Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiřina Magnusková (* 1930)

Skautům vzkazuji, aby šířili dobro, jak mohou, a byli veselí a radostní

  • narozena 19. března 1930

  • 13. ledna 1998 získala vyznamenání Skautská láska

  • 28. března 1994 uděleno skautské vyznamenání Syrinx stříbro

  • absolventka lesní školy v Rajnochovicích

  • organizovala rádcovské kurzy

  • studium na VŠB v Ostravě, obor Organizace a ekonomika v hutnictví

  • sestra Jarmila Stolařová

  • členka Sekulárního řádu františkánů

  • členka čestného Svojsíkova oddílu, číslo dekretu B-1369

  • absolvovala obchodní akademii

  • ekonomka střediska ošetřovatelské služby

  • katolička

  • zakladatelka místeckého homogenního oddílu

  • iniciovala dobrovolnou pomoc bezdomovcům a sociálně potřebným lidem a romským dětem ve Frýdku-Místku

  • patří k zakladatelům místecké Charity, klubu Nezbeda a Seniorklubu a přispěla k jejich rozvoji

  • členka občanského sdružení Katolický lidový dům

„Otec měl živnost, takže naše pozdější kádrové posudky nebyly nejlepší. Byl velmi přičinlivý a pracovitý, ale režim jej hodnotil poněkud jinak. Ale táta nikdy mnoho nelamentoval, s pokorou přijal novou situaci. Zemřel v pouhých sedmapadesáti letech. Matka byla v domácnosti. V náboženském životě byla silně orientovaná na Pannu Marii.

Když vypukla válka, tak jsem vnímala to zlo, které se šířilo. Válečné zážitky se mi pojí s uřvaným Hitlerem, kterého jsem slýchala v rádiu. A také si vzpomínám na smutný pocit a strach, když zavírali vrstevníky našich rodičů.

Během druhé světové války jsme se podílely se sestrou na činnosti místecké charity. Pater Škrabal byl totiž v kontaktu s naší rodinou, my jsme v rámci charity nosily polévky nebo se zúčastnily charitativních akcí. P. Škrabal velice rozumně akcentoval sociální otázku a drobnými úkoly nás dostal k činům.

Osvobozování Frýdku a Místku jsem prožívala jako patnáctiletá. Samozřejmě to byla doba nadšení a euforie, ale nějak jsme si nevěděli rady s tím, že se stříleli Němci, odváděli Němci a byla taková dusná atmosféra. Jenže nebyl čas se tím zabývat, ani jsme na to nebyli dostatečně zralí. Ještě si také vzpomínám, že se někteří snažili být veselí, jiní ke všemu přistupovali opatrněji.

Po válce v roce 1945 za mnou a mou sestrou Jarmilou přišel jistý kněz, zda bychom nechtěly založit skautský oddíl. Když jsme namítaly, že toho o skautingu mnoho nevíme, odpověděl: ‚To nevadí, to byste do toho vnikly.‘ Začaly jsme se o skauting zajímat a tak to celé vzniklo. Tehdy jsem zrovna začínala studovat střední školu a dnes se podivuji nad tím, s jakou důvěrou nám rodiče svěřovali své děti. Vybudovaly jsme společně slušný skautský oddíl, jenže pak nastala doba komunistické totality. Lesní školu v Rajnochovicích jsem ale ještě stihla absolvovat.

Právě na lesní škole jsem se seznámila s Vlastou Kurkovou, která tam přednášela. Byla to skvělá osoba. Dokonce si několik let odseděla jako politický vězeň. Protože to byla jedinečná osobnost, radila jsem se s ní o některých věcech. Vlasta Kurková byla profesorkou latiny a češtiny, ale prakticky kvůli režimu neučila. Byla to veselá a skvělá žena. Po sametové revoluci založila Biskupské gymnázium v Ostravě.

Klubovnu jsme měli na faře, kam jsme si sami nosili palivo do malých kamínek. Nyní ji má náš oddíl v Lidovém domě, kde jich je několik.

Ale dlouho jsme po zákazu skautingu nefungovali, protože jsme měli strach, že z toho budou mít naši svěřenci nějaký postih.

Při obnově skautingu v roce 1968 jsem si řekla, že už mám hodně roků, tak jsem se snažila razit heslo ‚nejlépe rozumí mladým ti mladí‘. Děti přeci vidí největší autoritu právě v těch mladých, tak jsem se snažila, aby ti mladí měli určitou formaci a aby byli skutečně schopni vést. Dělali jsme oddílové rady, kde jsem k tomu přistupovala tak, aby práce a nápady a činnost byla jejich, a aby se necítili ostře vedeni, dirigováni.

Jednou jsem například šla do klubovny, ale přede dveřmi jsem se zastavila, protože jsem nechtěla rušit. Mimoděk jsem vyslechla slova jedné skautky ke světluškám. Z její řeči jsem byla velice nadšená, protože já bych jim to tak hezky nedokázala říci.

V oddíle jsme měli štěstí na rádkyně, na mladé lidi, kteří pro to byli zralí. Například se tábory nehodnotily tak kriticky, že byly ‚blbé‘. Ale řeklo se, že tyto věci mohou být lepší.

Docela hodně jsme organizovali putovní tábory, na kterých jsme přespávali ve školách, takže mnohdy jsme spacák ani nepotřebovali. Dneska je všechno náročnější, ale jsem toho názoru, že pro nás to bylo jednoduché a že to vůbec nebylo špatné. V pozdější době jsem pak měla skautky, které samy organizovaly putovní tábory a ty mladší je ve všem respektovaly.

Jednou jsme měli putovní tábor, chodili jsme Náchodskem a narazili jsme tam na dřevěný kostelík ve Slavoňově. A protože jsme všude vlezli, tak jsme vlezli i tam. František Mervart tam zrovna renovoval vzácné malby a ukázal nám proces obnovy. Byla jsem z toho nadšená. Dokonce nám prodal některé obrázky své vlastní tvorby, tak na něj máme hezkou vzpomínku. Pan farář nám zase řekl něco o historii kostela. Uvědomila jsem si, jak silně dokáže jedinec zapůsobit na vytváření krásna.

Pan František Mervart mne jako osobnost velice zaujal, tak jsem si řekla, že je velice důležité vést děti k poznávání zajímavých lidí, kteří znamenají něco pozitivního pro naši společnost. Proto jsem ke své drzosti navštívila v Brně spisovatele dr. Václava Renče a pozvala jsem jej na návštěvu do našeho oddílu. Byla jsem zkrátka takový ranař. Už to bylo v době normalizace. Václav Renč mi sdělil, že je velmi pěkné věnovat se dětem a že vysoce hodnotí vedení dětí, ale že nás navštívit nemůže, protože bychom měli hned StB na krku. Ale poslal mne za svou dcerou Zuzanou Renčovou-Novákovou, rovněž spisovatelkou. Tu jsem tedy na své další služební cestě do Brna navštívila. Zuzana Renčová-Nováková s návštěvou souhlasila, a náš oddíl proto připravil večer z její tvorby, kterou byla dotčena do jisté míry i činnost oddílu.

V oddíle jsme stále dělaly skautskou praxi, ale zajímaly jsme se také i o tvorbu spisovatelky Zuzany Renčové-Novákové. Chtěla jsem své skautky dovést k tomu, aby byly schopny číst kvalitní literaturu.

Rovněž jsme pak udělaly i večer tvorby Zuzany Renčové-Novákové pro rodiče. Ale protože to byly už 70. léta, tak jsme to nikde nepublikovaly, protože Václav Renč a jeho dcera nebyli za komunistů příliš ‚ve fóru‘. Děti i rodiče to přijali velice pěkně a byl to nádherný večer. Tímto byla třeba naše činnost specifická, ale nemyslím si, že proti skautskému duchu.

Se Zuzanou Renčovou-Novákovou jsem byla i nadále v kontaktu, proto místecký skautský oddíl i po revoluci udělal v Lidovém domě komponovaný večer. Světlušky zahrály pohádku O tom, jak pastýřka Ilonka tančila s Třešničkovým princem. Vlčata měla pohádku Králík, medvěd a komár. Dotazovala jsem se u jisté příležitosti manželů Novákových, jak se dívají na to neprofesionální vystoupení. Odpověděli mi, že v tom vidí zájem o jejich tvorbu.

Dokonce vlčata a světlušky šly s nacvičenými pohádkami na setkání s klienty charity, které pořádá Klub seniorů dvakrát do roka v Lidovém domě. Jedna paní mi s podivením říkala: ‚Ale poslouchej, ti skauti se mi zdají nějací ukáznění.‘ Moje spolužačka Olinka se zase setkala s jinými skauty a byla celá nadšená z toho, jací to byli milí lidé, budoucí elita národa. Alespoň někdo se o něco snaží.

Své skautky jsem nemohla vést k nějaké velké kritice režimu, protože tomu zpravidla ještě nerozuměly. Proto jsem se jim snažila vštípit, že náš svět potřebuje šíření krásy, spravedlnosti, dobra a dalších pozitivních hodnot.

V činnosti jsme jeli i nadále po zákazu skautingu v roce 1970. Někteří rodiče se domnívali, že by děti měly být ještě nějaký čas pohromadě, aby si ještě trochu užily v chráněném prostředí. Někteří to položili hned, aby to bylo čestné a jasné.

Pak jsme ale uznali, že je riziko stále větší, a tak jsme také ukončili činnost, jevilo se to jako příliš nebezpečné. A měla jsem strach, aby nebyly děti nějak špatně zapsány, tak jsme toho nechali a stýkali se individuálně.

Najednou jsem z StB dostala předvolání, že si mám k nim přijít něco opravit v legitimaci. Brala jsem to jako informativní sdělení, ale kdosi mi pak říkal, že to je předvolání k výslechu. Bylo to někdy po roce 1972. Myslím si, že to bylo varování. U výslechu se mě ptali na nějaké neznámé jméno. A lehce mi mezi řečí naznačili, že mne mají pod kontrolou. Dokonce chodili do podniku, kde jsem pracovala, za jistým známým, u kterého se na mě vyptávali, a měli jistotu, že mi návštěvy u něj nahlásí. Tak takhle se pokoušeli zastrašovat.

Po roce 1989 jsem organizovala rádcovské kurzy s Vlastou Kurkovou. Myslím, že tyto kurzy měly dobrou úroveň. Nejednalo se o předepsaný kvalifikační stupeň, ale myslím si, že to byl dobrý vklad pro směřování mladých lidí, kteří chtěli pracovat s dětmi. Na první rádcovský kurz se dostavilo 300 účastníků, což předznamenávalo veliký rozkvět skautingu, který ale nikdy nebyl masové hnutí, tak se sami protřídili, kdo byl ochoten působit ve skautském hnutí dále. Vlasta Kurková už se pak na organizování rádcovských kurzů nepodílela, byla již svým zaujetím jinde, jelikož dělala překlady z němčiny a byla činná v různých společenstvích.

Při obnově skautingu v roce 1989 jsem nezamýšlela hrát nějakou hlavní roli, protože se ukázalo, že se toho mladí velice rozumně chytli. Nechtěla jsem, aby nastalo jiskření mezi generacemi, protože mladí musejí mít určitý prostor. A také jsem věděla, že činnost mladé generace je velice dobrá.

Ale ještě jsem si řekla, že mám sílu na pomoc druhým, tak jsem se rozhodla, že budu pomáhat v rámci charity. Sestra je zdravotnicí a na žádost dr. Eliášové zakládala domácí péči. Já jsem se také snažila něčím přispět a posléze jsem byla vtažena do vedení občanského sdružení Katolický lidový dům Místek, kde má charita své sídlo. Předsedkyní Katolického lidového domu Místek jsem pak byla od roku 1993 do roku 2006.

V Lidovém domě se pořádají akce dodnes, ale problém je s obecenstvem, protože katolíci jsou peciválové, na nic do Lidového domu nepřijdou. Oni si myslí, že zajdou v neděli do kostela, a tím to považují za hotové. Proto se mi chce říci: ‚Hrom do toho, na co ten Lidový dům je, udělejme se všemi oddíly nějakou akci, kde by každý z nich něco předvedl.‘

Tenkrát, když ještě fungovala duchovní rada, tak vůdcové měli jistou formaci pro vedení skautských oddílů.

Když jsem měla osmdesátiny, tak mne pozvali do klubovny, udělali pro mne narozeninovou oslavu.

Skautskou přezdívku jsem ale nikdy nedostala, říkali mi prostě Jirko. Všem to stačilo a mně taky.

V mládí jsem si myslela, že budu kantorkou a mít spoustu dětí, ale člověk nesmí stavět vzdušné zámky.

Skautský program mi nepřipadá nijak zastaralý. Vždyť obsahuje duchovní život, vztah k bližním, vlastenecký život a také vztah k přírodě, pokud si ji nechceme úplně zničit.

Oprávněnost skautingu vidím v tom, že by v našem okolí mělo být potírání zla dobrem. Ne všichni totiž prožili nacistický či komunistický režim, aby si uvědomili nutnost dobra. Poté, co bylo zlomeno zlo nacismu, jsme si poučení nevzali a na ozdravení světa je potřeba hodně dobrého.

Současným a budoucím generacím skautů bych chtěla vzkázat, aby šířili dobro, jak mohou, to je to nejdůležitější, a také aby byli skauti veselí a radostní.“

Prameny a literatura

http://www.sfr.cz/files/zpnr_8.pdf

advent.advent-orion.cz/zobrazit/2006/4

http://theses.cz/id/tb3o5r/89253-447130074.pdf

http://old.charita.cz/Data/files/caritas/2009/car2009_6_2.pdf

http://krizovatka.skaut.cz/databaze/vyznamenani/?s=magnuskov%C3%A1&o=date&d=1&year=0&honor=0&f=Hledat

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu A Century of Boy Scouts (Tomáš Foldyna)