Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ota Maňák (* 1952)

Romský kluk chtěl být havíř. Máma to z něj vytloukla a je muzikantem

  • narozen 26. října 1952 v Rýmařově

  • vlastní rodiče se ho vzdali, dva roky byl v dětském domově

  • v roce 1954 si ho osvojili adoptivní rodiče Josef a Blažena Maňákovi

  • v letech 1954–1962 rodina bydlela v obci Malé Šťáhle, rodiče pracovali v zemědělství

  • hrál od svých dětských let na kytaru

  • v roce 1962 se přestěhovala rodina do Dolní Lutyně u Bohumína

  • po absolvování základní školy se vyučil v učebním oboru motač ocelových lan

  • sloužil jako pohraničník v oblasti Levárky u Bratislavy na československo-rakouské hranici

  • po vojně začal pracovat v Železárnách a drátovnách Bohumín

  • oženil se, s manželkou vychovali syna a dceru

  • hrál na kytaru ve skupinách Akord a Orion

  • v osmdesátých letech skládal písničky a hrál na kytaru ve vokální skupině Sluníčko

  • se Sluníčkem koncertoval po celém Československu

  • po roce 1989 neúspěšně podnikal, nějakou dobu pracoval manuálně

  • aktuálně se znovu věnuje koncertování se Sluníčkem, hraje i sólově s kytarou

  • spolupracoval s Národním divadlem Moravskoslezským v Ostravě jako muzikant i herec

  • v roce 2022 žil v Bohumíně

Ota Maňák je muzikant. Neměl to na startovní čáře života jednoduché. Vlastní rodiče se ho vzdali a první dva roky tak prožil v dětském domově v Rýmařově. Jeho pokrevní matka byla velmi mladá Romka, narozená na Slovensku někde u maďarských hranic. Pak měl štěstí. Ve dvou letech si ho vzali k sobě domů za vlastního adoptivní rodiče. Sami měli docela složitý život. Těžce pracovali a museli se velmi snažit, aby celé rodině zajistili slušné živobytí. Ota Maňák se dozvěděl, že není vlastní syn svých adoptivních rodičů až v pěti letech. Později ve škole pak začal vnímat, že od ostatních dětí je více snědý a trochu jiný. Dokázal se s tím však velmi dobře vyrovnat. Na Lidové škole umění v Bohumíně se naučil hrát na klasickou kytaru, ve studiu pokračoval na lidové konzervatoři. A především dostal skvělou praktickou hudební průpravu v kapelách Akord a Orion, kde měl možnost hrát s vynikajícími muzikanty. Odsloužil dva roky vojenské služby u pohraničníků nedaleko Bratislavy na hranici mezi Československem a Rakouskem. Pak pracoval v železárnách, ale jeho život byla především hudba. Začal skládat vlastní písničky pro děti v divadelním kroužku a vzniklo z toho Sluníčko, vokální kapela s kytarou Oty Maňáka, která se pak stala slavná. Sluníčko účinkovalo po celém Československu, dosáhlo úspěchů na Portě, vydalo vlastní CD. Hudba, kterou Ota Maňák skládal, je originální směsice folku, trampské písně, swingu s propracovanými vokály, s výbornými texty, okořeněná dávkou romského naturelu.

Ota Maňák nebyl vychovaný v duchu romských tradic a s úsměvem často dodává: „Romové o mně říkají, že jsem Romák na baterky.“ Romskou duši však nezapře, široké romské srdce také ne. Má v sobě syrovou neinformovanost ohledně některých historických událostí. „Informace v roce 1968 jsme příliš nesledovali, pořád se pracovalo, vím, že tam byla pak nějaká národní sbírka, ale vůbec už nevím, co to bylo.“ Sametovou revoluci si už pamatuje velmi dobře, protože od této doby se mohlo zpívat a hovořit svobodně. Po roce 1989 si prožil osobně i negativní zkušenosti, třeba naivní nepovedené soukromé podnikání. Musel pak nějakou dobu pracovat jako kopáč i uklízeč, aby se uživil. Nezahořkl. Postupně začal znovu stále více koncertovat se Sluníčkem, sám s kytarou, a dokonce hrál a pořád hraje v ostravském divadle jako kytarista i jako herec. Ota Maňák má v sobě velké tolerantní a otevřené srdce ke všem. Dokumentuje to tradiční rčení, které si vyměňují se známým kamarádem folkařem: „Vojta Kiďák Tomáško mi říká, že já jsem jeho osobní Rom a já mu říkám, že on je můj osobní gádža.“

Až ve škole začal vnímat, že je trochu víc snědý a trochu jiný

Ota Maňák se narodil 26. října 1952 v Rýmařově. Své pravé rodiče nezná. Zná jen jejich jména a ví, že maminka byla mladá Romka, která pocházela někde z jižního Slovenska z oblasti blízko hranic s Maďarskem. Dva roky strávil v dětském domově. Pak si ho osvojili adoptivní rodiče Josef a Blažena Maňákovi. Otec Josef pocházel z vesnice Huslenky na Valašsku. V době druhé světové války byl totálně nasazený v Německu. Jeho matka Blažena byla podruhé vdaná. Se svým prvním manželem měla syna, který zahynul při bombardování Brna. Manžel sám pak zahynul v Německu při totálním nasazení.

Ota Maňák vyrůstal jako jedináček. Má příjmení po svých adoptivních rodičích. Do pěti let nevěděl, že to nejsou praví rodiče. „Prostě tata byl můj tata a mama moja mama,“ dodává pamětník.

První vzpomínky z dětství má Ota Maňák z Malé Šťáhle nedaleko Rýmařova, kde jeho otec svážel koňmi dřevo na místní pilu. Rodiče oba pracovali v zemědělství v místním jednotném zemědělském družstvu. Zemědělské družstvo bylo umístěno v malém zámečku, který komunisté zabrali původním vlastníkům. Přímo v zámečku bydlela Maňákova rodina v malém bytě. V pěti letech se Ota Maňák dozvěděl, že není vlastní syn svých rodičů. „Když jsem začal v šesti letech chodit do školy, tak tam už se na mě ty děti z okolních vesnic dívaly trošku jinak. Tam jsem poprvé zaregistroval, že jsem trochu víc snědý a trochu jiný. Naučil jsem se s tím žít,“ dodává pamětník. Podstatné bylo, že rodiče vychovali svého adoptivního syna jinak, než je to běžné v romských rodinách. „Nepoznal jsem sice tradiční romskou kulturu, ale rodiče mě vychovali dobře a připravili do života,“ dodává Ota Maňák.

Já už jsem měl ve čtrnácti hlavně tu svoji „kytárku“

Ota Maňák se s rodinou kolem roku 1962 přestěhoval do obce Dolní Lutyně nedaleko Bohumína. Rodiče zde opět pracovali v zemědělství na státním statku umístěném na samotě. Pamětník vzpomíná, že zde strávil docela pěkné dětství s partou kamarádů. Musel však již v tomto věku pomáhat v kravíně i na polích. Na polích házel balíky slámy. „A tahat konve s dvaceti pěti litry mléka nebylo nic snadného,“ dodává pamětník. Do školy chodil tři kilometry pěšky každý den. Není proto divu, že získal dobrou fyzičku. Hrál občas fotbal a především dobře běhal, takže si toho všimli i v atletickém oddílu. Nabídli mu, že by se mohl věnovat běhání závodně. Ota Maňák však už měl v té době jiný velký zájem – hudbu. „Já už jsem tenkrát měl tu svoji kytárku a s tou jsem fakt žil, takže to kytara vyhrála nad běháním,“ dodává pamětník. Vzpomíná, jak uprostřed statku byla studna, tam seděli lidi a on hrál a ostatní zpívali. „To bylo perfektní, zpívali staří mladí a bylo to krásné, takže já jsem tu kytaru a tu hudbu už tenkrát cítil jako průvodce mého života.“ Zvuk kytary se mu tak líbil, že se přihlásil na Lidovou školu umění v Bohumíně a tam začal studovat klasickou kytaru. Kytaru studoval později i na lidové konzervatoři, a dokonce uvažoval i o přijímacích zkouškách na státní konzervatoř.

Na základní škole zrovna nevynikal znalostmi, ale vystudoval ji v řádném termínu, nikdy nepropadl. „Nevím, jestli se se mnou nechtěli otravovat při opakování ročníku. Já jsem však chodil do školy hrozně rád a dodneška si pamatuji všechno, co jsem se tam naučil,“ dodává s úsměvem Ota Maňák.

Jen jsem věděl, že nějaké tanky stojí před nádražím v Bohumíně

Moji rodiče byli obyčejní lidé, pracovali v zemědělství, museli vstávat každý den ráno ve čtyři nebo v pět hodin, neměli žádné výhody, oni ale prostě tomu komunismu věřili,“ vzpomíná pamětník. Dodává, že to bylo dáno tím, že měli minimum informací. Všichni navíc bydleli v malé vesnici a informace získávali z doslechu nebo z oficiálních zdrojů, které také moc nesledovali. Ota Maňák sám chtěl jako školák vstoupit do Pionýra a už ani neví, proč ho tam vlastně nevzali. „My jsme totiž v tom komunismu vyrůstali a žili od začátku, my jsme nic jiného neznali. Nijak jsme se nikdy nedivili tomu, že musíme jít jako děcka k nějakému pomníku. Chodili jsme na nějaký lampionový průvod a ani jsem nevěděl, proč tam vůbec s tím lampionem jdu. Jen si vzpomínám, že jsme tam vždycky dostali takovou žlutou sodovku a párek,“ dodává pamětník a pokračuje: „Nebyly informace, co se děje, jak se děje, všechno bylo jakoby krásné, veselé, tak jsme prostě žili.“

Ota Maňák ani příliš nezaznamenal rok 1968 a okupaci Československa. Jako mladý kluk to moc nevnímal. „Akorát jsme věděli z doslechu, že tady vpadli Rusáci a že v tom Bohumíně stojí nějaké tanky před nádražím. Ti starší, co tam pracovali, tak podepisovali nějaké petice, pak tam byla nějaká státní sbírka a já vůbec nechápu, co to bylo, nějaké peníze nebo zlato se tam darovalo, ale dnes nevím, co to bylo a kde to skončilo, nikdy jsem po tom nepátral,“ vzpomíná pamětník. Ota Maňák v té době ani příliš nezaznamenal, že se na protest proti okupaci upálili Jan Palach nebo Jan Zajíc.

Hlídali jsme, aby lidé neutíkali z Československa

Ota Maňák se po skončení školní docházky musel rozhodnout, co bude dělat dál. V oblasti Ostravska byla v té době běžná trvalá přesvědčovací kampaň, že nejlepší je vyučit se horníkem. „Když jsem přinesl přihlášku do učení na horníka, tak mě máma zmlátila pohrabáčem na uhlí, že prostě žádný horník ze mě nikdy nebude,“ vzpomíná pamětník. Vyučil se tak ve dvouletém učebním oboru motač ocelových lan v Železárnách a drátovnách Bohumín.

Ota Maňák ukončil po dvou letech učební obor a za nějakou dobu ho čekala tehdy dvouletá základní vojenská služba. „Sloužil jsem na hranici a hlídal jsem, aby neutíkali lidi z Československa do zahraničí na ten Západ,“ vzpomíná s naprostou otevřeností. Byl přidělen k ostraze hranice mezi Československem a Rakouskem v oblasti Levárky. Nastoupil jako střelec, a protože uměl dobře běhat, stal se nakonec psovodem. „Dostal jsem důvěru, a dokonce mě tlačili, abych vstoupil do komunistické strany, to jsem však odmítl s tím, že nejsem dost zralý,“ vzpomíná. Popisuje, že tenkrát nepokládal za nic divného, že by měl chránit hranice se zbraní v ruce. „Vyrůstali jsme v komunismu, byli jsme v tom vychováváni – a navíc tam byla ještě ta vojenská nalévárna,“ dodává. Ota Maňák popisuje, že měli ostré náboje a byli připraveni střílet. „Naštěstí nic takového jsme udělat nemuseli, občas se do toho pásma dostal nějaký opilý člověk, tak to bylo takové srandovní. Nebylo to tak, že by se tam prostě střílelo na každém kroku jako v Králi Šumavy,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Já jsem byl pak u těch psovodů, a tak jsme museli vyrazit za nějakým zaběhlým zajícem, ale nikdy jsme neměli takový zátah, že bychom museli někoho chytit, svázat ho.“ Zároveň vypráví, že za celou jeho vojenskou službu nikdo z jeho jednotky neemigroval, i když k tomu příležitosti určitě měli. Ota Maňák vypráví, že určitou formu „mazácké vojny“ zažil, ale nesetkal se se šikanou. Na vojně měl samozřejmě svou věrnou souputnici kytaru, na kterou pravidelně hrával. Dokonce založili malé hudební těleso a vyhráli tehdejší známou vojenskou hudební soutěž ASUT.

Hlavně jsem měl svoji hudbu

Ota Maňák se učil klasickou kytaru i na lidové konzervatoři a před vojnou se připravoval na přijímačky na státní konzervatoř. Vojna mu do toho vstoupila a po návratu z vojny se už o studium na konzervatoři dál nepokoušel. Získal však významné praktické hudební zkušenosti. Hrával od svých 14 let na plesech nebo zábavách, po vojně potom pravidelně působil v kapele Akord. Brzy pak dostal příležitost zahrát si na kytaru s hudební skupinou Orion. Byla to kapela, která hrávala pravidelně v baru. Pro Otu Maňáka to byla velká příležitost se v hudbě nejen částečně profesionalizovat, ale hlavně se hodně naučit. Kapela byla složena z vynikajících hudebníků, z nichž dva byli Romové. Hudební skupina Orion měla pestrý repertoár, včetně starší swingové hudby.

První láska byla opravdu romská

Ota Maňák vzpomíná na svou první lásku. Hlas mu zjihne a v jeho vyprávění je cítit citlivé široké romské srdce. A právě v tomto vyprávění své romské geny nezapře. „Moje první láska byla Romka. Přistěhovala se na ten statek v té Dolní Lutyni, kde jsme bydleli. Zamiloval jsem se do ní a ona taky do mě. Strávili jsme spolu spoustu času, ale vlastně musím říct, že jsme nikdy spolu neměli ten pohlavní poměr. Bylo to krásné, to byla ta opravdická romská láska, to málokdo pochopí, tady to prostě funguje jinak. Tam jsem v sobě objevil Roma. To je poctivost toho vztahu, té lásky. Člověk nekalkuloval s ničím, šlo to dopředu, volně, svobodně. Lehli jsme si pod stromy a vyprávěli jsme si, anebo prostě jsme se tak jenom mazlili. Oni bydleli o pár metrů dál a viděli jsme si z okna do okna. Tak jsem blikl, že jdu ven – a takhle jsme si dávali schůzky. To byla ta nejintenzivnější část, kdy jsem cítil nejenom ohledně té mojí první lásky, ale vůbec i té její rodiny funkčnost toho romského života.“ Ota Maňák popisuje, jak přicházel do té rodiny, večeře byla pro něho připravena zcela samozřejmě, protože on je přece ten Ota ze statku. Hovoří o tom, jak se romská rodina dokázala postarat o své staré rodiče a dokumentuje to právě na příkladu otce své první lásky. „Její tata byl už tenkrát starší, ona byla nejmladší z šesti dětí. Byl už nemocný, tak tam ležel u sporáku na takovém gaučíku a nad tím svým pelechem měl zavěšené housle. Dýmku si zapaloval od toho sporáku přímo uhlíkem. Když nějak tesknil po něčem z toho svého života nebo mu bylo smutno, začal hrát na ty housle nějakou písničku, pak si dal panáčka a zase ulehl zpět na ten svůj gaučík.“ Ota Maňák s rozzářenýma očima doplňuje své vyprávění tím, co všechno se dozvěděl od otce své první lásky. Jak se on seznámil se svou ženou, jak ji vlastně unesl. Je vidět, že tady v Otovi Maňákovi rezonuje jeho romská duše. „Ono to nakonec všechno dopadne dobře, prostě ten tata nechce, aby si ten někdo vzal tu jeho dcerku, vede řeči o tom, že až ho potká, že ho projede nožem, ale pak to přejde a všechno to trvá do prvního vnoučete.“  

První láska se Otovi Maňákovi odstěhovala. Vrátil se z vojny, začal pracovat znovu v železárnách v Bohumíně. Tam se také seznámil s první manželkou, která Romka nebyla. Oženil se, brzy získali byt a vedli docela šťastný a spokojený život. Měli spolu syna a dceru. „Bylo to fajn, ale už to nebylo tak intenzivní jako s mou první láskou,“ vzpomíná pamětník. Manželství však nevydrželo. „Já už teď mám vnoučata i pravnoučata, ale byl jsem špatný otec, asi je to tím, že jsem ten muzikant,“ dodává pamětník a pokračuje: „Tak samozřejmě ty děti mám rád, ale ta muzika mě nějak válcovala a ty rodinné záležitosti šly pak stranou.“ Ota Maňák se věnoval hudbě a hraní opravdu intenzivně. Měl domluveno se svým zaměstnavatelem, že může do práce chodit už od třetí hodiny ráno a odpracovat pak svých osm hodin. Chodil tak do práce přímo z baru, kde hrával s kapelou už od večera.  

Vysvitlo Sluníčko

Ota Maňák pocítil, že po mnoha letech hraní po barech, plesech a svatbách potřebuje změnu. Začal komponovat svoje písničky. Pomohla náhoda. Oslovil ho kolega, který vedl dětský divadelní kroužek. Požádal ho, zda by složil písničky pro děti na texty, které mu předložil. Tak začalo Sluníčko. Nejdříve jako hudební sekce divadla, později jako samostatná skupina. Kamarádka Oty Maňáka začala psát texty přímo pro Sluníčko, Ota Maňák skládal hudbu a doprovázel na kytaru vokální skupinu dětí. Písničky se líbily dětem, ale především posluchačům. Sluníčko začalo zkoušet dále více, jezdit na soustředění. Ota Maňák skládal písničky, které už měly vokální party tvořené zajímavými prokomponovanými mnohohlasy. Byla to svébytná hudba založená na trampské písni, swingu, folku a samozřejmě s nádechem romské muziky. Úspěchy se zákonitě musely dostavit. Když si poslechl kapelu známý folkař Jaroslav Samson Lenk, otevřela se Sluníčku cesta až na proslulou Portu. Na konci osmdesátých let koncertovalo Sluníčko už po celém Československu. „Přišli jsme do povědomí lidí, lidi nás obdivovali, chodili za námi a já jsem chtěl, aby zpěváci pocítili to fluidum toho diváka,“ vzpomíná pamětník. Sluníčko vystupovalo vedle všech folkových hvězd té doby, jako byli Jaromír Nohavica, Josef Streichl, už zmíněný Samson Lenk, Věra Martinová a další. Ota Maňák sám byl zván i do odborných porot různých festivalů. 

V době největší slávy Sluníčka se Ota Maňák rozvedl se svou první ženou. Intenzivní muzicírování a rodinný život jde špatně dohromady. Jeho druhá žena je Romka. Krásně zpívá, pochází z hudební rodiny, a tak není divu, že ve Sluníčku zpívá dodnes. Ota Maňák si tak zažil přesně to, co mu popisoval otec jeho první lásky. „Rodiče jeho druhé ženy zásadně nesouhlasili, aby si jejich dcera brala o tolik let staršího muže. Já jsem byl starší od svojí ženy 16 let, tak tchán, taky Romák, jí řekl, ať si nebere staršího chlapa, no a taky jsme utíkali z baráku, tedy moje žena utíkala z baráku a podávala mně svatební šaty přes okýnko ze sklepa. Pak se nám narodila první dcera a všechno se srovnalo,“ vzpomíná pamětník.  

Radosti i strasti po sametové revoluci

Ota Maňák vnímal sametovou revoluci v roce 1989 s nadšením. Především se mohlo zpívat a hrát, co kdo chtěl. Vymizely přehrávkové komise, které schvalovaly repertoár. Právě v oblasti folku byl Ota Maňák svědkem toho, že mnozí folkaři měli problémy a zákazy účinkování.

Právě na konci osmdesátých a začátku devadesátých let bylo Sluníčko na vrcholu popularity. Jako vokální kapela bylo Sluníčko určitě mezi deseti nejlepšími v Československu. Ota Maňák chtěl, aby se soubor ještě více zprofesionalizoval. To se však nepodařilo. Mladí lidé odcházeli studovat do různých měst a na zkoušky a koncerty už neměli tolik času. Podstatné však bylo, že koncertů ubývalo. „Rozpustil se ten železničářský klub, přestaly fungovat ty krajské a okresní kulturní střediska, které se o nás staraly a zajišťovaly nám koncerty. A my jsme se sami starat o sebe moc neuměli. Neměli jsme manažera a neuměli jsme se prodávat. Spousta kapel tady skončilo,“ dodává pamětník.

Sluníčko sice neskončilo, ale Ota Maňák musel přemýšlet, jak uživí sebe a rodinu. V té době už nepracoval v železárnách a byl na „volné noze“. Pak přišel fenomén devadesátých let – podnikání. „Dělali jsme tři společníci nějakou stolařinu. „Neuměli jsme to ani jeden. Ze začátku to nějak šlo, ale když nám nezaplatil jeden zákazník, skončili jsme a každý jsme si šli pak svou cestou,“ vzpomíná pamětník. Po tomto „podnikaní“ se živil všelijak. Dělal uklízeče i kopáče. Nakonec se vrátil k tomu, co uměl nejlépe, k hudbě. Ota Maňák sám říká, že nemusel nic oprašovat. Sluníčko tady bylo pořád. V roce 2005 vyšlo Sluníčku vlastní CD, které natočili v ostravském studiu Českého rozhlasu.

Ota Maňák už nehraje po barech, soustředil se na vlastní hudbu. Píše písničky pro Sluníčko, komponuje scénickou hudbu pro amatérské divadlo. Složil také dětskou operu. Spolupracuje s Národním divadlem Moravskoslezským v Ostravě. V roce 1995 účinkoval ve hře Balada pro banditu jako muzikant. Hraje jako herec už 12 let ve velmi úspěšném představení „Do naha“ neboli po ostravsku „Holé dupy“. Má i sólová vystoupení se svými písničkami a se svojí věčnou souputnicí – svojí kytárkou.    

Prožil jsem něco úžasného

Jak vnímá Ota Maňák své romské kořeny? Já jsem se naučil žít s tím, že mě nevychovávali moji praví rodiče. Dostal jsem od svých rodičů jinou výchovu – a to mi dalo hodně do života,“ bilancuje pamětník. Romské geny však v sobě určitě nějaké má. Jsou v jeho hudbě a v jeho otevřené opravdovosti. „Romové mě v Bohumíně znají a říkají, že jsem takový Romák na baterky, ale rozumíme si,“ dodává. Zároveň naprosto otevřeně hovoří o romských slabůstkách.

Zdůrazňuje však naopak tradiční hodnoty Romů, především pak úctu k rodičům a péči o rodiče ve stáří.

Oči se mu rozzáří, když vzpomíná na romské svatby. „Film Cikáni jdou do nebe je hodně přibarvený, ale takto to funguje,“ dodává. Jednoznačně však odsuzuje jakýkoliv rasismus. A bohužel smutně hovoří o tom, že tady rasismus pořád je. „Hodit zápalné lahve do domu, kde jsou třeba děcka, je strašné.“

Ota Maňák je velmi tolerantní. Na přímou otázku, jak vnímá to, že jeho folkoví kolegové a hudební vzory Jaromír Nohavica a Josef Streichl jsou evidovaní ve svazcích StB, odpovídá: „No, my jsme to tenkrát nevěděli, pak nás to překvapilo. Asi měli nějaké problémy, tak to prostě tenkrát bylo.“ 

Svá vyprávění často končívá slovy: „Tak to prostě bylo, taková byla doba.“ Je to takový fatalismus minulosti, že něco bylo dáno, předurčeno a je zbytečné se tím nyní trápit.

„Myslím, že jsem si prožil něco tak úžasného, vesměs dobrého, na to špatné se zapomíná brzy, takže když dozadu přemýšlím, bylo fantastické. Ten osud tě může smýknout zleva doprava. Důležité je neuhnout ze své cesty. Je důležité žít tak, aby ses pak mohl každému rovně podívat do očí,“ uzavírá své vyprávění Ota Maňák.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED