Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otmar Malíř (* 1923  †︎ 2016)

• narozen 15. září 1923 v Prostřední Suché (dnes Havířov)

• jako voják Afrikakorps prošel boji v Libyi a Tunisku

• v Tunisku byl zajat Brity

• vstoupil do jednotek Pioneer Corps, kde dělal závozníka

• byl řidičem obrněného vozu v Československé samostatné obrněné brigádě

• zúčastnil se obléhání Dunkerque

• po válce byl členem Československé strany národně socialistické

• po únoru 1948 byl vyloučen z národního výboru v Branné

• v Branné na Šumpersku organizoval protikomunistický odboj

• v červenci 1955 byl zatčen a vojenským soudem odsouzen na 20 let

• na Mírově a v Leopoldově strávil přes 8 let

• po roce 1989 byl předsedou KPV, okresní pobočka Karviná

• zemřel 31. srpna 2016

Otmar Malíř se narodil  v roce 1923 v Prostřední Suché, která je dnes součástí Havířova. Jeho minulost je velice pestrá. Jako voják wehrmachtu bojoval v Afrikakorps v Libyi a Tunisku. Po zajetí vstoupil do Československé brigády a zúčastnil se obléháni Dunkerque. V době komunistické diktatury byl jako národní socialista zatčen a odsouzen na dvacet roků odnětí svobody.

Po absolvování obecní a měšťanské školy se Otmar Malíř rozhodl, že nastoupí do učení na automechanika u ostravské firmy. Bylo to ale v době vrcholící krize mezi Československem a hitlerovským Německem. Po mnichovské dohodě obsadil wehrmacht československé pohraničí. Polská vláda této situace využila a zabrala Těšínsko, tedy i Prostřední Suchou. Otmar tak místo do autodílny nastoupil u firmy Reik jako železniční dělník. Na obsazení Těšínska a následnou polskou vládu nevzpomíná dobře. Už před záborem polští bojůvkáři dávali najevo, jaké mají smýšlení: 

„V tom osmatřicátým roce to už začalo. Ti bojůvkáři, to byli lidé, co přicházeli z Polska a dělali paseku. Tady se jednou na nádraží objevil granát na trati. Našel to pochůzkář, který to oznámil. Zastavil vlaky, odstranili to a to bylo všechno. Jak přišli Poláci, tak to byla katastrofa. Tady v Dětmarovicích Poláci skočili do těch domů, kde bydleli Češi, rozmlátili jim vánoční stromky, domlátili ty osoby tak, že někteří byli ilegálně převezeni do ostravské nemocnice na Fifejdy a okamžitě zrušili český školy. Všechno muselo být polský. Polský úřady, polský vyhlášky, nic českého.“

Vpádem německých vojsk do Polska vypukla druhá světová válka. Těšínsko bylo opět obsazeno, tentokrát vojáky wehrmachtu. Z bývalého okresu Cieszyn se stal Kreis Teschen. Němci se snažili kraj germanizovat proti slovanským vlivům. Vznikla tzv. listina Němců, kde byli noví obyvatelé třetí říše zařazováni do různých kategorií. Ve třetí kategorii se nacházeli ti, kteří se přihlásili k Volksliste (Němci k navrácení nebo k převýchově). Pod různým nátlakem byli Češi a Poláci nucení k podpisu. I otec pamětníka Karel Malíř byl předvolán na obec, kde mu bylo vyhrožováno, že pokud nepodepíše Volksliste, budou on i jeho rodina odsunuti do Vestfálska. Na rozmyšlenou dostal tři měsíce. Nechtěl se sice vzdát československé národnosti a věděl, že když podepíše, bude muset Otmar do wehrmachtu. Ale nakonec zvítězil strach o rodinu a všichni se stali Němci třetí kategorie.

V Afrikakorps

V září 1942 dostal Otmar Malíř povolávací rozkaz a s praporem z Těšínska odjel do městečka Horb am Neckar u Stuttgartu, kde proběhl výcvik. „Ta disciplína tam byla hrozně tvrdá,“ vzpomíná pan Malíř na výcvik. Dne 8. února 1943 přišel rozkaz k odjezdu. Nikdo z vojáků netušil, kam mají namířeno, a všichni se báli ruské fronty. Vlak ale vyrazil na jih, a tak se vojáci po třech týdnech dostali na břehy Tunisu k Afrikakorps. Takto na to vzpomíná Otmar Malíř: 

„Po základním výcviku jsme měli jít na frontu. Modlil jsem se, abych se nedostal na ruskou frontu, protože to by byl nejspíš můj konec. Chtěl jsem se raději dostat do Afrikakorpsu. Anděl strážný mě vyslyšel. Pán Bůh to také zařídil a já jsem se fakt v té zbrojní stanici navlíkal do Afrikakorpsu. Někdo říkal, že Afrikakorps byl zvláštní útvar. To nebyla pravda. Byl to normální wehrmacht. Jenomže měli přizpůsobené uniformy písku a těm skalám, aby to bylo maskovaný s terénem. V březnu jsem se dostal do Afriky, až do Tripolis. V Tripolis jsme se utábořili.“

Do Afriky Otmar Malíř přišel až po druhé bitvě u El Alameina, kdy německo-italské vojska byla z Afriky postupně vytlačována a tak se v Libyi dlouho neohřál a s Rommelovým vojskem ustupoval k městu Sfax a Grombalia zpět do Tuniska. Tam málem Otmara Malíře zabil britský spitfire. Takto na to dnes vzpomíná:

„Teď v té Africe jsme z toho Tripolisu utíkali do Gabèsu. To je několik stovek kilometrů. Potom jsme jeli do Sfaxu a Sousse až do Grombalie, to bylo pár kilometrů před městem Tunis. Říkám si, to jsem zvědavý, kam ještě budeme utíkat. Už není kde, jedině na Capbonský výběžek a pak už jen moře. Tak se také stalo. Při tom posledním ústupu na ten Capbonský výběžek došlo k strašnému maléru. Každých deset minut tam létalo dvanáct nebo i přes dvacet spitfirů a zaútočily na ty kolony, co ustupovaly. Jim to bylo jedno. I když viděli vojáka, tak nad nim kroužili a stříleli po něm. Oni z toho měli ti Angličani legraci. Jednou též jsme byli napadeni. Já jsem to viděl, že letí Angličani, tak jsem říkal tomu šoférovi, kterému jsem dělal závozníka: ,Flieger Alarm.Pryč!‘  Protože jsem neuměl německy. Vypadl jsem z vozu a utíkal jsem co nejdál. Ta silnice byla kamenitá a táhla se asi dva kilometry od pobřeží. Zalehl jsem tam, klečím a dívám se na ty letadla. Ten jeden spitfire mě asi uviděl, že tam utíkám. Začal kroužit a teď pikoval na mě. Tak jsem sklonil hlavu za ten kámen a povídám: ,Panenko Maria, jenom ať to ten kámen nerozbije, jinak je po mně.‘ ale kulky létaly kolem mě vlevo, vpravo. Říkám si, to je dobré. Odletěl a já jsem se posadil a dívám se. A on se otočil a letěl na mě znovu. Tak jsem si lehnul. Ani jsem si nedal pozor, jestli je tam škorpion nebo jedovatý had. Pokřižoval jsem se a podíval se na hodinky. Bylo velikonoční pondělí, tři hodiny odpoledne. Povídám, tak to asi končím. Podíval jsem se nahoru a on vypustil dvě bomby. Slyšel jsem, jak to sviští. Povídám, to není u mě. To spadne někde za mnou. A spadlo to asi sto padesát metrů za mnou a dostali to dva bratří, Němci, kteří měli povoleno, aby byli vždy u jedné čety, u jednoho družstva vždycky společně. Jak leželi, tak jedna bomba spadla doprostřed a druhá vedle. Oba dva byli roztrhaní. To byly jenom samý kusy. My jsme je potom dávali dohromady.“ V Africe také zažil několik písečných bouří. „Jak se to hnalo, tak to bylo úplně růžový až červený. Já jsem si myslel, že je to konec světa. U těch stanů, ve kterých jsme spali, potom byly úplný závěje písku.“

Ještě v Grombalii byl Otmar Malíř velitelem plk. Holzmanem, který pocházel z Hlučínska, zařazen k protiletadlovému dělu. Nechtěl ale střílet proti spojencům, a tak se rozhodl, že bude dělat hlupáka. „Zařadili mě do protiletadlové vzdušné obrany. No a já jsem tak uvažoval, říkal jsem si, že proti Angličanům přece nebudu střílet, no a tak jsem začal dělat blba. Když mě dali na tu lafetu, tak jsem nevěděl, co je to nivelace, alevace, a točil jsem se. Když to viděl major, tak jsem myslel, že ho trefí šlak. Okamžitě že mám jít do werkstattu do dílen opravovat pušky a motory.“

V zajetí a Pioneer Corps

Už když Otmar Malíř narukoval do wehrmachtu, počítal, že při vhodné příležitosti dezertuje a přidá se na stranu spojenců. Vzal si proto s sebou československé vysvědčení, aby měl nějaký důkaz, že není rodilým Němcem a do wehrmachtu narukoval z donucení. Dne 13. května 1943 Afrikakorps kapituloval a do britského zajetí padlo 120 tisíc německých vojáků. Tam Otmar Malíř společně s kamarády z Těšínska hledal vhodnou příležitost, jak se přihlásit do britských jednotek. Nebylo to vůbec jednoduché, protože mezi německými vojáky bylo stále dost fanatiků, kteří, kdyby se to dozvěděli, Čechy by odstranili. „To by nás podřezali, hodili do latríny a nikdo by po nás ani neštěkl,“ míní pamětník. Vhodná příležitost nastala, když se Němci rozhodli bombardovat hlavní město Tunis. Všichni zajatci se soustředili na bombardování a Otmar Malíř společně s kamarádem v tu chvíli oslovili strážného, že nejsou Němci, ale Čechoslováci. Strážný bez jakýchkoli okolků přišlápl ostnatý drát a zavedl je k veliteli. „On sundal automat, přišlápl ten ostnatý drát na zem a my jsme přešli. Ani jsme nečekali, že to bude tak jednoduché.“ Po prošetření byl za nějaký čas přidělen k Britské 8. armádě Pioneer Corps jako závozník a dovážel potraviny pro zajatecké tábory. „Já jsem tam byl takovým naším velitelem. Bylo nás tam celkem asi osmatřicet Čechoslováků.“

V Československé samostatné obrněné brigádě, obléhání Dunkerque

V Pioneer Corps strávil asi čtyři měsíce a potom byli Čechoslováci transportováni lodí do Velké Británie. Nejprve do Glasgow, potom do Edinburghu a nakonec do Sauthend-on-Sea, kde se konečně stal vojákem Československé samostatné brigády. „V prosinci 1943 jsme byli přivezeni k brigádě a tam jsme byli rozděleni. Já jsem se stal šoférem obrněného vozu a byl jsem přidělen k styčnému důstojníkovi Karlu Milíčkovi.“ Na různých místech ve Velké Británii strávil pro něj nezapomenutelných několik měsíců.

Dne 6. června 1944 se v Normandii vylodila spojenecká vojska. Československá samostatná obrněná brigáda zůstala prozatím na ostrovech, protože neměla dostatečný počet vojáků a výzbroje a Britové se obávali, že nebude schopna nahrazovat vlastní ztráty. Konečně na konci srpna se taktéž vylodila v Normandii. „Vyloďovali jsme se v Arromanches a postupovali jsme do Caen. A to Caen už bylo třikrát obsazený. Jednou tam byli Němci, pak Angličani, pak zase Němci a nakonec znovu Angličani. To bylo město, které mělo asi osmdesát tisíc obyvatel. Bylo úplně rozbitý. Ulice byly udělaný buldozerama. Tam je myslím mrtvých pod těma troskama, že to asi už nikdo neposbíral.“ Z Caen byla brigáda přesunuta do zápolí u Falais, kde probíhal další výcvik. Otmar Malíř ale dostal malárii, kterou si přinesl ještě z Afriky. Tři týdny se kvůli tomu musel léčit v nemocnici v St. Omeru.

Po vyléčení dorazil za čs. brigádou do Dunkerque. Přístav Dunkerque okupovala zhruba dvanáctitisícová německá posádka vedená viceadmirálem Friedrichem Frisiusem. Čechoslováci měli za úkol udržet Němce v přístavu a nepustit je z obklíčení. Tento úkol nebyl jednoduchý, protože vojáci wehrmachtu měli velkou přesilu. Jedna z prvních bojových akcí byla naplánována velením brigády na 28. října, k příležitosti státního svátku, další potom na 5. listopadu. Takto na tyto bojové střety dnes vzpomíná Otmar Malíř: „Udělali jsme první útok. Bylo to 28. října. Počítalo se, že si Němci budou myslet, že nebude žádný útok, protože je to náš národní svátek. Takže nebudou obezřetní a pozorní. Překvapili jsme je. V pět hodin ráno začal útok, a kdyby to bylo připravený, tak jsme mohli obsadit celý Dunkerque. Vojáci utíkali z těch bunkrů v podvlíkačkách. Karlík křičel: ,Was ist los?‘ Dopadlo to tak, že jsme zajali tři sta vojáků a šest důstojníků a vrátili jsme se na původní pozice. Velitelství se to líbilo a generál Liška připravil další útok na 5. listopadu. Jenomže tam došlo k nějaké zradě. Odkud? Buď někde vojáci kecali nebo něco podobného. Protože 5. listopadu jsem útočili na tomtéž místě z belgické strany. Byl tam druhý a třetí tankový prapor. Jak naši začali útočit, tak děla osmičky a německý tanky tygři po nás začaly střílet. Hned jsme ztratili osm tanků, tak se to odvolalo. Byla to strašná řež, protože jsme od brigády ztratili asi osmnáct tanků, spousta zraněných a mrtvých. Němců tam také padlo hodně. No tak jsme ustoupili.“

Otmar Malíř dělal opět řidiče poručíku Karlu Milíčkovi. To neznamenalo, že by se nedostával do nebezpečných situací. Před útočnými akcemi museli prozkoumat terén a občas se přiblížili velmi blízko k německým vojákům, kteří na ně několikrát spustili palbu.

Brigáda ještě zažila tuhé boje o továrnu Filature, než se německá posádka přístavu konečně vzdala. Bylo to až 9. května 1945. Krátce po kapitulaci viceadmirála Friedricha Frisiuse odjela Čs. samostatná obrněná brigáda konečně do Československa. Otmar Malíř nejvíce vzpomíná na příjezd do Prahy a následné defilé. „V Praze tenkrát viděli tu nejmodernější techniku. Jásavá Praha – a pak se nám tak odměnili. Prý: Nikdy nezapomeneme. A zapomněli.“

Z hrdiny vězeň

V říjnu 1945 byl Otmar Malíř převelen do Moravské Třebové. „Brigáda se rozpustila a my jsme byli převezeni do Moravské Třebové, kde se organizovala 1. tanková divize. Krátký čas jsem tam dělal instruktora. Dlouho ne, protože 10. ledna 1946 jsem byl demobilizován a propuštěn v hodnosti desátníka do civilu. Tím moje válečná anabáze skončila,“ vzpomíná pamětník.

Už v únoru 1946 byl přijat k ČSD jako úředník traťové stavební správy v Kolštejně (dnes Branná), kam se také přestěhoval. V tomto malém městečku v podhůří Jeseníků se velmi aktivně zapojil do místního života. Byl členem národního výboru za Československou stranu národně socialistickou, velitel dobrovolných hasičů, člen Sokola a správce kina. V září 1947 se oženil s Olgou Valovou, kterou znal již před svým odchodem do Afrikakorps.

Po únoru 1948 si Otmar Malíř začal všímat, že do vězení se dostávají lidé, kterých si nejvíc vážil, a uvědomoval si, že diktatura proletariátu žene celou společnost do záhuby. Také na něj byl vyvíjen nátlak a byl vyhozen z místa úředníka. „Hned v únoru 1948 místní akční výbor Národní fronty vedený komunisty přišel za přednostou stanice a oznámil mu, že soudruh Malíř končí, je vyakčněn. A když jsem se ptal, z jakého důvodu, tak mi odpověděli, že jsem projevil nedůvěru lidu. ‚Jakou nedůvěru lidu? Že jsem z hornické rodiny a že jsem bojoval na frontě za Československou republiku?‘ Tak jsem skončil a musel jsem dělat údržbáře na trati.“ Otmar Malíř se rozhodl, že založí protikomunistickou odbojovou skupinu. Shromažďoval kolem sebe důvěryhodné a prověřené lidi, se kterými nejprve vytvořil ilegální Národně-socialistickou stranu a stal se jejím předsedou. Vydávali protikomunisticky zaměřený zpravodaj Nové Československo a nakonec založili i bojový štáb, později v žalobě označený jako „Oblastní sdružený partyzánský oddíl“.

V červenci 1955 byl Otmar Malíř zatčen a převezen do Olomouce na Krajskou správu StB. Tam prošel sérií výslechů. „Když mě zatkli estébáci, tak mě vyslýchal nějaký poručík Stratil. Jsme se spolu dohadovali a on mě přesvědčoval o svém názoru. Přišel a plival mně do obličeje. Já mu povídám: ‚Pane poručíku, to mně ani Němci neudělali, a to jsem neuměl německy. Že se může stydět. Tohle že je socialistický důstojník.‘ A on mi na to řekl. ,Když vy jste taková kurva.‘ A bylo domluveno. Jinak mě osobně nijak moc netřískali.“

Soudní přelíčení se konalo 6.–7. února 1956 u Vyššího vojenského soudu v Trenčíně. „Čtvrtého července 1955 mě zatkla olomoucká Státní bezpečnost. Odvezli mě do Olomouce, tam mě vyšetřovali a nakonec mě poslali před Vyšší vojenský soud do Trenčína na Slovensku. Dodnes mi není jasný, proč tam. Protože náš vyšší vojenský soud byl v Táboře. Byl jsem souzen 5. a 6. února 1956. Odsoudili mě na dvacet let a propadnutí veškerého majetku státu. Odůvodnění bylo, že jsem trestaný podle zákona o velezradě § 78  a § 85 – sabotáž. Ještě když jsem měl slovo u soudu, tak jsem říkal, že bych rád věděl, z čeho vychází ten vojenský soud. Že jsem žádnou špionáž nedělal. Že to byly jen přátelské dopisy, které si určitě přečetli a přeložili. Ten předseda, to byl plukovník letectva. A že soud přišel k přesvědčení, že bych mohl dělat špionáž.“ Jednalo se o dopisy, které si posílal se známými z Velké Británie. Odsouzeni byli i jeho přátelé. Mezi nimi i bratr Jaroslav, který dostal šest let a ty si odpracoval v jáchymovských dolech. „Já se divím, že mi i otce a matku komunisté nezavřeli.“

V březnu 1956 byl pamětník převezen do věznice Mírov. Dlouho si tam nepobyl, protože při povstání v Maďarsku byl v říjnu 1956 opět odvezen, tentokrát do Leopoldova. Tam se setkal s velmi zajímavou společností. „Byli jsme na desátém oddělení a v cele nás bylo asi padesát. Vedle mě ležel Josef Kliment, to byl tajemník prezidenta Háchy. Zanedlouho byl na celu přidělen generální prokurátor František Tržický. První se představil se mnou a ten Kliment, jak ho uviděl, tak odešel k oknu. Vůbec se k němu neobrátil. Ten Tržický přišel k jeho posteli a řekl:  ,A chápu‘. On ho poznal, protože ho po válce odsoudil na doživotí,“ vzpomíná pamětník.

Otmar Malíř byl přidělen na práci v zámečnické dílně. Jednou při návratu z dílny nepozdravil velitele nadporučíka Zubra. Za to putoval do korekce. Takto vzpomíná bývalý vězeň číslo 3951 na kopku, ve které strávil tři dny: „Tam byl jenom betonový vyzdívek jako postel a já dostal jen dvě takové tenké deky. Bylo to v říjnu a už bylo chladno. Roztrhal jsem jednu deku a omotal si ji kolem zad, abych nechytil něco na ledviny. Tři dny jsem tam musel vydržet, aniž bych se mohl prospat.“

V Leopoldově zažil Otmar Malíř amnestie v roce 1960 a 1962, ale na něho se nevztahovaly. Odmítal psát žádosti o zkrácení trestu, a tak byl nakonec propuštěn až 14. dubna 1964. „Ve vězení jsem strávil osm let, sedm měsíců a osm dní.“

Doma

Venku byl za tu dobu už úplně jiný svět. Z malého městečka Prostřední Suchá se stala součást hornického města Havířov, a tak měl Otmar Malíř problémy s orientací ve svém rodišti. Všichni byli z jeho příjezdu překvapeni, protože byl propuštěn ze dne na den. Konečně se tak po letech mohl obejmout se svou ženou. „Já si své ženy vysoce vážím, že to všechno vydržela,“ dodává pamětník

Hned v listopadových dnech roku 1989 se Otmar Malíř zapojil do víru dění. Nejprve začal v Havířově organizovat Sdružení politických vězňů, později pod názvem KPV – okr. pobočka Karviná, a stal se jeho předsedou. Organizoval také bývalé příslušníky západní armády a v roce 1995 byl jedním z iniciátorů odhalení pamětní desky padlým vojákům ve druhé světové válce z území Těšínska. Při odhalování desky u kostela sv. Anny v Havířově měl slavnostní projev. Po ukončení pietní akce ho zastihla náhlá srdeční zástava. „Když bylo po té pietní oslavě, tak jsem dostal infarkt s klinickou smrtí. Byl jsem převezen do nemocnice, ale dobře to dopadlo. Po pěti dnech jsem se probral a 24. listopadu 1998 jsem byl propuštěn domů k manželce.“ 

Redakční poznámka: Část příběhu je doplněna z nepublikovaných pamětí Otmara Malíře, které jsou uloženy v dodatečných materiálech.