Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslav Macoun (* 1938)

• narozen 30. ledna 1938 v Ústí nad Labem

• po mnichovském diktátu rodina přesídlila na Táborsko

• otec Jaroslav Macoun se zapojil do protinacistického odboje

• Josef Macoun 15. dubna 1943 popraven nacisty

• v roce 1944 rodina přesídlila do Velkých Petrovic

• v letech 1944–1945 ukrývali uprchlici ze zajateckého tábora Lydii Goško

• v roce 1957 pamětník vstoupil do KSČ

• v roce 1964 se oženil s Ukrajinkou Naděždou Hromko, dcerou ukrývané Lydie

• během normalizačních prověrek vyloučen z KSČ

• od roku 1970 učil na základní škole v Meziměstí

• v letech 1993–2000 ředitelem základní školy v Polici nad Metují

Jaroslav Macoun se narodil 30. ledna 1938 v Ústí nad Labem, tedy několik měsíců předtím, než se město stalo součástí nacistického záboru československého pohraničí v důsledku mnichovského diktátu. Rodiče se předtím do Ústí přestěhovali kvůli otcově práci z vesnice Velké Petrovice, která se nachází v Broumovském výběžku ve východních Čechách.

Jaroslavův otec Josef Macoun, narozený v roce 1912, byl vyučený strojní zámečník a pracoval na železnici ve výtopně. Matka Věra Macounová byla v domácnosti. Po začlenění Ústí nad Labem do Sudet a obsazení Němci otce převeleli do Tábora, kde pracoval v lokomotivním depu a kam se přestěhoval i s celou rodinou. Bydleli v malé vesnici Zahrádka u Tábora. Zde se také na železnici zapojil do ilegální činnosti proti nacistům.

V roce 1942, v době heydrichiády, Josefa Macouna zatkli. Nejdříve skončil ve vyšetřovací vazbě v Táboře, pak byl převezen krátce do terezínské Malé pevnosti, dále pak do zadržovacího tábora pro politické vězně v Budyšíně (Bautzen) a nakonec skončil ve věznici v Drážďanech. Zde byl odsouzen a 15. dubna 1943 popraven gilotinou.

S tím se také pojí jedna z prvních Jaroslavových vzpomínek z dětství. Jako pětiletý jel navštívit s maminkou otce do drážďanského vězení. Zde s ním mohli mluvit a vidět ho skrz mříže. Tehdy také viděl svého tatínka naposledy ve svém životě, bylo to pár týdnů před jeho popravou.

V roce 2016 uspořádala historička Veselovská pro pozůstalé politických vězňů zájezd do Drážďan, kterého se zúčastnil i Jaroslav. Na místě ale zjistil, že jméno jeho otce není napsáno – spolu s ostatními popravenými Čechy – na velké kamenné desce, která je umístěna na drážďanském hřbitově. Dozvěděl se, že otec tam není pochován, což znamená, že jeho tělo bylo tehdy odvezeno a poskytnuto k dispozici medikům v anatomickému ústavu v Lipsku.

Během druhé světové války tedy přišel Jaroslav o otce a předchozí, první světová válka svým způsobem připravila pamětníka o dědečka. Jmenoval se Ladislav Kábrt, ve válce přišel o nohu a měl dřevěnou protézu. S následky války se nedokázal psychicky vyrovnat, propadl alkoholu a předčasně zemřel. Zanechal po sobě manželku a dceru, Jaroslavovu maminku, který tak svého dědu nikdy nepoznal. Pamětník proto prý postrádal v rodině mužské vzory a vyrůstal jen mezi ženami, s babičkou, matkou a její sestrou.

Ukrývání Lydie

V roce 1944 se rodina Macounových přestěhovala zpět do Velkých Petrovic do jejich bývalého domku. Tam matka Věra Macounová vychovávala Jaroslava sama za pomoci své sestry a matky. V Petrovicích také pamětník začal chodit do školy – do vesnické dvoutřídky vedené panem řídícím Kholem, na kterého dodnes rád vzpomíná. Už po válce, v roce 1949, nastoupil do měšťanské školy v nedaleké Polici nad Metují. Po základní škole absolvoval čtyřletou pedagogickou školu v Hradci Králové.

Vraťme se však ve vyprávění do válečných let. V roce 1944 utekly tři ukrajinské vězeňkyně z nedalekého lágru v Meziměstí (jednalo se o pobočný tábor koncentračního tábora Gross-Rossen). Petrovičtí obyvatelé jim vytvořili skrýš ve skále v Maršovském údolí naproti tzv. Černé chatě. Jedna z nich, Lydie Goško, však onemocněla, byla velmi zesláblá, dostala zápal plic, a kdyby se jí nedostalo pomoci, patrně by zemřela. Jaroslavova maminka proto vzala Lydii k sobě domů, kde ji až do května 1945 ukrývala před nacisty. Jednalo se tehdy o statečný čin, protože kdyby je někdo ze sousedů tehdy udal, celá rodina by byla s největší pravděpodobností popravena.

Na květen 1945 si Jaroslav dodnes vzpomíná – vybavuje si, jak Němci utíkali a doslova všechno včetně zbraní odhazovali. Když přišla Rudá armáda, všichni ji vítali. Lydie naučila malého Jaroslava rusky: „Zdrastvujtě, tovarišči!“ a on pak tímto pozdravem na vojáky volal. Lydie sloužila za války v armádě jako zdravotní sestra a jako válečný zajatec se ocitla v obtížné situaci – takové lidi stalinský režim po návratu do vlasti často posílal rovnou do sibiřských lágrů. Lydie se na tehdejší Ukrajině, v Černigově (Černihiv), pak vdala za Grigorije Hromka, bývalého vojáka – dělostřelce. Měli spolu tři děti.

Do Sovětského svazu pro manželku

Jaroslavova maminka se po válce marně snažila zkontaktovat Lydii, podařilo se jí to až po mnoha letech, v roce 1955, díky českému studentovi, který studoval v Kyjevě, kde našel jejího otce. V roce 1963 mladý Jaroslav – už jako člen Socialistického svazu mládeže – vyrazil do Sovětského svazu. Navštívil Moskvu a Leningrad (dnešní Sankt Petěrburg), jeho cesta vedla i do Kyjeva.

Na nádraží ho tenkrát čekaly Lydie s dcerou Naděždou, dostal od nich deset rublů, lahev vodky a čepici. Při cestě zpět ho ve vlaku z Kyjeva až k československým hranicím, do Čopu, doprovázela Naděžda. Během mnohahodinové cesty vlakem se Jaroslav s Naděždou velmi sblížili, vzniklo mezi nimi pouto, které nakonec přerostlo v lásku.

Na 1. máje Jaroslav do Sovětského svazu cestoval znovu, tentokrát od Oděsy. Tam už jela Naděžda s ním. Jaroslav se s ní chtěl hned oženit, ale museli počkat do léta, kdy se v Černigově konala svatba. Aby mohla odcestovat do Československa za manželem, museli – podle tamních zákonů – k tomu dát souhlas její dva bratři, kteří v té době byli ještě nezletilí. Naděžda pak mohla přijet za svým manželem až v době svých osmnáctin. V Čechách již zůstala, měli spolu tři děti – Olgy, Naděždu a Jiřího.

Z Lydie, ženy, kterou za války ukrývala Jaroslavova maminka u nich doma, se stala po dvaceti letech Jaroslavova tchyně, poté co si vzal její dceru Naděždu za manželku.

Vyloučen ze strany

Po absolvování střední pedagogické školy začal Jaroslav učit v Polici nad Metují na prvním stupni základní školy. Protože měl rád matematiku a chtěl učit na druhém stupni, dálkově vystudoval pedagogický institut, obor matematika, pracovní vyučování, později ještě fyzika. Učil pak nadále v Polici nad Metují. Jako devatenáctiletý vstoupil do Komunistické strany Československa. Dostal „stranický“ úkol a stal se skupinovým vedoucím Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže. Začal organizovat školní pionýrské tábory po celé republice.

Komunistou se stal přirozeně s ohledem na rodinné prostředí, maminka vstoupila do strany v roce 1945, otec byl před válkou sociálním demokratem a pak se zapojil do komunistického odboje. O politice strany začal Jaroslav poprvé pochybovat v době rehabilitace Rudolfa Slánského, v jehož případu hrál negativní roli tehdejší prezident Antonín Novotný. Zlom pak nastal v roce 1968 s příjezdem sovětských tanků. S okupací pamětník kategoricky nesouhlasil, a proto byl ze strany vyloučen.

V srpnu 1968 jel na skútru do Bělovsi a snažil se přesvědčit vojáky – měl perfektní znalost ruštiny – aby odjeli, a vysvětlit jim svůj nesouhlasný postoj. Jeho žena Naděžda v době okupace mluvila rusky v Českém rozhlase Hradec Králové, ale Jaroslav ji nakonec – kvůli rodině, dcera Olga byla tehdy dvouletá – přesvědčil, aby odvolala svůj postoj a prohlásila, že byla pomýlená. On však svůj postoj neodvolal. Díky tomu mohla Naděžda i nadále působit ve školství, učila v té době na hotelovém učilišti v Teplicích nad Metují.

Dva roky poté ho „za trest“ převeleli do školy v Meziměstí, kde bylo jiné sociální složení obyvatelstva než v Polici nad Metují. Na škole nemohl působit jako třídní učitel a nemohl se ani podílet na činnosti Závodního výboru tehdejších odborů (ROH – Revoluční odborové hnutí). Ve škole v Meziměstí prožil deset let. Zpočátku si těžko zvykal, ale nakonec na roky zde strávené vzpomíná s láskou. Založil zde sportovní kroužek košíkové a lehké atletiky. V Nymburce si udělal trenérský kurz u Dany Zátopkové. Se svými svěřenci vyhrával školní závody nejen na krajské, ale i na celostátní úrovni.

Manželka Naděžda po příjezdu do Československa, kam přišla za svým manželem, neuměla ani slovo česky. Jaroslav ji učil s pomocí knížky Ludvíka Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, ze které jí četl a překládal. Naděžda začala pracovat jako prodavačka v samoobsluze v Polici nad Metují a později dálkově vystudovala pedagogickou školu, aprobaci ruský jazyk, občanská nauka. Učila pak na učilišti v Teplicích nad Metují, Broumově a nakonec v osmdesátých letech na základní škole v Polici nad Metují, kde už v té době zase učil i její manžel Jaroslav. Jejich manželství ale nakonec skončilo rozvodem.

Levá alternativa – ale ne s komunisty

Po několika odmítnutých žádostech se Jaroslav přece jen po deseti letech vrátil do školy v Polici nad Metují. Zde kromě jiného spoluorganizoval lyžařské výcvikové pobyty na horách. Změny v listopadu roku 1989 Jaroslav uvítal. O tom, co se v Praze 17. listopadu vlastně stalo, se dozvěděl od svého souseda, chalupáře Dr. Antonína Šimka. Jel okamžitě všechno vylíčit svému kamarádovi Stanislavu Šrůtkovi, bývalému redaktorovi Našeho času. Tento impulz vedl k ustavení Občanského fóra v Polici nad Metují.

Jaroslav se do dění v OF nezapojil, byla mu bližší Levá alternativa, sdružující často bývalé komunisty vyloučené v době normalizace. Bohužel někteří členové se chtěli spojit s KSČM a tím došlo k rozkolu. V roce 1990 chtěl vystoupit na okresní konferenci KSČM v Novém Městě nad Metují, ale byl odmítnut. Později vstoupil do ČSSD. 

V roce 1990 se Jaroslav Macoun stal zástupcem ředitele Základní školy v Polici nad Metují a po třech letech pak jejím ředitelem. V této pozici byl až do roku 2000, kdy odešel do důchodu. V době natáčení rozhovoru (2020) žil pamětník v Polici nad Metují a těšil se ze sedmi vnoučat a prvního pravnoučete.