Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Malypetr (* 1940)

• narozen 14. května 1940 v Praze

• dětství prožil v Klobukách

• vnuk českého politika Jana Malypetra

• syn statkáře JUDr. Jana Malypetra v Klobukách

• navštěvoval základní školu v Klobukách

• po roce 1948 statek rodině vyvlastněn

• vystěhování z rodinné usedlosti

• nedoporučen ke studiu na střední škole

• pracoval jako pomocný laborant ve výzkumném ústavu

• absolvent průmyslové školy strojnické

• ke studiu vysoké školy získal doporučení až v 60. letech

• roku 1973 absolvoval Strojnickou fakultu ČVUT

• roku 1992 rodině vrácen v restitucích zemědělský majetek

Severozápadně od středočeského města Slaný se nachází starobylá obec Klobuky. První písemnou zmínku o ní nalezneme v roce 1226 v kronice Doksanského kláštera. Podle archeologických nálezů bylo však Klobucko osídleno již ve starší době bronzové. Klobuky patřily k prosperujícím vesnicím. Byl zde cukrovar, pivovar, sladovna, mlýny, truhlárny a další drobná řemesla, dále škola, kostel, fara a sokolovna.

Od roku 1717 hospodařil v Klobukách významný staročeský selský rod Malypetrů. Životní osudy příslušníků tohoto rodu jsou svědectvím lidské statečnosti a schopnosti vzdorovat nepřízni doby. V dobových dokumentech 19. století je uváděn jeden ze zakladatelů tělovýchovy v Čechách Jan Malýpetr (1815–1899). Jeho jméno je v současné době neprávem zapomínáno. U příležitosti jeho dvoustého výročí narození vydalo Vlastivědné muzeum ve Slaném ve 22. ročníku Slánského obzoru článek Zdeňka Víška Jan Malýpetr – průkopník tělocviku v Čechách. Jeho životní osudy se staly 17. června 2015 rovněž námětem přednášky o regionálních osobnostech ve Vlastivědném muzeu. Nejvýznamnějším představitelem rodu byl synovec Jana Malýpetra, prvorepublikový politik Jan Malypetr (21. 12. 1873 – 27. 9. 1947). Narodil se v Klobukách, kde byl jeho otec Josef, zámožný rolník (1828–1900), starostou. V Praze vystudoval nižší reálné gymnázium a studia zakončil maturitou na hospodářské škole v Kadani.

V roce 1903 se Jan Malypetr oženil s Boženou Vopršalovou (1883–1976) z vesnice Lisovice u Zlonic. V manželství se narodily tři děti. Jan (1904–1987), Jiří (1910–1991) a Božena, provdaná Stránská (1905–1984).

Do politického života se zapojil vstupem do agrární strany v roce 1899 a začal se aktivně starat o zájmy Klobuk jako člen zastupitelstva, kde byl později zvolen starostou, a v roce 1914 přijal funkci okresního starosty ve Slaném. Po vzniku Československa se stal poslancem Národního shromáždění. V této funkci setrval až do roku 1939. V roce 1932 ho prezident Masaryk jmenoval předsedou vlády. Do roku 1935 sestavil tři vlády. Po nacistické okupaci se v březnu 1939 stáhl z politického života. Přijal předsednictví správní rady První české vzájemné pojišťovny v Praze, kde svého postavení využil k podpoře odboje a rodin politických vězňů.

Perzekuce v době druhé světové války se nevyhnula ani Malypetrově rodině. Při akci vůči vedoucím osobám Sokola byl v roce 1941 gestapem zatčen a počátkem ledna 1942 deportován do Osvětimi zeť Jana Malypetra JUDr. Karel Stránský. V roce 1943 byl gestapem také zatčen i nejstarší syn JUDr. Jan Malypetr, otec Jiřího. Byl vězněn v Terezíně, v Brně a souzen ve Vratislavi pro ilegální činnost, ale rozhodnutím soudu byl osvobozen a zhruba po roce se vrátil domů. Celá rodina však byla považována za nespolehlivou a sledována.

„To je moje první vzpomínka na otce. Tehdy mně byly necelé čtyři roky. V Klobukách jsme měli takovou velkou chodbu, do které otec vešel. Nevím, jestli se to jenom traduje nebo je to moje vzpomínka, já prý jsem ho nechtěl, protože to byl jiný tatínek, byl pohublý a hodně ostříhaný. Ale ten obraz toho příchozího si pamatuji a odtud začíná moje vzpomínka na rodiče. Za co byl zavřený, nevím, to už tak za Němců bylo. Zavřený byl v Terezíně a Brně, odkud se vrátil. Souzený byl ve Vratislavi. Zavřený byl i strýc Stránský. Byl v Osvětimi v souvislosti s nacistickým tažením proti sokolům.“

Po skončení druhé světové války byla agrární strana podle Košického vládního programu zařazena mezi strany, které byly zakázány, její majetek zabaven a vůdčí představitelé kriminalizováni. Také Jan Malypetr byl 8. června 1945 zatčen a šest týdnů vězněn na Pankráci. Z důvodu vysokého věku a nemoci byl ze zajišťovací vazby propuštěn a vyšetřován na svobodě. Byl obviněn z propagace a podpory nacistického a fašistického hnutí. Během procesu však vypovídala řada významných osobností v jeho prospěch. Písemné svědectví podali i prezident Beneš a ministr zahraničí Jan Masaryk. Soud v roce 1947 trval tři dny a Jan Malypetr byl zproštěn viny v celém rozsahu. Přes osvobozující rozsudek trýznivé chvíle negativně ovlivnily jeho zdraví a bývalý československý premiér zemřel 27. září 1947 ve slánské nemocnici. Pohřben je v rodinné hrobce v Klobukách, kde má také pamětní desku.

„Zemřel, když mně bylo sedm let. Jeho pohřeb ve mně zanechal silný dojem, i když jako dítě jsem to bral trošku jinak, než to vidím dneska.“

Jan Malypetr, po předání hospodářství v Klobukách svému synovi Janovi, přesídlil v polovině třicátých let do Lisovic, kde spolu se svojí manželkou žili na jejím rodném statku.

 „Ale v mých vzpomínkách se vybavují i jízdy kočárem na návštěvy v Lisovicích. V dědových krabičkách od tureckého tabáku mám dodnes šroubky. V garáži mám i kus nábytku, který se mnou procházel životem. Dobře se pamatuji na statek v Lisovicích. Přesto, že jsem v něm přes čtyřicet let nebyl, když nám byl po restitucích vrácen, docela dobře jsem se tam orientoval. Vzpomínka, kde jsme sedávali, kde byla jídelna, kde jsme obědvávali nebo večeřeli, kudy se tam vcházelo a jak šla chodba a jaký v ní byl nábytek… Když jsme naposledy zařizovali chodbu, přizpůsobil jsem ji z moderního nábytku chodbě v Lisovicích. Takový to ve mně zanechalo dojem. Také vzpomínám na babičku, která svého manžela hodně přežila. Mám velmi krásnou fotografii, kde drží svoji vnučku, moji dceru, na klíně. Je to její poslední fotografie, zemřela v roce 1976.“

Po únoru v roce 1948 stihl rodinu Malypetrů stejný osud jako mnoho dalších selských rodin – vyvlastnění majetku a nucené vystěhování. Pro děti sedláků to znamenalo také potíže s přijetím na střední a vysoké školy a volbou zaměstnání. V Klobukách byla nejprve vyvlastněna pole, živý a mrtvý inventář a hospodářské budovy. V obytném domě bydleli ještě krátce až do doby, kdy se objevil důstojník ze slánských kasáren s dekretem a oznámením, že v domě bude bydlet on. Tehdy rodinu chtěli přestěhovat do blízkosti Rumburku. Nakonec se otci rodiny Janu Malypetrovi podařilo přemluvit předsedu národního výboru, že se mohla rodina nastěhovat do domu č. p. 6 v Klobukách, který patřil babičce a kde až do roku 1954 rodina bydlela.

„Válka skončila, v revoluci strýc vytáhl uniformu, byl v té době v Klobukách. Když bych to vzal po té statkářské stránce nebo zemědělské, statek byl v našich rukou a fungoval. A fungoval s velkým nasazením a takovou obrovskou radostí. Když se podívám na fotografie z té doby, když profesor Lískovec nese pytel od mlátičky a různí lidé se tam usmívají a dávají obilí do mlátičky. Bylo to takové období, které ale bylo kalené událostmi kolem procesu a kalené i tím, co bude. Nikdo nevěděl, co bude. V 46., 47. roce bylo obrovské sucho, ve kterém přišla ‚bratrská pomoc‘ z Ruska, tehdejšího Sovětského svazu. Říkalo se, že je to pomoc, ale bylo to za peníze. Pak přišel 48. rok a to už se nevědělo, jak to bude dál. Chodily různé zkazky, jak se bude a kolik se bude znárodňovat, jakou největší výměru budou moci mít statky. Původně se říkalo 50 hektarů, pak 25 hektarů, že zůstanou sedláci, takže se děly i takové věci, že se převáděly pozemky, třeba na mě, nezletilého. Já jsem měl 25 hektarů pozemků, babička Lisovická, tedy Malypetrová, měla snad 50 hektarů vyčleněných, nakonec bylo všechno jinak a ke znárodnění šlo 100 procent. I když, jak se ukázalo v roce 1987, úplně se to nepovedlo. Když začali v té době v Lisovicích kopat telekomunikace, požádali nás o souhlas vstupu na pozemek. My jsme říkali, že žádné pozemky nemáme. Nakonec se ukázalo, že asi 12 nebo 16 hektarů nám patřilo celou dobu, aniž bychom to věděli nebo je užívali.“

Vystěhováním ze statku utrpení rodiny Malypetrů nekončilo. Otec nejprve pracoval ve Státním statku Velvary. Po vydání nařízení Josefa Smrkovského, že bývalí agrárníci nesmějí být zaměstnáni ve státních statcích, začal pracovat ve sběrných surovinách ve Slaném. Potom už nesměl pracovat v tehdejším okrese Slaný, a tak byl přeřazen do Uhříněvsi. Nárok na starobní důchod měl až ve svých třiasedmdesáti letech. Zemřel v roce 1987.

„Čili se nedočkal toho, ‚až to praskne‘. To se táhlo celým jeho životem. Pamatuji se, když byly maďarské události, trošku jsme se nadechli, ale ukázalo se, že to není až tak, povstání bylo potlačené. Ale řekl bych, že přesto to ovlivnilo naši vnitřní politiku. A pak to šlo pořád dál, šedesátá léta přinesla určité politické uvolnění. Otec pořád pracoval ve sběrných surovinách, kde nastoupil kolem roku 1952. Pak nesměl pracovat v okrese, a tak byl přeložen do Uhříněvsi, to jsme pořád bydleli v Klobukách. V roce 1954 nastala taková zvláštní situace, strýc Jiří bydlel v Praze a řešil nějaké své rodinné problémy a uvolnila se u něho část bytu, tak nás vzal k sobě. Takže z našeho vystěhování, které mělo být do pohraničí, jsme se ocitli v Praze.“

Jiří Malypetr v té době ukončil v Klobukách základní školu. Doporučení ke studiu na střední škole samozřejmě nedostal.

„Nedostal jsem doporučení k dalšímu studiu, tak jsem nastoupil ve čtrnácti letech ve výzkumném ústavu jako pomocný laborant za 620 korun. Byla to taková zvláštní zkušenost, protože jsem se z toho dětského věku, který byl svým způsobem bezstarostný, najednou ocitl ve společnosti dospělých. Všichni pro mě byli starší, i když tomu nejmladšímu bylo dvacet let, ale mně bylo čtrnáct! Ráno jsem šel do práce a ve tři nebo čtyři jsem přišel z práce. Ale mám na to jednu takovou vzpomínku: Byla to chemická laboratoř a vedl ji takový starší pán, který kouřil dýmku, kterou nevyndal z pusy. Měl ji prokousanou, ukazovák spálený. Ale měl také jednu zálibu, pálil slivovici. Přinesl ji na přivítanou a to si pamatuji dodneška, jak mně vyhrkly slzy. Do té doby jsem si maximálně líznul piva.

Nakonec se mně navzdory režimu přece jen podařilo vystudovat. Nebylo to jednoduché. Bylo to docela zajímavé. V době, kdy já jsem nemohl studovat střední školu, se bratr dostal na vysokou. Proto říkám ‚navzdory režimu‘. Náš příbuzný Jiří Stránský byl ve vězení. To my naštěstí ne. Když jsem byl v zaměstnání rok, dostal jsem doporučení na střední školu. Šel jsem na průmyslovku do Karlína na jemnou mechaniku. Tam jsem chodil čtyři roky, do roku 1959. Byl jsem docela dobrý žák. Jeden spolužák ale sotva prolézal.

Náš třídní říkal: ‚Když se nebudeš učit, budeš brousit odlitky, protože nic jiného nebudeš umět.‘ Výsledek byl ten, že já po maturitě šel na umístěnku, byl jsem postaven vedle toho spolužáka a brousil jsem odlitky. To je takový paradox života. Za tři měsíce jsem šel na vojnu, kde jsem byl dva a čtvrt roku. Dělal jsem skladníka, jezdil na motorce, žádnou vojenskou kariéru jsem neudělal. Po návratu z vojny jsem pracoval v Meoptě, posléze v ZPA, kde jsem dělal kontrolora, a později v konstrukci. Každý rok jsem žádal o doporučení na vysokou školu, které jsem nikdy nedostal. Až v roce 1964 mně řekl ředitel, který to do té doby zamítal: ‚Už sis podal přihlášku?‘ Což byl takový náznak, že se něco děje. Tak jsem si podal přihlášku a nastoupil jsem na večerní studium. Studoval jsem strojní inženýrství od svých čtyřiadvaceti do třiceti let. Potom jsem ještě nějakou dobu v ZPA pracoval a pak jsem přešel do Ústavu vědecko-technických informací, kde jsem pracoval jako servisní technik u počítačů. Byl jsem tam dvacet let, až do roku 1992.“

V roce 1992 byl rodině v restitucích vrácen původní zemědělský majetek. Jiří Malypetr opustil zaměstnání a začal se plně věnovat správě majetku a hlavně zemědělství, které bylo jeho dětským snem a vlastně i dětským životem.

„Kromě Slánska jsme z matčiny strany byli majetkově zakotveni také na Nymbursku. Otec matky se jmenoval Václav Müller, vlastnil Čedičové lomy Smečno a stavební firmu. Při první pozemkové reformě vznikaly tzv. zbytkové statky. Jeden z nich, v Kostomlatech nad Labem, se svým bratrem Jindřichem koupil. Tam restituce probíhaly jinak než tady na Slánsku. Tady byl státní statek, v roce 1991–1992 se uskutečnilo vrácení polností. Ale my jsme s bratrem se zemědělstvím celých čtyřicet let neměli nic společného, kromě toho, že jsme říkali, my jsme měli statek. Takže pole na Slánsku jsme dali do nájmu. V Kostomlatech bylo družstvo a družstva měla jiný režim. Když začaly transformační procesy, založili jsme společnost s. r. o. s lidmi, kteří se k nám přidali. Bylo to postaveno na základě našeho statku, ale hospodařilo se na větším celku. Postupem času se z toho stala prosperující společnost.“

Po navrácení majetku spravovali bratři Jan a Jiří dědictví svých předků společně jak na Slánsku, tak na Nymbursku, kde také v zemědělství podnikali. V Kostomlatech nad Labem založili v roce 1993 společnost s ručením omezeným, která provozuje zemědělskou prvovýrobu a rovněž spravovala tamní rodinný majetek. Před třemi lety se bratři dohodli, že pro budoucí generace a pro zachování celistvosti „gruntů“ bude přínosné, když si svoje podíly vzájemně vymění formou darování. Takže pamětník získal majetek v Kostomlatech a jeho bratr Jan v Klobukách a Lisovicích.

„Když už je člověk starší, musí se také snažit své majetkové poměry urovnat. Dohled v Kostomlatech převzala moje dcera s manželem. Takže majetek zůstává v rodu Malypetrů, i když podle jména ne. Mám jednu dceru, kterou jsem po krachu manželství vychovával sám. Později jsem se seznámil se svou současnou manželkou, která byla vdova a měla dvě dcery ve věku mojí dcery, takže jsme je vychovávali společně. Máme sedm vnoučat, ale ani jedno se nejmenuje Malypetr.“

Jiří Malypetr i přesto v sobě nese hrdost svého jména i naději a s uspokojením se dívá, jak nastupující generace pokračuje moderním způsobem v zemědělské tradici založené jeho předky. Svoji životní sílu vždy čerpal ze silného rodinného zázemí, které mu vytvářeli rodiče a jež mu nyní poskytuje jeho rodina a manželka Klára. Byl vychováván v demokratickém duchu. Svým postojem se snaží navázat na rodinné tradice a předávat rodině i svému okolí hodnoty, které v sobě zahrnují především píli, čestnost, uctivost a spolehlivost.