Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Sergej Magid (* 1947)

• spisovatel, publicista, překladatel

• narozen 20. 6. 1947 v Sankt Petěrburgu, tehdejším Leningradě

• v 60. letech studoval angličtinu, vyznával západní kulturu

• odveden do sovětské armády, se kterou se v srpnu 1968 zúčastnil okupace Československa

• s okupační armádou u nás strávil čtyři měsíce, poté návrat do SSSR

• později se oženil s Češkou - dcerou politického vězně Václava Vaška

• perzekuován sovětským režimem

• v 90. letech rodina přesídlila do Prahy

„Sovětská vláda a vlády spojeneckých zemí – Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, vycházejíce z principů pevného přátelství a spolupráce a v souladu s existujícími smluvními povinnostmi, se rozhodly vyplnit prosbu o poskytnutí nutné pomoci bratrskému československému lidu. Sovětské vojenské jednotky spolu s jednotkami jmenovaných spojeneckých států vstoupily 21. srpna na území Československa. Budou ihned odveleny, jakmile bude zlikvidováno vzniklé nebezpečí pro socialistické vymoženosti v Československu.“ 

Uvedený text vyšel 21. srpna roku 1968 v hlavních sovětských novinách Pravda. Toho dne vstoupily na území ČSSR jednotky Varšavské smlouvy, jejich cílem bylo zlikvidovat „pražské jaro“ – tedy pokus československé společnosti a jejího vedení o nastolení „socialismu s lidskou tváří“. Krom profesionálních speciálních jednotek byly do této rozsáhlé vojenské operace samozřejmě zapojeny statisíce řadových vojáků základní služby. Jedním z nich byl tehdy jedenadvacetiletý nedostudovaný filolog a milovník západní kultury Sergej Magid: „Desetina z nás si myslela, že v Československu konečně budeme poslouchat Beatles, protože u nás byli zakázaný… Československo je západní stát, takže si tam koupíme americké cigarety. Budou tam holky i chlapi. Seznámíme se a vše bude all right. Všichni pochopí, že jsme demokrati, že nemáme rádi Brežněva, který je pitomec. Takových nás bylo deset procent. Osmdesát pět procent ničemu nerozumělo a tři ze sta  chtěli od začátku ty Čechy zabít, protože to byli zrádci,“ vzpomíná Sergej Magid na tehdejší atmosféru mezi řadovými vojáky.

Život před invazí

Sergej se narodil 20. června 1947 v židovské rodině v Leningradě. Na popud otce – právníka od dětství chodil k soukromému učiteli na angličtinu, což mu umožnilo bez problému se dostat na leningradskou univerzitu na obor anglických studií. V roce 1964 po nástupu Brežněva k moci nastalo v SSSR období určitého kulturně-společenského uvolnění. Do té doby zakázaná literatura se pozvolna začala objevovat alespoň na pultech antikvariátů: „To byla kratičká perioda liberalizace. Dalo se koupit v antikvariátě všechno. Nietzsche, Freud a další, a to vše v báječných ještě předrevolučních překladech. S partou kamarádů jsme skupovali knihy a četli jsme to… Já jsem patřil k určité vrstvě, která byla naprosto cizí pro většinovou sovětskou společnost. My jsme se už v osmnácti viděli jako ,Zápaďáci,´“ vzpomíná Magid. „Důkazem toho, že jsme byli jako Zápaďáci, byla naše obliba a klanění se USA. Všichni jsme mluvili anglicky. Měli jsme anglické přezdívky. Já jsem se jmenoval Kid. Michail byl Michael. Kamarád Boris byl Bob.“

Období „tání“ mělo na Magida zásadní vliv. Definitivně se rozešel s komunistickou ideologií a odešel přes odpor rodičů z filologické fakulty. Rok a půl poté dostal povolávací rozkaz do armády. Vojenská služba v Rudé armádě tehdy trvala tři roky: „Na vojně byli chlapci ze všech koutů SSSR. Spousta z nich měla vzdělání jen čtyři třídy a nebudu přehánět, když řeknu, že uviděli prvně elektřinu, když přišli do kasáren. Byli mezi námi kluci z Ázerbájdžánu z horských vesnic, kam nikdy nejezdil autobus nebo vlak a oni se dostali do bodu odvodu na vojnu vrtulníkem. Tam pro ně letěl vrtulník. Poprvé viděli vlak, když jeli na vojnu,“ říká Magid.

Na vojně

Vojna v Rudé armádě byla pro nováčky velice tvrdá. Šikana se považovala za součást vojenské formace: „Když jsme šli od odvodu do kasáren, tak jsme ještě byli v civilu. Šli jsme přes řady vysloužilců, mazáků. Ty mazáci z nás sedrali bundy, košile, dokonce i kalhoty, boty.

Důstojník tam žádný nebyl a seržanti přimhouřili oči, jako by to neviděli. Tak to začalo,“

vypráví Magid. „Na vojně existovala tradice, že každý mladý zelenáč nebo bažant – rusky salaga – dostává, v ruštině se tomu říká ,prisága‘. To znamenalo, že druhý ročník vojáků vystupuje jako kati, obhájci, prokurátoři a třetí ročník jako soudci. Všichni sedí v pokoji. Desítky lidí a soudí mladého. Dají například otázku: ,Máš rád armádní jídlo?‘ Následuje odpověď: ,Jo, mám rád.‘ – ,Aha, chceš být důstojníkem! Dostáváš trest dvacet lžic.‘ Vzali takovou lžíci. Ty si sundáš kalhoty a po zadku dostaneš vší silou  tou lžící. Odpovíš: ,Ne, nemám rád armádní jídlo.‘ – ,Ty chceš zradit Rudou armádu? Dostáváš třicet lžic!‘ Já jsem dostal pětadvacet lžic. Všichni důstojníci nad tím přimhouřili oči. To mělo působit na upevnění kázně v jednotce, protože všichni se báli – ne důstojníka, ale těch starých mazáků.“

Po přijímači byl Magid převelen jako radista do jednotky operující asi 150 kilometrů od Leningradu. Podle tehdejších strategických plánů boje s NATO měla Magidova jednotka za úkol být připravena na případný útok na Norsko. Sergej obsluhoval radiovysílač s velikou citlivostí, který zachytil všechny západní rozhlasové stanice:. „Poslouchal jsem rádio Luxemburg, New York, Londýn… Poslouchal jsem jazz, Dave Brubecka,“ vzpomíná Magid, jak si krátil čas během vojenské nudy. Součástí radiostanice byl jednoduchý počítač a na něm jednou napsal: Free from Fear. Nepodléhej strachu. „To bylo moje heslo. A k tomu jsem napsal: ,Pane Bože, vojna je vězení. Jak já ji nenávidím.‘“

Antisemitismus v sovětské armádě

Papírovou pásku, na které těch pár vět napsal, odtrhl a vyhodil. Posádkový donašeč zmíněnou pásku z koše vyhrabal a odnesl ji na velitelství. Následoval soud. Byl odsouzen k 60 dnům vězení a byl převelen do jednotky k vepřínu, což samozřejmě vybízelo k antisemitským poznámkám na jeho účet: „Z jedné strany byli téměř všichni důstojníci antisemiti. Z druhé strany, podle komunistického rozkazu, se žádný antisemitský případy nemohly stát. V Sovětském svazu se to nesmělo stát. Oni s tím opravdu bojovali. Takže antisemiti bojovali proti antisemitismu… Pozvali si mne dovnitř k šetření antisemitských narážek. ,Vojíne Magide, proč jste řekl nadporučíkovi, že je padouch?‘ Já na to: ,Já mu řekl, že je padouch, protože já jsem Žid a on je antisemita. Takže pro mne je to jasný, že je padouch.‘ Můj kamarád potom za mnou přišel a říká: ,Prosím tě, Sergeji. Co je to antisemita? Co to znamená?‘“ vzpomíná Magid.

Přípravy na invazi

Poté, co byl Magid na začátku léta 1968 propuštěn z vepřína, nastoupil k hasičské jednotce. Před invazí do ČSSR měla Rudá armáda pohotovost a probíhala politická školení o nezbytnosti intervence: „Na školení nám řekli tu nejhorší věc, že musíme zachránit bratrsky československý lid před německým imperialismem, protože Bundesrepublik tam už poslala tanky a jsou padesát kilometrů uvnitř Československa a rvou to na Plzeň. Pro nás to byl šok! Zaprvé to nemohl nikdo zkontrolovat. Žádné noviny jsme neměli kromě Rudé hvězdy (armádní noviny), ale věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já sám, který jsem nenáviděl komunisty, jsem si myslel: ,Panebože, německý tanky v Československu? Kdo ví?‘ Dokážete si představit, co si mysleli ti méně vzdělaní kluci. A navíc, když nám říkali: ,Chceme zachraňovat. Nechceme dobývat. Nechceme okupovat. Jsme ušlechtilí rytíři.‘ V tom byla tragédie sovětských vojáků.“

„To nebyl Kazachstán!“

Po školení se v kasárnách rozšířila fáma, že nakonec jednotky nejedou do Československa, ale na taktické cvičení do Kazachstánu. Sergej Magid byl zařazen do jedenatřicetičlenné jednotky, kde byli dva radisti a ostatní řidiči. Vlakem jednotku přemístili do západního Běloruska, kde nastoupili do transportních letadel: „Československé hranice jsme překročili ve vzduchu, ve tmě. Opakuju, že spousta z nás věřila, že letíme do severního Kazachstánu na manévry. Sjeli jsme na nějaké letiště. Pak jsme se dozvěděli, že je to Ruzyně. Byla tma, žádné světlo. Byly vidět jen světla tanků a světla náklaďáků, které vyjížděly. A baterky. Takže všechno bylo jako v nějaké americké sci-fi.“ V tu chvíli vojáci vůbec netušili, kde jsou  „Pak mě jako radistu a mého kamaráda dali do nějakých tanků, do tankové věže a tak jsme šli dopředu. To trvalo asi do čtvrté, páté hodiny ráno, když nám povolili otevřít poklop. A poněvadž jsem byl v té věži, tak jsme otevřeli poklop a šel jsem nahoru. A tam byla jabloňová alej… Prostě nebyl to Kazachstán!“ Namísto toho prý spatřili vojáci ceduli s nápisem Pozor vlak.

Existencialismem proti okupaci

Vojáci z Magidovy jednotky byli převezeni do většího moravského města (Sergej nechce uvádět konkrétní jména míst a osob). Pamětník byl vycvičeným radistou první třídy, ale v lokalitě, kde byl nasazen, práce jeho kvalifikace nebyla zapotřebí: „Pak nás dali na hlídky. Každou noc šest až devět lidí, to byla naše parta se samopalama. Chodili s námi ještě čeští poldové. Čtyři měsíce jsme hlídkovali… Žili jsme v kasárnách, kde byl také český batalion. S chlapci z českého batalionu jsme hráli český a ruský písničky a nebyli jsme žádný okupanti.“

Ve městě, kde Magid sloužil, neprobíhaly žádné velké protesty vyjma menších incidentů. Na jednu protiokupační demonstraci si Sergej ale přece jen vzpomíná: „To bylo opravdu komický. Ti chudáci Češi a chudáci Rusi nevěděli, s kým mají tu čest. Tam byl transparent. Tam napsáno ,Ivan, ujdi domoj!‘ Jméno Ivan bylo tehdy populární asi jako v Čechách Blažej. Nikdo to jméno neměl. Ivan byl hrdina nějaký ruský byliny. Všichni jsme se tomu smáli… Pak ti demonstranti šli k jedné skupině našich. Ta skupina byla někde od Uralu. Tak padesát procent z nich si myslelo, že jsou v Polsku. Studenti začali mluvit. O čem? O existencialismu! Tam stál student a mluvil o Sartrovi, Heideggerovi, o odcizení. On byl pro ty ruský vojáky jako divoch. Mluvil rusky, ale nějakými nelidskými slovy,“ vzpomíná Magid a uvádí další příklad v jeho očích naprosto nepochopitelného „odboje“ proti okupantům: „Před kasárny byla ocelová brána. Každé ráno byla namalovaná pěticípá hvězda a uvnitř hákový kříž. Byl to odboj, ale hloupý odboj, protože sovětský vojáci tomu rozuměli, že to dělají fašisti. Já spolu s kamarády jsme si říkali: Proč to ti Češi nemohou napsat jinak? Vždyť u nás tomu každý rozuměl tak, že to kreslí fašisti.“

„Bojujte s námi, a ne s holkama!“

Pookupační realitu dokresluje i jeden incident, jehož byl Sergej rovněž svědkem. Na nádraží přijel vlak plný žen a dívek – civilních zaměstnankyň armády. „To byl celý vlak, protože jim v Československu hodně platili.“ Vojáci ze sovětské jednotky byli pozváni, aby krajanky přivítali. „Když jsme tam přijeli, tak tam stál ten vlak a holky na nástupišti. A kolem stálo několik stovek studentů z místní vyšší školy, kteří stáli ruku v ruce a nenechali ty holky sejít z nástupiště. A něco na ně řvali špatnou ruštinou. Ty holky byly strašně vylekané. To bylo jedno z antisovětských vystoupení, které u nás nevyvolalo nic jiného než pohrdání. ,Panebože, tak bojujte s námi, a ne s holkama, nechte je jít,‘“ mysleli si sovětští vojáci. Jakmile čeští studenti viděli uniformované, ihned se dali na ústup.

V civilu

Sergej Magid strávil v okupovaném Československu čtyři měsíce. Poté byla jeho jednotka převelena zpět do SSSR. Po návratu do civilu mu někteří přátelé nechtěli podat ruku, protože se účastnil invaze: „Odmítnutí služby znamenalo čtyři roky ve vězení. Ne vojenského, ale civilního. Byl jsem mladý a bál jsem se a navíc jsem byl romantik. Chtěl jsem dobrodružství. Tak jsem ho dostal nad hlavu.“

Po návratu z vojny se Sergej protloukal realitou brežněvovského Ruska, jak se dalo. Krom různých „škraloupů“ z mládí byl nestraník a antikomunista Magid stigmatizován i pro svůj židovský původ. Přihlásil se znovu na studia. Dokončil magisterské studium, ale na postgraduální studium mu byl pro židovský původ vstup odepřen: „Řekli mi do očí, že nechtějí, abych vystudoval a pak zradil SSSR a odjel do Izraele.“ 

Uvažoval o emigraci. Spoluzaložil literární klub nezávislých autorů, kde se setkávali literáti, kteří v té době nesměli publikovat. V době „perestrojky“ po nástupu Michaila Gorbačova se klub otevřeně postavil proti sovětskému režimu: „My jsme mu nevěřili. Lenin, Stalin, Chruščov, Brežněv i Gorbačov – to byli stejní komunistický darebáci. My na Gorbačova nekoukali jako Západ. Jemu se to jen vymklo z rukou,“ říká Magid.

Nový návrat do Československa

Československo se Sergejovi stalo osudným – oženil se totiž s Češkou, dcerou bývalého politického vězně Václava Vaška  V roce 1990 se na popud manželky rodina přestěhovala do Československa. Dnes žije Sergej Magid v Praze a je hrdým občanem České republiky. Věnuje se literární činnosti, publikuje v Rusku, Izraeli a dalších zemích.