Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Málek (* 1927  †︎ 2016)

• narozen 20. srpna 1927 ve Slavíkově v rolnické rodině

• v březnu 1945 povinně nastoupil kopat zákopy v blízkosti Brna

• ve školním roce 1945/46 studoval gymnázium

• v roce 1946 vstoupil do řádu sv. Jana z Boha

• v letech 1949–1951 absolvoval povinnou vojenskou přípravu

• v 50. letech si doplňoval zdravotní vzdělání a pracoval jako zdravotník

• v roce 1968 se dostal na bohosloveckou fakultu, absolvoval ji v roce 1973

• v roce 1973 vysvěcen na kněze

• v 70. a 80. letech vedl jako kněz a farář tři farnosti na Plzeňsku

• od roku 1990 žil opět v klášteře řádu sv. Jana z Boha pod jménem Vojtěch (Adalbert)

• zemřel 9. listopadu 2018

Václav Málek žije pod řádovým jménem Vojtěch (Adalbert) v klášteře milosrdných bratří. Pro vstup do řádu se rozhodl už v dětství, ale cesta za naplněním tohoto rozhodnutí byla v letech totality komplikovaná a naplno se ji podařilo realizovat, až když byl obnoven demokratický systém v naší zemi.

Chodívali jsme bosi

Václav Málek se narodil 20. srpna 1927 ve Slavíkově, malé obci na Vysočině mezi Chotěboří a Hlinskem. Vyrůstal v rodině místního rolníka Františka Málka v chudých poměrech, které ovlivnilo i to, že doma bylo celkem devět dětí. „My děti jsme se po dlouhé zimě těšily na jaro, kdy se země zahřívala slunečními paprsky a mohly jsme chodit bosé dokonce i do školy. Bosým nohám odpovídalo i mé ošacení, obvykle dědictví po pěti starších bratrech, bratrancích a strýcích. Byl jsem obyčejný venkovský plachý kluk,“ vzpomíná Václav Málek. Když po šesté třídě přestoupil na měšťanskou školu v Trhové Kamenici, chodil denně pěšky šest kilometrů tam a šest kilometrů zpátky bez ohledu na počasí. Do školy ale chodil rád, vzdělávání ho těšilo.

V rodině Málkových hrálo křesťanství důležitou roli. Jedna z pamětníkových raných vzpomínek je spojena s odchodem babičky, „kdy mě otec vzal do náruče, aby mě umírající mohla poznamenat křížem. Tehdy byl konec života člena rodiny přijímán s posvátností a všichni věřili, že se loučíme, abychom se jednou opět shledali.“ V roce 1939 pamětník končil šestou třídu obecné školy a řídící učitel ho připravoval k přijímacím zkouškám na měšťanku do Trhové Kamenice. „Zeptal se mě, kým bych chtěl být. Rázně jsem odpověděl: ‚Knězem.‘ Bylo to přesvědčení pevné, nesmlouvavé, silně podepřené Božím voláním,“ vrací se Václav Málek ve vzpomínkách o pětasedmdesát let zpátky.

Zátah na myslivce

Uběhly tři roky a on se chtěl nechat zapsat na gymnázium v Chotěboři, nebyl však přijat. Aby unikl z hledáčku pracovního úřadu, ukryl se s pomocí starosty Slavíkova přímo na úřadě – dostal místo pomocného účetního. Stal se tak svědkem dramatické události v budově úřadu: 20. ledna 1945 přišlo do vesnice dvacet příslušníků gestapa a hledali osoby, které spolupracují s partyzány. „Obsadili celou obec, někteří vcházeli do domů a odváděli zajaté – převážně myslivce, hajné – na úřad.“ Také Václavu Málkovi nařídili, aby se postavil čelem ke zdi, a za chvíli se tam ocitl i jeho otec. Pak velitel gestapa nařídil starostovi, aby obstaral saně s koňským potahem, a na něm odvezli zatčené do Pardubic. Po výsleších skončili v Terezíně a mnozí už se odsud nevrátili. Pamětník a jeho otec unikli zatčení, protože se za ně postavil starosta a vysvětlil, že jsou to sousedé a s ostatními nemají nic společného. Svoji dceru, provdanou za vrchního lesního správce, bohužel ochránit nedokázal a ta se stala jednou ze slavíkovských obětí druhé světové války.

Na konci války byl pamětník ještě vyslán kopat zákopy v blízkosti Brna, ale po měsíci se fronta přiblížila natolik, že dozorci uprchli a nasazení se mohli rozejít. Samotné osvobození Václav Málek prožil v rodném kraji a na citlivém místě ho zasáhly události v Trhové Kamenici, kde ustupující německé oddíly zavraždily na faře kněze a s ním i několik mladých mužů.

Sloužit Bohu a pečovat o nemocné

Václav Málek se během poválečných prázdnin připravoval na přijímací zkoušky a v září 1945 šel konečně studovat na gymnázium do Chotěboře. Vydržel tu ale pouze rok. Potřeba prohlubovat svůj duchovní život ho neopouštěla, a se souhlasem rodičů tedy vstoupil do řádu. Rozhodl se pro hospitálský řád sv. Jana z Boha a odešel do Prahy. „Stal jsem se řeholníkem, řádovým zdravotníkem,“ vysvětluje pamětník, „a 8. prosince 1947 jsem své poslání stvrdil čtyřmi řeholními sliby: chudobou, čistotou, poslušností a hospitalitou.“ V tom se řád milosrdných bratří liší od jiných mužských řádů, protože kromě obvyklých závazků celibátu a poslušnosti přidává i slib péče o nemocné, takzvané hospitality. Vzhledem k tomu, že se jedná o laický řád, byla řehole pro mnoho mladých mužů cestou ke zdravotnickému vzdělání, kterého by jinak těžko dosáhli. Také Václava Málka milosrdní bratři uvedli na pole medicíny.

Po absolvování noviciátu a složení prvních slibů se chtěl vrátit a dokončit gymnázium, ale únorový převrat jeho plány zhatil. Zůstal v klášteře a v roce 1949 musel nastoupit jako každý občan země na základní vojenskou přípravu. Na víru a přesvědčení režim nebral ohledy. „Dvouletá vojenská služba mnou zatřásla. Mnohé jsem v ní neschvaloval, ale musím přiznat, že v žádném jiném poslání bych se nezocelil tak jako tvrdými životními zkouškami, jakými jsem prošel ve vojenské uniformě a pod vojenským diktátem,“ hodnotí zážitky z vojny zpětně. „Zakusil jsem zde i ochrannou ruku Boží.“ S tímto poznáním složil po návratu v roce 1951 trvalé řeholní sliby.

V průběhu čtyřicátých a padesátých let řád postupně ztrácel možnosti působení. Stát zabíral řádové nemocnice a lékárny, zakazoval nabírat novice, a počet členů tedy logicky postupně klesal, představení řádu byli v letech 1948–1950 zatýkáni. Václav Málek vzpomíná: „Všemocné státní vedení dalo zatknout a věznit sedm bratří našeho řádového společenství. Z vězení se už nevrátil provinciál a převor pražského konventu fráter Celestin Šulc a převor brněnského konventu fráter Faustin Hartl. Tři bratři byli propuštěni po několika letech a dva z nich amnestováni až roku 1960.“ Václav Málek v té době absolvoval různé zdravotnické kurzy a školy, v Milešově pracoval jako rehabilitační pracovník a současně usiloval o přijetí na bohosloveckou fakultu, ale vždy to končilo neúspěchem.

V paprscích Pražského jara

Až teprve Pražské jaro a liberalizace poměrů v Československu mu otevřely příležitost. „V paprscích Pražského jara se mi podařilo jakoby vklouznout do osvětleného prostoru přechodných změn, zabydlet se na pět let na fakultě a dosáhnout tak splnění svého snu.“ Dostudoval v roce 1973 a ještě v témže roce byl vysvěcen na kněze. „Dne 23. června jsem přijal svátost kněžství z rukou biskupa monsignora Františka Tomáška v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Díky Bohu!“ Dovršil se tak čtyřiatřicet let dlouhý „kurz života“, charakterizuje toto období Václav Málek.

Dál absolvoval kurzy nejrůznějších zdravotnických specializací a zároveň čekal, až mu státní tajemník, který měl církve na starost, umožní ujmout se nějaké farnosti. Netrvalo dlouho a byl navržen do farnosti sv. Mikuláše v Chebu. Tam ho ale nevzali, snad proto, že neměl auto, ale roli v tom sehrál i státní tajemník, podle kterého byla oblast „přereligionizovaná“. Později Václav Málek dostal příležitost na Plzeňsku a dalších šestnáct let strávil v Těnovicích, k nimž náležela i farnost ve Spáleném Poříčí a v Číčově. Po politických změnách se ve svých farnostech rozloučil a k 1. září 1990 se vrátil do řádu milosrdných bratří, kde dodnes plní svoji duchovní službu.