„Vzpomínám si na chvíli, kdy dnešní nebožtíci Honza Balabán a Jarda Žila přišli na výstavu do Atlantiku a začali se kroutit. Nelíbilo se jim, že jsem na fotografiích měl škebličky, mušličky a peříčka. Tehdy se to sem opravdu moc nehodilo. Časem si však zvykli na moji práci tak, že mi básník Žila uváděl každou výstavu a Balabán se chystal napsat velký článek, k čemuž nakonec nestihlo ani dojít. A já jsem si zase zvykal na jejich přístup. Postupem času jsem tedy přešel od jakési tvrdošíjné nostalgie a poetiky k syrovému konceptuálnímu směřování. I přesto jsem však zůstal fotografii věrný.“
„Vyhodili mě úplně odevšad a dokonce i ze Základní umělecké školy. Byla to doba, kdy si podali ruce pánové Zeman a Klaus. Vytvořili opoziční smlouvu a najednou nebyly prachy vůbec na nic. Ve Zlatých horách se proto zrušila výuka fotografického oboru. V té době se mi také začalo zdát, že se pohybuju pořád dokola. Šel jsem do hospody, poslouchal stejné řeči a smál se stejným věcem. Jednoho dne mi zazvonil telefon, ve kterém mluvil pan řídící ze Střední umělecké školy v Ostravě a ptal se, zda bych se nechtěl ucházet o místo. Neměl jsem tehdy nic na práci. Sbalil jsem si kartáček na zuby a nasednul na kolo. Den předem jsem si domluvil garsonku v Přívoze [ostravská čtvrť] a odjel. V novém bytě byly nánosy prachu a záchod nesplachoval. Lehl jsem si na zem, prospal se do rána a už jsem tady zůstal. Od té doby říkám, že jsem v Ostravě, kde jsem nikdy nechtěl žít.“
„Nakonec se mi povedlo dostat se do Polska, kde se v Jarocině pořádaly punkové festivaly. Bylo to vždycky mnohem lepší než tady. S kamarádem jsme tam často jezdili. Poznal jsem polskou náturu, ale hlavně punkery, kteří dělali přes den bordel a v neděli ráno se vždy vypravili do kostelíčka, kde se pomodlili a tvářili se jako ovečky. Na festivalu byl však také nějaký šílený undergrounďák z Česka, který vystoupil na pódium a začal křičet, že komunisti jsou svině. Dodnes nevím, jestli to byl provokatér nebo ne. Řekl bych, že ano, protože se pouštěl do bolševiků před tisícovým publikem přímo na stadiónu. Všichni jsme na to později mírně doplatili při zpáteční cestě. V Českém Těšíně nás nechali vystoupit z vlaku. Vypadalo to, jakoby už na nás čekali. S kamarádem jsme stáli s vytaženými pasy úplně na konci fronty. Nějaký chlápek si nás změřil a následně odvedl do vedlejší cimry. Tam nás vysvlékli do trenýrek, potupně prohledali a nakonec opětovně zařadili do řady.“
„Potom mě odveleli přes celou republiku do Tachova. Byl to západní okruh a panovaly tam docela kruté podmínky. Chodilo se žrát na semafory. Pamatuji také na velký buzerplac a notorického velitele pluku. Všichni ti vojáčci z povolání byli docela velcí ožralové. Ale i my, obyčejní vojáci, jsme dost pili. Co jsme měli dělat? Tenkrát tam nefungovalo vůbec nic. Takže jsme valili lahváče, nebo vařili z lihu, cukru a šumáků různé kořalky. U toho jsme sledovali politické školení mužstva a podobné věci. Já jsem byl však v teploučku na štábu. Měl jsem tam zašitou malou kancelářičku s radiostanicí. Přijímal jsem podivné signály, které jsem hned v zápětí zase odesílal. Byla to jenom taková hra, která vůbec nic neznamenala. Dokonce jsem byl jmenován náčelníkem jakéhosi obrněného vozidla, které jsem ovšem nikdy neviděl.“
Jaroslav Malík se narodil 21. ledna 1957 v Jeseníku. Jeho život je ovšem spjat s městem ještě o něco bližším polské hranici, se Zlatými horami. Díky fascinaci lokální atmosférou se zde opětovně usadil i po návratu z vojny. Více než deset let pracoval jako úředník místního geologického průzkumu. V dědictví po zesnulém otci nalezl řadu fotoaparátů i vybavení temné komory. V rámci celoživotní fatalistické filozofie považoval tento moment za jakési znamení a začal se novému koníčku náruživě věnovat. Primárním jazykem pro něj byla komponovaná zátiší nalezených předmětů z celého kraje. Po revoluci se stal učitelem fotografie na místní Základní umělecké škole a jedním z prvních studentů Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Konec devadesátých let se na Jesenicku nesl ve znamení veliké nezaměstnanosti, která postihla i Jaroslava. Po jisté době mu však byla nabídnuta obdobná pozice v Ostravě, kam se také přesunul. Téměř okamžitě se zapojil do lokální umělecké komunity fungující kolem Jana Balabána, Petra Hrušky či Jiřího Surůvky. Novému působišti částečně přizpůsobil i svůj rukopis a přemýšlení nad fotografickou estetikou.
