Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Josef Macků (* 1919)

• narozen 26. 1. 1919 v obci Svatý Štěpán na moravsko-slovenském pomezí

• odešel studovat a pracovat do Zlína do firmy Baťa

• v roce 1939 vyslán firmou Baťa do Borova v Jugoslávii

• v květnu 1940 vstup do armády přes francouzský konzulát v Bělehradě

• přes Řecko a Turecko se dostal do Palestiny, kde byl přijat do britské armády

• účastník obrany severoafrického přístavu Tobruk

• přesunut do Velké Británie a zařazen do Československé obrněné brigády, kde působí jako motospojka

• po úrazu přeřazen k výcvikové jednotce jako instruktor telegrafistů

• návrat do Československa v říjnu 1945

• v lednu 1946 na vlastní žádost propuštěn z armády; hodnost: plukovník v. v.

• vyznamenání: Československý válečný kříž, Medaile Za zásluhy I. třídy, Pamětní medaile 1939-1945, The Africa Star, The 1939-1945 Star, Polský válečný kříž

Josef Macků pochází z obce Svatý Štěpán na moravsko-slovenském pomezí. Narodil se do rolnické rodiny, která byla počátkem dvacátých let těžce postižena povodněmi na řece Vláře. Otec odešel roku 1923 do USA, aby vydělal peníze na obnovu hospodářství. Ve Spojených státech ale zažívá hospodářskou krizi a vrací se domů zcela bez prostředků: „Bylo nás dohromady pět dětí, a studovat mohl jen jeden. Mně nezbylo nic jiného, než se zajímat o Baťu.“ Josef Macků odchází do Zlína a začíná pracovat u firmy Baťa: „Už v roce 1938 jsem byl poslán na krátko do Holandska a po zapracování v účtárně a studiu na obchodní škole jsem byl firmou Baťa v roce 1939 odeslán do Borova v Jugoslávii s tím, že tam bude definitivně rozhodnuto, kde skončím.“  

„Nezajímalo nás budoucí zaměstnání, ale boj proti Němcům.“ 

„V Borovu se všichni Češi, co tam pracovali, scházeli. A jelikož jsme byli skuteční vlastenci, tak nás nezajímalo budoucí zaměstnání, ale boj proti Němcům.“ V květnu 1940 je Josef Macků odveden. Stalo se tak na francouzském konzulátu v Bělehradě. Tím končí jeho působení u obuvnického koncernu a začíná kariéra vojáka. Dodnes také vzpomíná na způsob, jakým tuto novinu oznámil svým blízkým: „Ještě jsem udělal takovou blbost. Když jsem se v Jugoslávii rozhodl, že jdu do armády, tak jsem napsal dopis, kde byla věta, kterou si pamatuji dodnes: Nějakou dobu se neohlásím – obleču zelenou uniformu. Poté jsem si řekl: ,Ty blbečku, jestli tohle Němci dostanou, tak je konec.‘ “ Z Jugoslávie se českoslovenští dobrovolníci dostávají přes Řecko a Turecko do Palestiny, kde je do svých řad přijímá britská armáda.

Na Středním východě

V Palestině se postupně začíná formovat československá jednotka. Josef Macků se hned na začátku seznámil se svým budoucím velitelem: „Také byl mezi námi pozdější generál Klapálek, který prodělal několik pochodů v Maďarsku, když utíkal z republiky. Přišel do Palestiny a měl úplně zničené nohy. Někde zjistil, že jsem baťovec a že bych mohl umět pedikúru. Sehnal si na to nástroje a tu pedikúru jsem mu musel udělat. Dokonce se stalo, že když byla moje jednotka odsunuta mimo Bejrút, tak přijelo Klapálkovo auto s tím, že nějaký Macků má přijet za Klapálkem kvůli pedikúře.“ Na Středním východě provádí československá jednotka strážní službu a také se účastní operací proti francouzské cizinecké legii. Její další nasazení však mělo být daleko nebezpečnější. Jednalo se o obranu severoafrického přístavu Tobruk. Do Tobruku se dostává i Josef Macků: „Krátkou dobu jsem na Středním východě pracoval u jednoho štábního kapitána v kanceláři jako písař. Když se dělal seznam pro Tobruk, tak tam uviděl jméno Macků. On si myslel, že mu budu dál dělat úředníka. Já jsem mu řekl: ,Ne, ne, já jdu tam, kde jsou kamarádi, já Vám tady nebudu dělat písmáka.‘ A on prý na to řekl: ,Takového vola jsem ještě neviděl.‘ “

Obrana Tobruku 

V Tobruku jsou Čechoslováci nasazeni do první linie a střetávají se s německými a italskými jednotkami. Nejčastější činností byly noční průzkumy, jejichž cílem bylo zjistit postavení nepřátelských jednotek: „Jak se začalo stmívat, tak se na to šlo. Do kopce k liniím Italů. Bylo to nebezpečné, protože pro nás neexistovalo být zatčen, bylo nám jasné, že bychom to museli skončit jinak. Na tyto akce se chodilo skoro denně, vždy večer, když se stmívalo. Ale ráno musel člověk vystihnout, kdy už začne svítat, aby ho zase neviděli. Ale nějaké akce, že bychom šli na bodák, tak to se nedělo, to by z nás nezbylo nic.“ Ne všechny tyto akce měly hladký průběh: „Stalo se, že jsme vyšli ven, a chytlo nás svítání. To už bylo na ústup pozdě, takže jsme museli zůstat ležet do večera, než bude zase tma.“ Ale také v Tobruku mohl člověk zažít situace, na které se vzpomíná spíše s úsměvem: „Na frontě jsme s sebou měli volejbalovou síť a balon. Jednou jsme hráli, dva proti šesti, v uniformách, a v dáli jsme uviděli Klapálka. Říkali jsme si: ,Tak to je konec, jak nás uvidí, tak všichni jdeme do basy.‘ Klapálek se ale smál, šel kolem, a neřekl ani slovo.“ Koncem roku 1942 je jednotka odvolána zpět do Palestiny, kde je přeměněna na útvar protiletadlového dělostřelectva. Je nasazena při protiletecké obraně Bejrútu a Haify. Později se přesunuje opět do Tobruku. Josef Macků působí jako telegrafista, který má za úkol udržovat spojení mezi jednotlivými bateriemi.

Domů přes Anglii

Když skončilo nasazení v Tobruku, jsou Čechoslováci přesunuti do Velké Británie a zařazeni do Československé obrněné brigády. V řadách obrněné brigády působí Josef Macků jako motospojka. Při havárii si ale přivodil zranění nohy – proto je přeřazen k výcvikové jednotce, kde působí až do konce války jako instruktor telegrafistů. V říjnu 1945 se vrací do Československa a v lednu 1946 je na vlastní žádost propuštěn z armády. Po komunistickém převratu se sice nestal obětí těch nejtvrdších represí, těžkosti ale měl: „Jsem ekonom, mám obchodní školu, takže kdybych byl komunista, tak bych nějaké lepší místo měl, ale takhle jsem neznamenal nic – dělal jsem účetního.“ Také dodává: „Byl jsem z katolické rodiny. Pro mne neexistovalo, že bych šel do strany.“ Přesto se díky svým jazykovým znalostem dokázal prosadit – pracoval v Průmyslových stavbách, s nimiž se dostal pracovně do Sýrie a Iráku. Trvale žije ve Zlíně.