Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimila Málková (* 1940)

• narozena 17. března 1940 v Suché v podhůří Železných hor

• dědeček František Kruml postřelen v první světové válce

• vzpomíná na konec války v Železných horách

• do jara 1947 přebývalo v okolních lesích několik banderovců

• v padesátých letech rodina čelila ekonomickému nátlaku, aby vstoupila do JZD

• její muž nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy, za což byl propuštěn ze zaměstnání

• synové z politických důvodů nepřijati ke středoškolskému studiu

• v roce 2020 pamětnice bydlela v Chotěboři

Vlastimila Málková, rozená Marková, se narodila 17. března 1940 v malé osadě Suchá, ležící v podhůří Železných hor. Už od narození a vlastně i po celý život je tak trochu živým zápisníkem událostí, ke kterým se ve svém vyprávění navrací, a připomíná i dědečkovy strasti prožité v zákopech první světové války.

Záškrt i spála životy braly, válka jim ale jeden navrátila

Její prarodiče František a Marie Krumlovi měli celkem jedenáct dětí a bydleli právě v Suché, v domě rodiny Kuncových. Obývali zde jednu místnost přepaženou nábytkem a už jen z vyprávění je zřejmé, že skromnost patřila k běžným vlastnostem každého z nich. Během první světové války se matky obou rodin střídaly v práci i v péči o děti – jedna pracovala na panském poli a druhá mezitím obstarala domácnost a vypravila děti do školy. Samozřejmostí ale nebylo jídlo, ne vždy se dostalo na každý hladový dětský krk. Stávalo se, že k večeři nebylo ani těch pár malých brambor, ani hrneček kozího mléka. 

František Kruml bojoval v řadách Rakouska-Uherska a na bojišti v Itálii ho nepřítel postřelil. Naštěstí se mu podařilo odplazit se do bezpečí, kde mu pomohl neznámý zachránce. Naložil ho na žebřiňák se slámou a čtrnáct dní se pak kodrcal na vlakové nádraží. Měl dvojitý průstřel nohy a roztříštěnou kost. Žádná injekce, pomoc ani obsluha lékaře, jen obyčejné zavázání nohy. Na železnici byl pak naložen k ostatním do dobytčáku se slámou a také konečně lékařsky ošetřen. Trvalo ale ještě dlouhých čtrnáct dní, než se dostal do plzeňské nemocnice.

Mezitím se doma odehrávalo drama, o němž neměl sebemenší tušení. Z jedenácti dětí, které s Marií měl, jich během jeho odchodu na frontu osm zemřelo na spálu nebo záškrt. Nestihl už ani narození svého posledního potomka. Na svět přišla dívenka po Františkově naverbování a hned nato, tři měsíce poté, zemřela. Z Itálie domů posílal dopisy, ale žádný z nich nebyl na doručovací adresu nikdy doručen. Dokonce i když se kurýroval v plzeňské nemocnici, napsal celkem šest psaní, která i s penězi předal zdravotní sestře. Marně. Marie pomalu začala přijímat fakt, že manžel se z války už nevrátí. Až když do vesnice přišel Františkův známý z fronty, podal rodině zprávu, že jejich František je živ a leží ve vojenské nemocnici. A tak se rozradostněná Marie rozjela se svými malými děvčátky na západ Čech. Celého půl roku se František kurýroval a dával do pořádku a po příchodu domů zasadil nad vesnicí kaštan. Zvykem totiž bývalo, že voják po svém návratu domů zasadil strom, ti movitější nechali vystavět kapličku.

Most z mrtvol koní a lidí

Jako kniha pak František vyprávěl své zážitky z války. Navečer se v chalupě sešli sousedé a naslouchali jeho poutavému výkladu. „Dvanáct vojáků nás stálo v bahně v příkopu a drželi jsme se kolem krku, aby se uvnitř v kroužku čtyři další zahřáli a trochu prospali,“ líčil jednu z mnoha vzpomínek. Jednou za rok na libickou pouť se noblesně oblékl do černých šatů, na uzlík uvázanou kravatu, a hřmotně prohlásil: „Jdu na vejšlap!“ V sousední vesnici tak docházelo k tradičnímu dostaveníčku, které patřilo právě vzpomínkám na válečné tažení. Později, když už se malá Vlastimila naučila číst, jedním dechem hltala dědečkovy válečné zápisky. Dodnes si pamatuje: „Měl zapsáno, že procházeli se stotisícovým vojskem po krvavé řece Drávě. Po mostě, který byl z mrtvol koní a lidí.“ Vlastimila Málková se narodila po své prvorozené sestře, která zemřela v devíti měsících na záškrt. Už od narození považovala svoji babičku za vlastní matku. Hned po jejím narození totiž rodiče opouštěli Suchou už ve čtyři hodiny ráno, aby pešky došli a stihli ranní směnu v chotěbořské Eckhardtově továrně. Spláceli domek a peníze byly pro mladou rodinu nezbytné, a tak se o malou Vlastimilu mezitím starala babička.

Druhá světová válka v Železných horách

Na svět přišla navíc do protektorátních časů plných nařízení, panující nedůvěry, ale i pomoci a ochoty. Na vesnici žila rodina štábního, která, jak se říká, „uměla převléci kabát“. Nejprve v hospodě ubytovali Němce a potom zase vítali naše osvoboditele. Moc dobře to o nich věděla celá vesnice, a tak si také před nimi lidé dávali pozor na jazyk. Tepající strach i nejistotu uvnitř tělesné schránky dospělého malé dítě zpozoruje a vycítí. Vzpomínky pamětnice se obracejí k posledním měsícům válečného roku 1945, kdy Hitlerova vojska byla na ústupu. Z obav, co všechno by mohlo nastat, kdyby se tu Němcům někdo z místních postavil či mstil, a jaká mela by se mohla strhnout, sestěhovali postarší občany a ženy s dětmi do jedné ze stodol za vsí a muži mezitím hlídali dobytek. Ten rok neměli její rodiče ještě zasazené brambory, a potají tak sázeli řádek po řádku. „Seděla jsem za chalupou na pařezu, brečela a volala: ‚Pojďte domů, nebo vás zastřelí!‘“ popisuje Vlastimila Málková a po proudu času pokračuje k vítězným dnům května 1945: „Jako dnes vidím, jak jsem se dívala od chalupy k Chotěboři, kde hořely stohy slámy, které Němci zapalovali.“ Několik německých civilistů tudy putovalo se stádem asi o sto padesáti kusech dobytka, které nakradli při útěku ze Slovenska. Na dobré tři týdny se usadili v sousedově stodole, jenže brzy krmení došlo. Sami tak obcházeli chalupy s prosbou, aby jim lidi výměnou za mulu, mezka, koně či krávu dali trochu sena.

Konec německého důstojníka

V posledních dnech v Suché uvázl nákladní vůz, který převážel německého plukovníka spolu s jeho rodinou. „Na vlastní oči jsem viděla, jak tam měli udělané líhání, protože jsem byla u sousedů schovaná za rázem dříví. Měla jsem strach o tátu, když je ze vsi svolali, aby chlapi přišli z auta rozdělovat kafe. Jeden z nich hupnul do auta a každému do čepice nebo klobouku rozděloval dvě hrsti kafe,“ vypráví pamětnice a podle jejího svědectví šofér nepojízdný vrak opustil a německý důstojník se ve vesnici domáhal pomoci u souseda Pospíšila. A když to nešlo po dobrém, s otýpkou slámy v ruce mu vyhrožoval, že pokud rodinu nevyveze na nejbližší hlavní trasu, zapálí mu barák. Sedlák tedy zapřáhl koně a důstojníka i jeho rodinu vyvezl přes Lány, Předboř až do Jeníkovce. Tady si rodina vystoupila a Pospíšil se vracel přes louky a pole, když najednou za sebou uslyšel pět výstřelů. Plukovník zabil své tři děti, manželku a nakonec neváhal obrátit zbraň i proti sobě... Místní si pak zásoby kávy, konzerv a dalších potravin uložené v autě rozdělili mezi sebe. Poté součástku po součástce rozebrali i celé německé vozidlo. Po rodině důstojníka tu kromě povražděných těl zabalených v celtě a zakopaných na louce Víškových nezbylo ani památky.

Banderovci obsadili lesy

Po válce ale přišla bída o dříví. Nejen že nebylo čím topit, ale ani na Vánoce na Štědrý večer doma nestál nazdobený stromeček, který Vlastimila odmala zdobila. Za vším stáli banderovci. Usadili se ve skalách u nedaleké Spálavy. Místní obyvatelé se stali jejich rukojmími, ale také živiteli, jelikož je ukrajinští povstalci přepadávali. „Já jako pětiletá jsem to zaznamenala nejvíce tím, že mi těžko vysvětlovali, že najednou nemáme vánoční stromeček. Během války byl, a teď ne. Všichni se totiž báli chodit do lesa,“ popisuje pamětnice. A nebáli se jen místní, ale i strážní. Až na jaře 1947 přizvali chotěbořští četníci posily z Chrudimi a Pardubic a spolu provedli zásah, při kterém pochytali na patnáct příslušníků Ukrajinské povstalecké armády.

Navyšování dodávek každým rokem

Od roku 1946 navštěvovala tehdy šestiletá Vlastimila první třídu obecné školy v Libici nad Doubravou. Vzpomíná, jak vždy o přestávce tři spolužáci pospíchali k pekaři pro právě upečené housky, kterou pak každý s půllitrem mléka dostal ke svačině. A v jedenáct hodin zase manželka jednoho z učitelů vařila pro školáky polévku. Později se ale poměry změnily. Po přechodu na měšťanku v Chotěboři se už takové zvyklosti nevedly.

Její rodiče v Suché převzali hospodářství, a to obnášelo nejen spoustu času, ale i hodně sil, protože bylo nutné plnit dodávky surovin. V roce 1956 bylo v Libici nad Doubravou založeno jednotné zemědělské družstvo a ještě před jeho vznikem docházelo k nátlaku na místní hospodáře, aby do něj vstoupili. S nesouhlasem následovalo i utahování opasků – navyšování kontingentů nebo záměna polí, což se tehdy nevyhnulo ani jejich rodině. „V libickém katastru jsme vlastnili vyhnojené pole. Vzali nám ho a vyměnili za nevyhnojené a vzdálenější pole u Kladrub. Na kontingent jsme odevzdávali fůru sena, dva metráky pšenice, žita nebo ječmene. Na jatka jsme museli dodat dvoumetrákové prase, a když nemělo předepsanou váhu, museli jsme dodat navíc mléko nebo vajíčka. Z jednoho hektaru se dodávalo tisíc vajíček a my jsme měli čtyři a půl hektaru. Navíc i z našeho prasete, které jsme zabíjeli, jsme museli dodat krupon a k tomu patnáct kilo sádla a ještě dva metráky hovězího. Denně jsme nosili kýbl mléka do výkupu, pro které si jezdila hlinecká mlékárna. Paní, která to ve vsi sbírala, to musela mít připravené v pětadvacetilitrových konvích a jednou týdně brala vzorky, protože si to někdo ředil vodou. A podle tučnosti mléka se pak dostávalo zaplaceno. Jenže to bylo podstatně méně, než když jste si ho šli koupit do obchodu. Dodávky nám navyšovali každý rok, aby se vstoupilo do družstva.“

Z politických důvodů není přijat

V šestnácti letech Vlastimila dokončila v Chotěboři učiliště státních pracovních záloh a čtyři roky nato se provdala za Zdeňka Málka, který v Chotěbořských strojírnách pracoval jako zásobovač. V roce 1965 dostal manžel od vedení strojíren nůž na krk. Buď vstoupí do strany, nebo si udělá podnikovou průmyslovku (vystudoval obchodní školu v Liberci, kde v minulosti vedl podnik se čtyřmi zaměstnanci). Navíc se po srpnu 1968 netajil s nesouhlasem se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a netušil, že v kanceláři s nimi sedí osoba nastrčená Státní bezpečností. Ze závodu byl proto propuštěn, což nebyl jediný následek jeho postojů k tehdejšímu politickému zřízení.

Podařilo se mu najít si místo na čerpací stanici, ale už první den si sem pro Zdeňka Málka přišla Státní bezpečnost a vysvětlila mu, že práci si musí hledat jinde. Pomstychtiví a nepřející partajníci ve své angažovanosti pokračovali i nadále a vyřádili se i na jejich synech. „Náš první syn se hlásil na střední elektrotechnickou do Pardubic, ale třídní nám jasně řekl, ať přihlášku stáhneme, že se tam nedostane, že ho prý ředitelka nepustí. Manžel ale neuposlechl a na přijímačky se synem odjeli. Pak ale přišlo psaní: ‚Zkoušky udělal, ale z politických důvodů není přijat,‘“ vzpomíná na tehdejší patálie Vlastimila Málková. A tu samou větu si rodiče údajně přečetli ještě dvakrát. Písemné vyjádření se opakovalo po absolvovaném přijímacím řízení v Ledči nad Sázavou i v Hradci Králové. Až do Prahy s ním nakonec v červnu oba odjeli, kde zkoušky úspěšně složil a ředitel jim na místě přislíbil, že jejich syn bude na čtyřleté studium přijat. Podobný scénář, jen s méně šťastným koncem, potkal i jejich mladšího syna, který ze stejných důvodů nebyl přijat na rybářskou školu ve Vodňanech a nakonec i to místo ve fabrice pro něj pamětnice musela vyprosit. Na dělnické pozici našel své místo i její manžel. Nastoupil do betonárny Prefa, což s jeho astmatem byla nejhorší možná varianta. „Už po čtrnácti dnech začal silně kašlat. Řekla jsem mu, že tohle je začátek jeho konce, a taky že jo. Pracoval tam šest roků a pak zemřel.“

Po smrti svého muže v roce 1992 se dalších patnáct let starala o jeho nemocnou matku s rozhozenou glykemií. Dnes už je pamětnice v penzijním věku a dodnes se věnuje fotografování.