„Tam jsme museli kolem Krosna projet, abychom se dostali k Wrocance. A to byly ty dvě vesnice, kde byly šílené boje, Machnówka a Wrocanka, že? Já jsem tam nebyla, my jsme byli asi dva kilometry za tím a k nám vozili raněné. A když jsme jeli z toho lesa a jeli jsme kolem Krosna, tak zdálky bylo vidět, jak hoří na nádraží vlak a kolem něho ještě běhají Němci. Čili že bylo od nás na Němce vidět.“
„Ono to bylo samé odřezky masa, jak se vyoperovaly, amputované ruce a nohy. Tolik toho tam bylo, protože se to muselo vyříznout. To svalstvo poraněné se musí odříznout, to na tom nemůže zůstat. Taky v Świerzowe Polsce jsme měli několik gangrén. To byly zase potom amputace, to postupně ta gangréna šla. Otrava krve, ale infekční otrava krve, a velmi nakažlivá. Ten nesměl ležet mezi ostatními pacienty, když měl gangrénu. [Protože raněných s gangrénou], jich nebylo tolik, já si pamatuji jednoho velice dobře, to byl nějaký důstojník, který k nám přišel z Jugoslávie.“
„Přišla za mnou a říká: ,Mě nechtějí v Mlynově…‘, už Mlynov je potom osvobozený ,…pustit do našeho domu. Dali tam vojenský komisariát.‘ To je vojenský úřad, jako vedení vojenské, že? A měli pěkný domek, ještě dodnes stojí jejich dům. Že ji tam nechtějí pustit a ona nemá kde bydlet. Tak říkám: ,Tak Rachel, budeš u nás bydlet.‘ No takže byla potom se mnou, než jsem šla na frontu. Jsem jí prvně řekla, že chci jít do války, ona tak dumala a říká: ,Já bych taky šla, co tomu říkáš?‘ – ,Ne, Rachel, ty nemůžeš, ty nesmíš jít do války. Ty jsi poslední z rodu a nikdo od vás už nežije, jedině ty jsi se zachránila.‘ “
„[Vlastu Vyhnánkovou], kterou jsem viděla v novinách jako ošetřovatelku. A říkám jí: ,Nebyla jste v novinách?‘ A ona říká: ,Já o tom nevím.‘ Tak jsem jí to vyprávěla, říkala: ,A ty jsi tady nová?‘ A teď se začala, ona [byla] taková bodrá Ostravačka, rozčilovat a říká: ,Všude dávají nové sestry, jenom nám nikoho nedají.‘ Já říkám: ,A vy tam někoho potřebujete? A vy jste u raněných?‘ Ona říká: ,Ano, u ležících.‘ Já říkám: ,Potřebujete? Já bych tam hned šla.‘ A tak jsem šla potom žádat, aby mě přeložili z chirurgie na lůžkové oddělení.“
„Jeli tam [na pomoc raněným] dva sběrači a on jako řidič. K ránu volá ten velitel rozčilený na našeho velitele, že ho dá nahlásit generálovi Svobodovi, že nesplnil rozkaz, že měli útok, že mají raněný a že ranění čekají na pomoc. On říká: ,Ale já jsem poslal sanitu.‘ Tak jela druhá sanita, jel s tou sanitou doktor, a když tam přijeli, tak [první] sanita tam stála, ale naši vojáci nikde. Potom si všimli, že tam je vysypaný kráter a naši tam našli vojenský jídelní kastrol a pak našli roztrhané tělo Jurijeva a těch dvou. Oni si asi chtěli ohřát čaj a bylo to v lese, čili že na ně nebylo vidět zdálky, a udělali si to na protitankové mině. Nevěděli, že tam je protitanková mina. Asi se hodně hluboko dostal žár a ono to bouchlo.“
zdroj: Dobová: z roku 1945, Současná: Ze setkání válečných veteránů
zdroj: Dobová: z roku 1945, Současná: Ze setkání válečných veteránů
Stáhnout obrázek
Plukovnice v. v. Irena Malínská, rozená Šmidtová, se narodila 9. 5. 1925 v obci Mlynov na Volyni. Mlynov byl převážně židovským městem a zábor Volyně nacistickým Německem znamenal vytvoření ghetta a následnou likvidaci jeho obyvatelstva. Pogromy se týkaly i rodiny Ireniny kamarádky Rachel, která se jako jedna z mála zachránila. Po příchodu Rudé armády na Volyni v roce 1944 byla Irena Malínská nucena pracovat jako sekretářka v sovětském orgánu, tzv. rajpartkomu, který vyhledával kolaboranty. Už v dubnu 1944 se přihlásila do vznikajícího 1. československého armádního sboru jako sanitárka, později zastávala funkci zdravotní sestry. U raněných na lůžkovém oddělení prošla karpatsko-dukelskou operací. Po válce vystudovala vojenskou zdravotní školu. V roce 1947 byla zatčena a po sedm dní vyslýchána v souvislosti s mosteckou špionážní aférou. Bratr Ladislav byl v roce 1948 zatčen a o rok později odsouzen v procesu s Judexovou odbojovou protikomunistickou skupinou. Irena Malínská v armádě setrvala až do roku 1968, kdy byla za činnost v rozhlasu propuštěna. Odešla do důchodu, ale ještě v penzi se živila jako průvodkyně v cestovní kanceláři Čedok. V současnosti je činná ve Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, v Československé obci legionářské a v Českém svazu bojovníků za svobodu. Zemřela dne 15. července 2012 v Praze.
