Policie, tehdy tedy Sbor národní bezpečnosti, byl tou složkou, která perzekuci prováděla. Studenti Gymnázia Paměti národa ale prosadili připomínku policistů, kteří naopak stáli proti komunistickému režimu. A zaplatili za to životem.
Na Kubě se vypráví vtip. „Proč mají Kubánci o jeden článek ukazováčku míň? – No, přece z toho, jak pořád klepou do stolu, že ‚tenhle rok to padne‘.“ Tento nestandardně tragikomický úvod budiž pozváním ke čtení o dalším smutném výročí.
Tajně se scházeli na hranicích, organizovali demonstrace, ukrývali českého disidenta a organizovali slavný koncert českých exilových písničkářů ve Wroclawi. Tak vypadala spolupráce polských a československých disidentů v 80. letech 20. století.
Byl teplý červnový podvečer a na kraji litoměřických Jiráskových sadů se u sochy „Čest a sláva Sovětské armádě“ sešla menší skupinka dvaceti, možná třiceti lidí. Je to na město s dlouhou liberální tradicí v době zuřící války na Ukrajině mnoho? Není?
Když se mluvilo o zlých kapitalistech, nezapomněl se pan učitel podívat na něj. Po fabrice ho vzali do semináře, pak spoluorganizoval křesťanské diskotéky. Šířil samizdaty, ale Chartu 77 nepodepsal, StB ho marně lákala ke spolupráci. Teď je pražským arcibiskupem.
Na budově Policejního prezidia ČR bude dnes v 17 hodin odhalena pamětní deska se jmény popravených příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Na své místo se vrací po sedmi letech díky studentům našeho gymnázia a odborné veřejnosti.
Jeho maminka trvala na tom, aby ji Honza doprovázel na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm tak začal pomalu probouzet. Zakladatel Letní filmové školy se narodil do města, které kvetlo kulturou.
„Safra, to jsem se nějak zdržel,“ řekl Jaroslav Vrbenský v roce 1962 rodičům, když se vrátil z vězení. Byl zatčen po léčce, kterou na představitele katolické církve nastražila Státní bezpečnost. Před sedmdesáti lety 25. června 1953 byl odsouzen na 12 let.
Atentát na Reinharda Heydricha následovala výpověď Karla Čurdy, která spustila vlnu zatýkání, prohlídek a výslechů. Eliška Dusilová přišla v jejich důsledku o oba své rodiče.
Po nástupu totality v roce 1948 architekti ztratili nejen svobodu, ale z velké části i odpovědnost za své dílo. Jenže stavby, které dnes považujeme za produkt socialistických časů, přitom často vznikaly režimu navzdory.