Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Makrot (* 1926  †︎ 2019)

• narozen v česko-židovské rodině na Slovensku

• v roce 1939 nucené opuštění Slovenska

• usídlení nedaleko Jihlavy

• fingovaný rozvod rodičů, ukrývání matky Židovky

• v roce 1944 totální nasazení v továrně na letecké součástky

• zatčen a tvrdě vyslýchán gestapem za údajnou sabotáž

• ke konci války se stal spojkou partyzánů

• po osvobození členem Revolučních gard

• po roce 1948 jako nepohodlný vyhozen ze zaměstnání

• po nástupu na základní vojenskou službu přiřazen k pomocným technickým praporům

• žije na Karlovarsku

• zemřel 14. listopadu 2019

Jaroslav Makrot se narodil předposlední květnový den roku 1926 v Humenném na Slovensku, v malém drážním domku na konci nádraží. Rodina přišla z Domažlicka a otec, přidělen na Slovensko, pracoval na dráze. Matka měla na starosti domácnost. Jaroslav vychodil obecnou školu a nastoupil na reálné gymnázium. Na Slovensku byly ale stále patrnější nacionální ambice domácího obyvatelstva. Stále častěji docházelo k potyčkám mezi Slováky a usídlenci z Čech. Jaroslav vzpomíná na klukovské rvačky mezi Čechy a Slováky.

„Slovenští chlapci, se kterými jsme předtím normálně vycházeli, stále častěji vyvolávali bitky. Při jedné takové strhli ze zdi obraz prezidenta Dr. Beneše. My na oplátku jsme srazili obraz jejich Andreje Hlinky a nastala rvačka. Skončila tím, že ředitel uzavřel třídu a nám sdělil, že mi jako Češi jsme na tomto gymnáziu dostudovali.“  

Z nedávných kamarádů se díky vyprovokované národnostní nenávisti stali nepřátelé. Vše vrcholilo na jaře 1939, kdy jako většina českého obyvatelstva musela rodina Slovensko opustit. Za dramatických okolností se 15. března v den vzniku protektorátu Čechy a Morava dostali do Jihlavy.

„Po cestě nás v Trenčianské Teplé stihli členové Hlinkovy gardy, převážně nezletilci, vyhnat z vagonů. Museli jsme otevřít svá zavazadla. Našli-li něco, co je zajímalo, bez jakéhokoliv rozpakování si to vzali. Matka přišla o vyšívanou blůzku a děda o svůj starobylý klobouk.“

Matčino skrývání

Tím rodinné trable neskončily. Rodina se musela vypořádat s faktem, o kterém předtím vůbec nikdo neuvažoval. A sice, že Jaroslavova matka je židovského původu. Otec zařídil byt na venkově v osadě Rantířov, nedaleko Jihlavy. Rodina tak nebyla příliš na očích.  Protektorátní úřady však neměly slitování a otec musel kromě svého původu prokázat i árijský původ své rodiny.

„Nastalo u nás zděšení ohledně židovského původu maminky. Měli jsme strach, že nás celou rodinu, nebo mě s matkou odvezou do Terezína nebo do jiného koncentračního tábora. Otec se poradil s dobrým advokátem, (který mu doporučil) aby se s matkou fingovaně rozvedli. Tak se po krásném dvacetiletém manželství rozvedli. Nemusel pak prokazovat árijský původ své manželky a mé matky.“

Přesto se matka musela skrývat. Paradoxně jí pomohla starší Němka, která ji ukryla ve svém osamoceném domku u lesa. Poskytla jí malou sklepní místnost, částečně pod úrovní země. Otec a Jaroslav zůstali s matkou, a tak se jim tato tmavá místnost plná švábů stala po dobu války novým domovem. Díky rozvodu rodičů se podařilo skrýt i Jaroslavův smíšený původ. Mohl tak navštěvovat jihlavskou obchodní akademii. Vzpomíná na stále přítomný strach o maminku, ale i na utrápené oči rodičů, které se alespoň na malou chvilku rozzářily, když se šťastně vracel ze školy domů.

Výslech na gestapu

V létě roku 1944 úřady Jaroslava totálně nasadily na práci do továrny nedaleko Jihlavy. Za měsíc byl proškolen na frézaře kovů a pracoval u soustruhu na letecké součástky. Jednou při práci omylem upustil měřicí přístroj. Byl nařčen ze sabotáže a odveden na jihlavské gestapo. Tam na vlastní kůži zažil brutální výslech.

„Dostal jsem nepočítaně facek a kopanců. Musel jsem špičkou nosu držet o stěnu list papíru a viděl jsem, jak naložili klukovi, kterému papír spadl. Pak mě dali do kobky metr a půl krát metr a půl, kde jsem musel stát. Když mně poklesla kolena, dostal jsem splašky do obličeje. Díky známému z vnitřní ochrany továrny, který se dozvěděl, že mě sebrali, jsem se z toho dostal. Přišel pro mě, že si to se mnou vyřídí sám. Před nimi mě tam zfackoval, aby bylo vidět, že se se mnou nebude mazlit. A oni mě oproti podpisu vydali. Tak jsem se celý zkrvavený z gestapa zavčasu dostal.“

Spojka partyzánů

Tato zkušenost Jaroslava nezlomila, a jak vypráví, ke konci války se stal spojkou partyzánů a oblastního odboje.

„Po tomto incidentu s gestapem jsem byl potlučený, tak mi v továrně dali tři dny volno. Po třech dnech ke mně přišel jihlavský doktor. Řekl mi, že mám angínu. Mně se to nezdálo, ale když mi to napsal, tak jsem tedy marodil až do začátku roku 1945. Když mě už nemohl udržet jako nemocného, tak mi řekl, že musím jít zpět do práce. Chtěl se mnou ale něco projednat. Říkal, že zná osud mojí rodiny a že potřebují spojku k partyzánům.“

Jaroslav se stal spojkou pro partyzány operující na Jihlavsku a Českomoravské vysočině. Jeho prvním úkolem bylo přespávat v seníku osamocené myslivny a čekat na příchod partyzánů.

„Přicházeli vždy dva, jeden Čech a jeden Rus, každý měl s sebou ohromného německého ovčáka. Nikdy mi nedali žádný papír, všechny zprávy jsem si musel pamatovat a v Jihlavě je dalším lidem předat.“

Pamětník líčí jednu z řady spoluprací s partyzány následovně: „Další den jsem šel se vzkazem do jihlavské Znojemské ulice. Tam jsem vyhledal jistou dámu, byla to Švýcarka a sdělil jí, že akce zboření viaduktu mezi městským nádražím a nádražím Jihlava je zbytečná a ruší se… Cizinka mi nabídla v roce 1945 nemyslitelné pohoštění. Pravou kávu, kaviár a šunku. Byl jsem z toho v šoku. A jel jsem zpět do seníku se zprávou pro partyzány.“

V květnu 1945 se k Jihlavě přiblížila Rudá armáda. Odpor jí kladli už jen osamocení většinou zfanatizovaní mladí němečtí vojáci. Přesto, jak Jaroslav vzpomíná, docházelo ke krvavým střetům: „Při výjezdu z Jihlavy měli Němci, spíše kluci, asi tři děla a podařilo se jim asi tři tanky zasáhnout. Tam zemřeli mimo rudoarmějců i naši kluci, kteří je doprovázeli. Na to bylo vyrozuměno ruské letectvo a za pár minut přiletěla taková malinká ruská letadla a německá děla a jejich obsluhu rozstřílela na cucky…“

Revoluční gardy a eskorta rakouských zajatců

Po příchodu Rudé armády do Jihlavy bylo jasné, že vše zlé je za nimi. Jako člen Revoluční gardy se Jaroslav zapojil do revolučního dění v Jihlavě a okolí.

„Slyšeli jsme z rádia, co se děje v Praze. Sehnali jsme asi deset kluků a pod vedením adjunkta četaře aspiranta jsme zformovali oddíl, na rukáv jsme si navlékli trikoloru a přes to RG a posilovali jsme naše četníky. Obdržel jsem služební pistoli a tři zásobníky. Ve sklepě jsem se učil střílet, protože jsem to v životě neměl v ruce.“

Tenkrát se pro mladého kluka stalo nezapomenutelným zážitkem, když společně s dalšími chlapci z Revoluční gardy zajali posádku menšího německého tanku. Vojáci wehrmachtu se vzdali velice rádi, válka pro ně skončila. Jako i pro další německé a rakouské vojáky v okolí Jihlavy.

„U Jihlavy byl velký zajatecký tábor pro německé, rakouské a rumunské vojáky. V té době k nám přišla žádost, aby rakouští zajatci byli dodáni do Rakouska. Důvodem byl argument, že Rakousko bylo také postižené hitlerovskou agresí. Žádali, aby byli rakouští zajatci dodáni do své vlasti, tedy do Rakouska.“

Jaroslav znal dobře místní terén, a proto byl spolu s dalším chlapcem vybrán, aby dovedl rakouské zajatce na hranici jejich domoviny. Chlapci, ozbrojeni jednou puškou, na kraji Rantířova převzali kolonu asi tisícovky rakouských vojáků a vydali se k 12 km vzdálené hranici. „Bývali by nás utloukli čepicemi, kdyby chtěli. Tenkrát to chtěl mít každý z nich za sebou. Chtěli být doma dřív, než se dostanou do rukou Rusům.“    

Cestou k Rakousku na Rudou armádu přeci jen narazili. Reprezentoval ji samotný „dobře“ naladěný ruský voják: „Blížil se k nám rudoarmějec na malém koníku pony. Nohy mu couraly skoro o zem. Ožralý byl, že se na koni sotva udržel. Kolem těla opásané všemožné zbraně. Popohnal zvíře, to s vypětím sil pomalu docválalo k nám a rusky hlásil: ‚Tu svoloč germánskou postřílet!‘“ Jaroslav vojáka v ráži přerušil s tím, že jsou partyzáni a vedou zajatce k předání na hranice. „‚Český partyzán! Eto charašo!‘ odpověděl Rus. Museli jsme popít jeho vodku, což byl spíš nějaký líh. On si do pár zajatců dvakrát švihl a zmizel.“

Skupina zajatců se pak už v klidu dostala do obce Cejle u Kostelce. Na nádvoří fabriky i dnes vyrábějící kostelecké uzeniny si zajatce převzalo české četnictvo. Takto Jaroslav působil až do června 1945, kdy nastoupil na jihlavskou obchodní akademii k dokončení maturity.  

K neklidnému období bezprostředně po válce se vztahují i další vzpomínky pamětníka: „Na jihlavském náměstí jsem byl zrovna přítomen nehezkému představení, kdy dav ubil jihlavského landráta. Také se říkalo, že v menších uličkách Jihlavy se prováděly vulgo popravy Němců.“

„Také si vzpomínám, jak po příchodu Rudé armády bylo přes noc hlášeno 72 znásilnění. Rusové měli město Jihlava zaznamenáno v mapách jako německé, tedy trofejní. Podle toho se také chovali. Dodnes si vzpomínám, jak potom na všech vratech a sloupech se objevily jasně fialové vyhlášky v ruštině a češtině, že kdo bude chycen při znásilňování a rabování, bude na místě zastřelen. Od té doby k žádnému znásilnění nedošlo. Pokud se milovalo, tak se milovalo přátelsky…“

V Pragobance

Doba se uklidnila a Jaroslavova rodina se mohla vrátit k normálnímu životu. Přestěhovali se do vilky v Bedřichově u Jihlavy. Jaroslav dokončil obchodní akademii a podal si žádost na práci v oboru do jihlavské pobočky Pragobanky. Ředitel banky přijal čerstvého maturanta s otevřenou náručí. „Měl jsem radost, ale potíž byla v tom, že mě přijali do Pragobanky v Ostravě. Tak jsem tam i přes obrovské moře maminčiných slz odjel a začal se doopravdy starat sám o sebe.“

V bance na Jaroslava čekala otrocká práce spojená s první měnovou reformou. Za stolem zavaleným formuláři a bilancemi přes den zapisoval vklady a po nocích přepočítával konta. To vše za tehdy mizerných 1500 korun. 

„Po pár dnech se k nám přišel podívat generální ředitel pobočky. Když viděl ty hromady papírů, druhý den jsem dostal 4000 v nových korunách a nebylo to naposledy. V rozbombardované Ostravě jsem bydlel v rodině, kde paní domácí ještě oplakávala svého manžela, který byl při osvobozování Ostravy Němci zajat a zabit. Pak jsem byl uvolněn na takzvané kolečko po oddělení. Nejvíce se mi líbilo u pana disponenta, který měl na starosti trafikanty, a jen na něm záleželo, kolik uvolní nových peněz na nákup tabákových výrobků. To jsem se divil, kolik trafikantů tam donášelo drobné pozornosti - jako vykrmenou husu, maso ze zabijačky a podobně. Podle toho pak pan disponent určoval výše přídělů tabáku. Snažil jsem se tam vydržet co nejdéle a při mé první návštěvě u rodičů jsem kromě špinavého prádla dovezl i vykrmenou husu a vepřové. To vše v přídělovém hospodářství. Maminka se zděsila, kde jsem to nakradl, ale nakonec byla ráda, že se mi vede dobře.“

Ochotníci v pohraničí

V Ostravě se Jaroslav dlouho nezdržel. Přijal výzvu prezidenta Beneše dosídlit pohraničí a získal domek v Krásné Lípě u Rumburka. Začal pracovat v bývalé německé textilní továrně jako bilancista. Ve volném čase se věnoval své velké zálibě ze studií - divadlu. Vstoupil do tamního amatérského divadelního spolku. Mladí lidé dosídlení ze všech koutů republiky se věnovali hlavně recitacím pro různá vystoupení.

„Hlavní sólistkou tam byla slečna Milada Neumannová, která mimo krásného nosného hlasu měla napohled nádherný sametový obličej. Nazývali jsme ji naše Mona Lisa. Slečnu Miládku jsem díky svým vědomostem začal opravovat, až mi nabídla, abych jí ty poznámky řekl mimo společnou schůzku. To jsem s utajeným nadšením přijal a za rok byla svatba…“

Při příležitosti státních svátků a oslav společně vystupovali s básněmi od svých oblíbených básníků Nerudy, Šrámka, Kohouta a Nezvala. Společně také pracovali v textilní továrně a spokojeně žili až do února 1948, kdy nastal zvrat nejen v Jaroslavově životě.

„I v Krásné Lípě se našli lidé, kteří chtěli z politické situace profitovat. K moci se dostali lidé jako bývalí vrátní, natěrači a další ‚odborníci‘. Založili si akční výbor, do té doby neznámou organizaci, ta měla prověřovat lidi, kteří jim nebyli po chuti. Tak jsme se dostali do jejich seznamu.“

Jaroslav zavádění nových pořádků s komunisty nesdílel. Situace došla tak daleko, že když byla na 24. února vyhlášena generální stávka, spolu s dalšími jedinci musel Jaroslav fabriku do dvanácti hodin opustit, aby nenarušoval stávku. Komunisté se v Československu chopili moci a od té doby byl Jaroslav se ženou bez práce.

„Za nějaký čas si na mě vzpomněl pracovní úřad, protože jsem byl nezaměstnaný. Dali mi práci ve Šluknově ve výrobně domácích papučí. Tak jsem tam dojížděl a sešíval papuče. Vyjížděl jsem ráno v pět hodin a domů jsem se dostal po sedmé večer.  Naštěstí mě tamodtud vytáhl náměstek firmy Tiba, původní zaměstnavatel, který potřeboval bilancistu, tak mě přeřadili na lepší odbornou práci. Ovšem do Aše.“

Pétépákem

Manželé se přestěhovali do nejzápadnější části Československa. Jaroslav musel na podzim roku 1948 nastoupit základní vojenskou službu v Plzni. Dělal písaře a zdálo se, že vojnu bez problémů přečká. Bylo to pouze zdání. Když podle pamětníka přišly opožděné posudky na jeho osobu a stálo v nich, jaký je vlastně protikomunistický element, byl nejdříve přeřazen do strážního oddílu, později do tzv. odloučeného silničního praporu a následně do Vojenského tábora nucených prací Svatá Dobrotivá, předchůdce pomocných technických praporů.   

„V srpnu roku 1949 jsem se objevil ve Svaté Dobrotivé, tábor jsme si museli vlastně celý postavit. Byly tam jen dva dřevěné baráky bez vody a topení. V jednom nás asi šedesát spalo a v dalším byla kuchyně a prádelna. Tak jsem začal svojí vojnu u PTP. Když jsme postavili tábor, dali mi práci v kuchyni. Tam jsem se jako účetní s maturitou naučil porcovat maso, ale i vařit. Chodilo se i do okolí, za holkami, většinou ze statků, tak ty nám také občas něco k jídlu přinesly. V sobotu a v neděli jsme nepracovali a ani se nevařilo. Mohli jsme jít mimo tábor a místní lidé z obce nás zvali na obědy. To jsou takové hezčí vzpomínky. Stále nám ale dávali jasně najevo, že jsme vlastně trestanci.“

„Měli jsme tam kapelu, kterou tvořili hudebníci ze známých orchestrů. Nakonec nás bylo dvaadvacet hudebníků. Hráli jsme po vesnicích v okolí na šibřinkách nebo posledních lečích. Dělali jsme i divadelní představení. Mezi PTP bylo spousta umělců, doktorů, kněží a podobně. S námi tam byl mimo jiné i Miloš Kirschner, později ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka.“   

Táboru velel štábní kapitán Ťoupalík. Ten na vystoupeních kapelu socialisticky nezpůsobilých vojáků doprovázel. „Holky tam vždycky Ťoupalíka opily, pak jsme ho naložili do auta, odvezli a pak se řádilo.“

Na samém konci vojny, když už se Jaroslav těšil domů, se dostal do konfliktu s důstojníkem obranného zpravodajství. Pamětník líčí situaci takto: „Zavolal si mě k sobě, jmenoval se Palkovič. A říká, že má před sebou moje kádrové posudky, moc se mu nezamlouvaly. Pak mi řekl, že jsem byl ve spojení s místním svazem mládeže a oni se něčeho dopustili, byli rozprášeni a tři členové zavřeni. A říkal mi, že mě také zavřou.“

Pro Jaroslava přišla ozbrojená eskorta a musel se odebrat do vojenské cely. Tam strávil víkend a v pondělí, když už měl připraven civil na lůžku, byl eskortován do Prahy. „Odvezli mě na Hradčany do Domečku. Tam mě podrobili dvaasedmdesátihodinovému výslechu. Sedělo jich proti mně pět. Nic jsem neudělal a nic jsem jim neřekl. Tak mě pustili a šel jsem do civilu.“

Sokolov

Z Aše se s manželkou přestěhoval za prací účetního v mlékárně do Sokolova. Později pracoval jako hlavní ekonom v podniku Hnědouhelné doly a briketárny Sokolov. V roce 1960 se zapojil jako ekonom do výstavby nové elektrárny Vřesová. V západočeském hornickém městě se aktivně angažoval v tamním kulturním dění. Působil v divadle, hrál, režíroval a psal hry pro loutkové divadlo. Psal divadelní recenze do regionálních periodik a psal tak, jak to vždy cítil. To dobré chválil a kritizoval brak poplatný době. To samozřejmě neuniklo pozornosti a pro Jaroslava přišel zákaz psaní do veškerého tisku.

21. srpen 1968 zažil s dcerou v lázních Mšené nedaleko Prahy. Otec s dcerou se hned vydali k domovu. Do Sokolova dorazili pozdě v noci a Jaroslav se zapojil do rozhlasového vysílání, které povzbuzovalo sokolovské občany v nelehké době.

To mu v době normalizace přitížilo, a tak velmi uvítal listopad 1989: „Když byly velké demonstrace v Praze, nacházel jsem se zrovna na školení v Roudnici nad Labem. Tak jsem se do Prahy vydal. Dostali jsme se jen na kraj Václaváku, dále to bylo už uzavřené. Lidi běhali a křičeli, že je tam tlučou…“

Do důchodu pracoval jako účetní. V současné době žije již více jak padesát let v Sokolově, kde byl velmi aktivní v tamním divadelním souboru Hornického domu kultury, jako režisér dvanácti premiér. Na toto období má bohaté vzpomínky.

Jaroslav Makrot má sedm vnoučat a jedenáct pravnoučat. Jeho bohatý, ne vždy lehký život ilustruje výrok pro novinový článek: „ Jsem jako chodící dějiny. Kulhám, ale žiji.“