Petr Maišaidr

„Takže Chartu 77 jsem skutečně podepsal. Podepsal jsem ji asi v páté várce, tuším, že to bylo asi v květnu 77. Podepsal jsem ji sice z přesvědčení, ale čirou náhodou, poněvadž jedna moje kolegyně v práci, její bratranec byl chartista, který sbíral ty podpisy, takže ona mně zařídila tenhleten kontakt, a tudíž teda jsem tu Chartu mohl podepsat. Vzhledem k tomu, že jsem vedl ty skauty, tak jsem v podstatě pokládal ten svůj podpis za nutnou morální a etickou povinnost občana této země, aby se připojil. Jinak jsem ale v té Chartě, přiznám se, nedělal nic, poněvadž jsem se bál, abych na sebe nepřitáhl pravidelným sledováním pozornost StB vzhledem k mému fungování jako vůdce skautského oddílu.“ Tazatel: „Mělo to pro vás někdy nějaký následky, ten podpis? Obtěžovala vás nějak StB, nebo...“ - „Podpis Charty pochopiẗelně měl pro mě řadu nepříjemných následků jak v práci, tak v bydlišti, neb jsem byl volán k pravidelným výslechům, takže každý rok tak dvakrát, třikrát, čtyřikrát si mě zavolali. Nejnepříjemnější byl ten první výslech, kdy si mě zavolali a kdy jsem tam byl skutečně tak šest hodin v Bartolomějský, takže to bylo poměrně nepříjemný. Pak už se víceméně jenom snažili mi znepříjemňovat život v práci, vždycky za mnou chodili na pracoviště, chodili za mnou do bytu, ptali se sousedů různě a vždycky mě přesvědčovali, jestli nechci ten svůj podpis odvolat. Pochopiẗelně jsem jim vždycky řek, že nemíním, takže odešli. No a potom další léta už se to potom odehrávalo na úrovni kriminalistů ve Vysočanech, kde jsem bydlel, což byla víceméně zábavná záležitost, poněvadž to byli zcela normální kriminalisti, který prostě to dostali docela obyčejně za úkol, aby se mnou vedli pohovor, takže asi pětkrát jsem byl u velice sympatických policajtů, kam jsem přišel, uvařili mi kafe, dali mi cigaretu a hodinu jsme se bavili – ten řikal, že má chalupu, a já jsem řek, že mám chalupu, a on, že jezdí na ryby, a já jsem řikal, že jezdím támhle fotografovat zvířata a že si dělám herbář, no a když jsme takhle půl, tři čtvrtě hodiny pobesedovali, tak řikaj: ,Ale víte, proč jsme vás zavolali?‘ A já jsem říkal: ,Ale vim, ale vim.‘ - ,Nechcete to odvolat?‘ - ,Nechci.‘ - ,Jo, tak dobrý, to nám stačí.‘ Podali jsme si ruce a rozešli jsme se jako nejlepší přátelé a oni si tam udělali fajfku, že splnili svoji povinnost.“

„Ty následující dny (po 21. 8. 1968) probíhaly jaksi ve zcela jiném duchu. Ten první den byl dnem boje a odporu. Ty následující dny byly zcela jiného ražení. To znamená, že lidé se vesměs snažili diskutovat a debatovat s těma sovětskejma vojákama – že tady žádná kontrarevoluce není, že oni sem přišli zbytečně. Ale to opravdu tam jezdily celé rodiny. Jezdily tam maminky s kočárkama, a poněvadž v tehdejší době každej měl ruštinu ve škole, tak se jakž takž s těma vojákama mohli domlouvat. No a všichni (vojáci) tvrdili, že za to nemůžou, že tady jsou na cvičení – z valné části z toho byli nešťastní. Ale třeba si pamatuju případ, a bylo to teda u slavného sovětského tanku na smíchovském náměstí, no a tam nějaká maminka s kočárkem s dětma řikala: ,No a kdyby vám dali rozkaz, abyste tohleto...‘ Vysvětloval to a říká, že by byl tady radši jako turista než jako voják. A že on nám nic nechce udělat. A ta maminka říká: ,No a kdybyste dostal rozkaz, tak byste do nás střílel?‘ A on jí do obličeje odpověděl: ,Ano, střílel.‘ A ona: ,A to byste střílel mě i to mý dítě v tom kočárku?‘ On na to řek: ,Da.‘“

„Když mě vytěsnili z pražského gymnázia do toho Litvínova, tak já jsem znal Český Jiřetín, to je vlastně taková koncová ves, která leží úplně na německejch hranicích, jsou tam nádherný lesy, nádherná divočina. Vyhnali mě do Litvínova, no ale ke všemu zlému je něco dobré – ještě o prázdninách jsem se tam vypravil k místnímu lesnímu, u kterýho jsem byl předtím dvakrát na brigádě, on dělal předsedu místního národního výboru, a ten řikal: ,Jé, vem si, co chceš, to je jedno, ty domky jsou tady prázdný, vem si, jakej chceš, dostaneš ho.‘ No tak jsem si vybral a do dnešního dne teda tu chalupu z roku 1840 mám, jezdim tam jako na chatu, je to tam krásná příroda, příroda už pochopiẗelně zcela jiná, než když jsme tam byli na skautskejch táborech 1969-70, kdy tam ještě tenkrát byly nádherné smrkové, řekl bych, pralesy přímo. Ty všechny padly za oběť exhalacím, kvůli kterým všechno uschlo. Respektive na tý odvrácený straně Krušných hor, kde teda nic neuschlo, tak to preventivně všechno vykáceli, což je škoda. Němci východní, ti to neudělali, takže ti tam maj neporušené lesy, a my, kdybychom si to nevykáceli holosečí, tak bychom měli opět lesy ty samý, jako maj ti Němci. Jinak návětrný svahy, ty teda uschly, to bylo nutný vykácet. Tady mluvim teda o smrkovejch kulturách. Buky, duby, břízy – listnáče, ty to tak nepostihlo. No a takže se ze mě stal horlivý chalupář, což mi zabralo... poněvadž jinak bych jezdil po vlastech českých po čundrech, tak to mi ubralo, poněvadž jsem si budoval chaloupku, což mělo zase na druhé straně obrovskej význam pro to, že jsem si manuelně vyzkoušel všecka řemesla, což se mi později velice hodilo na skautskejch táborech, které jsme si tam teda uspořádali v roce 1969-70, právě tam v lesích v Českém Jiřetíně, kde za náma byl i slavný ,Akéla‘ Vláďa Kolář.“

„Poněvadž jsem se už cejtil teda jako takovej renomovanej skaut, tak jsem tam šel do těch ulic jako skaut. Na svůj občanskej oblek jsem si připnul skautskou lilii s trikolorou a představoval jsem si, že tam plním nejen svoji občanskou, ale i povinnost svého skautského slibu. No a jako symbol jsem si omotal pod košilí na tělo československou vlajku, kterou jsme měli na táboře, no a ta vlajka mi bohužel vypadla zpod tý košile, když jsme se snažili udělat barikádu z tý tramvaje. Ztratil jsem ji, ani jsem si toho nevšim. Pak teprve dodatečně potom mě napadlo, že vlastně státní vlajka je určitej atribut a symbol nejen státu, ale i svobody. A že vlastně ve skautském slibu zní, že skaut je vždy připraven bránit svoji vlast. No tak jsem si z agitačního střediska, který bylo v Balbínově ulici nebo v ulici pod ní, vzal československou státní vlajku, a když byly rušné okamžiky, kde umírali lidé na Vinohradské třídě před rozhlasem a hlavně teda v Balbínově ulici, kde byla řada mrtvých a zastřelených, tak jsem tuto vlajku namočil do krve čtyř lidí, kteří leželi zastřeleni v průjezdu, už s myšlenkou, že tato vlajka by měla bejt trvalým symbolem pro skauty, trvalým symbolem, na který skládají svůj skautskej slib, poněvadž skauti skládají svůj skautskej slib na státní vlajku, nyní českou tedy, na základy skautingu, to znamená na Základy Antonína Benjamína Svojsíka nebo Scouting for Boys Badena-Powella, a na Písmo svatý jakožto symbol duchovních hodnot. Takže právě proto jsem tu vlajku namočil a od té doby teda na ni skauti mého oddílu, později tedy střediska složili svůj skautskej slib, právě na tuhletu státní vlajku, která byla namočena do krve čtyř lidí, kteří padli tenkrát před tím rozhlasem.“