Svým zápisem voják Československé armády ve Velké Británii Bohuš Štefan rekapituloval dojmy z vojenského cvičení. Do deníku si zaznamenal své zážitky z nácviku na vylodění. Jsou věrným předobrazem skutečné události, která proběhla před 80 lety.
„Sloupy prachu a kamení létají do vzduchu a nemají ani čas dopadnout…“
Dojmy čs. vojáka z vylodění
Čtyři hodiny ráno, nad mořem lehká clona mlhy, hladina je klidná, jen chvílemi příď rozrazí prudce vlny a voda stříká až k nám. Dlouhá řada lodí jede v závěsu za vlečným parníkem, vedle nás pak další sledy tohoto divného konvoje, až kam oko může prorazit mlžnou clonu. Odkudsi zpředu k nám zaléhají kaskády prudkých detonací a nad námi se připravují stále nové a nové smečky k útoku spěchaje se svým nákladem k pobřeží. Teď již také začala těžká lodní děla doprovázejících křižníků a torpédoborců. Konvoj se plouží dál, začíná se objevovat pobřeží – smršť divokých výbuchů.
Přede dvěma hodinami již byli vysazeni naši parašutisté asi 5 km od pobřeží. Zničili a obsadili dopravní spoje, přerušili telefonní a telegrafní vedení, vyhodili do vzduchu most přes řeku a obsadili letiště. Podle rádiové zprávy naše čtyřmotorová dopravní letadla a kluzáci přistávají tam s výsadky naší pěchoty a pobřeží je již dokonale izolováno od vnitrozemí. Baterie křižníků drtí teď betonová kulometná hnízda, drátěné překážky i minová pole. Pobřeží jakoby drásal ohromný bagr. Sloupy prachu a kamení létají do vzduchu a nemají ani čas dopadnout k zemi, znovu a znovu jsou vzteklými výbuchy vrhány do prostoru. Pobřežní baterie ztichly zničeny letectvem. Útvary nízko letících letounů vypouštějí mezi pobřežím a námi umělý dým. Lodice se odpoutávají, motory se rozhučí, zvolna se rozjíždíme. Každý je vzrušen, neboť se naše chvíle blíží. Oči i zbraně namířeny do mléka dýmu k pobřeží. Prudce nás předjíždějí rychlé motorové čluny, jsou v nich ženisté se svou výzbrojí.
Nesměle zaznívají rány z pušek a kulometné dávky pobřežní obrany téměř zanikají ve strašném hukotu těžkých projektilů našich lodí. Vysoko řádí vzdušné souboje, kanónová čtyřčata našich stíhačů rozstřelují nepřítele na kusy, nedávají jejich pilotům ani možnosti záchrany padákem. Dým štípe do očí, má nakyslou chuť, ale je v něm bezpečno, střely hvízdají nenalézajíce cíl. Teď dno lodi dře o písčinu, rachotí kladky spouštěného můstku, který se lehce boří do písku. Vpřed! První četa vyráží a za ní se těžce sune tank, loď se naklání a voda stříká od rachotících pásů. Vybíhá naše četa, brodíme se po kolena ve vodě, velitelé se snaží udržet v bílé cloně mužstvo pohromadě – jsme na břehu a zaléháme v rojnici. Ve vodě v písku se válejí trosky rozdrcených a rozervaných překážek, železné traversy, betonové piloty, chuchvalce ostnatého drátu a šachovitě jsou rozhozeny mělké trychtýře od granátů a vybuchlých minových polí. Clona se trhá a vpravo vpředu je silueta nízkého betonového krytu, dokonale maskovaného. Ušel drtící palbě a teď z jeho střílen prskají kulomety. Ale za nízkou dunou písku se už blíží postavy našich ženistů, vrhají kouřové granáty, kryt oslepl a teď vyrážejí noví dva a dlouhé rudé jazyky plamenometů olizují střílny. Obsluha vyřazena – kulomety ztichly. Jiní vyrážejí z boků a přikládají nálože k ztichlým a oslepeným očím střílen. Jedna – dvě – tři… Deset dlouhých vteřin a dvě ostré rány demolují kryt, který zmizel znovu v kouři a prachu. Kousky betonu létají až k nám.
Tanky předjely a drtí další pole drátěných překážek. Zazní povely a postupujeme vpřed. Něco se ozývá vpředu, naše kulomety odpovídají, minomety vrhají kouřové miny a plamenomety ničí další hnízda. Odpor nepřítele je chabý, provádíme vlastně jen čištění. Z porostu před námi vyjíždí několik lehkých tanků, také naši jsou již v akci, využívají terénu a stínů, zastavují se a jejich pancéřové věže se rozhučí pomalou kadencí děl. Ten vlevo tam ztrnul a jako by vzdychl; z rozstřílené věže se kouří, druhý se zas točí vpředu na místě s jedním přeraženým pásem a stává se snadnou kořistí našich antitanků. Vzduch je přesycen kvílením tankových pásů, motory hučí vyštvány a do nejvyšších obrátek. Kryjeme se jednotlivě i ve skupinách, v granátových jamách, v porostu i rozvalených hnízdech; krátké dávky naši kulometů bijí do tmavých úzkých průzorů, do pásů odkrytých spodků a vpředu je ta funící obluda rázem zahalena v oheň z roztříštěných cocktailů. Pronikáme dál a poslední slabá obrana je smetena divokou stečí.
Ležíme na planině, ve spáncích buší, prsa pracují naplno a košile se lepí slaným potem. Úkol je splněn, předpolí je dobyto. Zanedlouho přesahují nás další čerstvé sledy a postupují vpřed. Je půl jedenácté, vzduch je čistý, bez dýmu. I střelba již ustala, letky spěchají dál do nitra a kolony vyloděných tanků se válí po silnicích.
Slunce příjemně hřeje, organisujeme se a odpočíváme, dlouhé pruty ostružinových keřů jsou plné černých plodů, které vracejí svěžest vyprahlým ústům. Z koruny rozložitého dubu vylétá prudce holub doupňák a šedivá veverka nervosně těká černými body očí, nechápaje ten blázinec dvounohých tvorů. Vzadu na hladině rybníka plují tiše zase jen bílé dlaně leknínů.
Jsou to pouze velké dojmy z malé invaze přes tichý rybník, kterou třetí rota kdesi v Anglii provedla.
Camp Moreton Paddox, Anglie
14. září 1941
Ukázka cvičení v Inveraray ve stejném roce za účasti Winstona Churchilla
Před 80 lety proběhla spojenecká invaze v Normandii. A jak je z tohoto proudu vzpomínek patrné, i Čechoslováci se měli vylodění v severní Francii účastnit a na tuto operaci cvičili. Ve svém deníku, který se těsně po válce proměnil v knihu s titulem „Probijte se!“, nemohl být autor příliš konkrétní. Pokusíme se jeho vzpomínky zasadit do reálného kontextu. Britové již v říjnu roku 1940 zřídili tréninkové centrum kombinovaných operací v Inveraray na severozápadě Skotska.
V době popisovaného cvičení mu velel viceadmirál Theodore Hallet. Svou odlehlostí a rázem bylo Inveraray přímo ideálním místem pro zřízení takového cvičiště. „Tichý rybník“, o kterém píše Štefan, byl zátokou. Mohly do něj tedy z moře vplouvat lodě královského námořnictva. Slaná voda zde omývá převážně kamenité pláže. Východní břeh není vůbec obydlen a na západním se nachází zámek, u nějž byla vybudována jakási základna, ze které bylo možné pozorovat cvičení na protějším břehu.
Na onom východním břehu pak pro potřeby cvičení Britové vybudovali bunkry, protitankové překážky, zátarasy a opevněná postavení. Ta v rámci výcviku dobývali a ničili spojenečtí pěšáci, ženisté i tankisté. Udává se, že se zde až do začátku invaze v Normandii na cvičeních vystřídalo čtvrt milionu spojeneckých vojáků. Pro lepší představu dodejme, že prvního dne invaze v Normandii se pak účastnilo 160 000 mužů.
Jak popisuje Štefan, na cvičení participovalo i letectvo. Letci se zde cvičili za přímé podpory vyloděných vojáků, ale i v pokládání dýmu či řízení palby.
Nicméně československá jednotka tehdy zůstávala stále ještě v Anglii. Velení upustilo od záměru nechat ji vylodit se v první vlně po boku Britů. Pokud by v hazardní operaci totiž utrpěla větší ztráty, nebylo by čím je nahradit. Československá brigáda tedy dostala za úkol obléhání přístavu Dunkirk, což realizovala od října 1944. K této události se nám podařilo natočit vzpomínky československých veteránů druhé světové války.
Vzpomínky Bohuše Štefana patří svým popisem nácviku vylodění v Normandii mezi jedinečné. Bohužel i on ale patří mezi ty, které se nám už nepodařilo natočit, a zeptat se na detaily, jež by mohly pomoci historikům.