Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Maixnerová (* 1922)

• narozena v roce 1922 ve Verměřovicích

• v 50. letech politický vězeň

• v dospívání se po setkání se Schönstattským hnutím rozhodla, že vstoupí do řádu Mariiných sester

• v roce 1948 se vrátila ze zahraničí a spolu se sestrami začala v Československu Schönstattské hnutí rozšiřovat

• poprvé byla zatčena v roce 1953, ale po třech dnech ji propustili

• podruhé byla zatčena 2. dubna 1957 v Praze

• devět měsíců byla ve vazbě v Ruzyni

• byla odsouzena na patnáct měsíců a výkon trestu si odseděla ve věznici v Pardubicích

• po propuštění pracovala až do důchodu v Letohradě ve výrobně olomouckých tvarůžků

• po roce 1989 vytvořila spolu se sestrami duchovní zázemí - kapličku a provinční dům Mariiných sester v Rokoli u Nového Města nad Metují

„Žena, která neztratila víru“

Mládí

Marie Maixnerová se narodila v roce 1922 ve Verměřovicích (okres Ústí nad Orlicí). Časem se s rodiči přestěhovala do Kyšperu (dnešní Letohrad). Tatínek dělal na dráze a dokud byly děti malé, tak rodinu zabezpečil. Marie Maixnerová chtěla studovat, protože se chtěla stát učitelkou. Z finančních důvodů ale nemohla. Maminka chtěla, aby se učila šít, ale ona nakonec šla pracovat k Baťovi do Zlína. Ve třicátých letech tam pracovaly tisíce mladých lidí. Ve Zlíně pracovala tři roky, pak byla přeložena do nové Baťovi filiálky ve Zruči nad Sázavou. Tam získala hodně zkušeností. Nejdříve pracovala v gumárně u pásu, časem ale bylo málo práce, tak přešla do obuvnické dílny, kde se naučila kroužkovat boty. Když byl 24. ročník darován Hitlerovi, chlapci museli do říše a dívky musely ledacos nahrazovat. A tak přešla do výplatního oddělení na knihování výplat.

Seznámení se Schönstattským hnutím a vstup do něho

Ve Zruči se sešla s knězem, který jako jeden z prvních v Československu začal rozšiřovat Schönstattské hnutí. Když se s tímto hnutím seznámila, řekla si, že se vdávat nebude a že se stane sestrou. V roce 1945 šla ze Zruče zpátky do Letohradu, kde pracovala jako účetní. Seznámila se také se sestrou Marií (Marií Šťastnou), díky které se ve svém rozhodnutí stát se Mariinou sestrou ještě utvrdila. Ve svém okolí měla i jiné dívky, které se také chtěly stát sestrami. Původně chtěly mít noviciát v Německu, ale bylo těsně po válce a ony věděly, že vše, co by přišlo z Německa, by bylo špatné a lidé by to nepřijali. Nakonec ještě s dalšími sedmi děvčaty odjela do Švýcarska, kde se stala řádovou sestrou. Tam se potkala i se zakladatelem Schönstattského hnutí páterem Josefem Kentenichem.

Návrat do Československa a první problémy s StB

V roce 1948 se vrátila do Československa. Nejdříve jela k rodičům do Letohradu k a při tom se s ostatními sestrami scházely buď v Novém Městě nad Metují, nebo na Novém Hrádku a stále se posilovaly v náboženském životě. Hned na začátku byla několikrát přeložena. Nejdříve byla v Třeboni, v Krumlově a nakonec v Novém Městě nad Metují.

V Novém Městě byla u pana děkana Štěpánka, na kterého StB nastražila léčku, aby ho mohli zatknout. Protože v tom určitou roli hrála i Marie Maixnerová, byla v roce 1953 poprvé zatčena. „Pak mě odvezli do Hradce a byla jsem u výslechu. Já myslela, že už mě nepustěj, tak jsem tam byla asi tři dni a pak mě přece jenom pustili.“

Asi za rok jí zakázali učit náboženství a z děkanství musela odejít. Šla na Nový Hrádek k sestře Marii a k sestře Janě, kde pomáhala v domácnosti.

Sestra Milena si udělala zdravotní kurz a pak sloužila na dětském oddělení ve Fakultní nemocnici v Praze. V březnu 1957 zatkli skupinu sester z okolí Nového Města nad Metují (viz Paní Marie Šťastná), tuto skupinu soudili u Okresního soudu v Hradci Králové. O jejich zatčení sestry v Praze věděly a čekaly, že na ně také dojde řada.

Druhé zatčení

Druhé zatčení přišlo 2. dubna 1957. „Byla to neděle, jsem měla službu na dětským a do telefonu paní doktorka říkala: ,Máte přijít k sekretářce.´ Tak to jsem si nemyslela zrovna, že teďka zrovna půjdu. Tak jsem vzala jedno dítko na rentgen a šla jsem. Nechala jsem ho na rentgenu a šla jsme k sekretářce. Tam seděli dva a ty se zvedli. Jsem říkala: ,Mám jít s vámi, že?´ Oni, že jo.“

Z nemocnice nejdříve jeli do bytu, kde bydlela ještě s dalšími šesti sestrami, a udělali tam domovní prohlídku. „Všechno přehrabali, jenomže už toho moc neměli, protože jsme věděli že přijdou, jenom ne kdy.“

Při prohlídce sebrali nějaké papíry, které u soudu použili jako důkazy. „Třeba Modlitba o sílu, oklepaná modlitba na kusu papíru, jak jsme si... Protože tištěného náboženského jsme nic nedostávaly, nebylo možný získávat, nic se netisklo. Tak co se dalo, jsme si opisovaly na stroji. Tak jsem měla asi několik věcí takových podstatných, co se mi líbily, oklepaný. Tak to sebrali, pak to byl důkaz k soudu.“

Vazba na Ruzyni

Sestra Milena si po zatčení myslela, že ji také odvezou do Hradce Králové. „Jeli jsme do Ruzyně. Nechali pomalu půldne čekat samotnýho v místnosti a tak dále a pak celou noc vyslýchal. Celou noc se ptal, já nevím na co všechno možný. A dělal protokoly.“Tentokrát ji ale po třech dnech nepustili. Ve vazbě v Ruzyni zůstala devět měsíců.

Když do Ruzyně přišla, od spoluvězeňkyň se dozvěděla, že ještě do Vánoc roku 1956 byly běžné fyzické tresty, ty ale sestra Milena už nezažila. Jí se snažili týrat spíše psychicky. „My už jsme fyzicky trestaný nebyly. Ale ačkoliv jsme mohly každý týden psát domů, nebo každý měsíc psát domů, tak maminka mně mohla psát už jen jednou za měsíc. A oni mně od toho zavření až do toho soudu, v srpnu nebo v září to bylo, nedali ani ň od ní. Vůbec jako by nežili. Jako by tak nervově člověka chtěli ničit, že jsem neměla žádnou zprávu o domově.“

Soud

U soudu nechtěla obhájce. Když jí řekli, aby se hájila, tak říkala: „Tak, když se pomodlím Otčenáš a je tam ,Přijď království tvé´, tak teda je to protistátní činnost? A oni s tím souhlasili.“

Byla odsouzená na patnáct měsíců odnětí svobody. Teprve po soudu si řekla, zda by mohla dostat návštěvu. „Tak potom směl přijet bratr s maminkou.“

Věznice v Pardubicích

V prosinci 1957 přešla do věznice v Pardubicích. „No, a potom v Pardubicích to bylo takový normální. Dostala jsem se k šití, tak jsem šila na dílně. V neděli se mělo pracovat, tak obyčejně jsem skoro nešila, jenom jsem tak spíš ty tašky, aby jsme měly v čem nosit... My jsme neměly nic na nic. Protože, víte, ani tašku jste neměla, vůbec nic jste neměla. Tak když jsme si k něčemu takovýmu pomohly, abychom alespoň tu tašku mohly. A v té si odnést těch pár svých hábků, který jsme časem získaly. Tak v Pardubicích pak to bylo na té šijárně. Když jsme splnily normu, tak to bylo jakž takž dobrý. Když jsme ji nesplnily, protože třeba šít vězeňský čepice... Jak živa jsem to neviděla, i když na stroji jsem od maminky šít uměla, ale nesplnila jsem ji, samozřejmě. A tak, co se nesplnilo, to byly manka. Nedostaly se pak teda ty návštěvy, třeba tu návštěvu jsem celý Pardubice taky neměla.“

Poslední den ještě byla vyhubovaná od velitele, že se smála. „Já už jsem se smála, že jsem věděla, že jdu zejtra domů, a on to vzal, jako já nevím, že se směju jemu, a tak mě tam trochu sepsul. A pak jsem šla domů.“

Po propuštění

Po propuštění šla zpátky do Letohradu, ale bylo těžké sehnat práci. Protože byla z vězení hodně vyhublá, tři měsíce práci ani nesháněla. Už v Ruzyni měla nález na plicích. „Jsem byla pak asi za nějakej měsíc, to i s tou bábinkou, ta babička měla slabý srdce a já zase jako tuberák jsem byla poslaná s tou babičkou do nemocnice. A to byla nemocnice v té budově, poslední patro nahoře. A tam jsme měly výhodu. Protože normálně dole, co jsme byly, tam na spaní byl jen slamník opřený přes den o zeď a v noci se svalil na podlahu a na tom jsme spaly. Potom, když už jsem byla nemocná, tak jsem se dostala na pokoj. To byl pěkný docela, že tam byly postele, takové železné, jak bývaly nemocniční trubkové. Ještě dlouho bývali myslím v nemocnicích. Tak takovou postel jsem tam měla. A bylo tam dokonce i umyvadlo, v koutě, takhle v rohu, že tam nebyl jen ten XY záchod a umyvadlo v jednom. Ten francouzský, jak říkali. Tak to bylo v té Ruzyni.“

Když se její stav zlepšil, ptala se na práci v jedné továrně v Letohradu. Jakmile se dozvěděli, že byla ve vězení, nepřijali ji. Už to vypadalo, že bude muset jít do JZD, tam ale byla práce moc špatně placená. Nakonec k ní přišla sousedka a řekla jí, že shání lidi do výrobny olomouckých tvarůžku, která byla nedaleko. Tak tam sestra Milena nastoupila. „První rok jsem tam stloukala bedničky na ty olomoucký. Pak přišel nový šéf. A pak laborantka tam odsaď se vdávala, tak mě poslal na školení. Tak jsem aspoň šla na to školení na tu laborantku a pak jsem dělala až do důchodu.“

Během té doby se sestry pořád scházely a utužovaly se v duchovním životě a šetřily, jak říká sestra Milena, „na domeček“.

Vzpomínky na srpen 1968

Vzpomíná i na srpen 1968. Sestry měly smluveno, že právě 21. srpna se kvůli jedné významné návštěvě všechny sejdou v Novém Městě nad Metují. „Tak jsem šla na šest hodin na vlak. A hned na chodbě sousedka tam celá vyděšená stála a říká: ,Víš to, že nás Rusáci přepadli a že jsou tady?´ A já jsem říkala: ,Jo? Ale já už musím jít na vlak.´ Jela jsem do Nového Města a ve městě, když jsme přejížděli, já nevím, jestli už tam jel autobus, tam k našim do chalupy... Tak jsme viděli tanky všude těch Poláků a ti byli v těch tankách. A ti Poláci v těch tancích nevěděli, co mají dělat, protože viděli, že u nás je klid a žádné povstání, kde by museli zasahovat. A při tom rozkaz měli, že tady mají přijít na pomoc, že tady je revoluce. No, ale, tak oni v dobré víře nám uškodit nechtěli, tak stáli na místě. Na náměstí bylo tanků, když jsme přes to náměstí šli.“

Vzpomínky na revoluci 1989

Při revoluci v roce 1989 byla sestra Milena na náměstí před arcibiskupským palácem, kde mluvil pan arcibiskup Tomášek. „To bylo tleskání! To nás tam bylo!“

Pak byla i se sestrami na plné Letenské pláni. „Tam mluvil pan biskup Václav Malý. Modlili jsme se tam celý to množství Otčenáš. To byla taková krása!“

Po roce 1989 se spolu se sestrami zasloužila o vybudování kapličky a provinčního domu Mariiných sester v Rokoli u Nového Města nad Metují.