Ing., CSc Jan Malypetr

„To mám dost v paměti. V úterý tam přišel večer takovej poručíček ze slánské posádky a říkal, že se jde podívat na byt. ‚Na jaký?‘ ‚No, na tenhle. Já se sem budu ve čtvrtek stěhovat.‘ Jako do toho našeho domu. Tak otec vyděšený běžel na národní výbor a skutečně byl jaksi zpraven, že bychom měli být vystěhováni někam k Rumburku. Nicméně babička tam měla ještě jeden dům naproti statku a on s nimi usmlouval, že nás pustili do toho domu. A skutečně v ten čtvrtek tam přijelo vojsko s nákladními auty a vystěhovali nám skříně i se šaty, všechno bylo přestěhovaný do toho babiččina domu.“

„Otec byl zavřen v roce 1943 a myslím si, že ho zavřeli v lednu a byl souzen. Pohyboval se po různých věznicích, ale nakonec byl tedy německým soudem osvobozen a vrátil se po roce 23. prosince. Téhož roku se vrátil domů. A ti Němci... Tak to bylo s tím statkem trošku jinak, než se dělo za komunistické kolektivizace, protože oni tam dosadili německého správce, říkalo se tomu Zwangsverwaltung in Hut, Hut je klobouk, čili v nucená správa v Klobukách. A když se potom otec vrátil z toho vězení, tak nám ten statek zase ti Němci předali čili on se vrátil ve velmi zuboženém stavu, ale vlastně od toho roku 1944 ten statek fungoval zase normálně.“

„Tady mám obrázek s trombonem [pamětníkova fotografie v příloze]. Nejprve nám v Klobukách sebrali statek, tedy pole. V domě nás nechali bydlet, to podléhalo jinému režimu. V hlavě mám zafixované úterý, přišel večer takový poručíček z slánských kasáren, že se jde podívat na byt, tedy vlastně na vilu, kde má bydlet. Otec šel na výbor, kde mu nabízeli ubytování v Rumburku. Nakonec je přemluvil, že jsme se mohli nastěhovat do domu č. p. 6, který patřil babičce. Ve čtvrtek přijeli vojáci a odstěhovali nás za jeden den. Skříně stěhovali i se šatstvem. Jeden z vojáků byl hudebník, a když viděl na klavíru trombon, tak jsme k tomu stěhování ještě hráli. Takhle to tedy vypadalo. Vystěhováním ze statku to však nekončilo. V Klobukách jsme byli osoby nežádoucí a nakonec jsme se radši odstěhovali. Obec vyvíjela takový nenápadný tlak, pod oknem sedával jistý pán, který tam jako kouřil, ale poslouchal, co se u nás povídá, nebylo to příjemné. Otec nesměl pracovat v okrese Slaný, nejprve pracoval na Státním statku Velvary. Když vydal Smrkovský, v té době ředitel státních statků, nařízení, že bývalí agrárníci nesmějí pracovat ve státních statcích, našel si místo ve sběrných surovinách u nádraží ve Slaném. Co tam přesně dělal, nevíme, jestli tahal plechy nebo dělal v administrativě. V té době jsem chodil ve Slaném do gymnázia, a když jsem chodil na vlak, vídal jsem ho tam v modrém plášti. Připadalo mně to pro něj nedůstojné, ale on to tak nebral a nesl to docela dobře, alespoň navenek. Psychicky ho to nezlomilo. Matka o něm říkala, že je to člověk do nepohody.“

„První taková vzpomínka je na politický proces po válce. Bylo to ve čtyřicátém sedmém roce. Já sám jsem to nesl dost těžce. V té době jsem chodil čtvrt roku do gymnázia v Praze ve Velvarské ulici, protože ve Slaném byla nějaká epidemie [pozn. aut.: tyfová] a gymnázium bylo zavřené. Tak mě rodiče dali do Prahy. V Praze se proces vnímal velice citlivě. Když jsem přišel do školy, spolužáci o procesu mluvili. Potom byl děda osvobozený. A pak už si velice dobře pamatuji na jeho pohřeb, který byl v říjnu v roce 1947. Na říjen bylo veliké horko. V Klobukách na statku byl udělaný katafalk, u kterého stáli sokolové, čestná stráž. Náves i statek byly plny lidí. Byla to taková poslední vzpoura toho svobodného života proti tomu, co následovalo. Sice zemřel, jeho osoba fyzicky odešla, ale my to poselství neseme dál.“

„Otázka na dědečka pro mě, protože jsem nositel stejného jména, padla mockrát. Já jsem ho znal jako dítě. Zemřel v roce 47, když mně bylo třináct let, proto mám na něho jen dětské vzpomínky. Bydleli v Lisovicích, my jsme bydleli v Klobukách. Malypetrovi z Klobuk, včetně rodiny Stránských (rodina Stránských bydlela v Dejvicích v Praze), působili jako jedna kompaktní rodina. Dědeček s babičkou bydleli v Lisovicích a my jsme tam za nimi jezdili na kole. Bylo to šest kilometrů. V mých dětských vzpomínkách dědeček jako politik vůbec nevystupoval, ale z mého pohledu to byl člověk velice pořádný. Jeho dílenské nástroje-nářadí mám ještě dnes doma. Někdy Stránští bydleli v Lisovicích, někdy u nás v Klobukách a ty rodiny se touto cestou prolínaly. Prarodiče nás v Klobukách také často navštěvovali. K tomu se váže moje dětská vzpomínka na dědovu přesnost, kterou jsem údajně po něm zdědil. Jezdili kočárem, a když měli přijet v šest hodin na večeři, určitě v šest přijeli.“