„Přesně bych neřekla, kterého vojáka jsem viděla prvního, ale přijeli tam Britové, na tanku byl jeden, jeden byl na nákladním autě. Když nás viděli, tak se strašně vyděsili, protože pro ně to bylo něco nepochopitelného. Hromady mrtvol a ještě vyzáblí lidi, kteří tam seděli a vybírali si vši z šatů. To tam byla oblíbená zábava, snad jediná, že jste se svlékla, vyhledávala vši a zabíjela je. Bylo to beznadějné, protože byly všude. Mámě bylo hůř a hůř, měla vysokou horečku... vojáci pak nesměli přímo k nám, protože bylo riziko, že se nakazí. Mám v paměti, že někam odjeli, zřejmě pro nějakou výzbroj, s kterou se pak vrátili... v té horečce jsem viděla nějaké velké hlavy, to měli nějaké chrániče, aby se nenakazili... často to vídám ještě v noci, takové veliké hlavy, bílé přilby, nebylo jim vidět nic než oči. Vidím to pořád jako přízrak. Nějaký voják, když viděl, v jakém jsme stavu, v dobré vůli zřejmě hodil tu konzervu... které většinu snědla máma. My jsme nějak nemohly, bylo to hodně mastné, tučné, což byla velká chyba, protože mámě se tím přitížilo... to byl strašný nápor na žaludek, který na to nebyl zvyklý... Když tohle snědla, tak už to potom bylo moc špatné.“
„Byly jsme zavřené ve stodole hodně blízko Drážďan. Ta stodola úplně nadskakovala a neměly jsme tam okna, byla jednoduchá, prostá. Bylo nám tam teplo, spaly jsme vedle sebe, ale hrozný byl ten zvukový i vizuální zážitek, protože ačkoli to byla stodola bez oken, tak tam probleskovaly záblesky ohně, jak Drážďany hořely... Vím, že jsme byly strašně vyděšené, protože jsme nevěděly, co se děje. Bylo to blízko, hrozné hřmění, burácení a záblesky. Pak jsme zjistily, že to byl atak na Drážďany.“
„Dorazily jsme tam těsně před osvobozením. My jsme tam byly asi deset dní. Napřed pro nás neměli postele ani palandy a potom asi po deseti dnech nás nastěhovali do nějakých kasáren, zřejmě po německých vojácích, kteří odešli. Pak tam bylo takové bezvládí. Do té doby nám přinesli něco teplého, třeba polévku nebo ráno černou kávu. Pak, když Němci odešli ze strachu před příchodem americké armády, úplně se vytratili, zavládlo bezvládí, každý si dělal, co chtěl, pokud na to měl ještě sílu. Pořád mám v paměti, jak mrtvoly ležely vedle živých, rozkládaly se tam fekálie, příšerný puch, a v tom lezly vši. To jsou ty šatové vši, které přenášejí tuhle infekci (pozn. ed.: skvrnitý tyfus). To jsou snad nejhorší vzpomínky, které mám. Za celý život jsem nezažila nic tak ošklivého, jako bylo těch pár dnů v Bergen-Belsenu.“
Eva Macourková, rozená Sachselová, se narodila 27. ledna 1931 v Plzni Alfredovi a Růženě Sachselovým, kteří už tehdy měli pětiletou dceru Hanu. 1. září 1939 zatklo otce gestapo. V roce 1942 zemřel v Osvětimi. V lednu 1942 byla rodina transportována do Terezína, kde setrvala až do prosince 1943. Následovala deportace do Osvětimi. Po půl roce prošla selekcí, pamětnice s matkou a sestrou se přesunuly do Christianstadtu. S končící válkou je čekal dlouhý a vyčerpávající pochod smrti do Bergen-Belsenu. Po osvobození britskou armádou maminka zemřela. Sestry se léčily ze skvrnitého tyfu. Hana se po válce provdala do Ústí nad Labem a pamětnice se pustila do studií anglistiky na filozofické fakultě v Praze. V roce 1955 se provdala za Jaroslava Macourka a následující rok se jim narodila dcera Eva. Manželství skončilo rozvodem. Pamětnice poté pracovala jako tlumočnice a překladatelka. Do své smrti 22. června 2017 žila v Praze v blízkosti dcery, vnučky a pravnučky.
