„No a tyhle procesy samozřejmě tady řídili ti ruští ,přátelé‘. Bydleli ve vile v Troji, jak se jede do zoologické zahrady. Jednou mi tatínkův řidič řekl: ,Chceš macešky do zahrádky? Tak pojeď se mnou.‘ Vedle bylo totiž zahradnictví, já jsem zrovna opracovávala zahrádku. On tam zrovna něco vezl těm ,přátelům‘, nějaký papír, já nevím co. Jeden tam seděl na schodech, s puškou v ruce a střílel ptáčky. Jednoho za druhým, jen tak pro zábavu, rovnal si je na schody vedle sebe. Já jsem si říkala, tohle přeci nemůže být dobrý člověk. Jak může takhle pro zábavu střílet sýkorky, vrabce. Šofér mne představil, koho jsem dcera, on se na mne podíval. Dostala jsem ty macešky, to mne trochu vzpamatovalo.“
„Bylo to hrozné a bylo to nepochopitelné. Kdyby ten tatínek zemřel v koncentráku, tak tam zemřel za to, za co bojoval celej život. Že tady byl odsouzen vlastním režimem a vlastníma lidma, to bylo nepochopitelné. Teď se dává vina jim, že oni to všechno začali. Kde jsou však ti, co je tam dostali? Kde jsou ti, kteří byli u toho? (…) Buší mně hrozně srdce… Teďka o tom nechci mluvit, ale vím, že za těmi odsouzeními bylo i spousta osobních věcí mezi těma lidma, co byli tenkrát nahoře.“
„Tatínek pracoval na ústředním výboru KSČ. Jindřich Veselý, jeho dobrý přítel, který bojoval proti Frankovi ve Španělsku, takzvaný Španělák, a který byl s ním v koncentráku, byl šéfem na bezpečnosti. To už sem přišli takzvaní přátelé, sovětští poradci, ale tenkrát nikdo nevěděl, co mají za úkol. Naši se s nimi přátelili, chodili s nimi na hony, na nějaké večeře, maminka vždycky trpěla, když tam měla jít a měla se obléknout do společenského. Jindra Veselý si jednou na honu sám prostřelil ruku. Protože už asi věděl, kam se to řítí. Nebylo možnosti, kam jinam odejít, tak si prostřelil ruku. Pak měl takovou gumovou protézu, už v té funkci nebyl a na jeho místo nastoupil tatínek. O tom Jindrovi Veselém se říkalo, že obětoval ruku, aby si zachránil hlavu. Protože on už byl vybraný do procesů těmi ,přáteli‘.“
„Přišel jednou z porady dopoledne, že je mu strašně špatně, že vypil nějaké špatné kafe. Lehl si do postele, maminka volala našeho lékaře, za chvíli někdo zvonil. Maminka se divila, přišel nějaký jiný lékař. Že se dozvěděl, že soudruhovi Švábovi se udělalo špatně. Že mu jde dát injekci. Pak jsem četla, že takhle NKVD likvidovala dost lidí, že na poradě něco vypili, udělalo se jim špatně a pak přišel někdo s injekcí. Maminka něco tušila, postavila se před dveře s mojí sestřičkou na ruce, a že ho k tatínkovi nepustí. On se otočil a řekl: ,No dobře, jak chcete.‘ Krátce nato byl náš tatínek zatčený. (…) Násilim bránili to, za co bojovali. To je pravda, ale mnoho jich nevědělo, jak z toho, a tenkrát nebylo úniku. Jedině by se mohl zastřelit. (…) V noci k nám vtrhlo komando, byla razie. Maminka mne vzbudila uprostřed noci, že tihle pánové si chtějí prohlédnout můj pokoj, ať si jdu zatím lehnout do tátovy postele. (…) Dolů se nastěhovali nějací dva pánové, zamkli nás a nikam jsme nesměli. Po pár dnech mne začli pouštět do školy. Vyřídila jsem nejnutnější nákupy, pak jsem zazvonila a oni mi přišli otevřít. Takhle jsme žili několik dní. Mysleli jsme si, že je to nějaký šílený omyl.“
„Mezi ty antifašisty už pronikalo berlínské gestapo, protože se snažilo rozkrýt síť antifašistů v Československu. Tatínek tam objevil dva agenty a byl hlavním svědkem v procesu s nimi, jmenovali se Jordan a Rühl. Dělali zde špionáž ve prospěch jiného státu, byli za to také na sedm a deset let odsouzeni. (…) Byli zavřeni někde na severozápadě Čech, když Hitler zabral Sudety, tak oni dva, členové gestapa, byli samozřejmě okamžitě propuštěni. Rühl si pro tatínka už 25. března 1939 přišel, aby ho osobně zatknul.“
Zdenka Malovaná, narozená roku 1938 v Praze, se sama ozvala na výzvu rozhlasového pořadu Příběhy 20. století, s tím že by ráda vyprávěla svůj osud, který byl silně poznamenán osudem jejího otce. Paní Zdenka je totiž dcera předválečného komunisty a poúnorového náměstka ministra národní bezpečnosti Karla Švába (*1904), popraveného po monstrprocesu se Slánským, a neteří v padesátých letech též vězněné Marie Švermové. Byla svědkem otcova zatčení, prožívala nenávistnou kampaň spojenou s politickými procesy. Zdenka Malovaná vypráví i osudy otce, vězněného za války nacisty v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po válce začal Karel Šváb pracovat v aparátu ÚV KSČ, po únoru 1948 se stal náměstkem ministra národní bezpečnosti. Po jeho zatčení jí bylo znemožněno studovat, nemohla jít ani na střední školu, tu si později dodělala dálkově.
