Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefan Malaťák (* 1926  †︎ 2010)

• narodil se 1. listopadu 1926 ve vsi Vyšná Oľka na Slovensku

• po jeho narození otec emigroval do Kanady

• v letech druhé světové války pracoval na rodinném hospodářství

• svědkem bojů mezi partyzány a německými jednotkami během SNP

• v září roku 1944 v obci němečtí vojáci vypálili několik domů

• závěrem roku 1944 narukoval k 1. čs. armádnímu sboru

• absolvoval výcvik v městečku Snině

• nasazen do první bojové linie o Liptovský Mikuláš

• po osvobození Československa se usadil v Jenčicích na Litoměřicku

• zemřel 26. září 2010

Na východním Slovensku se nachází vesnice Vyšná Oľka (dnes součást obce Oľka), ve které žila i početná komunita rusínských rodin. Do jedné takové se 1. listopadu 1926 narodil jako druhorozený syn Štefan Malaťák.

 

Dětství s dopisy od otce

Své jméno dostal po otci, který rodinu po jeho narození brzy opustil. Bída, která kraj i rodinu sužovala, dohnala otce k rozhodnutí opustit chudý rodný kraj. Nebyl zdaleka jediným, kdo tak učinil. Odjel až do vzdálené zaoceánské Kanady. Nedaleko Toronta si našel práci v uhelných dolech a na šachtě kutal až do roku 1949. Situace rodiny nebyla po otcově odjezdu jednoduchá. Neměli stálé bydlení a záleželo na tom, kdo z příbuzných se nad nimi zrovna slitoval a poskytl jim své přístřeší. Štefan se svým o rok starším bratrem Janem rostli jako z vody a brzy museli zastat různé práce. Mezitím, co byl Jan ve škole, chodil Štefan pást krávy na pole, a když bylo po poledni, vystřídali se. Domů jim z Kanady přicházely dopisy, peníze a občas i balíčky. K čemu ovšem to, když své syny otec vyrůstat neviděl. Za rodinou totiž za těch dlouhých dvaadvacet let ani jednou nepřijel.

 

Přišlo jich asi sto a spálili pět nebo šest baráků

S příchodem druhé světové války a s vyhlášením Slovenského státu se spojení mezi otcem a rodinou přerušilo. Před válkou stihla rodina Malaťákových zakoupit díky zaslaným financím několik polí, která jim měla zajistit obživu. A tak se Štefan věnoval práci v hospodářství. Nemohl si ale nepovšimnout tragických událostí, jež se ve vsi odehrály. Okolní lesy se s blížícím koncem války začaly hemžit sovětskými i slovenskými partyzány. “Nejhorší to bylo, když přišli Němci na kontrolu a ti partyzáni po nich začali střílet. Němci odjeli a potom zase přišli s pancéřovým vozem. Přišlo jich asi sto do naší vesnice, protože oni chtěli předsedu a ten se jim schoval, tak zapálili obec. Spálili pět nebo šest baráků a odjeli zase pryč,“ vzpomíná Štefan na běsnění německých jednotek SS v září roku 1944. “Po tu dobu, co u nás byli Němci, jsme se chodili dívat na kopec a pozorovali, co se u nás v obci děje. Tábořili u nás ve vesnici sedm neděl, ale to už partyzáni byli pryč.” Němci z vesnice odešli po sedmi týdnech a pokračovali ve svém ústupu směrem na západ. Z okolních lesů se místní vrátili do svých domovů a Štefan vzápětí narukoval do 1. čs. armádního sboru.

 

V první linii u Liptovského Mikuláše

Absolvoval měsíční armádní výcvik v táboře v městečku Snina a k prvnímu boji byl nasazen do první linie u Liptovského Mikuláše. “V rotě nás bylo asi sto dvacet. Pamatuji si, že jsme útočili jako první. Když jsme útočili poprvé, povedlo se. Pak jsme útočili podruhé, to se také povedlo. Ale napotřetí, to se už nepodařilo a museli jsme ustoupit, to bylo u Bobrovce. Dostali jsme ale rozkaz, že musíme dopředu. Nakonec jsme jejich linii prorazili a oni ustoupili, bylo to někdy koncem března,” vzpomíná na boje válečný veterán Štefan Malaťák. Ačkoliv německé jednotky v ústupu pokračovaly, přesto se ještě nehodlaly vzdát. “Jeli jsme za nimi! Zastavili u Vrútek, obsadili tam takový tunel, kde se zabarikádovali. Asi týden jsme ten kopec dobývali a ne a ne ho dobýt. Pak jsme jeli přes Žilinu na Vsetín a tam nás zase Němci zastavili. Pak už od té doby jsme denně dělali asi třicet kilometrů.” Konec války zastihl Štefana Malaťáka v Kutné Hoře, odkud pak s ostatními pokračoval do Prahy. 

Nikdy nezapomene na okamžik, kdy mu přímo před očima zabili jednoho ze soukmenovců. “Dostal kulku do hlavy. Nesl jsem mu náboje a on tam chudák jen tak zůstal sedět. Dostal přímý zásah,” líčí Štefan Malaťák. 
Po vítězném osvobození Československa odjel domů na východní Slovensko navštívit matku a hned poté se vrátil zpět do Čech, kde si našel práci i manželku. Vzali se roku 1951 a tři roky poté se usadili v Jenčicích, malé vsi pod kopci Českého Středohoří. Oba pracovali pro státní statek Lovosice, kde Štefan Malaťák setrval až do odchodu do penze (1986). V roce 1978 se přihlásil do tehdejšího Československého svazu protifašistických bojovníků (dnes Český svaz bojovníků za svobodu). Zemřel 26. září 2010 a byl pochován v Třebenicích.