Květuše Malá

„Samozřejmě všechno německy. A to byli [učitelé] velmi podřízeni Hitlerovi, velmi. Vzpomínám si, že občas padla nějaká poznámka vůči mně, že jsme Češi. Já jsem to tak ale nebrala. My jsme byli Češi. My nebyli Němci, my jsme se k Němcům nehlásili. Tam [v Odrách] bylo deset rodin Čechů a otec se toho držel. Po válce byl můj otec zvolen starostou. Poté, co se vrátil a uzdravil. A [na radnici] našel doklady. V nich jsme byli označeni jako vrazi, polovrazi. Já jsem tam byla jako polovrah. K likvidaci. Kdyby válka špatně skončila, tak jsme byli zlikvidováni.“

„Pamatuji si, že se otec vrátil a že jsme ho musely [s matkou] skrývat. Pak si vzpomínám, že jsme museli být ve sklepě. Byl to veliký sklep, přišli tam i sousedé. Tam jsme byli několik dní. Rusové [Odry] ostřelovali, Němci jim to vraceli. Než Němci odtáhli, tak to chvíli trvalo. Potom už byl konec. Vykradla jsem se [ze sklepa] ven a už jsem tam viděla pobíhat Rusy. Byla jsem nadšená, že tam jsou. Ale obchody byly vymlácené a kradlo se tam. Vím také, že mé dvě spolužačky byly od Rusů znásilněné. Tehdy byla takových případů plná nemocnice. Já si dala na hlavu čepici, oblékla jsem si kalhoty, asi instinkt, nevím, a mluvila jsem polsky a od Rusů jsem měla pokoj. Ale moje kamarádky, o dvou vím, ty byly znásilněné a ležely v nemocnici.“