Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Přemysl Malý (* 1945  †︎ 2023)

• narozen 3. března 1945 v Čáslavi

• rodina přišla v roce 1948 o statek ve vesnici Dvérce

• otec Přemysl Malý v roce 1950 neprávem odsouzen za údajný podíl na atentátu na funkcionáře KSČ

• pamětník se vyučil nástrojařem

• vystudoval večerně Střední všeobecně vzdělávací školu pro pracující v Přípotoční ulici

• v roce 1969 promoval na strojní fakultě ČVUT

• třicet let pracoval v technologické firmě Inova, zabýval se hydraulikou

• po roce 1989 získali zpět statek Dvérce

• zemřel 22. srpna 2023

V noci na 19. března 1950 se ve Žlebech u Čáslavi stala událost, která ovlivnila život rodiny Přemysla Malého na desetiletí dopředu. Byl spáchán neúspěšný atentát na komunistického funkcionáře Aloise Blažka. Neznámý pachatel ho postřelil šesti ranami. Alois Blažek přežil. Státní bezpečnost (StB) začala ve Žlebech okamžitě vyšetřovat, ale bez většího úspěchu. Zlom nastal, když byl kvůli drobné krádeži zadržen devatenáctiletý zedník Filip Mergl. Ten sice s atentátem neměl nic společného, ale po dlouhém mučení z něj StB vytáhla jména lidí, kteří údajně ve Žlebech prováděli sabotážní a teroristické akce proti komunistickému režimu. StB tak vykonstruovala protistátní skupinu a začala zavírat všechny, kteří do ní podle jejího názoru patřili. Mezi nimi i otce Přemysla Malého a jeho bratra, pamětníkova strýce Jiřího Klečku. Atentátník prý nikdy nebyl dopaden.

Cigarety přes mříže

Přemysl Malý se narodil 3. března 1945 v Čáslavi jako mladší ze dvou sourozenců. Sestra Jana se narodila ještě těsně před druhou světovou válkou, v roce 1937. Rodina žila v Praze, ale když 14. února 1945 proběhlo bombardování Prahy, otec rozhodl, že bude nejlepší, aby na konec těhotenství byla maminka u svých rodičů ve Žlebech u Čáslavi. Otec Přemysl Malý pracoval jako úředník na generálním ředitelství lihovarů. Maminka Libuše byla učitelka. Děda Otakar Malý vlastnil statek ve vesnici Dvérce na úpatí Doupovských hor. Maminka otci zemřela brzy, a tak ve třetím ročníku zanechal studií právnické fakulty a natrvalo se přestěhoval na statek, aby mohl být k ruce. Tam se také seznámil se svou budoucí ženou Libuší, kterou si v roce 1937 vzal. Druhou světovou válku přežili rodiče Přemysla Malého s jeho malou sestrou Janou naštěstí v pořádku. Radost z konce války vystřídalo tvrdé vystřízlivění v únoru 1948 s nástupem KSČ. „Děda tenkrát v roce 1932 kupoval statek na splátky, z dnešního pohledu jakoby na hypotéku. No a poslední splátka měla být právě v dubnu 1948. Ta už ale neproběhla, protože naší rodině bylo sděleno, že se má okamžitě sbalit a statek opustit,“ vypráví Přemysl Malý.

Otce v roce 1950 odsoudili komunisté ve vykonstruovaném procesu za podíl na atentátu na funkcionáře KSČ Aloise Blažka a poslali ho na dva roky do uranových dolů na Jáchymovsku. Samozřejmě mu také nepomohlo, že byl jako syn statkáře třídním nepřítelem. Jiří Klečka dostal nejprve trest smrti, pak doživotí a nakonec si odseděl dvanáct let vězení. Rodina z maminčiny strany žila ve Žlebech u Čáslavi, kde malý Přemysl trávil vždy celé prázdniny u prarodičů a měl to tam moc rád. „Maminčina sestra Marie se provdala za jakéhosi Františka Klečku a ten měl bratra Jiřího, který se jednou ve Žlebech opil v hospodě a pohádal se s nějakým komunistickým funkcionářem Aloisem Blažkem, na kterého byl v roce 1950 spáchán ve Žlebech neúspěšný atentát. Obvinění padlo mimo jiné i na Jiřího Klečku kvůli té hádce. Byl samozřejmě nevinný a bohužel to odnesl i můj otec. Vlastně jen proto, že byl příbuzný Klečkových. Z Jáchymova se vrátil zlomený a v podstatě už nikdy nebyl šťastný,“ vzpomíná Přemysl Malý. V roce 1952 otce pustili, a rodina tak mohla být opět pohromadě.

Otec potom už nemohl dělat to, co uměl, a skončil ve fabrice Vagonka Tatra Smíchov, kde autogenem řezal podvozky do aut. Maminka Libuše z pochopitelných důvodů také nemohla sehnat práci. „Vždy šla na pohovor, a když měla říct, co dělá její manžel, tak se s ní rozloučili. Nikdo nechtěl mít s třídními nepřáteli nic společného. Naštěstí ji pak přijali na základní škole v Záběhlicích, kde učila až do penze. Ono i mezi komunisty byli občas hodní lidé. Zní to zvláštně, ale je to tak,“ vypráví Přemysl Malý.

Osudová třešňová brigáda

Přemysl byl velice šikovné dítě a se školou neměl žádné problémy. Za normálních okolností by po základní škole šel studovat na gymnázium. Studium mu z kádrových důvodů ale nebylo umožněno. Vyučil se proto nástrojařem, což se mu v budoucnu při studiu na ČVUT hodilo. „Nějak jsem to musel přijmout, že nemůžu studovat to, co chci. Na učňáku jsme byli dobrá parta a vlastně mě to tam i bavilo. Na konci školního roku v roce 1960 jsme se školou jeli na třešňovou brigádu. Ani nás nezajímalo, kam jedeme. Prostě jsme byli rádi, že se týden nebudeme muset učit. A tak jsme jeli někam vlakem a pak autobusem. A na mě to místo působilo od začátku nějak zvláštně. Tak jsem se jednou šel podívat dolů do vesnice a zjistil jsem, že se vesnice jmenuje Dvérce. Tedy vesnice, kde naše rodina měla statek, o který v roce 1948 přišla. Od té doby jsem věděl, že to místo je pro mě důležité, a dodnes tam jezdím,“ říká pamětník. Po vyučení nastoupil jako nástrojař v Koh-i-nooru ve Vršovicích. Při práci pak večerně vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu pro pracující v Přípotoční ulici. Maturitu úspěšně složil v roce 1964.

Ministr školství Čestmír Císař a ruská auta pod okny

Toužil po studiu na vysoké škole, ale také tušil, že se svým kádrovým profilem moc šancí nemá. Dal si přihlášku na strojní fakultu ČVUT. Přijímací zkoušky úspěšně absolvoval a byl přijat. Jenže v Koh-i-nooru se s tím nemínili smířit a začali vymýšlet, že je pro ně v dílně nepostradatelný a že by měl jít nejdříve na vojnu. Nakonec se na něj usmálo štěstí. Na večerní škole v Přípotoční na konci studia napsal Přemysl Malý velmi zdařilou slohovou práci. Mluvilo se o ní a profesoři z ní byli nadšení. Profesorka češtiny tehdy Přemysla vybrala na setkání nejlepších maturantů, které se konalo na Pražském hradě a na oficiální pozvání prezidenta Antonína Novotného. „Rozumíte, jak ta doba byla absurdní. Já jako syn nepřítele státu jsem byl oficiálně pozván od prezidenta na Hrad. No a na tom večírku byl i tehdejší ministr školství Čestmír Císař. Náhodou jsem se s ním dal do řeči a vyprávěl jsem mu, jak mě nechtějí nechat studovat vysokou školu. On si mě poslechl a nakonec mi na vizitku napsal adresu, kam mám stížnost poslat. A že vedoucím v Koh-i-nooru mám říct, že to dělají blbě. Tak jsem to udělal a na vysokou školu jsem byl bez problémů přijat. Všichni se prostě báli těch nahoře,“ vypráví s úsměvem Přemysl Malý.

S rodiči bydlel na Zahradním Městě a 21. srpna 1968 byl přímým svědkem, jak vojska Varšavské smlouvy přijela do Prahy. Koukal z okna svého pokoje a nemohl uvěřit tomu, co se děje. Vojenská auta projížděla pod okny a celá rodina hned věděla, že to je hodně špatné. A že to nebude na chvíli. „Naštěstí český národ dokáže být soudržný, když je opravdu zle. Já si dodneška vzpomínám, jak jsme v místním konzumu šli pro potraviny a tam byla vedoucí a ona nás dobře znala. Říkala třeba: ‚Vy máte dvě děti, tak dostanete, já nevím, tři kila mouky, vy žijete sám, dostanete kilo mouky,‘ a nikdo ani necek,“ vzpomíná pamětník. Až tehdy prý otec začal otevřeně mluvit o tom, co za hrůzy zažil v Jáchymově. O tom, jak komunisté zlomili charakter spoustě nevinných lidí. Také hodně těžce nesl, že jeho děti musely vyrůstat a žít v prohnilém režimu.

Studentské majálesy a manželka Marie

I když po krátkém uvolnění v šedesátých letech začala další doba temna, Přemysl se snažil žít „normální“ život mladého člověka a v roce 1969 úspěšně promoval na strojní fakultě ČVUT. Velice oblíbené byly v té době mezi mladými takzvané trasy. Výlety, kdy se šlo zhruba třicet kilometrů pěšky a u toho se hrálo divadlo, zpívalo a končilo se v nějaké hospodě, kde večírek pokračoval. Všichni měli převleky a byla to taková forma studentského majálesu. A na jednom z těchto výletů potkal pamětník svoji osudovou ženu – Marii.

„Jednou jsem to měl celé na starosti a zařizoval jsem ubytování a tak. Přišly za mnou dvě slečny, že se zapomněly zapsat a nemají kde spát. No tak jsem to nějak udělal a jedna z těch slečen se stala mojí ženou na víc než třicet krásných let,“ vypráví Přemysl Malý. Marie vystudovala medicínu, po absolutoriu působila v nemocnici v Českém Brodě a poté působila jako obvodní lékařka v Praze - Podolí. Vzali se v roce 1971 a v roce 1972 se jim narodil první syn Martin. V roce 1975 se narodil druhý syn Petr.

Oni tomu prostě nerozuměli

Štěstí měl pamětník i na zaměstnání. Hned po vysoké škole ho jeden profesor doporučil do malé technologické firmy Inova, kde vydržel dalších skoro třicet let. „To bylo úplně úžasné. I v té příšerné době jsem se mohl každý den těšit do práce a zabývat se svojí oblíbenou hydraulikou. Měli jsme skvělého šéfa, který nám dával naprostou volnost a chtěl, abychom se v tom, co děláme, pořád rozvíjeli. Štěstí také bylo, že tam byli samí antikomunisti, a tak i názorově jsme si tam byli velice blízcí a i díky tomu se ta doba dala nějak snést. Zkrátka jsme si tam vymýšleli, co jsme chtěli, a výhoda taky samozřejmě byla, že tomu většina komunistů vůbec nerozuměla, a tak nás nechali být a dělat si svoje. Já jsem nikdy nebyl žádný hrdina nebo disident, ale ve svých názorech jsem měl vždycky jasno,“ vzpomíná Přemysl Malý.

Po sametové revoluci v roce 1989 se rodině podařilo v restituci získat zpět statek ve Dvércích, respektive jen pozemky, protože ze statku zbyla pouze ruina. Většina pozemků se prodala a zbytek Přemysl Malý pronajal místním myslivcům. S manželkou si ještě za totality pořídili poblíž chalupu a jezdili tam i po revoluci. V Praze byl pamětník v roce 2022 čestným předsedou strojnické společnosti.