Josef Maňák (* 1918)

MUDr. Josef Maňák

 

Mládí v „létající“ rodině

               

Josef Maňák se narodil 17. února 1918 v Českých Budějovicích v rodině Jaroslava Maňáka, nestora jihočeského létání. Otec byl profesorem matematiky a fyziky a zakládal letiště ve Strakonicích, v Prachaticích nebo v Plané nad Lužnicí. Josef Maňák měl celkem pět sourozenců, jeden ze sourozenců však zemřel už v 17 letech: „A to byl první, který u nás začal létat. Proto jsme se rok po jeho smrti – otec, já a Jirka – účastnili kurzu bezmotorového létání u Prahy. Potom jsme létali v Olomouci na takzvaných autovlecích. Udělali jsme zkoušku B a zkoušku C jsme skládali na Rané. Tam jsem také nalétal československý předválečný rekord šest hodin dvacet minut.“   

               

Otec byl zároveň vedoucím meteorologické stanice, zakladatelem Masarykovy letecké ligy, členem Aeroklubu, předsedou motosekce Autoklubu, založil v Českých Budějovicích hvězdárnu a měl řadu dalších zájmů. Učil na reálném gymnáziu a poté na reformním gymnáziu v Českých Budějovicích. V roce 1939 byl zatčen a transportován do Buchenwaldu: „V květnu [1942] se dostal domů a tenkrát ho lákal můj strejda doktor Zikmund – byl taky za heydrichiády popravený, aby šel s nimi do odboje. Táta řekl: ,Tři roky jsem byl v Buchenwaldu, mám toho plný zuby. Nechte mě chvilku odpočinout, pak půjdu.‘ Tak to bylo jeho štěstí, jinak by ho bývali Němci taky zavraždili.“

 

 

Zavření vysokých škol

               

Josef Maňák absolvoval reformní gymnázium v Českých Budějovicích a odešel studovat medicínu do Prahy. Na rozdíl od ostatních studentů však nebyl dne 17.11.1939 zatčen: „My jsme s mým budoucím švagrem z Prahy utekli. Nebyli jsme na koleji. Bydleli jsme na soukromém bytě, tak jsme okamžitě utekli a schovávali jsme se na půdě v Litvínovicích. Naše holky nám tam schovaly jídlo. Proto jsme taky nebyli zavření.“

 

 

Zatčení

               

Celá rodina Maňáků však byla zatčena kvůli bratrovi Jiřímu, který létal v anglické RAF[1]. Jednalo se celoprotektorátní akci s názvem E-Akce (Emigration Aktion), kdy byli po celé zemi zatýkáni rodinní příslušníci československých občanů, kteří v daném místě bydliště nepobývali. Jednalo se tedy o emigranty, kteří utíkali do zahraničí a nezřídka se zapojovali do protinacistického odboje. To je právě případ rodiny Maňáků. Dne 14. 9. 1942 tak byla celá rodina zatčena.

 

 

Internace ve Svatobořicích

               

Nejprve byla rodina transportována přes Tábor do Svatobořic, kde pracovali na dokončení vlastního internačního tábora. Josef Maňák vzpomíná na všudypřítomný hlad. Ve Svatobořicích Josef Maňák házel uhlí, uklízel v táboře nebo pracoval na poli. Tábor byl rozdělen na mužskou a ženskou část: „Moje mladší sestra Jarmila, tu velitel tábora [ve Svatobořicích] zavřel do umrlčí komory. To víte, holka z toho pomalu šílela. Taky tam nastydla. A dostala jako následek srdeční vadu.“

 

Seznámení s manželkou ve Svatobořicích

               

Se svou budoucí manželkou se Josef Maňák seznámil v internačním táboře. Mužská a ženská část tábora sice byla oddělená, ale budoucí manželka měla speciální propustku: „Protože byla jako úřednice a správa celého tábora byla v mužském lágru, tak přes ten krytý most, přes silnici, měla propustku a jako úřednice pracovala v mužském lágru. Tím pádem jsme se seznámili. Ona byla dcerou doktora Finka, to byl generální prokurátor naší armády v Anglii.“

               

Jelikož byla budoucí manželka z Plané nad Lužnicí, musel za ní Josef Maňák dojíždět z Českých Budějovic. Po válce se i díky souhlasu tchána mohli spolu vzít, svatba byla 14. 6. 1945. O rok později se jim narodil první syn.

 

 

V Kounicových kolejích

               

Po internaci ve Svatobořicích byl Josef Maňák převezen do Kounicových kolejí, které byly proslulé častými popravami. V době věznění Josefa Maňáka se tam již popravy nekonaly: „Já jsem byl v Kouničkách nejprve jako takzvaný Hausarbeiter, to znamená, že jsem uklízel u těch SS Waffen, kteří hlídali Kouničky. Tam se také stalo, že jeden vězeň chtěl koukat ven – tam byla okna zabílená – tak přes hořejšek chtěl koukat a ten, který byl dole a hlídal, ho zastřelil.“

               

Josef Maňák jako pozdější doktor vzpomíná na lékaře v Kounicových kolejích: „To byl Hitlerem jmenovaný profesor. To byl medicínský vůl. Takže se stalo, že jeden z esesáků měl ohromný furunkl tady vzadu [na krku[2]] a ten ho kurýroval nějakými mastičkami. Rovnou, když se zeptal ten Wiener, co s tím, tak jsem já a ještě nějaký doktor, to byl Žid z Olomouce, řekli: ,Jedině operovat, jedině uvolnit.‘ Tak jsem dával narkózu a ten kluk, to byl hotový doktor, to zinscenoval. Čili jsem získal u toho gestapáka, který velel, určitou důvěru.“

 

 

V továrně na messerschmitty v Lutíně

               

Otec a bratr Jan byli mezitím vězněni ve Veveří u Brna, ale osud je nakonec zavál do Lutína. Josef Maňák už měl vybudovanou důvěru u dozorce v Kounicových kolejích, a proto mu domluvil, aby ho propustil do Lutína: „Ukecal jsem ho, že mě pustil. Když ostatní gestapáci odešli, tak mě pustil do transportní cely, kde už naši kluci byli.“

               

V Lutíně stavěli železniční vlečku do továrny na messerschmitty. Zde zažil i negativní stránku české povahy. Když vězni ulovili zajíce a chtěli ho sníst, obořil se na ně místní sedlák a s holí jim vyhrožoval, aby zajíce nechali na pokoji.

 

 

Propuštění

               

Z Lutína byl Josef Maňák i s bratrem a otcem převezen zpět do Svatobořic. K táboru se ovšem blížila fronta a rodině Maňáků se naskytla příležitost opustit internační tábor: „Přijel jeden gestapák z Brna, volal si postupně všechny vězně – protože my jsme všichni byli za někoho, kdo byl venku za hranicemi – a vždycky se jenom ptal, za koho tam je. Když byl úředník[3], tak pustil. Tak jsme se všichni domluvili, že brácha je úředník, ne letec. Takže jsme všichni říkali úředník a pustili nás.“

 

 

Po válce lékařem v Písku

               

V Českých Budějovicích se jako každý propuštěný politický vězeň musel každý týden hlásit na gestapu. Dostudoval medicínu, promoval v březnu 1946 a začal pracovat jako lékař. Chtěl pracovat v Praze, ale nakonec odešel do Písku. Nejprve pracoval jako ušní a krční lékař, poté jako primář v písecké nemocnici. V tomto jihočeském městě žije dodnes.

 

 

Sledování StB

               

Josef Maňák a celá jeho široká rodina byla po válce – i kvůli obvinění bratra Jiřího Maňáka ze špionáže – sledována Státní bezpečností. Josef Maňák o tom musel svého otce přesvědčovat, otec nevěřil, že jsou sledováni. Před domem rodiny Maňáků stálo auto a pozorovalo je: „Auto stálo těsně u vedlejšího baráku, ale na kolejích tramvaje. Takže jsem jednou říkal tátovi: ,Hele, tady jsou estébáci.‘ Takže on potom šel k těm dvěma chlapům, co tam stáli, a říkal jim: ,Jestli čekáte na mého syna, tak odjel do Trhových Svinů k vdané dceři a vrátí se dneska do šesti hodin.‘ Takže potom tam nikdy nestáli.“

 

 

 

V roce 2009 a 2012 natočil a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka

[1] Jiří Maňák (1916–1990) – předválečný student Vojenské akademie v Hranicích. V roce 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se zúčastnil její obrany v řadách letectva. Po pádu Francie v květnu 1940 utekl do Velké Británie, kde se zapojil do RAF. Byl velitelem wingu, Jednou se vracel z průzkumného letu a nad Holandskem byl zasažen střepinou granátu do olejové nádrže. Do Anglie tak nedoletěl, spadl do moře a v Holandsku byl zatčen. Ze zajetí se vrátil do Anglie, kde létal na Meteorech, prvních tryskových letadlech. Poté se vrátil do Československa a pracoval ve výzkumném leteckém ústavu a sloužil ve vládní letce. Ovšem kvůli styku se západními letci byl v období komunistického režimu obviněn ze špionáže. Nakonec byl zproštěn viny, ale musel od letectva odejít a pracovat ve Státním statku v Hluboké nad Vltavou. V Praze je po Jiřím Maňákovi pojmenovaná ulice „Maňákova“ (z vyprávění Josefa Maňáka).

[2] Možná na zádech.

[3] V nahrávce z roku 2012 používá označení civilista.