Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Malášek (* 1938)

• narodil se 1. srpna 1938 v Olomouci

• později se rodina přestěhovala do Brna

• otec Jiří Malášek působil jako středoškolský pedagog

• od roku 1947 žila rodina v Praze, kde otec působil jako rada na ministerstvu školství

• v prosinci 1948 byl otec Jiří Malášek zatčen

• později odsouzen na 16 let

• syn Jiří se kvůli špatnému kádrovému posudku vyučil nástrojařem

• později vystudoval vyšší průmyslovou školu

• v šedesátých letech se oženil se svou snoubenkou Naďou

• v roce 1964 společně emigrovali do Vídně

• později se přesunuli do Mnichova

• získal zaměstnání v Rádiu Svobodná Evropa (hlasatel, redaktor)

• v roce 1994 ze Svobodné Evropy odešel a přesídlil do Čech

• založil výrobní společnosti Gemi a Westfalia a firmy Linden a Cromtryck

Osud Jiřího Maláška je příběhem člověka, který ve svých deseti letech prožil hluboké trauma spojené se zatčením milovaného otce komunistickou Státní bezpečností, ale také důkazem nezlomné vůle, životního optimismu a pozitivního myšlení. Touha po svobodě a životě v pravdě vedla Jiřího Maláška k rozhodnutí opustit totalitní Československo. Odchod do exilu využil coby pracovník Rádia Svobodná Evropa k mnohaletému boji s komunistickou propagandou, přičemž lidem žijícím v Československu dodával naději a morální posilu.

Musíš být taky někdy doma

Jiří Malášek přišel na svět 1. srpna 1938, v neklidné a rozjitřené době. Narodil se v Olomouci, kde otec stejného jména působil jako středoškolský profesor matematiky na tamním arcibiskupském gymnáziu. Matka Marie Malášková (1913) postupně přivedla na svět čtyři děti: Marii (1937), Jiřího (1938), Helenu (1942) a Annu (1948). Netrvalo dlouho a rodina se přesunula do Brna, kde Jiří Malášek st. (1909) získal místo na III. reálném gymnáziu.

Maláškovi byli hluboce věřícími křesťany a otec se aktivně angažoval v katolické sportovní organizaci Orel, jejíž zaměření, stejně jako odvaha a morální zásady řady jejích členů, se staly trnem v oku nacistů a později i komunistů. Členové Orla se neohroženě postavili oběma uvedeným totalitním režimům, což platí i v případě Jiřího Maláška st., který pocítil perzekuci jak v době nacistické okupace, tak po roce 1948. Ve vzpomínkách na rané dětství si Jiří vybavuje především pracovní zaneprázdněnost svého otce. Povinnou školní docházku pamětník zahájil v roce 1944 v Brně-Králově Poli. V souvislosti s otcovým poválečným pracovním vytížením mu v paměti utkvěla matčina věta: „Prosím tě, Jiří, musíš být taky někdy doma.“ Jiří Malášek st. odpověděl: „Teďko jsou děcka malý, tak mě nepotřebují. Až budou velký, budu je mít na starost.“ Pozdější vláda jedné strany však naplnění tohoto předsevzetí znemožnila.

V roce 1946 byl Jiřího otec přeložen do Prahy na tehdejší ministerstvo školství a osvěty (od roku 1948 ministerstvo školství, věd a umění). Manželka Marie s dětmi se do Prahy přestěhovala v následujícím roce. Otec se snažil své děti kulturně a nábožensky formovat. Jiřího tak zapsal do Kühnova dětského sboru a zavedl jej do kostela sv. Tomáše, kde posléze začal ministrovat. V Československu se však již schylovalo k definitivnímu a absolutnímu převzetí moci ze strany KSČ. Tehdejší pozici svého otce charakterizuje Jiří Malášek: „Otec byl v náčelnické radě tělovýchovné organizace Československý Orel, jejímž smyslem bylo organizovat výchovu mládeže. Z tohoto důvodu se dostal do Prahy na ministerstvo školství, kde zastával funkci odborového rady s pověřením pro personalistiku na vysokých školách po celé republice.“ S příchodem roku 1948 se osudy celé rodiny odvíjely zcela jiným směrem.

Přišli jsme pozdě, tady už se pálilo 

Na únorové události roku 1948 si Jiří Malášek uchoval drobnou dětskou vzpomínku: „Chodili jsme sáňkovat do Seminářské zahrady a vzpomínám si, jak šli tehdy na Hrad protestovat studenti.“ Fatálním se pro celou rodinu stal 22. prosinec 1948. Jiří Malášek si s pohnutím vybavuje, jak doma v předvánoční atmosféře očekával příchod svého otce, který se měl toho dne vrátit dříve z práce. Místo toho doma zazvonil telefon, ze kterého se ozval hlas otcova kolegy, který Jiřího instruoval, aby všechny papíry, které se nacházejí na stole v pracovně, hodil do krbu a spálil. Zanedlouho se v domě objevil Jiří Malášek st. v doprovodu mužů oděných v pověstných kožených kabátech. Pětice ozbrojených příslušníků Státní bezpečnosti mířila najisto do pracovny. Při pohledu na krb poznamenali: „Tak jsme přišli pozdě, tady se už pálilo.“ Záhy otce odvedli. Tehdy desetiletý Jiří nemohl tušit, že propuštění se jeho otec dočká až po téměř dvanácti letech.

Jiří Malášek k tehdejším událostem doplňuje: „Maminka se vrátila domů a se zděšením zjistila, co se stalo. Druhý den ještě chtěla otci donést jídlo do Bartolomějské ulice, ale už mu je nemohla předat, protože otce odvezli k výslechu do Uherského Hradiště. Když tatínka zavřeli, nejmladší sestře bylo šest měsíců.“ Otec prošel bestiálním mučením v neblaze proslulé uherskohradišťské věznici. Kromě surového bití použili vyšetřovatelé během výslechů elektrický proud a další kruté nátlakové metody.

V době, kdy Jiří Malášek st. pobýval ve vazbě na Pankráci, se malému Jiřímu naskytla nečekaná příležitost alespoň k letmému setkání s tatínkem: „Vězně vozili na práci do administrativní budovy na Malostranském náměstí. Asi v pět hodin odpoledne přijel anton, do kterého vězni nasedli, a já jsem na vypůjčeném kole jezdil za tím antonem až na Pankrác.“ Skupina obžalovaných byla souzena v politickém procesu, který se uskutečnil ve dnech 16. až 24. června 1949 u Státního soudu Praha, oddělení Brno. Jiřího Maláška st. odsoudila komunistická justice na třináct let.[1] Před Státním soudem stanulo celkem čtrnáct osob. Odsouzení se odvolali k Nejvyššímu soudu, který ve svém líčení konaném ve dnech 9. a 10. listopadu 1950 odvolání Jiřího Maláška st. zamítl, bohužel naopak vyhověl odvolání státní prokuratury, v jehož důsledku zvýšil Maláškův trest o tři roky, ze třinácti na šestnáct let.[2] Na Jiřího Maláška st. čekala dlouhá léta v komunistických věznicích, z nichž většinu strávil ve věznici Leopoldov na Slovensku. Krušné časy se nevyhnuly ani ostatním členům jeho rodiny.

Spojené malostranské kostely

Marie Malášková zůstala s dětmi sama, a ačkoliv se starala o malou dceru, nezbylo než shánět zaměstnání a vydělávat, jak vzpomíná Jiří Malášek: „Pracovala v podniku, který se jmenoval Osvobozená domácnost, což je hříčka osudu. Domácnost vedla moje starší sestra Marie. Maminka chodila zašívat punčochy a Marie, která byla o rok starší než já, určovala, co se koupí a co se udělá. Dnes si člověk neumí představit, že má dítě v deseti letech takovou zodpovědnost.“ Morální podporu a posílení hledaly děti, kterým zoufale chyběl otec, v prostředí přátel z řad věřících okolo kostela sv. Tomáše. Toto společenství mělo na děti velmi blahodárný vliv: „Byli jsme dost zaangažovaní, což nás asi drželo při životě. Zpívali jsme v kostelním sboru, organizačně jsme patřili ke kostelu sv. Kajetána v Nerudově ulici. Říkalo se tomu Spomako (Spojené malostranské kostely). Byli jsme vtažení do společnosti, díky které jsme zůstali normální. Měli jsme kolem sebe pozitivní lidi a jsme dodneška kamarádi. Uvědomuji si, že to pro nás bylo životně důležité.“

Spomako coby katolické sborové uskupení představovalo pro rodinu Maláškových důležité ukotvení, ze kterého její členové čerpali energii a pozitivní přístup k životu. Potížím z perzekuce ze strany nelidského komunistického režimu byla vystavena celá rodina a to silně zatěžovalo Jiřího i jeho sourozence: „Jako děti jsme vždycky měly problémy. Chodily jsme zpívat do Kühnova dětského sboru, ze kterého nás vyhodili s odůvodněním, že budou mít zahraniční zájezdy a že tam takoví lidé nepatří. To nás provázelo celým životem.“ Jiří si uvědomoval, že žije v zemi, ve které nezíská nic jednoduše a zadarmo. O to víc musel projevovat vytrvalost a pevnou vůli, stejně tak si osvojil pevné morální zásady, které mu bránily přistoupit na četné režimní požadavky.

Nezúčastnil se tryzny za zemřelého Stalina a krátce nato Gottwalda. Podobně odmítal chodit do prvomájových průvodů: „Nikdy mě k tomu nedonutili. Nebylo mi nic darováno a všechno jsem si musel vysloužit.“ Příjemné zpestření přinášely letní prázdniny trávené u dědečka na Moravě: „O prázdninách jsem pomáhal při žních dědečkovi, který měl v Malhostovicích na Tišnovsku malé hospodářství o rozloze sedmi hektarů. Když jsme tam jeli, přespávali jsme v Brně u příbuzných. V noci jsme mohli spát ve stanech a vyráběli jsme plakáty a psali výhrůžné dopisy komunistům, které jsme roznášeli po Králově Poli a Řečkovicích. Byly to klukoviny, ale tehdy jsme si říkali, že bojujeme proti komunismu.“

Peripetie nastaly po skončení povinné školní docházky. Nakonec se Jiří začal učit v Holešovicích nástrojařem. Mimořádnou událost pro celou rodinu představovaly občasné návštěvy otce ve věznici v Leopoldově: „Návštěvy bývaly jednou do roka. Když byl tatínek v Leopoldově na Slovensku, pamatuju si, jak maminka musela šetřit a jak bylo složité tam jet. Ty vzpomínky jsou problematické. Vlaky seřazovali za Prahou a já jsem tam chodil už odpoledne, abych mamince a sestrám držel místo. Jeli jsme všichni s maminkou. Byla to pro nás tehdy jízda napříč světem. Seděl jsem v nevytopeném vagoně, četl jsem si nebo jsem se učil do školy. Ve 23 hodin vlak vyjížděl a maminka s děvčaty přišla půl hodiny před odjezdem a měly zajištěná místa.“ Jedna z návštěv se neobešla bez nelidského zásahu. Jiří si na Slovensko vezl matematické vzorce, které chtěl od svého otce vysvětlit. Primitivní dozorci v domnění, že syn hodlá předat otci jakési tajné kódy, ale návštěvu dramaticky předčasně ukončili.

Rodina se snažila pomáhat lidem s podobným osudem, a proto v Praze u Maláškových přespávali lidé, kteří mířili ze Slovenska za svými uvězněnými příbuznými (např. na Jáchymovsko). Vzpomínky dospívajícího Jiřího lze doplnit o písemně zachycené pocity jeho otce, kterého věznitelé vyzvali, aby v dotazníku vylíčil trestný čin, který spáchal. Jiří Malášek st. v litoměřické věznici v červenci 1951 uvedl: „Podle obžalovacího spisu jsem byl členem ilegální skupiny orelské, jejímž účelem bylo rozvrátit společenskou soustavu republiky. Ve skutečnosti však šlo o přípravnou práci pro založení kulturně-náboženského spolku čsl. katolíků, který měl nahradit organizaci po sloučení čsl. tělovýchovy, o čemž bylo jednáno s oficiálními vládními činiteli a byl nám k tomu dán jasný příslib, takže jsme se oprávněně domnívali, že nejde ani o činnost ilegální. Naše činnost nebyla vůbec povahy politické, nikdy nebylo použito ani zbraní, letáků nebo spojení se zahraničím.“[3]

Z odpovědi je patrné, že Jiří Malášek st. zůstal nezlomeným a vnitřně silným člověkem. U otázky „jaké nesnáze vám vznikají odsouzením“ se nemohl vyhnout starosti o své čtyři děti. Syn Jiří se následně vyučil a díky starému otcovu známému z ministerstva školství mohl absolvovat čtyřletou Vyšší průmyslovou školu. Díky předchozímu vyučení měl oproti mladším spolužákům náskok v odborných předmětech. I když se mu nevyhýbaly problémy spojené se společenským vydělením, zastával směrem k otci zcela konstantní a jednoznačný postoj: „Nikdy to nevedlo k tomu, že bych měl pocit, že mi otec nějak ublížil. Byli jsme všichni na otce hrdí.“

Silná rodinná pospolitost a nadstandardní mezilidské vztahy byly vzájemné, jak dokresluje úryvek z dopisu Jiřího Maláška st. své ženě z ledna 1959: „Jak mne potěšily Tvé zprávy o dětech, které každé na svém místě plní čestně své úlohy na ně kladené. Ať již jde o Marušku, Jirku, Helušku, či Aničku, všichni jsou mi stále dražší a vysoko si jich vážím a těším se na chvíli, kdy se s Vámi se všemi budu moci sejít a prokázat Vám zase svou lásku k Vám.“[4]

Jiří Malášek zatím sháněl zaměstnání, což se mu zpočátku příliš nedařilo. Obavy z trestního stíhání kvůli příživnictví zažehnalo získání místa v podniku ve Vysočanech, který se zabýval výrobou výtahů. Později pamětník povýšil na konstruktéra. Základní vojenskou službu nastoupil v Krhanicích, kde také došlo k setkání s Pavlem Pecháčkem. Společně tajně poslouchali vysílání Rádia Svobodná Evropa, které se oběma o několik let později stane osudem. Jiří byl povolán k protitankovému dělostřelectvu. Mezi vojáky se spřátelil s katolickým knězem, se kterým vytvořil loutkové divadlo, a společně ve volných chvílích hráli po okolních školách pro děti. Představení, která se svým zaměřením blížila náboženské tematice, byla považována za osvětovou činnost. Odpovědný důstojník byl na oba mladé muže hrdý, protože vůbec nevěděl, s jakým repertoárem školy navštěvují.

V květnu 1960 se na základě prezidentské amnestie Antonína Novotného po téměř dvanácti letech vrátil Jiřího otec domů. Po návratu z vojny si pamětník začal uvědomovat, že v nesvobodném Československu nechce jednou vychovávat své děti. Uvedené poznání se brzy stalo aktuálním. V době, kdy Jiřího žena Naďa byla v pátém měsíci těhotenství, uskutečnili mladí manželé zásadní životní rozhodnutí.

Přes Vídeň do Mnichova

Jiřího zkušenosti s totalitním režimem zapříčinily, že dospěl k závěru, že jeho děti nesmí prožít stejné dětství a mládí jako on a jeho sourozenci. Státem povolená návštěva Nadiny tety ve Vídni se jevila jako výborná příležitost k uskutečnění zmíněného záměru. Odchod do zahraničí provázelo zvláštní poslání spojené s dopisem, který Maláškovým předal internovaný arcibiskup Josef Beran, jehož navštívili z důvodu udělení požehnání na cestu. S úmyslem emigrovat se svěřili pouze otci, Jiřímu Maláškovi st., a logicky také arcibiskupovi Beranovi.

Odjezd do Vídně v dubnu 1964 proběhl úspěšně, uvedený dopis zůstal naštěstí neodhalen. Začátky ve Vídni nebyly jednoduché. Zpočátku bydleli u vzdálených příbuzných a posléze získali malou místnost bez vody, se záchodem na chodbě. Jiří se staral o těhotnou manželku a záhy začal ve Vídni manuálně pracovat. Opravoval pneumatická kladiva, později dělal konstruktéra měřicích optických lavic. Díky kontaktu s Jaroslavem Pecháčkem, který jej pozval do mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa k interview, se jeho život v emigraci záhy zásadně změnil.

Maláškovi se přesunuli do Mnichova a od října 1965 pamětník působil ve Svobodné Evropě. Začínal jako hlasatel, posléze vypomáhal v redakci v pořadech pro mládež a nakonec se stal redaktorem zpravodajství. Práce ve Svobodné Evropě s sebou sice občas nesla punc nejistoty, zda lidé v Československu vysílání poslouchají, přesto Jiří na toto profesní období vzpomíná s radostí a pocity zadostiučinění.

Vysílání Svobodné Evropy bylo daleko levnější než její rušení

V roce 1968 v době Pražského jara zavítali do Mnichova Jiřího rodiče. Plánovaná krátkodobá návštěva se po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy proměnila v exil. Jiří Malášek st. získal místo učitele na církevním gymnáziu v Niederaltaichu a ke stáru zažil ještě mnoho pedagogických úspěchů a mimořádného porozumění se svými německými studenty. V srpnových dnech okupace roku 1968 vysílala Svobodná Evropa naplno. Jiří Malášek dodává, že v případě krizových situací pracovníci rádia věděli, že je to voda na jejich mlýn, protože je lidé v Československu určitě poslouchají. Oproti tomu jej deprimovalo úsilí komunistického režimu vysílání Svobodné Evropy rušit: „Ta kontrola a hlídání národa, aby se lidi nic nedozvěděli, byly enormní. Co se na to vydávalo za prostředky... Vysílání Svobodné Evropy bylo daleko levnější než její rušení. Ten systém se bál svobodného slova, to jsme cítili na každém kroku. Samozřejmě jsme byli rádi, že máme možnost proti tomu něco dělat, ale na druhé straně nás trochu deprimovalo, že komunisti mají neuvěřitelný aparát a neuvěřitelnou vůli to svobodné vysílání rušit. Samozřejmě tam byla spousta lidí, kteří měli zevnitř to rádio narušovat. Jedním z nich byl Minařík.“

Vztahy mezi Jiřím Maláškem a zmíněným Pavlem Minaříkem byly od počátku napjaté. Jiří se dodnes netají svou averzí vůči tomuto agentovi Státní bezpečnosti, jehož jednou přistihl, jak si prohlíží šuplíky zaměstnanců Svobodné Evropy. Pavlu Pecháčkovi dokonce jednou řekl: „Ten Minařík chodí s lucernou po Anglické zahradě a hledá Pána Boha. Takové nemám rád.“ Pozice Svobodné Evropy nebyla vždy jednoduchá. V době konání Letních olympijských her v Mnichově (1972) se vyskytly hlasy, že se vysílání tohoto rádia neslučuje s mírovým posláním olympijských her. Tento názor zastával také tehdejší mnichovský primátor Jochen Vogel.

Vedle profesního působení v Rádiu Svobodná Evropa se Jiří angažoval také v řadách organizace Opus Bonum, ve které zastával funkci správce peněz. Dodnes rád vzpomíná na klíčovou osobnost tohoto laického katolického sdružení, opata Anastáze Opaska: „Otec Opasek uměl všechno obrátit ve veselý zážitek. Byl velice vstřícný a osobní. Byla to osobnost, kterou jsme tu měli mít delší dobu. Svým jednáním a osobností uměl lidi oslovit. Cítil, že to povolání má. Měl neuvěřitelnou schopnost komunikovat s lidmi. To je dar, který každý nemá.“

Z mnoha jmen výrazných osobnosti z řad československých exulantů, s nimiž se Jiří Malášek sblížil, lze připojit ještě Karla Kryla: „Kryl se cítil dobře mezi mladými lidmi. Dovedl zazpívat i popít. Nezkazil žádnou zábavu a nikdy ze žádné nešel první domů. Vnímali jsme taky, že mu v exilu něco chybělo. Své fanoušky a ctitele tu neměl. Nechal je v Praze. V exilu to pro něj bylo těžké. Nebylo to prostředí, pro které byl povolaný, aby něco přinášel. Karla měl velice rád otec Opasek. Když slavil otec Opasek bohoslužby, třeba i ranní, Karel na ně vždycky přišel, což otce opata velmi těšilo.“ Životem Jiřího Maláška prošla spousta inspirativních lidí. Pocit přátelství a pospolitosti byl v exilu zásadní. Práce ve Svobodné Evropě se Jiřímu stala životní náplní. Blížil se ovšem konec osmdesátých let a všechno mělo být zanedlouho úplně jinak.

Věřit sám sobě

Události roku 1989 přijal Jiří Malášek s nadějí a novým očekáváním. Svobodná Evropa ukončila v červnu 1995 v Mnichově svoji činnost a následně začala vysílat z Prahy. Nabídku Pavla Pecháčka k přesunu do Prahy Jiří Malášek odmítl a v roce 1994 ze Svobodné Evropy odešel. Rozhlasovou práci opustil po devětadvaceti letech. Záhy však našel nové a diametrálně odlišné životní uplatnění. V Hustopečích založil výrobní společnosti Gemi a Westfalia a posléze na Moravě firmy Linden a Cromtryck. Německým podnikům tak pomohl proniknout na český trh a do Čech přivezl nová pracovní místa. Na tuto skutečnost je Jiří Malášek hrdý především.

Po odchodu do důchodu setrvávali manželé Maláškovi v Mnichově, ale v roce 2016 se opět trvale přestěhovali do Prahy. Jiří je stále společensky velmi aktivní a o své životní příběhy a zkušenosti se příležitostně dělí se žáky českých středních škol.

Jiří Malášek prožil pozoruhodný život. I přes nepřízeň osudu, která jej v dětství postihla, dokázal překonat své trauma a silnou vůlí a motivací překonat četné překážky, založit fungující rodinu a téměř třicet let profesně působit v dnes již legendární rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově. Zůstal otevřeným a komunikativním člověkem plným přátelskosti, velkorysosti a porozumění. Bojovníkem, který se nikdy nevzdal. Nic mu není cizí víc než zatrpklost, nenávist, pesimismus a rezignace. Své životní motto odvozuje od své píle, houževnatosti a optimismu: „Věř sám sobě a dělej, co myslíš, že je správné. Nedělej to ale jenom proto, abys to dělal, ale dělej to s vůlí a vědomím a budeš mít pocit úspěchu.“

       

[1] Národní archiv (NA), f. Správa sboru nápravné výchovy, Praha (SSNV), rozsudek, 24. 6. 1949.

[2] NA, f. SSNV, opis rozsudku Nejvyššího soudu, 10. 11. 1950.

[3] NA, SSNV, Vstupní dotazník, 1. 7. 1951.

[4] Soukromý archiv Jiřího Maláška, dopis z vězení, 18. 1. 1959.