Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Mališka (* 1935)

• narodil se 27. srpna 1935 v Tečovicích v okrese Zlín

• během 2. světové války byl svědkem bombardování Zlína a okolí

• rodina Mališkova se po válce v rámci osidlování pohraničí přestěhovala na Šumpersko

• v roce 1955 nastoupil na vojnu jako pohraničník na Šumavě

• byl svědkem útěku vojáka do Německa

• stal se příslušníkem Sboru národní bezpečnosti

• za komunismu sloužil na několika odděleních SNB na Šumpersku

• po pádu komunismu v roce 1989 měl potíže kvůli tomu, že jeho druhá manželka byla evidována jako spolupracovnice Státní bezpečnosti

• přestěhoval se do Ostravy, počátkem 90. let tam pracoval jako vyšetřovatel násilných trestných činů na policejním ředitelství

• v roce 2023 žil v Ostravě

Dostal zbraň a úkol hlídat státní hranici s Německem. Byl rok 1955 a pohraničníci měli jasné zadání – zastavit každého, kdo chtěl emigrovat z komunistického Československa. Tvrdí, že si jako řadový voják neuvědomoval svou roli a nenapadlo ho, že by měl po uprchlících střílet. „Takto jsem neuvažoval. Lepší bylo nad takovými věcmi nepřemýšlet. Myslel jsem tehdy akorát tak na holky,“ říká pamětník.

Jeho dětství provázel zvuk letadel a vybuchujících bomb. Narodil se 27. srpna 1935 v Tečovicích v blízkosti Zlína. Ten v roce 1944 bombardovala spojenecká vojska a k výbuchům docházelo i v jeho okolí.

„Chodili jsme přes kopec sbírat jablka. Přiletěla letadla. Když byla nízko, začaly svištět bomby. Vybuchovaly. Tak jsme utíkali. Někteří z kluků říkali, že nemáme utíkat, protože v letadlech jsou černoši a ti prý střílejí po všem, co se hýbe. Tak jsme zalehli do řeky, aby nás nebylo vidět,“ vzpomíná pamětník. S kamarády sbíral po okolí úlomky bomb a zvykl si, že v některých dnech bylo třeba se před opakovanými nálety co nejrychleji schovat.

Dostali jsme dům i s Němci

Když válka skončila, jeho rodiče se rozhodli odstěhovat se do pohraničí. Na Zlínsku se tehdy šířily zprávy o tom, že je výhodné požádat o přidělení nemovitostí po Němcích, kteří byli vystěhováváni z oblastí, jež během války zabrali nacisté. Františkův otec do té doby pracoval v Baťových závodech ve Zlíně, ale nabyl přesvědčení, že v pohraničí se rodině bude žít lépe.

„Tehdy se do pohraničí stěhovalo hodně rodin. Jeli jsme s otcem do obce Pusté Žibřidovice. Přišli jsme na osídlovací komisi, tam nám řekli, které baráky je možné obsadit. Táta si vybral z šesti nabízených,“ vybavuje si František Mališka. Po návratu domů s tátou popsali mamince, jak vytipované obydlí vypadá, a začali balit. „Otec nechal práce v Baťových závodech, zařídil vagón, všechny věci jsme odvezli na nádraží a odjeli. Na osídlovací komisi nám pak řekli, že barák, který jsme si vybrali, nedostaneme,“ vysvětluje pamětník.

Úředníci poslali Mališkovy do jiného domu. Jenže v něm dosud bydlela německá rodina. Žena se dvěma dětmi tam čekala na odsun, otec rodiny byl ve vězení. Mališkovi museli několik týdnů žít pod jednou střechou s cizími lidmi. „Dostali jsme dům i s rodinou. Tak se Němci odstěhovali do podkroví, my žili v přízemí. Otce pak z vězení propustili. Všechny je naložili na žebřiňák i s jejich věcmi a odvezli je na nádraží, aby se s tím nemuseli tahat. A odjeli,“ vzpomíná František Mališka.

Organizoval jsem brigády

Mališkovi tak získali na Šumpersku pěkný dům a pozemek, na němž začali hospodařit. František si po ukončení základní školy našel práci v papírně v Jindřichově. Brzy se z pomocného dělníka vypracoval na lepší pozici. Přičítá to své pracovitosti i tomu, že vstoupil do Československého svazu mládeže a organizoval četné brigády. „Když mi někdo zavolal, ať přijdu v neděli do práce, že je třeba splnit plán, přišel jsem, ale ostatní ne. Když přistavili vagón se dřevem, šel jsem pomoct,“ podotýká pamětník.

V roce 1955 musel nastoupil na povinnou vojenskou službu. Byl přidělen k pohraničníkům, kteří střežili státní hranici s Německem. Z doby, kdy nastoupil na vojnu, si vybavuje tuhý mráz, který v roce 1955 na Šumavě vládl. „Bylo minus třicet čtyři stupňů. My jsme měli v baráčku všechno zamrznuté. Pomocník rotmistra celou noc chodil po světnici a přikládal uhlí, abychom tam nezmrzli,“ vzpomíná pamětník.

Voják ze sousední roty utekl do Německa

Úkolem vojína Mališky bylo střežit státní hranici s Německem. Vyhýbá se odpovědím na otázky směřující k tomu, že v padesátých letech byla západní hranice silně střežená a pohraničníci měli rozkaz střílet po každém, kdo se ji pokusil překročit. František Mališka tvrdí, že si nic takového nepřipouštěl.

„O zastřelení nebyla řeč. Nic takového nám neříkali. Nad ničím takovým jsem nepřemýšlel. Bylo lepší nad některými věcmi nepřemýšlet,“ říká.

Jen shodou náhod se však nedostal do situace, kdy by se musel rozhodnout, zda proti člověku snažícímu se dostat do svobodné země zasáhne. V době jeho služby emigroval voják základní služby. „To byl kluk, který na sousední rotě sloužil jako záklaďák. Přecházel do Německa. On věděl, že tam jde každou hodinu hlídka, že kontroluje horní pás, že si musí svítit, že každá druhá hlídka je se psem. Tak šel za hlídkou k pásu. Jak přešla ta se psem, přeběhl pás. Šel asi sto padesát metrů za hlídkou. Když si posvítila, neviděla ho, protože si lehl,“ popisuje průběh události, kvůli které musel po vyhlášení poplachu se zbraní do terénu.

Hlídka nakonec zjistila, že voják udělal zkrat na elektrickém vedení a podařilo se mu překonat dráty, které tak chvíli nebyly pod napětím. „Přešel na druhou stranu, došel dolů k potoku, pak přes most a tam už byla německá pohraniční stanice. Za chvilku tam přijeli Američané a odvezli ho,“ popisuje František Mališka.

Dotáhl jsem to na náčelníka

Během jeho služby přijeli na vojnu náboráři, kteří lákali kluky ke vstupu do Sboru národní bezpečnosti. František se přihlásil. Po návratu domů nastoupil na oddělení Veřejné bezpečnosti ve Starém Městě. Velitelé ho poslali do školy v Kroměříži, kde během dvouletého studia získal maturitu. Jednalo se o školy pro pracující, které vybraným lidem, kteří měli kladný vztah ke komunistickému režimu, umožnily získat maturitní vysvědčení v kratší době, než bylo běžné.

Práce u policie, které se za socialismu říkalo Veřejná bezpečnost, Františka bavila, a tak se vypracovával na vyšší a vyšší pozice. Dotáhl to na náčelníka oddělení a hodnost kapitána.

Služba však obnášela časté stěhování v rámci šumperského okresu, protože byl posílán na různá oddělení. „Když jsem nastoupil ke sboru, měl jsem plat tisíc šest set korun. Kdybych v té době pracoval ve fabrice, měl bych dva tisíce dvě stě,“ podotýká pamětník.

Často jsem jezdil k sebevraždám

Časté stěhování a dojíždění se však odrazilo na jeho manželství. „Moje první manželka propadla alkoholu. Časem to bylo neúnosné. Když mi na plese dala facku, velitel řekl, že si mám doma udělat pořádek,“ vypráví. Rozvedl se, jeho dvě děti přešly do jeho péče. Následně se oženil se ženou, která pracovala jako servírka. Seznámil se s ní, když vyšetřoval vloupání do restaurace. „Slíbila, že se postará o moje děti. Byla pracovitá a šikovná. Tak jsme se dohodli, že se vezmeme,“ shrnuje.

Práci u policie za komunismu označuje za klidnou. „Já jsem s každým, kdo byl slušný, vycházel dobře. I na zabíjačky mě lidé zvali,“ říká. Vyšetřoval krádeže, rvačky, často jezdil k sebevraždám.

„Hodně jsem jich tam viděl, okolo dvaceti ročně. Byli to lidé mladí i staří. Proč to udělali? Nevím. Tím se nikdo nezabýval. To nebyla naše práce. My jsme tam byli od toho, aby byl pořádek a klid,“ vzpomíná na službu v oblasti, do které spadaly různé odlehlé obce v Jeseníkách. Na komunistickém režimu neshledával nic zlého, tvrdí, že se o politiku nezajímal.

Odmítl jsem od policie odejít

Po listopadu 1989 musel projít prověrkami před občanskými komisemi, jejichž úkolem bylo posuzovat, zda jsou příslušníci Veřejné bezpečnosti z doby komunismu schopni být nezávislými policisty v novém demokratickém zřízení. Nový ministr vnitra Richard Sacher v únoru 1990 nechal na všechna policejní oddělení rozeslat dokument s rozkazem, že náčelníci útvarů v působnosti ministerstva vnitra mají vytvořit podmínky pro práci občanských komisí. Cílem akce byla očista Sboru národní bezpečnosti, který byl tvořen dvěma složkami – Veřejnou bezpečností a Státní bezpečností, od lidí, kteří by kvůli sympatiím ke komunismu nebyli v novém režimu důvěryhodní. V době revoluce v listopadu 1989 patřila více než polovina příslušníků Veřejné bezpečnosti mezi členy komunistické strany a pokud chtěl příslušník za socialismu kariérní postup, musel studovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu.

Nastala komplikovaná situace, kdy na jedné straně mnoho příslušníků Veřejné bezpečnosti podmínku nezávislosti nesplňovalo, na straně druhé by při propuštění všech najednou neměl kdo vyšetřovat zločiny. A těch právě počátkem devadesátých let kvůli uvolnění poměrů ve společnosti značně přibývalo, včetně těch nejzávažnějších, tedy vražd a loupeží.

„Sloužil jsem v té době jako náčelník oddělení v Hanušovicích. Na okres přišel nový náčelník. Při prověrce se zjistilo, že moje druhá manželka byla vedená jako agentka Státní bezpečnosti. Okresní náčelník přišel s tím, že si mám podat žádost o odchod do civilu. Řekl, že když to neudělám, vyhodnotí mě jako nevyhovujícího pro další službu,“ tvrdí František Mališka.

Nevěřím, že manželka donášela

Počátek roku 1990 označuje za nejtěžší období ve svém životě. Odmítá možnost, že by jeho druhá manželka vědomě estébákům donášela. „Ona pracovala v hospodě, dělala i v hotelu Slovan v Jeseníku, tam se scházeli různí lidé. Jenže neměla čas poslouchat, kdo z hostů o čem mluví. Zajímalo ji jen to, jaká je tržba. Stáťáci si možná mysleli, že mladá holka něco vykecá, ale co by jim měla říkat? Myslíte, že taková holka vůbec věděla, že to jsou stáťáci? Ona o Státní bezpečnosti vůbec nevěděla.“

On sám připouští, že jako náčelník oddělení Veřejné bezpečnosti také býval v kontaktu se Státní bezpečností. „Občas se zastavili na oddělení, možná se něco chtěli dozvědět. Já jsem věděl, kdo jsou. Měl jsem pocit, že se zajímají o věci, do kterých jim nic není,“ tvrdí pamětník.

V Ostravě si mě začali vážit

Naléhání, aby odešel do civilu, podlehl. Podepsal žádost, ale když ji nesl nadřízenému na okresní policejní ředitelství v Šumperku, kolega z kriminální policie, kterého tam náhodně potkal, ho přemluvil, ať od policie neodchází. „Vše jsem mu vysvětlil, ale on řekl, ať ještě počkám. Tak jsem tu žádost roztrhal a hodil do koše. Nechtěl jsem odejít. Celou dobu jsem se snažil být dobrý policajt, měl jsem dobré výsledky, dobré hodnocení,“ zdůrazňuje a tvrdí, že nakonec dostal z okresního policejního ředitelství hodnocení, že jeho pracovní výkon je výtečný, ale morální profil nedostatečný.

Následně využil nabídky nastoupit na ostravské policejní ředitelství jako vyšetřovatel násilné trestné činnosti. Odstěhoval se do Ostravy a několik let se tam podílel na objasňování nejtěžších zločinů včetně vražd. „Tam si mé práce vážili. Cítil jsem se být ohodnocený,“ říká.

Vše jsem dělal pořádně

To, že ho kvůli manželce nutili nadřízení k odchodu do civilu, považuje za křivdu. Jeho žena je už po smrti a její role v celé kauze není zcela jasná.

Některá rozhodnutí občanských komisí, které prověřovaly příslušníky Sboru národní bezpečnosti, byla časem zpochybňována. Takto se například o prověrkách policistů vyjádřil pro Paměť národa bývalý disident Karel Petráň, který působil v roce 1990 v občanské komisi v Tachově: „Mnoho písemných materiálů o příslušnících SNB bylo už zlikvidováno nebo byly vybrakované. Nic se z nich nedalo vyčíst. Bylo těžké prověřovat někoho, koho jsme neznali. Znali jsme jen ty, kteří nás vyslýchali. Takže ke konci už bylo naše prověřování spíše jen formalita, a stejně jsme se nedozvěděli, zda se někdo našimi doporučeními řídil. Myslím, že spíš asi ne – a těch nejvýše postavených estébáků se naše prověrky nejspíše vůbec nedotkly.“

František Mališka se už na Šumpersko nevrátil. V Ostravě si po smrti manželky našel přítelkyni, odešel do penze a přivydělával si jako řidič. „Mám v povaze, že když něco dělám, tak se to snažím dělat pořádně. Tak to bylo na vojně i u bezpečnosti. A když se práce daří, tak je v ní pak člověk spokojený,“ shrnuje pamětník.

Na tom, že sloužil u pohraničníků za totality, nevidí nic špatného. „Já jsem nikomu neubližoval a s lidmi jsem vycházel dobře. Na dědinách se tolik nedělal rozdíl mezi normálními lidmi a policajty,“ tvrdí František Mališka.