Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Malý (* 1950)

• 21. září 1950 narozen v Praze

• 1969–1974 studium teologie v Litoměřicích, seminární formace

• 1976 vysvěcen na kněze

• 1976–1978 působil ve Vlašimi a Plzni jako kaplan

• 1977 podepsal Chartu 77

• 1978 zbaven státního souhlasu k výkonu kněžského povolání, pracoval jako zeměměřičský figurant

• 1979 aktivní v občanské iniciativě VONS – zatčen a obviněn z podvracení republiky, koncem roku propuštěn

• 1981–82 mluvčí Charty 77

• 1989 mluvčí Občanského fóra

• 1990–96 farářem u sv. Gabriela, poté u sv. Antonína v Praze

• 1996 metropolitním kanovníkem svatovítské kapituly

• 3. prosince 1996 jmenován titulárním biskupem marcelliánským a světícím biskupem pražským

• 11. ledna 1997 přijal biskupské svěcení

„Myslím, že modlitba Otčenáše byl nejlepší způsob, jak ukázat, že svoboda nám spadla do klína a že je to veliký Boží dar. Že to není zásluha jednotlivců ani nějakých hnutí, ale že je to souhra všech okolností a Boží vedení,“ vzpomíná biskup Václav Malý na okamžik, kdy v sobotu 25. listopadu roku 1989 moderoval největší veřejné shromáždění v našich novodobých dějiných.

Václav Malý vstoupil ve svých devatenácti letech do litoměřického semináře a začal studovat tamní bohosloveckou fakultu. Kvůli kritice kolaborantského hnutí Pacem in Terris hrozilo, že nebude po sedmi letech studia vůbec vysvěcen na kněze. Díky zásahu kardinála Tomáška se ale v roce 1976 nakonec knězem stal. Václav Malý byl přesvědčen, že součástí kněžské služby je v případě nutnosti vyjádření svého občanského postoje. „Mé rozhodnutí ke kněžství bylo částečně ovlivněno společenskou atmosférou. Viděl jsem, jak po odeznění pražského jara se lidé začínají pitvořit, bát se a žít život dvojí tváře. Tehdy jsem si řekl, že není možné, aby člověk měnil svoje postoje podle vnějších okolností. A uvažoval jsem následujícím způsobem: Chci být knězem, abych lidi povzbuzoval k tomu, že je třeba stát pevně, na pevném základě. Tím základem pro mě bylo evangelium. To jsem chtěl sdílet s jinými a zároveň i trochu ukazovat cestu. Rozhodně to ale nebylo motivováno politickým odporem, protože to by byl příliš slabý a nehodnotný podnět.“

V roce 1977, v druhé vlně podepisování Charty 77, se Václav Malý také stal jejím signatářem, i při vědomí, že ho podpis bude pravděpodobně stát státní souhlas nutný k vykonávání duchovního povolání. A vskutku – jako kněz mohl veřejně sloužit pouze necelé dva roky na farnostech ve Vlašimi a v Plzni, než mu byl souhlas odebrán. V roce 1979 se angažoval ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který poskytoval praktickou pomoc vězněným disidentům. Kvůli své práci pro VONS byl Václav Malý už téhož roku zatčen a strávil ve vězení celkem sedm měsíců, vyšetřován byl kvůli podezření z podvracení republiky. Po propuštění nesměl samozřejmě stále veřejně vykonávat kněžskou službu a stal se topičem. Jako kněz ovšem tajně působil, navštěvoval věřící, sloužil mše a pomáhal mimopražským disidentům, kteří se nemohli opírat o disidentské společenství. V letech 1981–1982 byl Václav Malý i mluvčím Charty 77. Toto pověření pro něj znamenalo další latentní nebezpečí kriminálu.

Do listopadových událostí se zapojil především jako moderátor nejrůznějších setkání a mluvčí Občanského fóra. Pětadvacátého listopadu 1989 potom na Letenské pláni v Praze pronesl do mikrofonu před půlmilionovým davem Otčenáš: „Vnitřně jsem váhal a nebyl jsem si vůbec jistý. Ale nakonec jsem si řekl: ‚Risknu to.‘ Nedělal jsem si žádné iluze, že všichni budou Otčenáš umět, ale dojemné bylo, že někteří alespoň otevírali ústa. Bylo to hop nebo trop. Ale ten risk se mi vydařil.“

V roce 1990 se Malý vrátil k veřejné duchovní činnosti ve farnosti sv. Gabriela, později pokračoval u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. V roce 1996 se stal kanovníkem pražské metropolitní kapituly a téhož roku byl povolán i na biskupský stolec jako světící biskup pražský. Byl konsekrován v listopadu 1997. Jako své biskupské motto si zvolil slova „pokora a pravda“.