Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Mahlerová (* 1944)

• narodila se 4. října 1944 v Praze

• vyrůstala v Praze na Hadovce

• v roce 1958 nastoupila na Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici – obor užité fotografie

• maturovala v roce 1962 a byla umístěna do poděbradských skláren jako fotografka

• v roce 1964 nastoupila do Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS)

• v roce 1968 si splnila sen a podnikla cestu po Evropě

• svým objektivem zachytila následky okupace vojsky Varšavské smlouvy v Praze

• z VÚMS odešla v roce 1991 a poté se angažovala v Liberálně demokratické straně

• pracovala v TV Nova, poté také v časopisech Press a Strategie

• několikrát své fotografie veřejně vystavovala

Hana „Háňa“ Mahlerová, rozená Patzeltová, přišla na svět 4. října 1944 v Praze. Její rodiče pocházeli z velmi odlišných poměrů a oba byli velmi svérázné osobnosti. Otec František Patzelt pocházel ze Zastávky u Brna a po většinu svého života pracoval jako vedoucí grafického oddělení ve pražské pobočce Zbrojovky Brno. Právě tatínkovo profesní zaměření na grafiku se patrně podepsalo na tom, že se z pamětnice stala fotografka. František Patzelt byl také sokol, člen několika oddílů, a ve svém volném čase se věnoval řadě sportů, do nichž často angažoval i malou Hanu a její sestru Jitku. „Sport pro něj nebyla zábava, ale vážná věc,“ vzpomíná na tatínka dnes Hana.

Její maminka Gertruda Macalíková pocházela oproti otci z poněkud více zabezpečené rodiny hudebníků. Gertrudin otec Basil působil na konzulátech – nejprve v Linci a později ve Stuttgartu – kde ho doprovázela i Gertruda. Hanina matka se narodila v Rakousku, a její rodná řeč tak byla němčina. Díky tomu se stala i později po válce velmi ceněnou zaměstnankyní. Pracovala stejně jako František Patzelt ve Zbrojovce Brno (později Konstrukta a ještě později Výzkumný ústav strojírenské technologie a ekonomiky). Na rozdíl od svého manžela Gertruda holdovala spíše kulturnímu životu, ke kterému vedla i své dcery.

Přestože měli rodiče velmi odlišné povahy, manželství jim skvěle fungovalo – vzájemně se doplňovali, neomezovali se a byli k sobě tolerantní. Právě tohoto harmonického soužití obou rodičů si dodnes pamětnice velmi váží.

Zahrady na Hadovce v padesátých letech

Hana vyrůstala s rodiči v podkrovním bytě činžovní vily v Praze na Hadovce. Právě zde prožila značnou část svého dětství, na které ráda vzpomíná. „Na Hadovce byly všude díry v plotech a všichni se kamarádili. (…) Děti tam žily na hromadě.“ Se sestrou Jitkou tvořily pestrou a nerozlučnou dvojku – Jitka, modrooká blonďatá krasavice, a Hana, klukovská, malá, snědší a hnědovlasá. Společně s ostatními dětmi z okolí lezly přes plot „na lup“ do zahrady kanadské ambasády a prováděly další vylomeniny.

Přes kopu krásných vzpomínek mluví Hana o tom, jak bylo její dětství poznamenané „dvojím světem“ společensky krušných padesátých let. Doma měli na zdi Beneše a Masaryka, ale všichni věděli, že ve škole se o nich nesmí mluvit. „V rodině se říkalo něco, co byla pravda, a ve škole nám říkali něco, co se muselo dodržovat,“ shrnuje dnes s odstupem Hana Mahlerová. Vzpomíná také na měnovou reformu, kdy jí otec prozíravě za část úspor koupil v předvečer reformy kolo. Také si pamatuje na odsouzení Václava Kvičery – matčina kolegy z práce, který Hanu a Jitku učil anglicky. Pan Kvičera byl v padesátých letech za údajné vyzvědačství a velezradu popraven. Z přímého okolí pamětnice se do křížku s režimem dostaly i další rodiny jejích kamarádů, které potkalo vystěhování z Prahy, ztráta zaměstnání a další obvyklé postupy tehdejší politické garnitury.

Od vyřezávání Stalina ke studiu fotografie

Na základní školu začaly obě se sestrou Jitkou chodit do Sušické ulice. V jejích vzpomínkách na tuto školu figurují zejména hodiny náboženství a teploměr lásky k Josifu Vissarionoviči Stalinovi. Později byly ale se sestrou z této školy přeřazeny a každá nastoupila jinam. Hana dokončila základní školní docházku v Žukovově ulici (dnešní Evropské).

Právě zde zažila, kdy se část hodiny věnovala vyřezávání podobizen Stalina a později také Gottwalda, které bylo možné najít na prvních stránkách tehdejších učebnic. Podobně se také žáci neučili, když jim bylo nakázáno, aby vyškrtali z učebnic díla určitých autorů – například Karla Čapka nebo Williama Shakespeara. Což Haně ani jejím spolužákům samozřejmě nijak nevadilo, protože to znamenalo kratší výuku v hodině. A knihy těchto autorů měli její rodiče doma, takže si je mohla stejně přečíst...

V roce 1958 pamětnice nastoupila na Střední průmyslovou školu grafickou do Hellichovy ulice, obor užitá fotografie, a začala se věnovat fotografii a fotografické technice. Podle svých slov nikdy nebyla příliš technicky nadaná, přestože do kontaktu s fotografickou a jinou technikou přicházela prakticky celý život. „Já se vždycky naučím jenom to, co potřebuji, a zbytek mě nezajímá.“

Šedesátá léta, „čaje“ a první zaměstnání

Ze své docházky na Hellichovku Haně utkvěl v paměti hlavně výhled z okna školy na pavilon americké ambasády na Malé Straně. Každé ráno se spolužáky pozorovala, jak nad ni vyvěšují americkou vlajku. Také si pamatuje, jak před školou často stával školník a omýval šminky z namalovaných děvčat mokrou houbou.

Ve „zlatých“ šedesátých letech chodili s přáteli hojně za kulturou a navštěvovali malostranské podniky. Nejprve se chodilo tzv. na čaje – tancovačky, které se odehrávaly v kavárnách. Čaje byly ale brzy nahrazeny jiným pitivem, jehož konzumace probíhala spíše v putykách. Byla to doba, kdy se na taneční parkety dostával rock‘n‘roll a další „výrazové tance“. Pamětnici se podařilo také vyjet k příbuzným do Rakouska a celé její okolí pak žilo zážitky a deskami, které si odtamtud přivezla. „Člověk opravdu v šedesátých letech cítil, že je to trochu jinak.“

Fotografovat se Hana učila ještě i na sklo. Její kantoři byli „páni fotografové“ ze staré školy. Jednalo se často o muže středního věku, kteří milovali svoji profesi a měli velký smysl pro humor. Velký vliv na pamětnici měl i Josef Sudek, jehož ateliér na Malé Straně se školou navštívili.

Hana maturovala v roce 1962 a záhy po maturitě si se svým přítelem a budoucím manželem Štěpánem Mahlerem pořídili aerovku, auto z roku 1932, se kterým absolvovali celou řadu památných výletů. Žili spolu osm let, během nichž se vzali a mají dceru Claru.

Po odmaturování dostala pamětnice umístěnku do poděbradských skláren, kam také nastoupila. Denně včetně soboty tehdy jezdila z Prahy do Poděbrad a zpět. „Když jsem tam přišla, tak mi bylo osmnáct let, takže ti skláři ze mě měli druhé Vánoce.“ Náplní její práce zde bylo objíždět sklářské podniky a fotit tamní výrobky. Přestože práce pro sklárny byla zajímavá, pro život tak mladé ženy byla časově neúnosná. V roce 1964 proto nastoupila do Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS) na Loretánském náměstí.

Cesta po Evropě a okupace

Pražské jaro znamenalo pro Hanu Mahlerovou a její okolí zejména to, že mohla začít alespoň v omezené míře cestovat. S manželem Štěpánem a ještě dalším kamarádem tehdy vzali batohy a vydali se vlakem na cestu po celé Evropě. Jeli přes Rakousko do Itálie, Francie a zpět přes Německo. Právě na Itálii má velmi bohaté vzpomínky. Mimo jiné třeba na to, jak si vlezla do slavné Fontány di Trevi. Do Československa se vrátili 10. srpna a jedenáct dní po jejich návratu propukla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy...

Hana Mahlerová vzpomíná na neustávající hukot letadel přistávajících na Ruzyni a na proud tanků jedoucích po Evropské ulici. „Měla jsem pocit, že vypukla válka.“ Ráno cestou do práce na konečné autobusu narazila na několik vojáků, kteří docela vyplašeně polehávali u obrněného vozidla. „Byli to osmnáctiletí kluci, kteří vůbec nevěděli, kde jsou. Lidi jim tam nadávali a málem na ně plivali.“ První pocit, který se Haně Mahlerové zaryl do paměti, je, že jí těch vojáků bylo líto. „Nedivím se, že jim lidi nadávali. Já jsem jim pak taky nadávala. Ale tenhle pocit lítosti mám pořád v sobě.“ Do práce se ten den dostala sklepeními, protože před hlavním vstupem na Loretánském náměstí stály tanky. Ředitel ústavu a tamní kádrovačka prý pálili všechny dokumenty, které by mohly být pro některé lidi nebezpečné.

Během prvního dne okupace pamětnice, která má jinak poměrně podrobně fotograficky zdokumentovaný celý svůj život, bohužel nefotila, protože měla foťák v opravě. „To nevymyslíš,“ rozhazuje ruce dnes, když na dobu okupace vzpomíná. Hned druhý den to však nevydržela, půjčila si foťák, vydala se do centra Prahy a pořídila řadu fotografií dokumentujících události těchto turbulentních dní.

V té době si Hana Mahlerová prý ani neuvědomovala, že se něco hroutí. Vzpomíná, jak samotné srpnové dny okupace byly hrozný zážitek. To horší podle ní ale plíživě přišlo až poté. „Ty lidi se začali chovat divně. Začali se bát, začali zalézat a dělat ‚já nic, já muzikant‘,“ komentuje pamětnice nástup normalizace.

VÚMS a pikle v temné komoře

Práce ve VÚMS byla pro ni výhrou. Nejen že to měla do práce mnohem blíž než do Poděbrad, ale ještě se tam seznámila s řadou zajímavých lidí, kteří společně tvořili velmi svébytný kolektiv. „Fotila jsem tam všechno. Hlavně to byl ale neuvěřitelný podnik s neuvěřitelnými lidmi.“ Měla se svou kolegyní fotokomoru, která se postupně stala místem setkávání velké části zaměstnanců, kteří zde zejména kouřili a někteří podle ní „kuli pikle“. Mezi ně patřili například Jan Sokol, Václav Žák, Václav Trojan, Vojtěch Sedláček a další. „Fungovalo to jako zpovědnice,“ vzpomíná Hana na tuto místnost, ve které strávila osmadvacet let svého života.

Právě během období normalizace práce ve VÚMS držela Hanu Mahlerovou nad vodou. Dodnes nedovede vysvětlit, jak bylo možné, že v ústavu panovala taková uvolněná atmosféra. Mezi její kolegy tehdy patřili pozdější chartisté, ale i původně poměrně vysoce postavení komunisté. Podle pamětnice je spojovalo to, že to byli lidé, kteří už neměli kam hlouběji spadnout, ale kteří se vyhnuli vězení nebo byli jednoduše tak chytří, že je VÚMS potřeboval. Vzpomíná na svého slušného ředitele pana Gregora, který lidi zaměstnával bez ohledu na jejich kádrový profil a kterého také v roce 1974 jeho pozice zbavili. „Já jsem si na tom nejvíce cenila toho, že ti lidé z těch všelijakých struktur si spolu dokázali sednout a mluvit spolu. Tam se vedl dialog.“

Z práce ve VÚMS má pamětnice hromady zážitků, často protknutých malými vzdory vůči režimu – od vyzývavého zdobení fotokomory po focení Husáka v džínech a mejdany se sovětskými vědci. Ve VÚMS bylo později zřízeno také reprografické oddělení a Hana byla střídavě jmenována a odvolávána při různých reorganizacích z jeho vedení. Množila se tam řada materiálů, které podle ní mohly určitým způsobem mít a velmi často také měly protirežimní charakter.

Práce ve VÚMS ale nebyla vždy idylická. V době Charty 77 proběhlo řízení, kterého se účastnila řada zaměstnanců, na němž měli odhlasovat, zda souhlasí s tím, že má jejich kolega Václav Benda být vyhozen za svůj podpis Charty 77. Hlasování ale proběhlo jinak, než si vedení představovalo, protože většina ostatních zaměstnanců se za Václava Bendu postavila, zejména potom, co při řízení zkusil přečíst část textu Charty 77. Celou schůzi poté vedoucí anulovali, Václav Benda stejně dostal výpověď, záhy nato byl zadržen a dostal se do vězení.

Kromě VÚMS měl na Hanu Mahlerovou v období normalizace (a i po něm) velký vliv Slavoj Praha, spolek, do kterého se dostala okolo roku 1970 a se kterým často jezdili na vodácké a lyžařské zájezdy. „Stále jsme si hráli,“ vzpomíná na čas strávený s lidmi ze Slavoje dnes. Se Slavojem si „hráli“ i na chatě Petráška v Krkonoších. Hana Mahlerová si pamatuje také na to, jak Petráška v roce 1980 shořela: „Tam plakali dospělí chlapi. Ta Petráška byl pro ně symbol.“ Naštěstí díky přispění všech lidí ze Slavoje se chalupa za tři roky postavila znovu.

Sametová revoluce a práce v médiích

Když přišel listopad roku 1989, neměla Hana Mahlerová přehnaná očekávání. Přesto ji ale jímalo nadšení. „Bylo skvělé vidět, že v těch lidech něco je.“ Přímo 17. listopadu sice v centru Prahy nebyla, poté se však již účastnila téměř všech dalších demonstrací a má je přehledně zdokumentované.

Z VÚMS Hanu Mahlerovou vyhodili v roce 1991, kdy zbytky VÚMS procházely reorganizací, která nakonec vedla k jeho převzetí soukromou firmou a podle jejích slov došlo k jeho „vytunelování“. Poté se přes známosti nejen z VÚMS na krátký čas dostala do Liberálně demokratické strany. Po mnoha letech tak „vylezla z fotokomory“ a prožívala zrovna těžké životní období, které jí do jisté míry práce pro Liberálně demokratickou stranu pomohla přestát. Ve straně dělala, co se zrovna namanulo, od focení po případy, kdy byla postavena před vedení tiskové konference. Liberálně demokratická strana, která vznikla již 11. listopadu 1989, ale příliš velké politické úspěchy nezaznamenala a po třech letech se kvůli vnitřním rozkolům rozpadla. Ještě předtím, po neshodách s novým vedením strany, dostala pamětnice vlastně dodnes neplatnou výpověď.

Poté udělala Hana Mahlerová konkurz na fotografku do TV Nova, tehdy čerstvě vzniklé první celoplošné soukromé televizní stanice. Pamatuje si na nadšení, které vznik Novy doprovázelo. „Bylo to něco nového a angažovali se tam zajímaví lidé.“ Po čase se to ale podle pamětnice „zvrtlo“, prvotní nadšení opadlo a i v programu si začalo nacházet místo pouze to, co mělo sledovanost. Televizi opustila v roce 1999.

Poté nastoupila na malou chvíli do kriticko-bulvárního časopisu Press a v roce 2000 začala fotit pro časopis Strategie, který se zabýval reklamou. Odtamtud nakonec Hanu Mahlerovou vyhnala změna vlastníka časopisu. Po odchodu ze Strategie pracovala ještě nějaký čas „na sebe“ a postupně odcházela do důchodu. Ten z velké části tráví ve svém srubu v osadě na Benešovsku nebo v širokém kruhu rodiny a přátel. Nikdo jí neřekne jinak než „Bába Háňa“.

Fotit ale nepřestala ani v důchodu. A stále fotografování bere vážně a zodpovědně. „Prokletí toho focení je, že když to člověk bere jako řemeslo, tak to nedovede odevzdat jako ‚hrubáč‘.“ Hana Mahlerová měla za svůj život i několik výstav. Nejvíce si váží té v německém Schwarzenbergu nebo společné výstavy se svým synovcem a výtvarníkem Filipem Ebrem v Novoměstské radnici. „Nikdy jsem nebyla ctižádostivá. Já jsem jen chtěla dělat lidem radost.“