Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Malý (* 1922)

• narozen 13. října 1922 v Dobřanech u Plzně, katolík

• otec byl primářem v Ústavu pro choromyslné v Dobřanech, později se přestěhovali do Bohnic v Praze

• vzpomíná na dětství plné nenávisti k Němcům

• od roku 1940 se Ivan Malý zapojil do protinacistické skupiny komunistické mládeže, která působila v Bohnicích. Pomáhali lidem, kteří byli povoláváni na otrocké práce do Německa

• ukrýval výsadkáře ze SSSR Rudolfa Vetišku

• pro odboj vyráběl z kyanidu draselného cyankáli

• zatčen gestapem někdy v roce 1943,

• mučen v pověstném Petschkově paláci, několik měsíců ve vyšetřovací vazbě na Pankráci,

• propuštěn někdy na konci roku 1944

• po roce 1945 Malý nastoupil jako voják z povolání-lékárník do Vojenské nemocnice v Praze 6.

• souhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968

• po roce 1989 vystoupil z KSČ a lituje svého členství v této straně

Ivan Malý se narodil 13. října 1922 v Dobřanech u Plzně do rodiny věřících katolíků, byl jedináčkem. Jeho otec, primář v Ústavu pro choromyslné v Dobřanech (později se přestěhovali do Bohnic v Praze) ho vychovával v úctě k vlasti, lidskému životu. Jeho matka ho často brala do přírody, snad odtud má prý v lásce přírodní vědy. Na gymnáziu se začal věnovat chemii, kterou si oblíbil.

Kamení proti německému pekaři

            Po škole nastoupil na praxi do lékárny, tak se připravoval na studium farmacie na vysoké škole. Vzpomíná na dětská léta v Dobřanech, kde byla početná německá menšina, kterou místní Češi považovali za nepřátelskou. České a německé děti spolu vedly války, Ivan se svojí partou rozbíjel výlohy německých obchodů, zvláště místnímu pekaři: „My jsme byli v obecné škole vychováváni k velkému vlastenectví. S Němci jsme se nesnášeli. Tehdy Dobřany byly poloněmecké hnízdo. Je to dnes směšné, třeba jeden pekař se choval vyloženě nepřátelsky k Čechům. Když jsme chodili kolem, tak jsme na ně házeli kamení. Když z toho byly potom nepříjemnosti ve škole, tak se nás učitelka zastávala. Tam v těch Dobřanech se Němci chovali jako praví Sudeťáci, sudetští Němci. Při každé příležitosti měli protičeské projevy. Ten německý pekař třeba prohlašoval, že bude na jaře s Čechy hnojit pole.“  Na události z roku 1938, mnichovský diktát a otázku, zda jsme se měli či neměli bránit, názor nezměnil: „Můj otec se z toho zhroutil. Říkával: ‚Tento svět je nejpřijatelnější ze všech světů možných!‘ Těžko jsme snášeli, jak se hroutí Sudety. Měli jsme se bránit! Ztráty by byly velké, ale stejně byly. Před celým světem to vypadalo, že jsme okupaci přijali. Mussolini přece prohlásil, že když se národ proti okupaci nebránil, tak si ji zasloužil. Je to nutné najít odvahu a postavit se i mnohonásobně větší přesile.“

Mládežnický odboj komunisty a lékárníka Malého

            Od roku 1940 se Ivan malý zapojil do protinacistické skupiny mládeže, která působila v Bohnicích. Vymýšleli, jak okupantům co možná nejvíce škodit. Brzy ale zjistili, že důležitější je pomoci lidem, kteří jsou povoláváni na otrocké práce do Německa. V té době byl Malý již celkem zdatný lékárník, vymýšlel, jak kterým lékem, chemickou látkou či jiným způsobem vyvolat různé nemoci, aby u odvodu byli lidé z odboje shledáni neschopnými ze zdravotních důvodů. Zkoušeli například infikovat se žloutenkou, nepovedlo se. Snažili se, aby dostali do moči bílkovinu. Jako účinný se ukázal velmi jednoduchý způsob – píchnout se do prstu a pustit do moči několik kapek krve.

            8. 3. 1943 byl ze Sovětského svazu vysazen Rudolf Vetiška, který měl zprostředkovat radiové spojení mezi moskevským vedením KSČ a komunistickými buňkami v protektorátu. Úkryt mu poskytovala právě bohnická skupina mladých komunistů, kam patřil i Ivan Malý. Ten již v té době pracoval pro skupinu jako specialista na jedy. Pro odboj vyráběl z kyanidu draselného ve velkém množství cyankáli:  „To je ještě s kyanidem draselným velká práce, než z něho cyankáli vyrobíte. Potřebujete žlutou krevní sůl, to se zpracuje, vyplujete v kelímku, rozpouští, vysráží zpátky spiritusem.“ Jeho přítel si prudký jed od Malého vyzvedával, rozděloval na dávky a plnil s nimi ampule. Ty se pak rozdávaly každému, kdo se vystavoval nebezpečí zatčení. Aby zatčený odbojář nic neprozradil a vyhnul se mučení, měl ampuli s jedem rozkousnout. Nikdo ze skupiny však jed nepoužil.

Gestapo „míchači jedů“ nevěřilo

            Vetiška byl prozrazen a s ním i celá odbojová skupina. „Tam ze mě [ve vyšetřovně gestapa v Petschkově paláci] tahali rozumy. Měl jsem kyanid draselný, cyankáli od firmy Dříza. To jsem jim asi až třetí den řekl. To bylo ale jen malé množství, ptali se, kde jsem vzal zbytek. Říkám: ‚Selfsgenacht,‘  že jsem ho dělal sám. Tak jsem hned dostal přes hubu, že lžu. Nevěřili mi, že jsem ho vyrobil.“

            Mučením zatčených se gestapo dozvědělo o jistém odbojáři z Bohnic, který má krycí jméno Ivan a má to být údajně „míchač jedů“. Došlo však k omylu. Ivan Malý byl sice v odboji a vyráběl jedy, nicméně gestapo šlo po jiném muži. Ivana Malého mučili v pověstném Petschkově paláci, aby se přiznal. Nevěděl k čemu všemu! Nevěřili mu, že cyankáli vyrobil sám. Surově ho ztloukli, používali také bužírky, kterými ho švihali přes tváře. Chtěli po něm, aby vyzradil, odkud měl kyanid, což jim nakonec řekl – od dodavatelské farmaceutické firmy Dříza. Několik měsíců ho drželi ve vyšetřovací vazbě na Pankráci, nakonec byl někdy na konci roku 1944 propuštěn. Přisuzuje to letním událostem roku 1944, kdy došlo k pokusu o atentát na Adolfa Hitlera. Nacistický vyšetřovatel jménem Nerger si prý uvědomil, že nacistická Velkoněmecká říše nemusí být věčná. Ivan Malý do konce války pracoval v lékárně v Nymburku. Cyankáli, které v době války vyrobil, nakonec přece jen posloužily – Nergerovi, který se s nimi otrávil během Pražského povstání 1945.

Komunismus byl pro Malého „novou cestou“

             „Vy jste byl za války komunista, co jste si o komunismu myslel?“

            „Že je to nová cesta. Všichni jsme tomu v naší skupině věřili. Neměli jsme žádné námitky proti tomu.“

            „Znárodnění? Bude společný majetek ve společnosti?“

            „Jo jo, s tím jsme nějak počítali. My jsme tehdy, ten Dušan Sova založil Společnost pro pěstování léčivých rostlin. My jsme to brali jako první družstvo.“

            „Jak to bylo po válce s vaším politickým směřováním? Vstoupil jste do KSČ?“

            „Ano, asi začátkem června 1945. Byla schůze celého bohnického prostoru, nejenom ústavu, a byl jsem hned přijatej. Sešli jsme se všichni ze skupiny, kteří nebyli zatčení, a táhli jsme to dohromady.“

            „Co jste si představoval, vy jste pracoval už v lékárně...? To byla soukromá lékárna?“

            „Ano, soukromá. Představoval jsem si to tak, jak to dopadlo. Říkali jsme si, že se lékárny zestátnějí.“

            „Co na to ten majitel lékárny? Co říkal vašim názorům?“

            „No, moc toho nenaříkal. On byl sociální demokrat. Tehdy celá sociální demokracie vstoupila do komunistické strany. On se podřizoval, vlastně byl taky komunista. To bylo takové složité.“

            „Dozvěděl jste se o tom paktu Ribbentrop – Molotov? Že si SSSR rozdělil s Německem Evropu? Jak jste to vnímal jako komunista?“

            „Jako kladně jsme se na to všichni dívali. Pakt o neútočení a rozdělení toho. Nějak jsme to nebrali, čekali jsme stejně, že se to nějakým způsobem rozsype.“

            „Jak vypadal z vašeho pohledu rok 1948, komunistický převrat?“

            „To jsem byl na základní vojenské službě. Kolem mě byli všichni, my jsme byli lékárníci a lékaři na škole pro důstojníky. Já jsem byl mezi asi padesáti lidmi jedinej komunista. Říkali mi komunista, spíš si z nás dělali srandu. To víte, no… Nebrali nás vážně.“ 

            Po válce komunista Ivan Malý odsloužil povinou vojenskou službu a přijal nabídku na profesionální dráhu v armádě. Politické procesy v 50. letech minulého století registroval jen okrajově. Popravu Milady Horákové, Heliodora Píky a dalších považoval za správné, protože se domníval, že jsou „zlými imperialistickými špiony“. Souhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Vše bral tak, jak mu to tehdejší nadřízení předkládali. Mnoho let pracoval v Ústřední vojenské nemocnici ve v Praze 6. Kousek od nemocnice také bydlel. Jeho někdejší pracoviště se dnes stalo jeho domovem. V Domě pro veterány ve vojenské nemocnici tráví čas se svými přáteli ze Svazu bojovníků za svobodu. Dnes prý nesmírně lituje, že byl komunistou. Mnohé věci vidí jinak. Je věřící katolík, vzpomíná na svého otce, kterého jako mladý nectil a jeho protikomunistickými názory pohrdal. Po roce 1989 vrátil svoji rudou knížku a věci se mu, jak říká, vyjasňují.

            „Litujete dnes, že jste byl komunista?“

            „No ano, ano. Lituju, protože jsem si to jako kluk představoval daleko jednodušší. Říkal jsem si: ‚Jak můžu mít tak hloupého otce.‘ A najednou jsem přišel na to, že můj táta byl strašně chytrej člověk, rozumnej, až bych řekl svatej. To si vyčítám nejvíc, že jsem svého otce nectil.“