plukovník v. v. Josef Macků

„Tady bych se chtěl zmínit o tom, že mezi asi třiceti vojáky, kteří tam zůstali, kteří se nedostali do Francie, se objevil taky pozdější generál Klapálek, to je taková moje příhoda, který prodělal několik pochodů v Maďarsku, když z republiky utíkal. Přišel do Palestiny, úplně zničené nohy. Někde zjistil, že já su baťovec, že bych mohl umět pedikúru. Což bylo teda... kurz jsem měl. Já jsem mu řekl, že nemám žádné ty přístroje na to, on si to sám sehnal, někde v baťových prodejnách, a tu pedikúru jednou, dvakrát, třikrát, jsem mu musel udělat. Dokonce se stalo, že když byla moje jednotka odsunuta mimo Bejrút, přijelo Klapálkovo auto s tím, že nějaký Macků má přijet za Klapálkem kvůli pedikúře.“

„Jelikož nás bylo pět, a študovat si mohl dovolit nanejvýš jeden, mně nezbylo, než zajímat se tenkrát o Baťu, kde jako hodně lidí odcházelo, není to daleko, šedesát kilometrů od mojeho domova. Už v roce 1938 byl jsem poslán na krátko do Holandska a po zapracování v účtárně a současně jsem študoval na obchodní škole a později jsem měl jít na akademii. Roku 1939 jsem byl firmou Baťa odeslán do Borova v Jugoslávii s tím, že definitivně bude tam rozhodnuto, kde skončím.“

„A jak to probíhalo, jak to fungovalo, taková akce?“ „Jak se začalo stmívat, tak se na to šlo. Vyzbrojeni, kopcem nahoru, až na linie Italů. No, nebezpečné, já jsem se nemohl nechat zajmout, to říkám vám jen, pro mě zajetí neexistovalo, pro žádného z nás, na to jsme byli připraveni, že to musíme skončit jinak, než se nechat dovézt sem. No a tož, naše byla povinnost mít přesný obrázek toho perimetru Tobruk, protože to bylo jediné místo, které Němci neobsadili. Oni počítali s tím, že je tam veliká síla, Němci. No a tak, to se chodilo denně, skoro. Když se stmívalo a nebylo už dost vidět, tak se šlo až po ty linie. No, ale ráno musel člověk vystihnout, kdy už začne svítat, aby ho zas neviděli. No tak prostě, ale nějaké - na bodák abysme šli, to ne, to přiznávám tady, že to neexistuje, to by z nás nezbylo nic.“

„Pokud si pamatuji, měl jsem v tuto dobu, kdy jsem se rozhodl okamžitě jít do zahraniční armády, měl jsem vyřízené formality do Dominikánské republiky jako účetní. No, to jsem samozřejmě nechal bokem a šel jsem do armády. Květen 1940 - byli jsme odvedeni v Bělehradě na francouzském konzulátě, protože se začala tvořit československá armáda ve Francii v Agde. Byli jsme však upozorněni Francouzy, že po odvedení na konzulátě je lepší neukazovat se na ulici, protože už tenkrát existoval výsadek Němců do Sýrie, který byl pro nás velikým nebezpečím. Proto jsme ze Sýrie museli utéct do Palestiny, kde nás Angličané přijali samozřejmě jako neznámé utečence, poněvadž vláda československá nebyla nikde ještě uznaná. Byla to takzvaná Assumerie, dvě es, Assumerie, kde nás ubytovali, vodili nás do moře jenom se vykoupat, bez jakýchkoliv nároků na nějaký civilní život, prostě utečenci. Přes Řecko a Turecko jsme měli být lodí přepraveni do Francie, mezitím však Itálie vypověděla Francii válku, a my jsme zůstali v Sýrii, a tak v počtu asi třiceti vytvořili základ pro pozdější československou jednotku, nejdříve Čs. pěší prapor 11 – Východní, později dvoustý protiletadlový dělostřelecký pluk. To bylo naše hlavní zařazení. Z Assumerie jsme byli přesunuti do vojenského tábora Gedera, kde nastal tvrdý výcvik pro nasazení v poušti.“