Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. nadporučík Boris Malák (* 1926)

• narozen 25. května 1926 v české vesnici Miluše na Volyni

• vzpomíná na bombardování okresního města Luck i na návštěvy ruských i ukrajinských partyzánů za druhé světové války

• v sedmnácti letech se dobrovolně přihlásil do 1. československého armádního sboru

• sloužil u 2. polního praporu 1. brigády

• účastnil se Karpatsko-dukelské operace, v první linii bojoval přes měsíc

• přežil masakr u vesnice Machnówka i dobývání známé kóty 534

• účastnil se osvobození slovenské vesnice Vyšný Komárnik

• vzpomíná na slavnostní defilé na Staroměstském náměstí v květnu 1945 před prezidentem Benešem

• po skončení druhé světové války u armády zůstal, nejdéle působil jako velitel spojovacího střediska v Kbelích

• v roce 1947 se z Volyně do Československa přestěhoval i zbytek jeho rodiny v rámci státem organizovaného odsunu českého obyvatelstva

• v roce 1969 byl ze spojovacího střediska odejit, neboť odmítl vypracovat hodnocení na kolegy, kteří se vyjádřili proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• pracovně dosloužil u Tesly Hloubětín

• od roku 2001 žil v pečovatelském domě pro válečné veterány Vlčí mák v Praze

„Když boj u nás skončil, Němci museli ustoupit – Sověti je hnali. Ve vsi organizovali, kdo půjde dobrovolně do armády. Skoro všichni ti chlapíci, kteří měli nějaké roky, šli. Dohadovali se, co s námi kluky, my jsme ještě osmnáct neměli. Chyběly mi dva měsíce, ale nastoupil jsem taky.“ Psal se 22. březen 1944 a ani ne osmnáctiletý Boris Malák se právě dobrovolně přihlásil do vznikajícího 1. československého armádního sboru. O pár měsíců později už bojoval v první linii v rámci Karpatsko-dukelské operace.

 

Český chlapec, ukrajinská základní škola a polské gymnázium

Boris Malák se narodil 25. května 1926 v české vesnici Miluše na Volyni, která tou dobou patřila Polsku. Rodina z matčiny strany se na Volyň dostala roku 1873, kdy jejímu otci a Borisovu dědovi Aloisi Kozákovi z Rovenska byly tři roky. Josef Malák, Borisův děda z otcovy strany, se narodil roku 1850 a na Volyň přijel kolem roku 1870.

Jeho rodičům Vladimírovi a Emílii se v roce 1933 narodil ještě druhý syn, Česlav. „Maminčin dědeček byl v Čechách učitelem, a když se přestěhoval na Volyň, tak tam učil česky. Proto ona znala poměrně dobře češtinu, i gramatiku,“ přibližuje Boris detaily jazykového zázemí. „Naše vesnice Miluše byla malá vesnice, měla kolem třiceti čísel. A vedle byla vesnice Miluší, a ta byla ukrajinská. Takže první, druhou a třetí třídu jsem absolvoval tam, v ukrajinské škole. Vyučovací jazyk byl ukrajinský, ale polština byla povinná. Abych uměl něco česky, tak mě poslali do okresního města, do Lucka, tam byla česká matice školská. Tam jsem absolvoval čtvrtou a pátou třídu, vyučovací jazyk český, ale povinná polština. A protože jsem měl jít na gymnázium – v Lucku byla dvě gymnázia, ukrajinské a polské – tak abych uspěl na polském gymnáziu, tak mě poslali ještě do šesté třídy na polskou obecní školu,“ popisuje svoji jazykovou výbavu Boris Malák.

 

Válka začala v neděli v jedenačtyřicátém

Na gymnázium v Lucku nastoupil v roce 1938, o rok později Německo napadlo Polsko a vypukla druhá světová válka. „Asi za dva týdny k nám přišla sovětská armáda. Dohodli se, že západní Polsko bude německé a východní Polsko, včetně naší Volyně, bude patřit Sovětskému svazu. Přijeli, přenocovali, řekli si o seno pro koně a pokračovali dál,“ vzpomíná Boris Malák na vypuknutí války.

„Za Poláků“ byl jeho otec starostou, avšak protože vlastnil deset hektarů orné půdy, dva hektary lesů a další dva hektary luk, byl považován za kulaka. Jeho místo měl získat někdo, kdo půdu neměl. Jenže na Volyni bylo bezzemků málo, starostou se tedy stal krejčí a z otce se stal místostarosta. Stály se fronty na cukr, povinně se odevzdávalo mléko, maso i obilí.

„Válka začala v tom 41., vím, že to byla neděle, maminka mě vzbudila. ‚Vstávej, vstávej! Je válka!‘ Říkám: ‚Mami, ty mě chceš budit? Je neděle, já si pospím.‘ – ‚Ale vstávej – je válka, bombardují Luck!‘ No tak to už jsem vyskočil a utíkali jsme na konec vesnice pozorovat bombardování. Pak přijeli zase Němci a zase to bylo takové – přijeli, přenocovali a jeli dál,“ popisuje situaci tehdy patnáctiletý Boris. 

Od roku 1941 se bojovalo i na Volyni: česká vesnice Miluše byla nově německá, dva kilometry vzdálená ukrajinská vesnice Miluší zase sovětská. Jednou spadla bomba i na stodolu ve vsi, tehdy shořelo celkem osm stodol. Občas se stalo, že jim v noci někdo zaklepal na dveře – otevřít museli – a přede dveřmi stáli partyzáni. Sovětští kolpakovci si brali seno či obilí pro koně, banderovci jim ukradli nádobí, šicí stroj, a dokonce i fotoalbum.

 

Uhnat kluka k smrti

V Lucku a okolí žila před druhou světovou válkou početná židovská komunita. Boris vzpomíná na rodinu sousedů: „To byla rodina se třemi dětmi. Když přišli Němci, ukrajinští policajti hnali toho nejstaršího kluka do okresního města, to bylo tak pět či šest kilometrů. Oni na kolech a jeho hnali, několikrát padl a oni ho přitom mlátili. Na té cestě zemřel. Rodinu odvezli. Ale toho nejmladšího, Davida, toho schovala v Miluší Antonie Prášilová. Její otec byl po smrti, měla velký statek, dvě stodoly, stohy slámy a tak. Schovávala ho od roku 1941 do roku 1943, kdy přišli Sověti. On potom odešel z Miluše, ohlásil se Antonii z Jeruzaléma, myslím,“ vzpomíná Boris.

„Za Němců bylo povinné podle počtu hektarů chodit na práce. Naši jezdili a vykopávali takové velké příkopy. Nevěděli, na co to je, až pak se dozvěděli, že tam narovnali Židy, postříleli je, pak další a pak je teprve zasypali tam. To bylo u toho Lucku,“ popisuje praktiky nacistů Boris Malák.

 

Pochod na Duklu

Cenným zdrojem informací bylo pro rodinu rádio strýce Jaroslava, matčina bratra, který poslouchal i BBC Londýn. Tam se doslechli o 1. československém armádním sboru, za komunismu zvaném též Svobodova armáda. Když v roce 1943 Sověti osvobodili Volyň, skrze místní Sokol se k volyňským Čechům donesly zprávy o mobilizaci právě do této československé armády.

„Když boj u nás skončil, Němci museli ustoupit – Sověti je hnali. Ve vsi organizovali, kdo půjde dobrovolně do armády. Skoro všichni ti chlapíci, kteří měli nějaké roky, šli. Dohadovali se, co s námi kluky, my jsme ještě osmnáct neměli. Chyběly mi dva měsíce, ale nastoupil jsem taky,“ popisuje Boris Malák. Psal se 22. březen 1944.

Z Lucku jeli vlakem do přibližně osmdesát kilometrů vzdáleného města Rivne, kde probíhal nábor. Svlékli je, změřili je, zvážili je a zeptali se, co umí. Věk nikoho nezajímal. A protože Boris uměl jazyky, dali ho k radistům, stal se z něj spojař. Během výcviku, který trval do srpna, se v Torčynu a tehdy rumunské Sadhoře naučili pochodovat, rozebírat a skládat pušku, kopat zemljanky a kryty a především ťukat morseovku a komunikovat v šifrách.

„V srpnu jsme se začali stěhovat na západ, ke Krosnu, a pak směr Dukla. To byly pochody, měli jsme jenom chlebník, náboje a pušky, jinak všechno bylo na vozech, tahali to koníčkové. Jedině velitel měl džípa a kuchyně. Pochodovali jsme ve dne, ale Němci přišli na to, že je přesun, tak nás začali ostřelovat. Pak už byl pochod jenom v noci,“ přibližuje 530 kilometrů dlouhý přesun tehdy čerstvě osmnáctiletý Boris Malák. 

 

Masakr u Machnówky, krvavé boje o kótu 534

„Poprvé jsem zažil, co to je válka, 6. září za vesnicí Machnówka. Tam už zákopy byly, dělali je Sověti, my jsme je vystřídali. Bylo to brzo ráno, Němci začali útočit. To se utíkalo příkopem, střely pálily do toho příkopu. Stanice vážila 14 kilogramů a zdroje 16 kilogramů. Nebyl čas myslet, člověk jen koukal, aby se dostal pryč odtamtud. Ale stanice byla základ, tu jsme nesměli ztratit, to bysme byli potrestáni,“ popisuje Boris první boje, které zažil.

„My jsme se zpět až do Machnówky nedostali. Jak pěšáci utíkali, náčelník štábu zastavoval a střílel do vzduchu. Tak se mu podařilo tu pěchotu zastavit. Na okraji vesnice jsme zalehli a vykopali si okopu pro ležícího střelce a násep, abychom mohli rozvinout radiostanici. U radiostanice jsme byli dva – já a Jarda Šťastný. Ten byl ještě o pár měsíců mladší než já, taky dobrovolník z Volyně. Jeden měl na starosti zdroje a druhý stanici. Já jsem tam zalehl a usnul. Vzbudil jsem se najednou, koukám – a ono ticho, nic se neděje. Rozhlížím se, tam byl jeden, tam byl jeden… tak jsme šli po čtyřech do vesnice a tam jsme se dozvěděli, jaký tam byl masakr,“ vzpomíná na boje u obce Machnówka, jednu z nejkrvavějších bitev československé armády za druhé světové války, Boris Malák. Ztráty byly natolik těžké, že původní tři prapory byly spojeny do jednoho.

Popisované boje se odehrály v rámci Karpatsko-dukelské operace, kdy slovenským partyzánům působícím v rámci Slovenského národního povstání (SNP) jely přes Dukelský průsmyk na pomoc jednotky sovětské, ale i 1. československé armády. Hornatý terén pokrytý hustými smrkovými lesy karpatských hor představoval pro armádu velkou překážku – boje byly vleklé a krvavé.

„Tam to bylo takový, že Němci obsadili pás, my jsme to dobyli a oni ustoupili a tam byl další pás, zase výš,“ popisuje boje v kopcovitém terénu Boris. „Ta kóta 534 byla jednou naše, jednou německá. Jednou naše, jednou německá. Jednou byla celá naše, to si pamatuju, dostali jsme se skoro před městečko Dukla. A tam zase takový útok německý, že jsme museli zpátky pod tu kótu 534. Dost mrtvých tam bylo, i raněných,“ vzpomíná Boris Malák na další nechvalně známé bitvy Karpatsko-dukelské operace o kótu 534, známé jako krvavá kóta. Jednalo se o kopec vysoký 534 metrů n. m., z jehož vrcholu bylo vidět na celé údolí kolem městečka Dukla, čímž nabývalo velkého strategického významu.

 

Silnice ostřelovaná, příkopy zaminované

„Byli jsme v zákopech a válčili jsme do 6. října, kdy náš prapor překročil hranice u Vyšného Komárnika. To byla kamenná silnice, ostřelovaná, tak jsme šli příkopy. Ale ty příkopy byly zaminované, takže zase byl rozkaz: Nesmíte do příkopů! Tak jsme museli z těch příkopů vylézt na vozovku a mazali jsme do těch lesů. Ještě jsme viděli džíp generála Sázavského, i vlajka naše tam už byla postavená. Když jsme byli někde mezi lesem a hranicí, tak to bouchlo,“ vzpomíná na osvobození první slovenské obce i na smrt generála Jaroslava Vedrala-Sázavského, jediného československého generála, který zahynul v přímém boji za druhé světové války, spojař Boris Malák.

Boje v okolí Dukelského průsmyku trvaly do konce října, kdy byla operace ukončena. Důvodem bylo potlačení povstaleckých vojsk SNP na středním Slovensku. Jednotky 1. československého armádního sboru a jednotky sovětské přešly do dočasné obrany. Za necelé dva měsíce, co trvaly boje, zemřelo na území o rozloze několika desítek kilometrů čtverečních, tedy vesměs mezi městečky Krosno a Svidník, přibližně 10 500 vojáků a dalších téměř 1900 zůstalo nezvěstných. Dalších téměř 65 000 lidí bylo raněno.[1]

 

Ze zákopů do školy

„Nadporučík Sedláček, velitel praporu, jednou přišel a povídá: ‚Borisi, já jsem tě navrhl do školy. Šel bys?‘ Povídám: ‚Klidně bych šel! Kdo by nešel ze zákopů do školy?!‘ – ‚Budeš oficírem,‘ povídá. Tam jsem byl tři měsíce, končil jsem v Popradu, už jako podporučík, byl jsem povýšen,“ vypráví Boris Malák. Po skončení školy v březnu 1945 byl převelen do týlu na velitelství sboru do Liptovského sv. Petra ke spojovací četě, kde měl na starosti rádiové spojení.

„Konec války jsme zažili ve Vsetíně. Přišla zpráva z rádia. Dozvěděli jsme se, že v Remeši podepsali mír. A potom v Postupimi podepsali ještě jednou mír, se Sověty. Velká sláva, radost veliká. Jeli jsme po silnici za 5. plukem – ti neměli rádiové spojení – tak jsme jeli jim to říct. My jsme už věděli, že je konec války, tak jsme jeli po silnici. Ale byly tam ještě příkopy a nějací Němci z nich začali po nás střílet. Šofér, jmenoval se Špaček a byl z města Luck, to otočil a mazali jsme pryč. U Boskovic taky byly ještě boje – Němci se schovávali v lesích. Ale na Prahu byl zajištěný pochod, to byl vždy. Přišli jsme na Unhošť a tam jsme se připravovali na tu parádu, na pochod Prahou,“ popisuje Boris Malák poslední válečné dny i slavnostní defilé armády na Staroměstském náměstí v Praze před prezidentem Benešem a první dámou Hanou Benešovou v květnu 1945. V témže roce byl povýšen na poručíka. Hodnosti nadporučíka dosáhl pak v roce 1951.

 

Přidělit mlýn, který má být znárodněn

V Praze už zůstal. Dodělal si maturitu, a protože měl zásluhy z války, přišla mu nabídka, aby v armádě sloužil i nadále. Radil se s oběma strýci. „Oni si představovali, že to bude takový život oficírský, jako byl za první republiky. To byl nějaký pán, když to byl oficír. Tak jsem to podepsal, ale tehdy byl závazek, že musím nějaké ty roky odsloužit. Hned mě vzali a poslali do Nového Mesta nad Váhom, do spojovacího učiliště,“ popisuje pamětník své další působiště. Následovalo pět let na Vojenské akademii v Brně a nakonec působil sedm let jako velitel spojovacího střediska v Kbelích.

Do Československa přesídlil po skončení války i zbytek jeho rodiny, a to v rámci státem řízené výměny obyvatel. „Když Sověti obsadili naši vesnici a my jsme šli do armády, tatínek byl místopředsedou. Naši vesnici vystěhovali přes řeku do jakési Lypliany. A tatínek a ještě jeden zůstali a hlídali vesnici. V Lyplianech byli přes měsíc, a teprve když se fronta hnula ještě dál, mohli se nastěhovat zpátky do vesnice,“ převypravuje Boris osudy své rodiny posledních dvou válečných let. „Po válce byl jako místopředseda ve spojení s nevím jakým vedením, které to organizovalo, ten odsun. Tak se ptal: ‚Kdo se hlásí? Kdo chce do Čech?‘ Z celé vesnice se přihlásili všichni. Všech třicet rodin se odstěhovalo,“ popisuje Boris konec českého osídlení vesnice Miluše na Volyni. 

„Našim se podařilo prodat nábytek, dobytek, byl ohodnocen i majetek. Přivezli si koně, vůz, brány, saně, pluh a nějaké nářadí,“ přibližuje odsun českých obyvatel z Volyně Boris Malák. Rodiče přijeli v únoru 1947, prarodiče vzápětí v březnu. Usídlili se kousek od Žatce. Strýc Jaroslav získal mlýn, který byl však po únoru 1948 znárodněn. Hospodařil tedy spolu s rodinou Malákových na třech hektarech půdy, které rodině zbyly. V roce 1952 vstoupili do družstva.

 

Údiv nad invazí

V roce 1953, po Stalinově smrti, vstoupil nadporučík Boris Malák do KSČ. „Tatínek říkal: ‚Kam ruská bota vstoupí, neodejde.‘ Ale teď byl Chruščov, tak se zdálo, že to bude lepší. V šedesátých letech se zdálo, že bude dobře. Ale Brežněv to tehdy pěkně zaführeroval, to vám povím. Ve 45. jsme všichni byli rádi, že nás Sověti osvobodili; teprve když sem přišli v 68., tak jsme je viděli takhle,“ vyjadřuje svůj údiv nad invazí v srpnu 1968 podporučík Boris Malák.

V roce 1958 se oženil s písařkou u vojenské správy; o rok později se novomanželům narodil syn. Rodina žila ve Vršovicích a posléze na Novém Městě v Praze. Jako velitel výzkumného spojovacího střediska ve Kbelích působil do roku 1969, kdy byl odejit. „Zavolali si mě na štáb a chtěli, abych na deset lidí zpracoval hodnocení a poslal je do civilu. Tak říkám: ‚Pošlete mi spis, a až jej projdu, tak teprve vám řeknu. Ale říkám vám už teď, že na některé z nich hodnocení zpracovávat nebudu.‘ – ‚Když nebudeš, tak nebudeš‚‘ řekli mi. Tím to skončilo. Spis nepřišel, stanovili beze mě dvě komise a těch deset lidí po pěti ohodnotili. Ti šli do civilu a za půl roku jsem šel i já. Ale nešel jsem do civilu, šel jsem do Tesly Hloubětín dosloužit,“ přibližuje Boris konec své vojenské kariéry.

Kdo byli ti lidé, na něž měl vypracovat hodnocení? „Asi se v 68. nějak moc angažovali. Hodně důstojníků odešlo, kteří se angažovali. Těchto deset šlo pryč, protože podepsali 2000 slov, někteří taky tu neutralitu podepsali. Ti šli z armády pryč,“ vysvětluje pamětník.

 

Takový život jsem nikdy neměl

Na Volyň se nadporučík Boris Malák už nikdy nevrátil. Na Slovensko a do Polska, na místa, kde probíhaly kruté boje za druhé světové války, také ne. Na takové věci, jako je vzpomínání, prý není. Od roku 2001, kdy mu ve věku dvaadevadesáti let zemřela manželka, žije Boris Malák v domově pro válečné veterány Vlčí mák. „O všechno je postaráno! Ubytování bezvadný! Stravování bezvadný! Sestry, když něco potřebuju, mě dokonce objednají k doktorovi. A představte si – na Vánoce přišel vedoucí domova popřát k Vánocům. Že by mně velitel pluku někdy přišel přát k Vánocům? Tady se to stalo! A v úterý jdu potřetí do divadla. Takový život jsem nikdy neměl!“ uzavírá veterán druhé světové války a nechvalně proslulé Karpatsko-dukelské operace Boris Malák.

 

[1] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karpatsko-dukelsk%C3%A1_operace