se lidi k nám do oddílu hrnuli. První naše starost byla posílat měsíčně programy schůzek, aby se nepromarnil čas a skautky do sebe něco dostaly.“ A ne všechno probíhalo úplně hladce. „Slováci, to byla kapitola sama o sobě. Oni chtěli všeho polovičku. Tak když jsme dostali dva vagony kolíků ke stanům, tak jeden vagon šel do Bratislavy.“

 Rudolf Plajner, tehdejší náčelník, slíbil Dubčekovi, že „kdyby mělo vadit, že existujeme, tak, že prostě sklapneme. A když byli přijati zástupci dětských organizací u prezidenta Svobody, tak se zeptal pionýrů, jestli to budou dělat zadarmo jako skauti.“ V srpnu 1968 vstoupila na naše území sovětská vojska a situace se zase začala obracet k horšímu. Vlastu okupace zastihla den před jejím odjezdem na lesní školu. „Byli jsme na chatě a do toho přilítl můj syn, že jsme okupovaný. A to byl fofr tedy. Tak jsme se odpoledne vypravili k příbuznejm do Svatoňovic, ale to už se sundávaly jména stanic, aby se zmátl nepřítel.“

Skauting existoval až do roku 1970, kdy byl potřetí zrušen. „Byla jsem vyslána na mládežnickej sraz, kde se mělo rozhodovat. Byl tam i Svoboda a uložil mi, že mám říct, že souhlasíme se spojením se Svazem mládeže. A já jsem tam teda vlezla a řekla jsem: ,Junák souhlasí.‘ A šla jsem si sednout, tak Sum povídá: ,Taky jsi mohla říct něco víc.‘ No, do konce toho přípravnýho období nás pořád tantolili, že budou existovat junácký oddíly s titulem junácké oddíly.“

Přesto byl Junák rozpuštěn a v roce 1970 se Vlasta zúčastnila rozloučení v Roztokách. „Nejdřív se slibovaly junácké oddíly a pak se slibovalo nevím co.“  Nakonec budˇoddíly zanikly nebo vstoupily pod jinou organizaci – turistický oddíl, ochránci přírody, Červený kříž nebo Pionýr. „Vyslýchala jsem v Podkrkonoší, kde si myslel sousedovic syn, kterej byl teda vedoucí oddílu, že prokazuje bůhvíjaké hrdinství, když se se svou skupinou přihlásí do Svazarmu a nepůjde do Pionýra. No, tak to záleželo čistě na osobním rozhodnutí, kam půjdou.“

Za normalizace se Vlasta scházela v Reprezentačním domě se skauty na neformálních schůzkách. „Jednou za mnou přišel na návštěvu jeden zástupce StB a ptal se, kde se scházíme, tak jsem řekla na pohřbech. No, kde se scházíme jinde??“

  

Zahraniční návštěvy

V roce 1968 byla obnovena stipendia pro středoškolské studenty do Dijonu pro dívky a Saint-Germain-en-Laye pro chlapce. Dcera Vlasty Mackové Vlasta byla vybrána mezi 6 dívkami, které mohly jet na tuto stáž do Francie. Na starost si ji zde vzala madame Tibou, která Mackové dceru přijala téměř za svou. „Když pak Tibou zemřela, měla na rakvi tři růže od svých adoptovaných dětí a jednu od Vlasty.“

I když u nás od roku 1970 skauting nefungoval, Vlastu navštívilo několik zahraničních přátel. V roce 1973 do Československa zavítala zástupkyně ředitelky naší chaty Our Chalet ve Švýcarsku, která byla předtím ve Vídni na konferenci. „Byla vysoká, kostnatá…no říkalo se jí Sigogne, jako francouzsky opice.“ Kromě prohlídky Prahy se ještě potkala s Vlastou Koseovou.

V roce 1982 se v Londýně konal sraz účastnic Stříbrného jubilea amerických skautek z roku 1937. Vlasta se na něj nedostala, ale přijela ji do Prahy navštívit předsedkyně Mary Louis. „S ní je právě spojená hezká historie. Jezdily jsme tramvají, vymetaly Prahu, a když jsme byli v Paláci pánů z Kunštátu, tak ona tam uviděla nějaký lejstro a povídá ,Jéé, hele, v tomhle roce jsme byli objevený.‘“ Dále v roce 1983 přijela její americká přítelkyně z tábora Silver Jubilee: „Byla profesorkou matematiky a členkou Mezinárodní organizace stavitelů bambusových fléten.“ Nebo také syn její anglické spoludelegátky, který jel přes Prahu.

  

Poslední obnova Junáka v roce 1989

Vlasta Macková se účastnila i poslední obnovy Junáka v roce 1989. Nejprve 2. prosince v sále Městské knihovny, následující den v muzeu. „Tam už byli i Slováci. Sum mně i Břicháčkovi dal hotovej projev, kterej máme přečíst, a já jsem běžela za Břicháčkem a povídám: ,No, prosím tě, přece já nebudu předčítat jako na pimprlovým divadle to, co mně někdo napíše.‘ Tak jsme za ním šli, Sum měl dopal a řekl: ,Tak si řekněte, co chcete!‘“

Vlasta opět pomáhala s obnovou a stala se do roku 1992 náčelní skautek. Snažila se hlavně o zapojení českého skautingu do světových organizací, zúčastnila se mezinárodní konference skautek v Singapuru. V té době jí bylo již 70 let, takže při dalším sněmu nekandidovala a přenechala místo náčelní mladším. Stala se čestnou náčelní Junáka, je nositelkou Řádu stříbrného trojlístku a dalších ocenění a členkou Svojsíkova oddílu.

 

Pro projekt Skautské století zpracovala Ivana Moravcová podle rozhovorů Lukáše Havla.

 

Použité zdroje

Historie českého Junáka. [online]. [cit. 2012-03-30]. Dostupné z: http://dakota.skautkostelec.cz/skautska_stezka/junak/historie_junaka.htm

ŠANTORA, Roman, Václav NOSEK, Slavomír JANOV a Václav DOSTÁL. Skautské století: Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. Praha. Mladá Fronta, 2012.