„Jedno družstvo bránilo tu Roklanskou chatu a druhé ji dobývalo. Tomu jsem tenkrát coby desátník velel já. Poručík Waltr to sledoval zpovzdálí a radil: ,Musíš tím okýnkem.´ Tam jsou nahoře směrem k západu taková dvě menší okénka. Tak já jsem se snažil dostat do toho okénka. I když jsem věděl, že z něho občas někdo střílí slepýma. Ty samopaly dostaly jiné hlavně, zúžené, aby to mělo zpětný ráz. Tak já jsem se vecpal do toho okýnka, naštěstí jsem měl ten starý samopal, čtyřiadvacítku, s tím dlouhým zásobníkem před obličejem. Ten kluk, který chatu bránil, na mne vystřelil dávku. Já jsem se sesypal z toho okýnka a křičel: ,Já nevidím!´ Měl jsem celý obličej zďobaný šupinkami z toho slepého náboje, jen oči a nos jsem si zachránil tím samopalem. Otevřel jsem oči, samozřejmě slzavé, a já viděl! Poručík Waltr udělal okamžitě té kovbojce konec a od té doby už jsme tímto způsobem necvičili.“
„My, co jsme zůstali v Nýrsku v pédéešce (poddůstojnická škola), jsme byli rozdělení na roty. Na Železnorudsko a na roty praporu Nýrsko. Já jsem se asi na tři neděle dostal do Zadních Chalup, byla to čtvrtá pohraniční rota. To jsem byl prvně na hranicích. Jednou ráno na hlídce, když se rozednívalo, vidím, že přímo tam, kde sedíme, rostou petrklíče a narcisky, obalené rybízy a angrešty. To jsem si uvědomil, že vlastně sedím na nějaké bývalé zahrádce vysídlené německé vesnice. Ta vesnice tam už nebyla, jen tohle z ní zbylo, sem tam nějaká zborcenina nebo základy stavení. A dřevěné baráky čtvrté pohraniční roty.“
„Na Javorníku byla podobně jako ve Vacově veliká slavnost, oficiální vítání americké armády nebo představení se americké armády, posádky, která byla ubytována ve Švehlově chatě. Bylo to asi koncem května 45. roku. Javorník byl plný lidí z okolních vsí. Byla to veliká slavnost. Švehlova chata byla otevřená, tam mohl kdokoli přijít, i když to měli Amerikáni obsazené. Dostali tam lidé veliké pohoštění od nich, byla snad poprvé otevřená rozhledna na Javorníku.“
„Jeden zkrátka tam byl přistižen americkou hlídkou. Ta americká hlídka by ho snad i zastřelila možná jako zloděje. Zachránil to jeden americký voják, který uměl česky, byl to možná americký Čech. Ten zkrátka ovlivnil vojáka, který tam držel hlídku, držel tam stráž, aby nestřílel. Tím vlastně zachránil toho mládence, který byl tady možná od Stachů.“
„Dokonce tady ve Zdíkově byl fotbalový klub SK Zdíkov, ti hráli první mezinárodní zápas s americkými vojáky. ´Jak to dopadlo?´ Nevím, ale hráli s nimi kopanou. Dokonce na nádvoří zámku byla škola. Samozřejmě, měly to obsazené podobně jako ve Vacově nebo na Staších, americké posádky. Tam vyvařovali dokonce pro místní obyvatelstvo, ale pak ta polní kuchyně, která tam byla na nádvoří zámku… Tam došlo k určitým nesrovnalostem mezi zdíkovskými občany, kteří si tam chodili pro polévku nebo pro jídlo, tak to Amerikáni zastavili a už tam zdíkovské občany nehostili. Zkrátka to vyvařování a rozdávání zastavili. To jsou spíš takové stinné věci setkání s Američany.“
„Kašperské Hory byly osvobozené – to se nedá říci osvobozené – obsazené americkou armádou, 6. května, Stachy také 6. května. Kolony amerických vojáků nejely po silnici, ale zajímavé je, že sjely do údolí pod Kašperské Hory, potom jely po jakési polní cestě směrem proti proudu Pláňského potoka až do Řetenic. Tehdy se říkalo Jídrce, Idrtz, lidově. Teprve potom se dostali na silnici. To byla ryze německá vesnice, ten Idrtz, tam postavili jakousi barikádu na silnici ti řeteničtí Němci. Samozřejmě ty tanky nebo buldozery, americká armáda byla vysoce mechanizovaná, tu překážku odstranili a dál jeli po silnici až na Stachy bez jakéhokoli odporu.“
„Američtí vojáci tady nechali i nějaké děti. Říkalo se potom o určitých dívkách starších, že ´to má s Američanem´. Jeden Američan si odvedl ze Zdíkova, jak jsem ukazoval ten dopis, i dívenku do Ameriky. On byl v Německu a potom si pro ni přijel. To mám v dopise, který je tam.“
„Potom si ještě pamatuju, že americká posádka ve Vacově měla střelnici mezi Vacovem a Rohanovem, pod Peckovem v údolí. Měli tři terče. Do těch tří terčů stříleli. My, když jsme šli ze školy, kolikrát jsme tam ze silnice kousek zašli. Za těmi terči byly meze, vysoké strmé meze, těmi ty kulky nalítaly za terče, nelítaly do volné krajiny. Těm jsme dělali cílné. Ty dírky, které vystříleli v terči, jsme zalepovali takovým lepícím papírkem. Vždycky jsme šli za palebnou čáru a oni zase stříleli dál. Za to nás samozřejmě obdarovávali – žvýkačky, konzervy, čokoládu a všechno možné.“
„Koncem války tu létali takzvaní hloubkaři. Sledovali jsme ty svazy letadel. Celé letky tu přelétávaly. Házeli staniol, zřejmě kvůli rušení radarů. Na zem se vždycky sneslo úplné sněžení. V noci zase bylo slyšet burácení a hřmění, když byla bombardována bavorská města. Ti hloubkaři měli taková lehká letadla. Létali nízko, někdy jsme i viděli amerického nebo anglického pilota. Letěl třeba pod Rohanovem tím údolím a my jsme ho tak vlastně neviděli zespodu, ale svrchu. Sledovali hlavně provoz na silnicích, ty německé kolony nebo nějaká vozidla, která vezla třeba nějakou munici. Rozstříleli také klatovské nádraží, obec Mirotice, to je za Strakonicemi, a mají na svědomí i zastřelení řidiče náklaďáku z Podvítovčí. On měl auto, kterým svážel v pětadvacetilitrových konvích mléko. Každé ráno dělal svoz mléka z Vacovska, možná i ze Stachovska a Zdíkovska, a vozil to do Strakonic, kde to mléko bylo v továrně zpracováváno. Ti hloubkaři ho zjistili na Klenách, to je mezi Mladíkovem a Vacovem. Vystřelovali k němu světlice, aby zastavil. On ale nezastavil ani ve Vacově, ani v Přečíně, projel i Chvalšovice, ten hloubkař ho stále sledoval a nakonec ho pod Chvalšovicemi rozstřílel. Bylo to koncem dubna 1945.“
„Byli to kluci tak kolem 25, přes 20 let. Nejhorší je, to jsem slyšel potom, že po určitém pobytu, pár dní, tady na Javorníku nebo ve Vacově, ve Zdíkově, na Staších, byli soustředěni do Bavor a pak šli ne do Ameriky, ale šli rovnou na Japonce, protože tenkrát se bojovalo ještě na Okinawě. Šli na Okinawu.“
„Z té dvoupatrové budovy byly vyvěšeny prapory – americká, sovětská, britská a československá vlajka. Ty visely z druhého patra z balkonu až na zem a my jsme za ty vlajky, když jsme šli do školy nebo ze školy, tahali. Byla to taková slavnostní výzdoba.“
„Koncem války tady lítali hloubkaři, sledovali jsme ty svazy letadel, celé letky, přelétávaly a házely staniol, asi kvůli rušení radarů. Na zem se sneslo úplné sněžení staniolu, to byly takové proužky, to jsme sledovali. Potom burácení, hřmění v noci, když se bombardovala bavorská města, které sem bylo slyšet. Byli to hloubkaři, to byla lehká letadla.“
„Hodně jsme chodili za americkými vojáky na Javorník. Dali nám klukům, i větším klukům, míče. Nebyly to míče na kopanou, byly to spíš volejbalové míče. Tak jsme si jich vážili, že jsme do nich kopali jenom bosi a ne na hřišti.“
„Ve Vacově mám vzpomínku jako školák, dokonce nám učitelé potom domlouvali. Někteří američtí vojáci dávali, jak se říká na lapačku, čokoládu do houfu dětí nebo žvýkačku. Prostě kdo to sebral, tak to měl. Když se potom ta skupina dětí kočkovala a prala, tak učitelé ve třídách nám potom říkali, abychom se chovali důstojně, že reprezentujeme český národ, abychom se těchhle her neúčastnili. Dokonce dávali na lapačku i obálky nebo známky a my jsme se o to takhle prali. Dokonce někdy ty obálky před školou pálili a my jsme z ohně ty obálky kvůli známkám vybírali.“
„Jednoho černocha jsme ve Vacově viděli. Byl menší postavy. Černocha jsem viděl poprvé ve Vacově, prvního černocha … Povědomí jsme měli, že jsou to potomci otroků, toho jednoho černocha jsme tam viděli.“
„Tam mám vzpomínku, že jsme šli s otcem a matkou nahoru na rozhlednu ke kapličce. Šla s námi také pětiletá sestra, která se narodila v čtyřicátém roce. Potkali jsme amerického vojáka. Byl to nějaký seržant, nižší důstojník. Zastavil nás, tatínka a maminku, německy se s ním otec domluvil. Říkal, že má doma asi tak velkou holku, jako je moje sestra, jestli si ji může pochovat. Dovolil se, tak mu to tatínek německy dovolil, tak si ji pochoval. To si pamatuju, jako kdyby to dneska bylo.“
„Ti američtí vojáci přivezli na svém autě asi deset německých zajatců. Nechali je vyskákat z korby toho auta a jeden americký voják je hlídal. My, kluci a holky, a někteří další občané Rohanova jsme přihlíželi. A co se nestalo. Ten americký voják vyndal ze své kapsy na nohavici krabičku cigaret a každému tomu německému zajatci ji podal. Většina z nich si dala cigaretu do pusy a on jim zapálil nebo si připalovali vzájemně od svých cigaret. Tento jeho čin vzbudil v Rohanově velké pohoršení. My jsme to tehdy viděli a potom jsme si říkali: ,Jak je to možné, že německým vojákům jsou dávány cigarety?´ I dospělé rohanovské obyvatelstvo to těžce neslo, a dokonce se ozvaly i výčitky, proč jsme těm Amerikánům nosili ty kytky.“
„Chodili k tanečním zábavám, které začaly v pětačtyřicátém roce, a tancovali s českýma holkama, se šumavskýma holkama. Třeba tady ve Zdíkově, jak jsem slyšel, byla v Novém Dvoře, to je ta poslední chalupa, dnes rekreačka, tehdy to byla hospoda se sálem, tam byly často muziky. Jednou se Američani příliš obveselili, a když jeli zpátky do Zdíkova, měli v zámku, ve škole, posádku, tak sjeli s tím autem dolů pod mez a tam havarovali. Nikomu se pravděpodobně nic nestalo, a od té doby se říkalo té zatáčce americká zatáčka.“
„Ti hloubkaři mají na svědomí také zastřelení šoféra, majitel auta zpod Výtovčí. Ten Malý měl auto, které sváželo mléko v 25litrových konvích. Každé ráno dělal svoz mléka z Vacovska, možná ze Stachovska, ze Zdíkovska a vozil to do Strakonic, kde to mléko bylo v továrně zpracovávané. Ti hloubkaři ho zjistili na Klenách nad Vacovem, mezi Mladíkovem a Vacovem. Vystřelovali proti němu rachejtle nebo světlice, aby zastavil. On ve Vacově nezastavil, přejel přes Přečín a přes Chvalcovice, ten hloubkař ho pořád sledoval, nakonec ho pod Holašovicemi rozstřílel. Ten Malý, Čech Malý, byl za volantem zastřelený. Bylo to koncem dubna 1945.“
„Potom byla posádka na Javorníku, měli obsazenu Švehlovu chatu a posádka ve Vacově. Mezi Vacovem a Javorníkem byla neustále frekvence – buď džípy nebo náklaďáky. Nás někdy ze školy vezl džíp do Rohanova a my jsme samozřejmě byli velice rádi.“
„Na tom parkovišti, když opravovali auta Amerikáni, bylo to pod chatou, viděl jsem rádio, které bylo strašně malé a vyhrávalo vojákům, kteří se váleli pod těmi auty nebo se tam procházeli. Viděl jsem možná první tranzistor. Zatímco u nás, rádio, to byla opravdu veliká bedna.“
„Američani měli besedu v hospodě v Šenkovně. Mám takovou vzpomínku, že jsme byli kolem hospody, i do hospody jsme vešli. Domlouvali se s Rohanovskými německy, ale hlavně francouzsky. Byli to kanadští vojáci z provincie Québec, frankofonní Kanada, protože se tam objevilo: ´Kdo umí francouzsky?´ Byl to můj děda Václav Kordík, který v roce 21, 22 byl jako zedník – světák v Remeši. Hlavně se naučil francouzsky ve francouzské remešské nemocnici, protože spadl z lešení.“
„Zajímavá věc, taková zvláštnost, že ti američtí vojáci přivezli na svém autě, na náklaďáku - samozřejmě tam byly také džípy – přivezli asi 10 německých zajatců. Jeden voják je nechal vyskákat z korby auta a jeden americký voják je hlídal, střežil. My jsme tam, kluci i holky, přihlíželi, i někteří občani Rohanova. Co se stalo – ten americký voják vyndal z kapsy krabičku cigaret a každému německému zajatci ji dal. Oni si ji dali do pusy, asi dva nebo tři nekouřili, tak jim zapálil a oni si zapalovali potom od oharku. Tenhle čin amerického vojáka vůči německým zajatcům vzbudil v Rohanově velké pohoršení, protože my jako školáci, 9, 10, 11, 12 letí jsme to viděli a potom jsme povídali, jak je to možné, že německým vojákům jsou dávány cigarety. V Rohanově to dospělé obyvatelstvo těžce neslo, dokonce se ozvaly i výčitky, proč jsme těm Amerikánům nosili kytice těch muškátů.“
„Do Železné Rudy se dostali 1. května a obsadili - po určité přestřelce v železnorudské kotlině – se dostali až na Špičák, nahoru do Sedla směrem k Nýrsku. O Nýrsko museli tvrdě bojovat, tam byl boj. Na klatovské silnici, co je ze Železné Rudy na Javornou, tam také museli svádět určitou přestřelku před Javornou u osady Paseka, nebo Paseky.“
„Tenkrát jsme určitě sbírali známky a naše sbírka se rozmnožila o americké známky. Totiž ty obálky bez dopisů samozřejmě se leckdy po Vacově válely, nebo nám je američtí vojáci přímo dávali. My jsme známky z těch obálek odpařovali. Byla to letecká známka s letadlem, AIR MAIL je tam napsáno, a dále byli běžně na známkách američtí prezidenti.“
„Někdy v dubnu 1945, protože se očekávalo, že by tudy mohla projít fronta, jsme každá rodina na Stachovsku, Zdíkovsku a Vacovsku, tedy i v Rohanově, měli za úkol zbudovat si v lese nebo třeba v nějaké mezi kryt. Byla to taková díra v zemi, pomáhal jsem to i kopat, zakrylo se to povalem a přihrnula se hlína. Aby se tam ta rodina mohla případně ukrýt, na velké bydlení to ale nebylo. Dokonce když tím lesem nad Rohanovem dnes procházím, stále nacházím takové prohlubně a říkám si: ,Tady byl kryt toho a toho, tady byl náš…´ My jsme měli kryt o samotě. Tatínek si liboval, že máme blízko do studánky, že bychom měli blízko pro vodu, proto tam ten kryt možná umístil. V Rohanově bylo dvaaosmdesát čísel, to znamená, že to bylo dvaaosmdesát jam. V polích, mezích, většinou nad Rohanovem v lese. Je s tím spojena i úsměvná příhoda. Paní Hadravová byla v očekávání a dítě se mělo narodit na přelomu dubna a května. Kamarádi pana Hadravy si z něho dělali legraci, že musí udělat ten kryt větší, aby se v něm mohla otočit porodní bába. A ta holčička se narodila 26. nebo 27. dubna, tedy opravdu v ty kritické dny. Do těch krytů se ale nakonec nešlo. Jednou se Rohanovem neslo, že se tam asi budeme stěhovat, ale potom se to všechno vysvětlilo. Že Amerikáni už jsou na Staších a za chvíli budou na Javorníku.“
„Prostě tam udělali situaci na silnici směrem k Vimperku, říká se tam U hospůdky, ale ta celnice byla níž, kousek u staré silnice. Oni tam zkrátka pravděpodobně šli s cílem rabovat do té celnice. Navíc, podle vyprávění pana Frühaufa tady ve Zdíkově, jeden, kterého měli s sebou, tam někde vystřelil pod mezí, protože měli flinty, a oni byli v německých kabátech, tak je americká posádka nebo američtí vojáci, postřelili smrtelně. Jeden umřel při převozu do Zdíkova a jeden umřel asi druhý den. Měli pohřeb přesně 9. května. Stalo se to asi 6. května. Byla to klukovina.“
„Potom ve Vacově asi koncem května nebo v polovině května byla udělána veliká slavnost. Před školou se shromáždilo veliké množství obyvatel Vacovska, byly tam z tribuny pronášené různé proslovy a bylo to veliké shromáždění občanů, oficiální slavnost osvobození Vacova americkou armádou. Při té slavnosti se naší spolužačce, která chodila o třídu výš, Bože Horejšové z Rohanova, udělalo špatně. Možná, že omdlela, tak ji odnesli do školy a od těch amerických vojáků pravděpodobně lékař ji tam ošetřil.“
„Vzpomínám si asi na 10. nebo 11. květen, kdy přijeli do vsi Amerikáni, američtí vojáci. Ženy rohanovské, nebylo nic rozkvetlého, žádný šeřík, tak ostříhaly muškáty, které měly za oknem, pokud jim kvetly, pokojové květiny, jak se tomu dnes říká. Udělaly z toho kytice a dávaly to těm Američanům.“
„Byli to „hloubkaři“. To byla lehká letadla, lítala nízko, někdy jsme viděli amerického nebo i anglického pilota letět pod Rohanovem údolím. My jsme ho vlastně viděli shora, viděli jsme ne spodek letadla, ale letadla shora. Ti hloubkaři sledovali hlavně provoz po silnicích, německé kolony nebo nějaká vozidla, která vezla munici. Hloubkaři rozstříleli klatovské nádraží, to nebylo bombardování, hloubkaři rozstříleli Mirotice za Strakonicemi.“
„Potom zahazovali také dlouhé vajgly, čiky, vykouřil třeba do poloviny cigaretu a zahodil ji, tu ameriku. My jsme to samozřejmě sbírali a dokuřovali jsme to. Já říkám, že nejvíc jsem kouřil v životě – já nekouřím a nikdy jsem nekouřil – když jsem chodil to třetí třídy, když mi bylo 9 let. Byli i starší kluci, ale všichni kouřili. Ty vajgly jsme nosili domů tátům a strejdům, kteří to vyklepávali a balili s tím cigarety. To jsme byli chválení dokonce za to, že jsme přinesli hodně vajglů.“
„Do Vacova se Američani dostali asi 10. nebo 11. května 1945. Amerikáni měli zabranou budovu školy. Pod školou bylo jakési parkoviště, kde měli vozovou techniku. Tanky tam neměli. Pod školou si pamatuji, že hráli baseball s pálkami a hráli tam asi ragby se šišatým míčem. To jsme je sledovali, pozorovali, poprvé jsme viděli ragby a baseball.“
„Potom můžu se také zmínit o výměnném obchodě, který provozovali vojáci americké armády, kteří byli ve Vacově nebo možná i na Javorníku. Přijel džíp na náves nebo na jiné místo ve vsi a hospodyně už věděly, v kolik přijedou, nebo zatroubili, a vyměňovaly s obsluhou americké posádky vejce, máslo, šišky másla, které bylo čerstvě stlučené v korbeli. Samozřejmě ti Američani se odměňovali – zase konzervy, pomeranče, čokoláda, žvýkačka …“
František Mandák se narodil 19. 10. 1936 v Rohanově na Šumavě, v rodině chalupníka a světáka, zedníka, který obvykle většinu roku trávil „ve světě“ s nějakou zednickou partou, zpravidla v Německu, kde vydělával peníze pro obživu svojí rodiny. František chodil od roku 1942 do školy v nedalekém Vacově. Kromě běžných klukovských radostí a starostí zažíval i nepříjemné chvíle při setkávání se zfanatizovanou německou mládeží nebo při nacvičování hajlování přímo ve školní lavici. Dále vzpomíná na několik dramatických událostí z konce války a na pobyt amerických vojáků ve Vacově a na Javorníku. Z Františka se později nestává ani sedlák ani zedník ale učitel. V roce 1956 nastupuje základní vojenskou službu u pohraniční stráže. Její nejdelší část tráví na 19. rotě sušické brigády ps na Roklanské chatě a zažívá tam velmi tvrdou službu v drsných podmínkách. Většinu dalšího života potom prožije jako učitel v šumavském Zdíkově, zajímá se o historii svého kraje, je autorem i několika článků a knih na toto téma.
