Román Jiřího Weila Moskva-hranice z roku 1937 ukázal jako jeden z prvních u nás stalinské čistky, perzekuce i existenční bídu, které panovaly v Sovětském svazu třicátých let. „Co jste udělali z člověka?“ ptal se v recenzi na knihu literární vědec Václav Černý.
Zprávy o životě obyčejných lidí v bolševickém Rusku a posléze v Sovětském svazu přinášeli do Evropy už zajatci vracející se z východní fronty, v českém případě to byli především legionáři. Po ukončení ruské občanské války a upevnění komunistické moci je vystřídala svědectví různých pozorovatelů, dobrodruhů, ideologických stoupenců či sympatizantů, ale i profesních odborníků, kteří do tajemné země s novým a údajně nejspravedlivějším společenským řádem mířili ze zvědavosti, kvůli ideové iniciaci, v zájmu propagandy nebo jen z pragmatických existenčních důvodů.
Z českého pohledu lze k těmto autorům přiřadit například sociálního demokrata Bohumíra Šmerala. Do Ruska vyrazil už v roce 1920 a poté vydal příznivou analýzu tamějších politických poměrů Pravda o sovětském Rusku, v níž se zabývá i vztahem populace k V. I. Leninovi:
„Velikou lásku lze cítit k vůdci, nikde však zevní osobní kult. V dělnické říši poměr k hlavě státu je prostý, jednoduchý, neokázalý.“
V tom samém roce v Praze vyšla i trilogie komunistického spisovatele Ivana Olbrachta Obrazy ze soudobého Ruska, kde se mimo jiné píše: „Je veselé to mladé slunce a vyblyštěný sníh na střechách, ty červenobílé nápisy, rozpustilé karikatury ve skříních sovětských nakladatelství, jsou veselé pohyby chodců, výskot dětí, tváře lidí.“
Sovětskou realitu začátku dvacátých let ale zažil úplně jinak vikář Rudolf Šedý vyslaný Kostnickou jednotou do českých vesnic na hladomorem pustošené Ukrajině. V jeho knize Paměti pana vikáře Šedého lze najít i tyto řádky: „(…) když vesničané dojedli veškerý chléb a dobytku zkrmili došky ze střech, zatloukli dveře a okna, naložili na vůz něco nejpotřebnějšího nářadí a své děti a vydali se na bludnou cestu za chlebem. Na těchto cestách mnozí zahynuli.“
Před Solženicynem
Svědectví o sovětském represivním režimu publikovaná ve 20.–70. letech 20. století
Vydání Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna koncem roku 1973 v Paříži odhalilo široké veřejnosti po celém světě rozsah represí v Sovětském svazu a propracovaný systém tamní státní kontroly a tyranie. Monumentální dílo, na němž autor pracoval deset let a sestavil je i díky svědectví více než dvou set osob, ale nelze vnímat jako ojedinělou tematickou publikaci. Minimálně od poloviny 20. let vycházely v evropských i zámořských nakladatelstvích a také v tehdejším demokratickém Československu díla v mnohém podobná Solženicynově knize. Nejde přitom o několik titulů, ale o řadu publikací, které mimo jiné ukazují, že informace o skutečné povaze sovětského režimu existovaly, a ve svobodných zemích byly dostupné dávno před Solženicynem. V roce 50. výročí vydání Souostroví Gulag proto tým pracovníků z projektu Čechoslováci v Gulagu zahájil literárně-historický projekt s cílem přiblížit osudy a díla těchto autorů i reakci tehdejšího tisku a veřejnosti. Portréty autorů, recenze publikací a související dokumenty i fotografie vycházejí na stránkách projektu a v Magazínu Paměti národa.
Dosud vyšlo:
- „Kam mizeli lidé?“ V čerstvě osvobozené Praze řádily jednotky Smerš (Michail Dimitrovič Mondič)
- Země koncentráků před soudem: francouzští komunisté vs. Kravčenko a Rousset
- Arthur Koestler. Kniha, která zachránila Francii před komunismem
- Josef Klička. Pravda ve službách lži. Jak nacisté zneužívali pravdivá svědectví ze SSSR?
- Ledoborec lágrové literatury. Alexandr Isajevič Solženicyn
- Varlam Šalamov. Ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy
- André Gide. Francouzský literát hledal v SSSR ideál, našel tam podlézavost a otroctví
- Jiří Weil: Moskva-hranice. Kde začíná moc podřízených a podřadných? Kde neevropská džungle?
- N. I. Kiselev: Tábory smrti v SSSR. Autor první zprávy o lágrech byl pak vyhoštěn
- Georges Agabekov: Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty)
To spisovatelku Marii Majerovou, která do Sovětského svazu přijela jako delegátka KSČ na V. kongres Komunistické internacionály v roce 1925, naopak nadchly emancipované sovětské ženy, jež ve své knize Den po revoluci charakterizovala následovně: „Sandály, světlé rubášky, barevné pasy, krása mládí, krása uvědomění a hrdého přesvědčení o sounáležitosti k pracovnímu celku, pocit svobody a rovnosti, to všecko jde pozorovat z jejich kroku i z toho, jak nesou ostříhanou hlavu na statných ramenou.“ Už v roce 1920 ale stejný jev zaznamenal sociální demokrat a pozdější ministr Jaromír Nečas v publikaci Skutečná pravda o sovětském Rusku takto:
„To, že každá druhá nebo třetí žena ve velkých městech má krátce ostříhané vlasy, má svou příčinu hlavně v hrozných tyfových epidemiích, které v Rusku následkem hladu a bídy silně řádí. Není to móda revoluční, nýbrž tyfová.“
Ze třicátých let pak stojí za zmínku vzpomínky strojního montéra Jana Březiny, který pracoval na stavbách obuvnických a průmyslových závodů po celém SSSR: „Jezdil jsem z města do města, křížem krážem celou zemí. Chyběly potraviny. Co se jedlo? Trocha polévky šči a kousek chleba. (…) Často jsem vídával v parcích na lavičkách mrtvé lidi – hlavně na Ukrajině. Umřeli hlady. Nemohl jsem pochopit, jak je to možné… Ale jednoduše nám bylo vysvětleno – každá revoluce nese oběti. Mluvilo se o kolektivizaci země. Neuměl jsem si vysvětlit, proč je na Ukrajině takový hlad, když to byla zemědělská velmoc.“
Vysvětlit sovětskou mizérii ovšem ve stejné době dokázala Marie Pujmanová v knize Pohled do nové země: „Jen člověk malodušný a krátkozraký může nevidět, že tady budují (s těžkostmi, oběťmi, zmatky i pedanterií) základy k éře stejně převratné a určující, jako bylo první křesťanství.“ Obdobně i Julius Fučík ve své reportáži V zemi, kde zítra znamená již včera v roce 1932 píše: „Je mnoho nedostatků a k nim se vždy přimykají nadšená nebo i nenadšená, ale vždy zřetelná slova vidění: bude. (…) Na konci pětiletky bude již Sovětský svaz daleko přede všemi…“
Podobných příkladů odlišných pohledů na meziválečný Sovětský svaz by bylo možné citovat velmi mnoho i z dalších evropských pramenů. Tyto zde byly uvedeny v zájmu přiblížení dobové atmosféry, která na poli uměleckém, intelektuálním, politickém i mediálním tenkrát oscilovala mezi negativním a pozitivním vnímáním světově prvního státu dělníků a rolníků. Důvody tohoto stavu – na jedné straně ideologická zaslepenost, stranická disciplína, ale i čiré pokrytectví, strach, oportunismus a současně na druhé schopnost zachovat si odstup a neobelhávat se – jsou dnes už dobře známé. To ale zdaleka neplatí o mnoha publikacích, cestopisech, reportážích a článcích, které se v meziválečné době Sovětskému svazu věnovaly.
Dvě knihy se v letech mezi světovými válkami staly skutečnými událostmi a dodnes jsou připomínány. V evropském kontextu to byl Návrat ze Sovětského svazu od André Gidea. V tom českém jedno z prvních beletristicky zpracovaných děl o sovětském komunismu z pera Jiřího Weila s názvem Moskva-hranice . Obě publikace vyšly v Československu v roce 1937 a v dnešním příběhu knih a autorů z cyklu Před Solženicynem dáme přednost domácímu autorovi.
Fučík přítel
Spisovatel, novinář a překladatel Jiří Weil (1900–1959) byl přesvědčený komunista, který ve dvacátých letech a na doporučení strany pracoval jako překladatel tiskového oddělení sovětského zastupitelství v Praze. Mimo to přispíval do levicově orientovaných novin, na začátku třicátých let pak redigoval spolu s Juliem Fučíkem komunistický časopis Tvorba. V tomto období rovněž několikrát navštívil Sovětský svaz, v letech 1933–1935 přímo pracoval ve vydavatelství Kominterny v Moskvě, kde ho dostihl stalinský teror rozpoutaný po vraždě předsedy leningradských komunistů S. M. Kirova.
Na začátku roku 1935 byl Weil křivě obviněn z levicové úchylky a vyšetřován. Od trestu smrti zastřelením ho údajně zachránila přímluva Julia Fučíka. Byl tedy alespoň propuštěn ze zaměstnání, vyloučen ze strany a odeslán na převýchovu do čs. komuny Interhelpo v Kyrgyzstánu, poté byl poslán na nucené práce do tábora u jezera Balchaš v Kazachstánu.
Zhruba po roce stráveném ve vyhnanství mu Kominterna povolila návrat do Československa. Ze Sovětského svazu už ale neodjížděl zapálený komunista, zkušenost s bídným životem v zemi proletářů i otřesné osobní zážitky s čistkami a perzekucemi ho přiměly k sepsání silně autobiografické knihy, jež o dva roky později nadzvedla ze židle nejednoho literárního kritika, ale udivila i běžného čtenáře.
Kde začíná stádo?
V díle Moskva-hranice se prolínají osudy tří protagonistů. Je to mladá židovka Ri a komunista Jan Fischer, oba původem z Československa. Třetí postava, rumunský stranický funkcionář Rudolf Herzog, je oproti Čechům trochu upozaděn a spisovateli spíš posloužil jako katalyzátor procesu odkrývajícího onu neviditelnou, ale všudypřítomnou atmosféru plíživého strachu, existenčního i fyzického ohrožení, jež v dobách stalinského teroru vedly k rozkladu lidských charakterů a důstojnosti. Pro Ri i Fischera skutečně Moskva představuje hranici, která byla fatálně překročena, a tato jinakost se projevuje nejen úzkostmi z neustálého dozoru, kontrol, nedůvěry, ale i všudypřítomnými civilizačními a kulturními odlišnostmi.
Na první pohled sovětské hlavní město sice působí jako jiné evropské metropole, a přece tu stále něco nehraje jak ve vzhledu budov, tak i v chování jeho obyvatel. Oč přesně běží je subtilně naznačeno hned v úvodu románu, kdy do Moskvy za svým druhým manželem, inženýrem Robertem, přijíždí Ri, která za sebou již má nepříjemné zkušenosti s těžkým budováním kibucu v Palestině, a přesto je při konfrontaci s realitou moskevských ulic, obchodů, klubů pro pracující šokována.
„(…) Byli oblečeni nějak podivně, vůbec ne evropsky, nenapadlo ji, že by to byly obleky bídy, nemohlo ji to napadnout, nebyly ostatně takové. Byly jen cizí, cizejší než burnusy Arabů v Palestině, cizejší proto, že byly evropské, a jaksi zase neevropské. Ri nemohla stále uhodnout, v čem je rozdíl.“
„Konečně si řekla, že to budou asi placaté čepice a vysoké boty, ale byli tu přece lidé s obyčejnými čepicemi, které nosí i dělníci v Evropě, a s obyčejnými botami, ale vždy cosi vadilo, vždy cosi ukazovalo, že je hranice překročena.“
„(…) Ženy se hádaly o lepší kousek masa, o místo ve frontě, vybuchovaly ve sprostých nadávkách, zdálo se, že dojde každou chvíli ke rvačce. V krámu bylo strašlivé napětí, napětí touhy po urvání většího kusu chleba, lepších potravin. Více urvat, více nahrabat, vzít jídlo před nosem a vyjít vítězně ze zápasu. Byl to strašný pohled, nejstrašnější ze všeho, co viděla Ri v nové zemi.“
Weil v těchto a dalších precizních popisech hmatatelné bídy a strádání sovětských obyvatel tak vtahuje českého čtenáře třicátých let do světa, v němž z rádia sice znějí radostné písně a jako mantra se omílá plnění plánu a úžasné výkony úderníků, avšak po ulicích neustále spěchají davy stejně oděných, zamračených lidí v galoších, cpou se do přeplněných tramvají, stojí v nekonečných frontách na v Československu tehdy běžně dostupné zboží, v obchodech jsou schopni porvat se o kus chleba.
Jeho hrdinka se chce nejprve bránit, poté se od sovětské reality izolovat, ale vždy je do ní opět vtažena buď manželem už zpracovaným ideologií, nebo povinnostmi – musí docházet na politická školení či se účastnit debat organizovaných pro cizince. Ri tak nakonec rezignuje a chce se stát obyčejnou dělnicí v továrně na kuličková ložiska. V jejím rozhodnutí hrají důležitou roli i výčitky svědomí živené tlakem okolí, které jí vyčítá, že v době hektického budování socialismu si pouze užívá různých výhod spojených se statutem cizinky a manželky úspěšného inženýra, tedy může mít samostatný dvoupokojový byt v centru, koupelnu s teplou vodou, nakupuje ve speciálních prodejnách Insnab a Torgsin. „Zde pracují všichni, mužové i ženy, svobodné i vdané, být domácí hospodyní je hanbou, dokonce toto slovo se stalo nadávkou. (…) není možno žít osobně, nýbrž jen továrnou, výstavbou, brigádou, průmyslově-finančními plány,“ říká jí zcela výmluvně Grübchen, žena německého soudruha.
Nadutost malých tyranů
Pocity i finální rozhodnutí Ri snad mohl dobový čtenář ještě pochopit, dění okolo hlavní postavy Weilova románu ale už zdaleka přesahovalo tehdejší československou zkušenost. Komunista Jan Fischer přijel do Sovětského svazu kvůli ideálům i z pragmatických důvodů, v jeho rodné zemi je totiž velká nezaměstnanost. V Moskvě se okamžitě uchytí a pracuje jako novinář a překladatel, navíc i jako lektor politického kroužku dělníků. Víceméně by všechno mělo být v pořádku, oproti Ri, s níž se seznámí v dělnickém klubu a sblíží se s ní, přece ihned přiložil ruce k dílu – podílí se na budování nového světa. A přesto tu opět něco nehraje. Fischer je z práce víc a víc unavený, uvědomuje si, že jeho články i překlady neodpovídají realitě, nedokáže přijmout radostný elán pracujících mas šířený propagandou; vyčítá si, že neudal přítele za jeho kritiku byrokracie, byť přitom ve skrytu duše tuší proč, přítel měl pravdu. Podobně jako Ri proto začne hledat chybu v sobě.
Jenže na sebezpytování už nemá čas, žije totiž v Sovětském svazu, kde se po zavraždění S. M. Kirova rozjíždí vlna teroru a čistek. Z příslušnosti k levé opozici je na stranické schůzi obviněn i Fischer. Soudruhům totiž nedokáže vysvětlit svou několikadenní absenci v zaměstnání. Český komunista by mohl říct pravdu – z pověření NKVD odjel na tajnou misi do Německa zachránit z rukou gestapa soudruha a svého přítele Herzoga. O cestě však musí mlčet a splněný úkol v zájmu vyšších míst tajit. Jan Fischer je tak veřejně ponižován, vyloučen ze strany, vykázán na okraj společnosti. Svým způsobem přesto dopadl dobře, což lze říct o obou hrdinech románu. Ri ani Fischer nejsou zatčeni, neprocházejí kolotočem výslechů, psychického i fyzického mučení, který v době masových perzekucí obyčejně končil kulkou v hlavě nebo několikaletým pobytem v Gulagu.
V románu Moskva-hranice také nejde o detailní popis stalinského teroru, sovětských věznic, trestných táborů, sadistických či rafinovaných vyšetřovatelů v uniformách NKVD. Jiří Weil chtěl svým dílem přiblížit, jak sovětský systém formuje lidského jedince a působí na něj. Přesně to v dobové recenzi v Lidových novinách vystihl Václav Černý: „(…) vypínavost a nadutost malých tyranů v továrně a v úřadě, na ulicích rvačka o kus místa v tramvaji, v krámě rvačka o kus chleba, dřina bez radosti, kam se hneš všude podezřívání, bázlivost, nejistota, podlézání, ochotné zítra zapřít nejlepšího včerejšího přítele a kát se plačtivě z nespáchaných zločinů.“
„Nejsem sociolog, ale zdá se mi, že stačí být normálně myslícím lidským mozkem, abyste nahlédl, že posledním kritériem a měřítkem politického režimu nebo hospodářské organizace je odpověď na otázku, co jste udělali z člověka?“ zdůrazňuje Václav Černý.
Krev na rukou spisovatelových?
Jak už bylo řečeno, poutavě napsaná kniha z tajemstvím opředené země provokovala. Nešlo jí upřít, že se její autor v sovětských reáliích pohybuje s přehledem, bylo vidět, že Moskvu třicátých let zná velmi dobře. Atmosféra ulic, obchodů, kaváren, ale i stranických výborů, schůzí, klubů pracujících, továren, špinavých ubohých předměstí i velkolepých manifestací na Rudém náměstí je popsána přesvědčivě stejně jako psychologie hlavních hrdinů, jejich niterný svár při konfrontacích s civilizačními odlišnostmi, s potlačením individuality ve prospěch kolektivu, s budovatelským nadšením mas.
Ostatně Jan Fischer není nikdo jiný než sám Jiří Weil, inspirací k postavám Ri a jejího muže Roberta zase byli Helena a Abraham Frischerovi, manželé z Československa, kteří do Sovětského svazu odjeli na radu Klementa Gottwalda. Weil se s nimi v Moskvě seznámil, a mohl tak sledovat jejich společenský vzestup, různé výhody, jež si oproti obyčejným Rusům užívali. Frischer se coby odborník na kabely podílel na výstavbě moskevského metra, Helena pracovala jako pedagožka. I na ně však v nelítostném období zostřeného boje se zrádci a kontrarevolucionáři došlo.
Jaroslava Vondráčková ve své knize o Jiřím Weilovi Mrazilo-tálo cituje vzpomínku Heleniny přítelkyně Eriky Terabessyové, že k zatčení Frischerových v listopadu 1937 a k jejich obvinění z ideologických úchylek a zrady přispělo i české vydání románu Moskva-hranice. Odpovědnost za tragický osud obou manželů Weilovi po válce údajně připomněl i komunistický ministr informací Václav Kopecký slovy:
„I ty, Jirko, máš krev na rukou.“
Z protokolů NKVD týkajících se Frischerových ale nic podobného nevyplývá. Navíc spisovatelův román vyšel až v prosinci 1937, kdy oba manželé byli již ve vězení. Oproti Weilovým literárním hrdinům se však v jejich případě naplno projevila krutost režimu. Abraham Frischer byl za údajné členství v kontrarevoluční teroristické organizaci zastřelen počátkem roku 1938, Helena Frischerová strávila deset let v Gulagu, dobu svého uvěznění přežila. Do Československa se už ale nikdy nevrátila. Své životní zkušenosti dokázala zachytit v rukopise, který v roce 2017 vyšel česky pod názvem Dny mého života. Vzpomínky na Gulag.
Fučík kritik aneb Jak byl román přijat?
Vraťme se ale k Weilově knize. Vyjádřil se k ní snad každý tenkrát známý literární kritik. Problémy měli s žánrovým zařazením díla, provokoval je i autorem zvolený styl, což později shrnul v Respektu ve své recenzi na první polistopadové vydání románu Moskva-hranice Josef Vohryzek: „(…) záměrně překračoval hranice vykolíkované ‚vážnou‘ literaturou tím, že přejímal prvky marginální literatury v míře tehdy neobvyklé.“ Na druhou stranu marxisticko-leninským učením nezatížení kritici vyzdvihovali obsah knihy podobně jako už citovaný Václav Černý. Recepce publikace je velmi dobře a detailně popsána v ediční poznámce čtvrtého svazku Spisů Jiřího Weila věnovaného právě této knize, v roce 2021 ji vydalo nakladatelství Triáda.
Na rozdílné názory bylo možné narazit i v levicově zaměřených novinách a časopisech. Ne všechny byly nenávistné a zesměšňující jako v komunistickém tisku. Například v textu Jana Buchara z Proletářských novin se oceňuje věrohodný popis moskevského prostředí a průběh čistek, neboli „ideologický teror a panický, strašný, zvířecí strach před označením za opozičníka.“ Naopak pro Josefa Rybáka z Rudého práva představoval román „rodokaps, konjukturální protisovětský pamflet“, v němž autor používá „koncepci politickou, protisovětskou a reakcionářskou.“
Na stránkách časopisu Tvorba pak pod titulkem Pavlačový román o Moskvě tvrdě zúčtoval s bývalým soudruhem a přítelem Julius Fučík, u něhož si zdrcující kritiku románu Moskva-hranice objednal samotný Klement Gottwald. Fučík dílo charakterizoval jako „dokument o bezcennosti šosáckého života, o lidském braku (…), o příživnickém plevelu, který je dobrý jen k tomu, aby byl vyplet.“ Komunistický redaktor zpochybnil i Weilovo osobní trauma spojené s vyloučením ze strany. Podle Fučíka byl „(...) zjevným klepařem. Docela prostým, mělkým typem klepaře. A vyloučen byl bez děsivých scén a nikdo ho neproklínal a nikdo po něm neplival a nikdo ho nenazýval nepřítelem lidu.“
Fučíkova kritika má přitom až absurdní pozadí hodné Kafkových povídek, čtenářům Respektu ho v roce 1991 ozřejmil zmíněný Josef Vohryzek: „Julius Fučík si dal s Jiřím Weilem schůzku v kavárně a o Gottwaldově příkazu mu řekl. Dal najevo, že zničující kritiku napíše, a vyslovil předpoklad, že to Weil chápe, což mu přítel potvrdil.“
Literární zločin a literární trest
Jak ukázala další léta, komunisté Jiřímu Weilovi jeho „zrádcovský a záštiplný čin“ v podobě pravdivého románu o Sovětském svazu třicátých let nikdy nezapomněli. Po únoru 1948 byl podezříván z trockismu a vyloučen ze Svazu československých spisovatelů. Nejtěžší období stalinismu v Československu přečkal jako pracovník Státního židovského muzea v Praze. První knihu mohl po dlouhých letech publikovat až v roce 1957, o dva roky později zemřel.
Moskva-hranice se dočkala druhého vydání až v srpnu 1991. Za pražského jara se reedice sice připravovala, avšak už v říjnu 1968 bylo publikování znemožněno. Mimo první vydání z roku 1937 tak na svou dobu výjimečný román Jiřího Weila vyšel před Solženicynovým Souostroví Gulag jen v roce 1970 v Itálii pod titulem La frontiera di Mosca. Il cucchiaio di legno. Jak vypovídá v pořadí druhý název, byla publikace doplněna o volné pokračování románu Moskva-hranice spisovatelem pojmenované Dřevěná lžíce. Román z budovatelské stavby druhé sovětské pětiletky se však k českému čtenáři dostal až za normalizace v podobě samizdatu a oficiálně teprve v roce 1991 díky nakladatelství Mladá fronta.
Text vznikl na základě výzkumu pracovníků projektu Čechoslováci v Gulagu. Více k tématu lágrové literatury a jejích autorů najdete na stránce Před Solženicynem.
