Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pplk.v.v. Miroslav Mánek (* 1935)

• narodil se 26. května 1935 v Praze

• válku prožil v Bořitově u prarodičů

• začátkem padesátých let nastoupil do učení do podniku Tatra na obor zámečník

• vystudoval střední průmyslovou školu

• absolvoval vojenskou školu jako diplomovaný technik se zaměřením na automobilové a letecké motory

• vstoupil do KSČ a sloužil v Praze na velitelství prvního vojenského okruhu

• kolem roku 1963 byl převelen do Rožmitálu k praporu protivzdušné obrany státu

• v 60. letech působil u vojenské kontrarozvědky (VKR)

• na vlastní žádost se po třech letech, kolem roku 1966, vrátil k armádě

• sloužil na letišti ve Kbelích, měl na starosti vozový park

• v srpnu 1968 nechal na přistávací plochu ve Kbelích navést cisterny a jeřáby, aby zamezil případnému přistávání sovětských strojů

• pro své politické názory byl po okupaci 1968 vyloučen ze strany, degradován a propuštěn z armády

• pracoval u Pražských komunikací jako popelář

• od roku 1973 do roku 1989 byl dělníkem v tzv. baterkárně (Československé automobilové opravny, provozovna akumulátorových baterií)

• po listopadu 1989 zažádal o reaktivaci a vrátil se do armády

• v hodnosti podplukovníka sloužil na velitelství letectva a protivzdušné obrany ve Staré Boleslavi, poté na generálním štábu v Praze

Jako dítě uvažoval, že se stane hospodářem, protože vyrůstal u prarodičů na statku. V roce 1949, když se rozhodoval, co dál, už by to ale ani nebylo možné, protože probíhala násilná kolektivizace zemědělství. Stejně ho ale více zajímala technika a možná i trochu zbraně, ke kterým se dostal jako desetiletý kluk po válce, když s kamarády nacházeli pušky po prchajících Němcích a stříleli z nich v lomu. I na to by ale býval zapomněl. O jeho vojenském povolání nakonec rozhodla náhoda a také nechuť pracovat v podniku, ve kterém tehdy neviděl žádnou budoucnost.

Dětství u prarodičů v Bořitově

Miroslav Mánek se narodil 26. května 1935 v Praze do rodiny Josefa a Zdeňky Mánkových. Měl staršího bratra Josefa. Otec byl z Kosořic u Mladé Boleslavi, vystudoval ekonomickou školu a pracoval jako úředník na Ministerstvu veřejných prací, maminka pocházela z moravské vesnice Bořitov a měla základní vzdělání. Rodiče se seznámili v Bořitově, kde byl Josef Mánek na výletě se svým kolegou. 

Mánkovi žili v Praze Košířích v rodinném domku, válku však Miroslav prožil v Bořitově u prarodičů, kde také nastoupil v roce 1941 do první třídy. Rodiče ho poslali na venkov z praktických důvodů a také věřili, že mu na vesnici bude lépe. Prarodiče měli hospodářství a byli soběstační, nepotřebovali potravinové lístky, a tak rodiče pobírali v Praze lístky i za syna a mohli si přilepšit. 

Prarodiče pěstovali řepu, brambory, obilí, měli pět krav, pár koní, kozy a prasata. Dělaly se na černo zabíjačky, babička chovala holuby a křepelky na vajíčka, která se nemusela povinně odevzdávat, tak jako vejce slepičí. Ve škole je učili manželé Kašparovi, na náboženství měli katechetu a učil se také na housle. 

Na dětství strávené v Bořitově nedá Miroslav Mánek dopustit. Byl milovaným vnoučkem a v každé domácnosti skoro jako doma, protože s mnoha kamarády byl nějak příbuzný. 

Maminka byla během války zaměstnaná v Košířích, kde pomáhala na statku, otec pracoval na Ministerstvu veřejných prací v účtárně. Rodiče jezdili za synem na návštěvy jednou za měsíc, ale jak Miroslav Mánek říká, k odcizení s rodiči nedošlo a pět let strávených v Bořitově bylo to nejlepší, co pro něj mohli udělat. 

Budu vojákem

V roce 1945 se vrátil do Prahy a nastoupil na gymnázium, které však za nějaký čas kvůli reformě školství zrušili a musel se vrátit na měšťanku. V době, kdy se měl rozhodovat, co dál, komunisté přebírali moc a změnily se poměry. „Táta byl lidovec, na komunisty nadával, ale nakonec byl v partaji taky, a to z existenčních důvodů. Dědeček na Moravě byl nucen vstoupit do JZD, bylo to nespravedlivé,“ vzpomíná pamětník. 

Jeho bratr vystudoval průmyslovou školu, on nastoupil do učení na obor zámečník do Tatrovky. Měl však štěstí. Továrna ho v roce 1951 poslala na denní studium na střední průmyslovou školu v Křemencově ulici. „Bylo to výborné, protože jsem chodil  do školy a zároveň jsem pobíral plat, jako bych byl v práci. Průměrný věk studentů tam byl kolem 25 let. Byli tam mistři z různých fabrik, kteří si doplňovali vzdělání,“ vypráví Miroslav Mánek. 

Po čtyřech letech studia se měl vrátit zpět do Tatrovky, ale nelíbilo se mu tam. Byl to prý zaostalý podnik a Miroslav v něm pro sebe neviděl žádnou budoucnost. 

Když tedy přišli náboráři z vojenské akademie, rozhodl se, že než aby se vracel do Tatrovky, raději nastoupí do vojenského učiliště. 

Vojenskou školu absolvoval jako diplomovaný technik se zaměřením na automobilové a letecké motory. Poté měl ještě možnost studovat postgraduálně na vysoké škole, ale o to už neměl zájem. Měl již dobrou práci, sloužil v Praze na velitelství prvního vojenského okruhu. Tehdy také vstoupil do strany. 

Vojenské cvičení v SSSR 

Miroslav Mánek vzpomíná na cvičení v Sovětském svazu v Kazachstánu, kde strávil několik týdnů: „Byla to spíš taková exkurze. V podstatě jsme tam nic nedělali. Čekali jsme, až nám ukáží rakety země – vzduch. Předváděli nám sestřelení stíhačky, na což měli staré stroje před vyřazením, které už nebylo škoda zničit. Dvakrát nám předvedli raketu, jak sestřeluje stíhačku, z níž pilot před tím vyskočil, popsali nám technické údaje a to bylo vlastně všechno.“ Stanový tábor, ve kterém setrvávali, se nacházel v poušti nedaleko základny Bajkonur. 

„Neměli jsme tam co dělat, a tak jsme z nudy stříleli do flašek. Přijel tam generál Richard Tesařík a strašně nás za to seřval,“ vypráví pamětník a přidává nepublikovatelné historky s generálem Tesaříkem, který prý neznal hranice toho, co si může dovolit. 

O Karibské krizi

V roce 1962, když probíhala tzv. Karibská krize a svět byl velmi blízko jadernému konfliktu, probíhala vojenská cvičení v terénu. „Měli jsme určité obavy, ale nebyly nijak silné. Byli jsme přesvědčení, že k jaderné válce nedojde, protože bylo jasné, že Sověti i Američani si musí být vědomi, že by to zasáhlo všechny. Věřil jsme, že to nakonec ani jedna strana nebude chtít připustit,“ vypráví Miroslav Mánek. 

U kontrarozvědky jsem se cítil zbytečný

V 60. letech měl jako velitel na starost rotu osobních automobilů. „Staral jsem se o to, aby byly vozy v dobrém technickém stavu, zařizoval jsem opravy a různá školení pro vojenské řidiče. Nejdůležitější byl technický stav vozů pro generalitu.“

Když bylo při reorganizaci armády velitelství prvního vojenského okruhu zrušeno, Miroslava Mánka převelili do Rožmitálu k praporu protivzdušné obrany státu. V roce 1962 vstoupil k vojenské kontrarozvědce: „Bylo tam jedno cvičení za druhým, doprovázeli jsme přesuny raket na cvičení. Měli jsme za úkol hlídat, zda nejsou přesuny sledovány, například, zda je někdo nefotografuje. Pak nám bylo řečeno, že v podstatě děláme práci vnitráků, a proto nás převedou a budou z nás kontrarozvědčíci. Tak se ze mě – s mým souhlasem, stal kontrarozvědčík,“ říká pamětník, který v této funkci působil v Rožmitálu tři roky. 

Vzpomíná, že absolvoval asi třítýdenní kurz. „Šlo spíše o technický kurz. O to, jak se máme chovat, že máme zvýšené pravomoce, například pokud bychom zachytili nějakého podezřele jednajícího diplomata, můžeme ho zadržet a tak podobně. Doprovázeli jsme rakety z místa na místo v rámci republiky a tyto manévry byly pochopitelně utajované,“ vysvětluje. 

V roce 1967 požádal, aby byl převeden zpět k armádě. „Ta práce mi připadala úplně zbytečná a nesmyslná. Měli jsme proškolovat velitele konvojů, které přemísťovaly rakety z jednoho lesa do druhého, aby nám hlásili, pokud by něco zjistili. Za ty tři roky mého působení jsme nikoho nezachytili, jako rozvědčík jsem neměl žádné výsledky,“ vypráví Miroslav Mánek. 

Jeho slova potvrzuje dokument z Osobní evidenční karty: „Kpt. Mánek byl přijat k vojenské kontrarozvědce 21.7. 1962, kde prošel různými místy. Od 1. května 1965 vykonával funkci staršího referenta OVKR. Ve svém zařazení se projevil jako neiniciativní a málo průbojný pracovník s malými předpoklady pro práci Vojenské kontrarozvědky. Jeho nedostatky s ním byly několikrát rozebírány a přes zvýšené úsilí vedení OVKR a poskytovanou mu pomoc se jeho výsledky v práci nezlepšovaly. Vzhledem k tomu, že i sám Mánek pochopil, že se pro práci ve VKR nehodí, požádal o přemístění zpět k MNO – HPSU. 10. května 1967.“ [1]

O zrušení lidových milicí

Kolem roku 1966 ho tedy na jeho žádost vzali zpět do armády a převeleli na letiště do Kbel. „Byl jsem komunista a byl jsem hodnocen velice dobře, a tak ze mě udělali vedoucího skupiny komunistů na technickém oddělení,“ pokračuje Miroslav Mánek. Ve svém vyprávění se dostává k období Pražského jara, při němž začal názorově narážet. „Na jedné z komunistických schůzí se hovořilo o tom, proč jen komunisté mají Lidovou milici a že by si mohli vytvořit ozbrojenou složku i jiné strany, například lidovci. Já jsem prohlásil, že v tom případě jsem pro zrušení Lidových milicí, protože se domnívám, že armáda je dostatečná záruka, aby se v republice udržel klid. A měl jsme problém,“ dodává. Další problém nastal, když v srpnu 1968 nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk.

Zamezili jsme případnému přistávání Sovětů ve Kbelích

V roce 1968, kdy sloužil na letišti ve Kbelích, byl náčelníkem základny plukovník Vintrlík a velitel praporu, kterému Miroslav Mánek přímo podléhal, byl plukovník Koiš. Dle vyprávění pamětníka svolal 21. srpna 1968 operační důstojník vojáky poplachem k útvaru. „Koiš prohlásil, že nesmíme otevřít Rusům brány. Byl prý v Rusku a ví, co jsou Rusové zač. Ve Kbelích že prý Rusové nedostanou ani vodu.“ 

Coby náčelník na letišti měl možnost zajistit, aby sovětská letadla nemohla přistát, pokud by měla zájem. „Nařídil jsem vytáhnout cisterny, jeřáby a všechno možné, co mělo kola, a nechal to rozestavět na přistávací plochu. Naši létat nesměli, měli zákaz startovat. Takže žádné letadlo neodstartovalo a žádná ruská mašina nepřistála. Naše letiště bylo uzavřené,“ vypráví pamětník a upřesňuje, že tehdy nebylo jasné, zda se vojska Varšavské smlouvy chystají Kbely vůbec využít. Situace byla nepřehledná. „Viděli jsme nedaleko kroužit nějaké letadlo, ale zase zmizelo.“ 

Pevné rozhodnutí nevpustit Sověty do Kbel prý ale trvalo jen dva dny. „Třetí den Koiš otočil, protože pochopitelně dostal pokyny a také se asi bál o existenci. Brána se otevřela a došlo k slavnostnímu setkání naší a sovětské armády. Byl tam s námi nějaký ruský nadporučík s vodkou na přípitek na věčnou slávu a přátelství. Jen já a Jiří Salač jsme si s ním nepřipili. Ten Rus na nás koukal a pak řekl: ‚Na svobodnou Litvu!‘ A my jsme se s ním tedy přiťukli na svobodnou Litvu…,“ líčí podrobnosti Miroslav Mánek.

V době okupace byla vážně narušena doprava a distribuce tiskovin. Sověti běžně kontrolovali civilní vozy a balíky tiskovin zabavovali. „Armádní vozy ale nekontrolovali, a tak jsme se toho chopili my a rozváželi noviny a letáky po továrnách,“ vzpomíná Miroslav Mánek. 

Před 21. srpnem neměl jako profesionální voják žádné signály, že se Sověti chystají na okupaci. „Manželka byla před 21. srpnem v Teplicích a na výletě v NDR, kde viděli spoustu vojenské techniky u hranic. Dělali si legraci, že nás chtějí okupovat. My ale neměli žádné informace. To byly záležitosti zpravodajců a žádné informace jsme od nich nedostali,“ říká pamětník. 

Z kapitána popelářem

Po srpnových událostech byl Miroslav Mánek, dle svých slov, za své názory a postoje potrestán. „Navrhoval jsem zrušení Lidových milic, nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk, dělal jsem všechno proto, aby Rusové ve Kbelích nepřistáli, a tak mě vyškrtli ze strany.“ 

Ze Kbel ho převeleli na Ruzyň, kde ho dočasně pověřili vedením skladu, než ho z hodnosti kapitána degradovali a z armády propustili. Byl též vyloučen z KSČ. Miroslav Mánek se ocitl v existenčních problémech, protože nemohl najít žádnou práci. Měl však rodinu a potřeboval ji nějak uživit. „Nikde mě nechtěli. Byl jsem degradovaný, propuštěný z armády a z partaje. Jako strojaře a technika by mě vzali hned, ale jakmile se ukázalo, jaký mám kádrový profil, omluvili se, že mě nemohou přijmout,“ vypráví pamětník. 

Nakonec našel práci v Pražských komunikacích, kde přijímali lidi bez ohledu na kádrové materiály. „Byl to tam samý doktor a inženýr, lidé nepohodlní režimu. Měl jsem řidičáky na všechno, od tanku až po motocykl, a tak jsem dělal popeláře, vstával jsem ve dvě ráno, abych ve tři vyjel z garáže.“ 

V domě nás přestali zdravit

Vzpomíná také, jak se s jeho degradovaným sociálním statusem a politickým škraloupem potýkala celá jeho rodina. Manželka měla problémy v práci, dceru později nemohli dostat na školu, měli odposlouchávaný telefon. Dům na Petřinách, ve kterém bydleli, byl vojenský. „Bydleli tam zaměstnanci vnitra, vojáci z povolání a také zaměstnanci různých vyslanectví. Náhle jsme pro všechny sousedy byli nepřátelé společnosti a přestali nás zdravit.“  V domě však přece jen nebyli jediní. 

„O patro níž bydleli manželé Vaněčkovi. Bývalá rektorka univerzity a bývalý zástupce šéfredaktora Rudého práva. Později se stali signatáři Charty 77 a byli naši přátelé,“ dodává pamětník. 

Svoboda a Husák si potřásli rukou s popelářem

Miroslav Mánek líčí historku z roku 1972, která přiměla sousedy, aby Mánkovy opět zdravili. Kromě popelářského vozu občas řídil i zájezdový autobus. Jednou vezl do Lidic na mírovou slavnost svazáky a potkal se tam nečekaně se svým známým Antonínem Strnadem, kterého kdysi poznal na léčebném pobytu v lázních. „Dělal náčelníka ochranky vládních a stranických činitelů a dali jsme se do řeči. Čekalo se na prezidenta Svobodu a na generálního tajemníka ÚV KSČ Husáka. Říkal, abych se ho držel, jinak že mě policajti vyženou. Pak přijela stranická vládní delegace, vystoupil Svoboda a Husák. Nevěděli, kdo jsem, ale protože jsem stál vedle Strnada, podali ruku i mně,“ líčí Miroslav Mánek, který si až posléze uvědomil, že za prezidentem Svobodou celou dobu stál soused z domu, který byl příslušníkem ochranky a viděl, jak si Svoboda s Husákem třesou rukou s popelářem. „Rozneslo se to po domě a sousedé nás začali zase zdravit,“ vypráví pamětník. 

V roce 1973 odešel pracovat do tzv. baterkárny. (Československé automobilové opravny, provozovna akumulátorových baterií), kde poté jako dělník pracoval dalších 17 let. „Byla tam velká fluktuace, protože práce byla riziková. Zpracovávali jsme práškové olovo do pasty, která se dávala do olověných mřížek. Ty se dávaly do van s kyselinou. Celou dobu jsme museli nosit respirátory,“ vysvětluje. Zaměstnanci chodili na pravidelné zdravotní testy, Miroslav Mánek byl po celou dobu zdráv, až před několika lety se projevily plicní potíže. 

Zpět do vojenské uniformy

Po listopadu 1989 si našel zajímavější práci v ADOSu, kde stavěli automobilové servisy. V té době ho ale bývalí kolegové a známí nabádali, aby se vrátil k armádě. Jak říká, nechtělo se mu, v ADOSu byl spokojený. Nakonec ale přece jen žádost o reaktivaci na vojenskou správu napsal. 

Podal ji však pozdě a hrozilo, že ho již nevezmou. K návratu do uniformy mu ale prý pomohl jeho dobrý známý Luboš Dobrovský, se kterým se znal z bytových setkávání u Vaněčkových, kde se scházeli disidenti. 

Dostal místo na velitelství letectva a protivzdušné obrany ve Staré Boleslavi. „Zpočátku se tam na mě dívali trochu skrz prsty, protože prý měli špatné zkušenosti s lidmi, kteří se vraceli po 89. roce do armády. Každý by chtěl být nejméně náměstkem ministra a snažili se toho využít, ale to nebyl můj případ,“ říká. 

Zanedlouho ale přece jen povýšil a stal se pracovníkem generálního štábu v Praze, a to díky náčelníkovi Karlovi Pezlovi, s nímž sloužil už v 60. letech na velitelství prvního vojenského okruhu. „Byl taky vyhozen a reaktivován. Když jsme se náhodou potkali, převelel mě k sobě. A tak já jsme teď velel svému bývalému nadřízenému z Boleslavi. Ne nadarmo se říká: Když jdeš nahoru, nezapomeň zdravit ty, co jdou dolů,“ uzavírá své vyprávění Miroslav Mánek. 

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.