Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Mandelík (* 1946)

• Jan Mandelík se narodil se 20. prosince 1946, první roky života prožil ve obci Kbel u Kolína

• jeho rodiče pocházeli z významných kolínských rodů Mandelíků a Radimských

• po ztrátě veškerého majetku rodiče pracovali v dělnických profesích

• vystudoval vysokou školu zemědělskou

• v letech 1966–1968 žil u příbuzných v USA a studoval na Indiana University v Bloomingtonu

• po dokončení studia pracoval ve stavebnictví

• po sametové revoluci založil firmu NEKAP

• spravuje část rodinného majetku

Koncem 19. století došlo na Kolínsku k velkému rozvoji cukrovarnictví. K nejúspěšnějším tamním podnikatelům patřil Bernard Mandelík, majitel ratbořského cukrovaru. Dalším významným kolínským rodem byli Radimští, které s Mandelíkovými pojily blízké přátelské vztahy. Když se před druhou světovou válkou ženil Bernardův vnuk JUDr. Jiří Mandelík se Zdenou Radimskou, netušili, jak těžký osud mají před sebou. Jiřího deportace, ztráta veškerého majetku, život v chudobě a opovržení. Syn Jan Mandelík se narodil po válce a o rodinné historii se dozvídal postupně. Vyprávění mu znělo jako pohádka, těžko si dokázal předválečný život svých rodičů představit. Později měl jako student příležitost zůstat u příbuzných v USA, kde se mu nabízelo mnohem více možností, ale on se rozhodl pro návrat. Až díky sametové revoluci nakonec mohl sám začít podnikat a dělat práci, která ho bavila. Sláva jeho rodiny ale zůstala ztracenou historií.

Rodiče spojili rod Mandelíků a Radimských

Jan Mandelík se narodil 20. prosince 1946 v pražské porodnici. Rodiče tehdy žili na rodinném panství ve vesnici Kbel, asi čtyři kilometry od Kolína. Bylo to v době, kdy z původního  majetku dvou významných rodů Mandelíků a Radimských, ze kterých matka s otcem pocházeli, zbývala již jen část. Podrobná rodinná historie byla zpracovaná již při natáčení pamětníkovy starší sestry Hermíny Domácí i v dalších dostupných materiálech. Přesto si to nejdůležitější připomeňme i podle vyprávění Jana Mandelíka. Jeho tatínek Jiří se narodil v blízké Ratboři, kde pradědeček Bernard Mandelík vlastnil zámeček, velkostatek a cukrovar. Na správě rodinného majetku se časem podíleli i jeho synové. Jeden z nich, Robert Mandelík, pamětníkův dědeček, vedl právě cukrovar. Bernardovi synové také nechali vedle zámečku postavit vilu podle návrhu architekta Jana Kotěry, na jehož výzdobě se podílel i sochař Jan Štursa; dnes je zde Hotel Kotěra. Pradědeček byl štědrý filantrop. Když zemřel, na velkém pohřbu, kam přišlo několik tisíc lidí, se na jeho přání vybíralo na dobročinné spolky: „Jeho čtyři synové si postavili na kolínském náměstí stůl a lidé, jak chodili okolo ve smutečním průvodu, se stavovali a každý dával nějaký finanční obnos. Ti bratři to zaznamenávali a dochoval se i seznam, kam peníze nakonec přišly. Jestli je dostal sirotčinec v Čáslavi nebo hasiči v Kouřimi a tak dále.“ Tito předkové pamětníka byli čeští bratři, kteří přestoupili na židovskou víru. Dědeček Robert se oženil s Hermínou rozenou Frauenbergovou z šlechtického rodu Náchodských z Neufordu a právě z majetku její rodiny byl statek, kde Jan prožil první roky života.

Maminka Zdena pocházela z rodu Radimských. Pradědeček Václav Radimský byl přítelem Bernarda Mandelíka, společně založili První úvěrovou banku a nakupovali polnosti. Radimští pocházeli z mlynářské rodiny, pradědeček i dědeček byli právníci a oba později starostové Kolína. Také vlastnili zámek s velkostatkem v Pašince na Kolínsku. Zdeny prastrýc Václav Radimský byl ve své době v Paříži uznávaný impresionistický malíř. Během první světové války ho ale Francouzi zařadili mezi nepřátele, proto se vrátil do Čech a žil v Pašince se svojí francouzskou manželkou. Dědeček Radimský zemřel, když bylo mamince 12 let. Byl tehdy součástí delegace, která jela domlouvat hranice na Těšínsko, kde ho napadli a následkům zranění podlehl; maminčiným opatrovníkem se stal jeho přítel Robert Mandelík. Rodiče se tak znali od dětství, ale vzali se až po 12 letech vztahu. Byla to doba, kdy již panovaly obavy z budoucnosti a dědeček Mandelík měl nabídky na prodej cukrovaru a vystěhování celé rodiny do zahraničí. Bohužel nic z toho nepřijal. Do USA odešel jeho bratr Ota, druhý z bratrů Ervín podporoval odbojovou organizaci Obrana národa a byl uvězněn i s dalšími členy rodiny. Dědeček se stačil schovat na infekčním oddělení v Kolínské nemocnici, kde přežil celou válku. V roce 1946 ale zemřel na infarkt. Babička Mandelíková koncentračnímu táboru unikla, ale po válce zůstala zcela bez prostředků, nedostala ani penzi a žila u dcery.

Nemysli si, že jsi tady doma

Tatínek měl stejně jako jeho bratři právnické vzdělání, studoval i v Anglii a nastoupil v advokátní kanceláři. Na počátku války, kdy Židé již nesměli v advokacii pracovat, mu pomohl Jiří Fragner, matčin švagr, který vlastnil farmaceutickou továrnu. Tam otec pracoval do doby, než byl deportován do koncentračního tábora. Válku přežil, ale ve vzpomínkách se k tomuto období téměř nevracel. Po návratu pomáhal na kbelském statku, a to i po roce 1948, kdy rodina přišla o zbytek majetku. Díky tomu, že byl právník, se mu totiž poměrně dlouho dařilo udržet zbytky hospodářství. Byl to ale již jen boj o přežití. V zabavené části domu se začaly konat schůze národního výboru a ti, se kterými se otec dříve přátelil, nyní požadovali, aby mu bylo zabaveno vše: „Lidé, kteří byli s tátou velcí kamarádi, chodili a křičeli pod okny: ,Na nulu, na nulu!‘, což znamenalo, že by mu měli sebrat všechno.“ Pod tlakem okolností nakonec tatínek věnoval statek státu pod podmínkou, že zde bude moci nadále pracovat a alespoň v části domu s rodinou bydlet. Právo ale tehdy nic neznamenalo a již v roce 1953 byli vystěhovaní k místní rodině. Malý Jan jasně cítil, že tam nejsou vítáni a má na tu dobu velmi traumatické vzpomínky. Nechápal tehdy ani vůči němu namířené poznámky ve škole, protože rodiče mu raději neřekli, že se učí v zámečku, který původně patřil k rodinnému majetku: „Výchovné metody byly úplně jiné, dneska by se asi rodiče vzbouřili, ale my jsme běžně dostávali rákoskou přes prsty, když jsme dělali nějakou neplechu. Já samozřejmě taky, ale já měl ještě tu věc, že pan ředitel Sojka, když mi dával pravítkem přes prsty, říkal: ,Nemysli si, že jsi tady doma.‘ A já jsem to vůbec nechápal, proč mi to říká, protože naši mi samozřejmě neřekli, že to byl náš dům, abych se nechlubil nebo nepovyšoval. Já jsem to nevěděl.“

Tatínek tehdy procházel různá zaměstnání, kácel stromy, vrtal studně a nakonec začal pracoval v Armabetonu v Mladé Boleslavi. Tam také objevil zchátralý domek patřící kamarádovi, který je tam nechal nakonec bydlet. Byli tehdy skutečně chudí, ale snažili se postupně svůj nový domov opravovat. Protože Jan si ani nedokázal představit, jak jinak by mohl jeho život vypadat, cítil se v novém místě spokojený. Matčino vyprávění o tom, jak před válkou cestovala po světě, mu znělo jako pohádka. Mamince z té doby zůstala znalost několika jazyků, ale i ona nakonec musela nastoupit jako dělnice v Armabetonu. Otec si ale i v této práci dokázal najít něco, co ho těšilo, a dokonce učil vězně, se kterými pracoval, číst a psát. Ti mu po jeho předčasné smrti udělali pomníček, kam mu chodili zapalovat svíčku.

Táta mi psal: Nevracej se, nemá to cenu

S učením neměl Jan problémy a v Mladé Boleslavi ho přijali n agymnázium. Po maturitě toužil studovat paleontologii; tento zájem v něm probudil sestřin manžel, geolog Luděk Domácí. Na obor se ale bral minimální počet uchazečů a Jan byl postavený před realitu, tedy vybrat si vysokou školu, která má naopak studentů nedostatek. Volba tak padla na vysokou školu zemědělskou. V době studia, v roce 1966, se poprvé dostal do zahraničí na pozvání otcova přítele žijícího ve Francii. To ho natolik nadchlo, že se toužil podívat dál. Protože v USA žila rodina prastrýce Oty Mandelíka, jeho dcera Hana Benešová, otcova sestřenice, Janovi v roce 1967 pomohla k přijetí ke studiu na Indiana University v Bloomingtonu, kde učil její manžel. Tím byl profesor ekonomie Václav Ladislav Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneše. Jan získal stipendium a žil u tety se strýcem. Nejenom v jejich rodině, ale i na univerzitě, kde studoval stavebnictví a později i biologii, se setkal s velmi vstřícným přístupem a pomocí. Našel si zde přátele a společně plánovali budoucnost.

Osud ale opět zasáhl: „Byl jsem tam něco přes rok, když do Československa přišli Rusové a mně zrušili všechna povolení, abych mohl dostudovat.“ Pamětník vzpomíná na těžké rozhodování, které hodně ovlivnilo i to, že měl před očima strýce, který byl v emigraci velmi nešťastný. Nikdy se od své vlasti citově neodpoutal a celý život sbíral české knihy, aby udržoval spojení s rodnou zemí. Tehdy všichni kromě maminky očekávali, že se Jan již nevrátí: „Táta mi potom psal: ,Nevracej se, nemá to cenu.‘ Já jsem se ale vrátil a dodělal jsem školu. Maminka byla ráda, ta psala: ,Vymalovali jsme ti pokojíček,‘ a tak. Nenapsala: ,Vrať se,‘ ale viděl jsem, jak by byla ráda, kdybych se vrátil. Ale kvůli tomu jsem to neudělal, to nemůžu říct. Já začal kouřit a zhubl jsem asi o 15 kilo, než jsem se rozhodl, co mám dělat. Nakonec jsem koupil letenky, všechno jsem tam nechal i oblečení a tak. Vlastně jsem odtud utekl, protože jsem věděl, že by mě moji příbuzní v dobrém slova smyslu nechtěli pustit. Hrozně by je mrzelo, že odjíždím, tak jsem se sebral a odjel. A když jsem přijel domů, tak naši koukali jako blázni, že jsem zpátky.“

Člověk by si měl vždy zachovat rovný hřbet

Po návratu pokračoval Jan ve studiu, žádné vzdělání z USA mu samozřejmě nebylo uznáno: „Návrat na školu byl divný. V Americe bylo vše volnější, už tehdy tam člověk získával kredity, vybíral si různé kurzy i jejich obtížnost.“ Studium Jan nakonec dokončil a nastoupil do Pedologického ústavu. Dlouho tam ale nezůstal: „Přišel tam nový kádrovák a přál si, abychom psali politické pětiminutovky. Jednou jsem se proti tomu ohradil a dostal jsem na srozuměnou, že mi neprodlouží smlouvu.“ Pak si myslel, že se na něj usmálo štěstí, když díky přímluvě profesora z vysoké školy nastoupil do Výzkumného ústavu architektury v Průhonicích, ale již po týdnu musel odejít. Jeho kádrový profil byl stále nežádoucí. Nakonec i on nastoupil do Armabetonu, kam již dříve chodil na brigády.

Na vojnu v Bechyni narukoval Jan Mandelík až ve 28 letech, předtím se pokoušel získat modrou knížku a díky známé lékařce dlouho úspěšně předstíral žaludeční vředy. Lékařka nakonec emigrovala a Jan byl uznán způsobilým. Jako absolvent měl na bechyňském letišti na starosti šoféry, potom působil ve skladu. V té době mu zemřel otec na následky úrazu, ale pamětník je přesvědčený, že roli v tom sehrálo i vyčerpání ze všeho, čím musel od mládí procházet. Brzy po vojně se oženil s Dagmar Navrátilovou, která pracovala v Uměleckoprůmyslovém muzeu. V roce 1973 se jim narodil syn Jan a o pět let později dcera Hana. Nejdříve s pomocí sestry získali byt, později si opravili domek v Hlubočepích. Pamětník dál pracoval ve stavebnictví na různých místech v Praze. „Já jsem měl stálý dohled od kriminálky, pořád mě na stavbách důkladně sledovali, chodili tam a nijak se netajili s tím, že mě sledují.“

Pozornosti neunikla ani jeho cesta na Palachův hrob, ze které se musel později zpovídat: „Jednou jsem něco kopal na zahrádce a najednou jsem si vzpomněl, že je výročí Palacha, jeho sebevraždy. Nějak mi to přišlo líto a ony už razily sněženky. A já jsem natrhal kytičku sněženek, šel jsem domů, Dagmara všeho nechala, sedli jsme do trabanta a jeli jsme do Všetat. My jsme věděli, že je přestěhovaný do Všetat, to hlásili na Hlasu Ameriky. A tak jsme prostě šli dolů pod silnici, a nějaká paní myla pomník. My jsme se ptali, kde má tady Palach hrob. A ona říkala: ‚To je nad silnicí, to musíte na ten druhý hřbitov. Ale tam jsou policajti, tam nechoďte, to budete mít hrozné nepříjemnosti.‘ My jsme tam šli, položili jsme kytičku a chtěli jsme zapálit svíčku. Najednou k nám přistoupil takový chlap, sebral to a odnesl do nějakého kontejneru. Řekl, že to teda se nesmí, ať mu ukážeme občanské průkazy.“ To byl jen jeden z mnoha konfliktů, které ho ale neodradily od toho, aby dával najevo svůj názor. Později s manželkou nevynechaly žádné protistátní demonstrace. V té době, na konci 80. let minulého století, měl pamětník na starosti výstavbu spalovny v Malešicích, což znamenalo náročnou přípravu i práci. Přesto byla stavba v mnoha ohledech nevyhovující, zvláště v dopadu na životní prostředí: „Po sametové revoluci lidé začali proti stavbě protestovat, protože neměla žádné čištění, na to se tehdy moc nedbalo.“ Stavba byla nakonec přerušena.

Důležité je mít práci, která člověka baví a zabezpečí ho

Na sametovou revoluci má Jan Mandelík, tak jako většina pamětníků, velmi barvité vzpomínky. Tenkrát byl pro jeho rodinu 17. listopad 1989 významný i tím, že jeho maminka slavila 80. narozeniny. Proto se s manželkou účastnili jen části pochodu z Albertova, na Národní třídu již nepokračovali a zamířili na narozeninovou oslavu. Tam se během večera objevil i kamarád, který na Národní byl a situaci hodnotil jednoznačně: „Pánové, tak konečně už je to tady, komunisti jdou do pr**le.“ Nevěřili mu. Pamětník vzpomíná i na to, jak se další den setkal s rodinným přítelem, který v té době již pobýval v domově důchodců v Chrudimi. Tam zatím žádné informace o tom, co se děje, nepronikly, ale starý pán vše vyprávěl s tím, že se mu o tom v noci zdálo. Od té doby racionálně založený Jan věří, že jsou skutečnosti, které jednoduše vysvětlit nelze. Byla to doba, kdy se vrátila naděje.

Pamětník po přerušení prací na spalovně nastoupil v Kutné Hoře na stavbu továrny Philip Morris a odtud se vrátil do Malešic. Právě v té době se jeho profesní život otočil novým směre. Významnou roli přitom sehrál chartista Václav Komeda, člověk, který byl před revolucí vytrvale pronásledován státní mocí a nakonec donucen k emigraci. Jan Mandelík vzpomíná, jak se s ním již v roce 1977 seznámil díky manželce a jak ho dokonce jednou ukrývali doma. Když se Jan Komeda do Československa vrátil, vyhledal dávného známého s tím, že by chtěl s kamarádem z Kanady podnikat ve stavebnictví. Tehdy se v budoucí spalovně řešily velké problémy s prosakováním vody a Komeda přivezl i  vzorky chemické izolace. To byla výhra nejen pro tuto stavbu, ale hlavně impulz k podnikání v zajímavém a perspektivním oboru. Jan Mandelík založil firmu NEKAP, kterou úspěšně vedl až do svého odchodu do penze. Dnes v jeho práci pokračuje syn.

Porevoluční doba přinesla i navracení majetku, což provázela řada problémů. Navíc navrácené nemovitosti byly v katastrofálním stavu, jak se o tom podrobně zmiňuje i pamětníkova sestra. Dnes se Jan Mandelík stará o rybníky a jeden zámeček, který pomalu dává do pořádku. Uvědomuje si, že ani jeho potomky nečeká bezstarostný život, ale naopak závazky, které se s takovým vlastnictvím pojí. Přesto nakonec vnímá svůj život jako dobrý a ničeho nelituje: „Nikdy jsem nelitoval, že jsem se vrátil z Ameriky, myslím, že bych byl daleko smutnější, kdybych tam zůstal a vzpomínal, co je tady doma. Také jsem chtěl pracovat sám na sebe a nikdy jsem nebyl úplně zklamaný.“ Přitom se vždycky snažil řídit tím, co vyznával i tatínek: „Důležité je mít práci, která člověka baví a zabezpečí ho.“ A závěrem dodává: „Člověk by si měl vždy zachovat rovný hřbet a nesnažit se zavděčit.“