Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Maněnová (* 1948)

• narozena 19. května 1948 v Dolní Branné

• otec byl lesní, matka učitelka v mateřské škole

• roku 1966 maturovala na gymnáziu v Trutnově

• studovala dva roky na Vysoké škole lesnické a dřevařské ve Zvolenu, studium nedokončila kvůli vážné nemoci

• vystudovala večerní školu pro pracující, na škole následně učila jako učitelka praktického vyučování

• v roce 1974 měla svatbu s Antonínem Maněnou

• od roku 1974 se manželé Maněnovi přátelili s Václavem a Olgou Havlovými

• manžel Antonín Maněna pracoval v letech 1991–2001 jako velitel Útvaru pro ochranu prezidenta republiky

• manžel Antonín Maněna zemřel v roce 2018

Vlasta Maněnová prožila svůj dosavadní život tak trochu jako absurdní drama podobné těm z pera Václava Havla. A není divu. S Václavem Havlem se znala od roku 1974 a byla jednou z posledních, kteří ho navštívili těsně před jeho smrtí v roce 2011. Přátelství s Václavem Havlem a jeho ženou Olgou přineslo Vlastě možnost zažít opravdu nevšední životní situace. A v pravém slova smyslu být někdy přímo na tepu dějin. 

 

Mysleli si, že svět to tak nenechá

Vlasta Maněnová se narodila 19. května 1948 v obci Dolní Branná na Trutnovsku u své babičky, která byla porodní asistentka. Otec Václav Prouza pracoval jako lesní, maminka Věra byla učitelka v mateřské škole. Vlasta prožila hezké dětství ve „fořtovně“ v Žacléři. Má o více než čtyři roky mladší sestru. Do první třídy začala chodit v Kostelci nad Černými lesy, po dvou letech se s rodiči odstěhovala do Trutnova.

Studentská léta považuje za „báječný skleník“, kde byli všichni izolováni od problémů tehdejší doby. Na gymnáziu začala studovat v roce 1963 a odmaturovala v roce 1966. Blížil se rok 1968 a politika se už tehdy nebrala tak úporně. Začala se poslouchat moderní hudba, studenti si mohli uspořádat Majáles, „poslední zvonění“ a jiné akce, o kterých se ještě před pár lety nikomu ani nesnilo.

Po maturitě nastoupila nejdříve na praxi u Východočeských dřevařských závodů a teprve po roce začala studovat Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvolenu. Na Slovensku nebyl rok 1968 tak bouřlivý a intenzivní jako v Čechách. Dostávali však podrobné informace od spolužáků z Prahy. Vnímali, jak se všechno uvolnilo. Najednou bylo možné dokonce i vycestovat do zahraničí na studentské pobyty. Pak přišla vojska okupantů. Vlasta Maněnová vzpomíná na to, jak byli všichni naivní a mysleli si, že to nebude trvat dlouho a svět nás přece takto nenechá. Po okupaci na vysoké škole ve Zvolenu zpívali Karel Kryl a Paleček s Janíkem. Zkoušku z marxismu-leninismu na škole dostali tehdy úplně zadarmo.

 

Po pár měsících se všechno zhroutilo

V jejím městě Trutnově po hokejovém zápase se Sovětským svazem v roce 1969 „táhlo“ na kasárna okupantů spousta lidí, včetně staré babičky z místní fary. Křičeli a vyzývali vojáky k odchodu. „Podepsala jsem tehdy všechny možné petice a žádosti o plebiscit, aniž jsem tehdy věděla, co vlastně plebiscit znamená,“ vzpomíná pamětnice. „Přesně si pamatuji, jak jsem ve vlaku dostala informaci o smrti Jana Palacha, hrozná zpráva, neuvěřitelně to burcovalo. A pak se to po pár měsících všechno zhroutilo.“

Vlasta Maněnová vysokou školu nedokončila. Po dvou letech studia vážně onemocněla a dostala v takto mladém věku invalidní důchod. Její otec neprošel normalizačními prověrkami a vyhodili ho z práce. Vlasta se přihlásila do večerního studia pro pracující a po dvou letech odmaturovala. Hned po maturitě dostala nabídku na této škole učit jako učitelka praktického vyučování. „Tak jsem šla učit, což jsem si vždycky přála. Byla to práce s dospělými a já mám dodnes z této doby spoustu kamarádů a kamarádek.“ V roce 1974 měla svatbu s Antonínem Maněnou, se kterým předtím pět let chodila.

 

Děkoval ženským u pokladny a bral bedny šampaňského

S Olgou Havlovou a Václavem Havlem se Vlasta seznámila v roce 1974. „Věděla jsem, kdo je Václav Havel, ale šlo to tehdy mimo mě. Václava Havla jsem poprvé poznala v samoobsluze. Dělal tehdy v pivovaru. Měl na sobě holínky a nějakou odrbanou bundu a v tom typickém předklonu děkoval ženským u pokladny a bral bedny šampaňského. Tak jsem si říkala, to je nějaký zajímavý mužský. A ty bedny dával do mercedesu před samoobsluhou. Nevěděla jsem však, že je to Václav Havel.“

Vlasta Maněnová popisuje, že se osobně seznámili až skrze knížky: „Tehdy byly knižní čtvrtky, pro dobrou knížku se muselo do boje a stát fronty před knihkupectvím.“ Vlasta vzpomíná, jak paní Hošková z knihkupectví v Trutnově dostávala občas od Havla nějaké knížky ze samizdatových edicí k přečtení a jak také půjčila jejímu manželovi výtisk „Obsluhoval jsem anglického krále“. „Museli jsme to ale přečíst do rána a pak hned vrátit. Tak jsme četli celou noc. Ráno nám však paní Hošková řekla, ať to vrátíme přímo na Hrádeček. Tonda tam tehdy jel, otevřela mu Olga a vzala si tu knížku. A od té doby se datuje naše přátelství s Olgou a Václavem.“

Vlasta se poprvé dostala na Hrádeček, když ji Olga Havlová pozvala podívat se na čerstvě narozená štěňata jejich tehdejší feny. „A tam jsme si padly do oka. Olga byla opravdu můj šálek čaje,“ vzpomíná pamětnice a dále popisuje, jak si poměrně dlouho vykala s Václavem Havlem a měla před ním velký respekt. „Bylo to normální přátelství. Oni byli většinou na Hrádečku sami. Tam se každý bál přijít. Když něco potřebovali, tak Tonda měl spoustu kamarádů řemeslníků. A já jsem u toho přicmrdovala. Pomáhali jsme jim v praktických věcech.“

 

Hrádeček před rokem 1989

Vlasta vzpomíná, že Václav Havel byl „ješitný jako každý mužský“. „Chtěl, aby všem chutnalo a chtěl být obdivovaný i třeba pro své kuchařské umění, a to mu ta Olga moc neposkytovala. Některá jídla Václava Havla byla nepoživatelná. První, co jsem na Hrádečku jedla, byla čína. I dnes přesně mohu říct, jak ta čína vypadala - strašně. Nikdo si nedovolil nic říct.“ Vlasta však hned dodává, že Václav Havel uměl uvařit také dobře. „Měl spoustu ingrediencí, které používal. Často ale dával do jídla některé své libůstky jako rybízovou marmeládu a kečup. Olga mu často říkala, že už nemůže nic vymyslet, že všechno už tu bylo. Ale uvařili jsme spolu hodně. Já s ním měla trpělivost. Já jsem k němu docela vzhlížela. A proč mu ego nepolechtat. Olga to však někdy odmítala jíst.“

Vlasta Maněnová vzpomíná, že před rokem 1989 byli na Hrádečku s manželem většinou s Olgou a Václavem sami. Pomáhali s údržbou Hrádečku a byli po ruce, když bylo potřeba pomoci. A to bylo poměrně často. Stalo se, že někdo, pravděpodobně nějací příslušníci StB, ucpali nějakou směsí všechny odpady na Hrádečku. A většina řemeslníků se bála vůbec na Hrádeček vstoupit. Nikdo nechtěl mít problémy. Antonín Maněna měl kamarády, kteří tam kvůli němu šli. Nešlo o politiku a sám Václav Havel nechtěl manžele Maněnovy zatahovat do nějakých politických akcí. Ale bylo potřeba přece jenom někdy zajistit určité praktické věci. Všechny telefony všech zainteresovaných byly odposlouchávány a bylo nutné předávat některé vzkazy osobně. „Do telefonu se závažné informace nesdělují. Mám to tak nastavené od té doby dodneška,“ dodává Vlasta.

 

Jaká babička? Já žádnou neznám

Pomáhala i v situacích, kdy to nebylo zrovna bezpečné. Když probíhal v Trutnově v osmdesátých letech jakýsi politický proces, kterého se chtěl Václav Havel zúčastnit, skrýval se dva dny u známých v Trutnově. Obával se totiž preventivní vazby na 24 hodin. Vlasta, která byla tehdy těhotná, mu tam po celou dobu nosila jídlo. Některé situace byly však i docela zábavné, zvláště když se do toho připletl Pavel Landovský. „To byl bohém, a když něco kombinoval, tak to většinou složitě překombinoval a vznikaly zmatky,“ dodává Vlasta.

Popisuje historku, jak se jednou Václav Havel potřeboval dostat do Prahy. Landovský vymyslel velký plán. Antonín Maněna odveze Václava Havla do Pilníkova na hřbitov a pak pro něj na smluvené heslo přijede Landovský a zaveze Václava Havla do Prahy. Antonín Maněna dá vědět své ženě, že je Havel na hřbitově, ta zavolá Landovskému a na smluvené heslo vyrazí Landovský na hřbitov odvézt Havla do Prahy. Vlasta Maněnová volala do hospody v Peci pod Sněžkou, kde Landovský čekal na telefon. Stačil se však v té době docela slušně „alkoholově upravit“. Když mu Vlasta zavolala smluvené heslo „Babička čeká na hřbitově“, ozval se Landovský do telefonu: „Jaká babička? Já žádnou babičku nemám!“ Vymrzlý a trochu ustrašený Václav Havel čekal mezitím na hřbitově, než si pro něj znovu přijel – Antonín Maněna. 

 

Problémy s StB

Manželé Maněnovi měli však problémy s StB, i když se neúčastnili politických akcí. Samotné přátelství s Havlovými je dostalo do hledáčku. Soudruzi z StB se chodili ptát na Antonína Maněnu do práce. Tam ho ale vždy podrželi. Vlasta Maněnová byla nemocná. Její otec jí zařídil homeopatické léky. Antonína Maněnu vydírali a chtěli, aby donášel na Václava Havla. Navrhli mu, že když bude předávat požadované informace, tak zajistí manželce nejenom léky ze Švýcarska, ale i léčbu v protekčním zdravotnickém zařízení SANOPS, které tehdy sloužilo jen vybraným vysokým prominentům režimu. „Donášet, to nás nikdy ani nenapadlo,“ říká Vlasta. Vzpomíná také, jak jim jednou povolili nějaké šrouby v autě. V servisu jim řekli, že povolení šroubů bylo úmyslné. „Mohli jsme být mrtví. Nám se nikdy nic nestalo, ale mohlo se stát. Když vám někdo povolí šrouby od auta, tak to v podstatě je pokus o vraždu. A mohli jsme v autě s sebou mít i jiné lidi a třeba děti,“ dodává pamětnice. „Nedivím se však lidem, že někdy podlehli. Oni ti soudruzi z StB to uměli.“

 

Sametová revoluce se blíží

Předzvěstí změny byla slavná snídaně disidentů s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem na podzim roku 1988. Vlasta si přesně pamatuje, jak se Václav Havel z této snídaně vrátil a co vyprávěl. Nebylo to nic politického. Popisuje, že Havel nadšeně líčil, co všechno na té snídani bylo a jak dobré žemličky tam jedl. V té době také dostala Olga Havlová zpátky cestovní pas. První cestu do zahraničí pak absolvovala právě s Vlastou Maněnovou do NDR pro „botičky“. Jely přes Královec. V tehdejší době tam byla velmi agilní parta celníků. Vlasta si vybavuje, jak celníci brali dětem přivezené sladkosti a jak se její muž musel podrobit ponižující osobní prohlídce, jestli neveze dokumenty Solidarity a jiné zakázané písemnosti. Když s Olgou projížděly celnicí, zeptali se jich celníci, zda vezou peníze. „Olgu vidím jako dnes, hrozně se naježila: ‚Samozřejmě že vezeme peníze, jinak bychom tam nejely!‘“ Byl to tehdy závan svobody, zvláště pro Olgu Havlovou. „Cestou zpět nás nikdo nekontroloval. Pro nás to byl zážitek, Olze pas nevzali,“ vypráví pamětnice a dodává úsměvnou vzpomínku na přivítání od Václava Havla: „Kde jste, já tady dělám kuře, a vy nikde!“ Vlasta také vzpomíná, jak se Olga ten den už podruhé naježila: „Jdi se vycpat s tím blbým kuřetem. My jsme šťastné, že jsme to absolvovaly a nic se nám nestalo!“ Vlasta při vzpomínce na Olgu Havlovou dále dodává: „Bez Olgy by Václava byla polovička. Olga byla a je jedinečná a ve mně pořád je. Pořád si vzpomínám, jak sedíme s Olgou na Hrádečku. V pět odpoledne byl takový oddechový čas, nalila se becherovka. Vzpomínám si na jeden takový jasný slunečný den, kdy Olga najednou bez jakékoliv souvislosti řekla: ‚Až budeme prezidenti, budeme dělat plesy na Žofíně a budeme mít pěkné šaty a plesat‘“.

Vlasta Maněnová to tehdy považovala za něco naprosto neskutečného a netušila, jak toto vlastně Olgu Havlovou napadlo. Jestli to byla nějaká předtucha. „Z dnešního hlediska to tak nelogické není. Ale naše tehdejší přátelství nemělo politický podtext a já jsem to neuměla odhadnout. Cítili jsme, že se něco musí stát, ale my jsme žádnou svobodu nepoznali. Ale ani naši rodiče ji nepoznali - nejdříve válka, pak svaté komunistické budování a nadšení. Propagandou jsme zpracováni byli. Doma jsme o tom nemluvili. Byli jsme tím poznamenaní, věřili jsme tomu. Byla jsem jiskra, pionýrka, vedoucí oddílu, jezdila jsem s dětmi na tábory. Byla jsem zblblá. Jestli někdo říká, že od Jisker byl antikomunista, tak kecá. Já tomu nevěřím,“ dodává Vlasta.

 

Hrádeček vyletí do povětří

Vlasta byla 17. listopadu 1989 v divadle v Karlíně. Její manžel pomáhal 16. listopadu Václavu Havlovi sbalit se na cestu do Prahy. Havlovi vždy v tuto dobu opouštěli na zimu Hrádeček. Pamětnice vzpomíná, jak bylo velmi málo informací v regionech. Brzy však začala dostávat informace od manžela. „Bylo to ale velmi hektické, mám z toho časový mišmaš a neumím už všechny události přesně zařadit.“ Byla s malým synem v Trutnově a její manžel v Praze. Jednoho dne jí manžel řekl: „Představ si, říkala mi Olga, že jsou tlaky a že chtějí Vaška za prezidenta.“ A dále Vlasta dodává: „Nám to připadalo jako pohádka. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Přitom ještě pár měsíců předtím pobýval ve vězení.“

Vlasta si velmi dobře vybavuje prezidentskou volbu Václava Havla, kterou sledovali s celou rodinou a přáteli na Hrádečku. Její manžel jí zatajil, že chodily anonymy, že v den prezidentské volby vyletí Hrádeček do vzduchu. Antonín Maněna tehdy proto Hrádeček permanentně hlídal. „Televizi jsme museli přivézt, na Hrádečku nikdy nebyla. Tehdy tam s nám byli nějací chlapi, kteří se tam vetřeli pod záminkou, že budou také hlídat. Dívali jsme se na televizi a byli jsme v euforii. Nenapadlo nás, že by se to někomu nemohlo líbit. Ti dva chlapi se však tvářili kysele. Nikdy už jsem je pak neviděla.“ Vlasta dále vypráví o tom, že byli asi naivní a mysleli si, že to půjde rychle. A že tady budou lidi rádi, že si mohou říkat, co chtějí, mohou cestovat a bude tady svoboda a demokracie. „Spousta lidí měla své pohnutky i strachy,“ dodává.

 

Tonda seskočil z komínů na Hrad

Antonín Maněna byl v mládí aktivní horolezec. Nakonec tuto dovednost spojil se svým zaměstnáním. Pracoval v kominickém družstvu, které se zabývalo opravami továrních komínů. Měl problémy kvůli stykům s Václavem Havlem, ale byl dobrý pracovník, kterého v družstvu potřebovali. Po roce 1989 se rozpadl komunální podnik v Jičíně a Antonín Maněna jako přirozená vůdčí osobnost založil soukromé kominické družstvo. Byl podnikavý, šikovný a družstvo prosperovalo. Po roce 1989 organizoval rekonstrukci chalupy na Hrádečku i rekonstrukci bytu Václava Havla na Rašínově nábřeží. „Byla to hektická doba. Přes den jsem učila, odpoledne a večer jsem vařila pro řemeslníky na Hrádečku,“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1991 se Antonín Maněna stal velitelem Hradní policie a velitelem Útvaru pro ochranu prezidenta republiky. Nabídku nejprve dvakrát odmítl, ale pak ji na naléhání Olgy Havlové přijal. „Vnitro bylo prožrané bývalými estébáky a Vašek potřeboval někoho, komu by důvěřoval. Pozvali Tondu na Hrad a tam mu to sdělili. Olga zavelela, že to bude Tonda. Věděli jsme, že nám to změní život. Měli jsme v minulosti u zadku StB, která nás obtěžovala někdy pětkrát za den. A najednou se měl Tonda stát policajtem. Jak z nějaké Vaškovy absurdní hry. Tonda by za Vaška dal život. Nedalo se odmítnout. Tonda seskočil z komínů na Hrad.“

 

Přečti to, já teď nemám čas

Antonín Maněna se v roce 1991 stal velitelem Hradní policie. „Dneska to beru, že se mi o tom jen zdálo. Najednou být někde uprostřed dění. A navíc u nás se vždy vzhlíželo k prezidentovi jako k určité autoritě. Ať to byly politické kreatury komunistické doby. A pak tam byly i situace, že se tam projednávala nějaká smlouva, třeba se SSSR. Václav mi to dal do ruky: ‚Přečti to, já na to teď nemám čas.‘ Byla to nepředstavitelná věc. Když vidíte to zákulisí. To je sen. Jsem holka z vesnice. Já jsem se o Václava strašně bála, aby neudělal něco, za co by ho mohli lidé pomlouvat. Bojíte se jako o dítě, aby něco někde neřeklo.“ 

Vlasta líčí, jak Olga Havlová říkala, že se obává, jak se bude to prezidentování Václavovi hodně líbit. A samozřejmě se mu to líbilo. Dodává však: „A teď řeknu hříšnou myšlenku. Určitě to tu Olgu unavovalo a obtěžovalo. Ale ani ona také nebyla nespokojená se svou rolí první dámy. Olze tato role umožnila pomáhat lidem a řadu věcí pomoci zlegalizovat, na které by jinak neměla žádný vliv.“ Olga Havlová však byla skromná žena. A pamětnice vypráví příhodu: „Já mám ráda sekáče. Mám ráda věci s příběhem. Koupit draze krásnou věc není žádné umění, ale někde něco pěkného vyštrachat, to je něco. Olga mi řekla: ‚Ty máš pěkné šaty!‘ Odpověděla jsem jí, že jsou za tři pětky ze sekáče. ‚Víš, já tam ale nemůžu. Tak tam běž ty.‘ Takže v tomto okamžiku by ona tak ráda zrovna šla do toho sekáče.“

Vlasta dále vypráví o Olze Havlové. O tom, jak byla zvyklá se o lidi kolem sebe starat. „Starala se o děti své sestry Jaruny. Měla emoční inteligenci. Lidi nelitovala, ale dokázala jim pomoci. Přesně vnímala, jaký byl dřív vztah k postiženým - někam je schovat. Ona je pomáhala dostat na veřejnost. Možná určitým stimulem bylo to, co se stalo Honzovi Kašparovi. Určitě by si vždy našla smysluplný projekt, jak pomáhat. Ona to prostě měla v sobě. Bez toho, že by čekala nějaké uznání nebo odezvu,“ dodává pamětnice. 

Vypráví o tom, jak Václav Havel dostával spoustu různých cen spojených většinou s nějakou finanční částkou. Většinu těchto financí si vymohla právě Olga Havlová pro postižené a na další sociální projekty. Olžina funkce první dámy byla nezastupitelná. Pomáhala proto, že chtěla pomáhat, nikoli proto, aby se zviditelnila. „Olga měla noblesu v sobě. Neměla školy, měla však úsudek,“ dodává pamětnice.

 

Úmrtí Olgy Havlové

Olga Havlová si nikdy na nic nestěžovala. „Zlomila si ruku, a když se uzdravila, jeli jsme s nimi na dovolenou do Slovinska, nejdříve k moři a pak do Trenty v horách. Tam volali Tondovi, že s Olgou je to špatné, že ty histologické testy nedopadly dobře. A Olga to slyšela a řekla Tondovi, že už o tom nechce slyšet ani slovo.“ Vlasta vzpomíná, jak jakoby strčila hlavu do písku a snažila se na to nemyslet. Ale nešlo to. „Olga chtěla odejít důstojně. My jsme o tom nikdy nemluvili. Povlékli jsme matrace na Hrádečku, uklidili, aby to tam bylo hezké, až tam Olga nebude. A pak už to šlo z kopce. A Olga najednou nebyla. Bylo to strašné,“ dodává.

Popisuje, že Václav Havel to vzal po její smrti hodně zkrátka. Chtěl mít věci zlikvidované a uzavřené hned. A tehdy mu to měla i za zlé, ale nyní si uvědomuje, že to byl jakýsi obranný mechanismus. „A tak mi řekl, ať to tam na Hrádečku dám do pořádku: ‚Ty to tady ukliď a roztřiď, aby tady nic nezůstalo. Kdo jiný to má udělat než ty.‘ Já jsem si říkala, že to ani nezvládnu, abych tam šla. A pamatuji si jako dnes, jak jsem to tam měla v tom Olžině pokoji. Všechny ty věci, šperky, oblečení na jedné kupě. Byl to takový mejdan s Olgou. Najednou to nebylo tak těžké. Jako bych tam byla s ní. Na všechno jsem jakoby s ní vzpomínala. Kde jsme kupovaly tohle a tohle. A byl to takový večírek. A tím vlastně pro mě Hrádeček skončil. Já už jsem tam potom nebyla. Vzpomínám na Olgu pořád každý den. Když vařím, něco dělám, jako by měla pořád přijít. S Vaškem to mám taky tak. Ale ne tolik jako s ní. Jako by nikdy neumřela.“

 

Václav Havel znovu ženatý

Vlasta Maněnová popisuje další etapu v životě Václava Havla po sňatku s Dagmar Veškrnovou poměrně jednoznačně: „Já nemám ráda Dášu. Mám na ni svůj názor. Neměla jsem ji ráda nikdy. Byla to Vaškova partnerka. Vzala jsem to jako fakt. Tonda s nimi spolupracoval a byli jsme na svatbě. Byli jsme u nich na Vánoce. Ale já nechci mít s Dášou nic společného.“ Pamětnice vzpomíná na zajímavé lidi, které poznala na Pražském hradě. Setkávala se s Pavlem Tigridem, Zdeňkem Urbánkem, Ivanem Medkem. Vzpomíná, jak tam probíhaly schůze vlády, jak vařila kávu a pekla koláče. „Já jsem se před těmi autoritami nějak neposadila na zadek. Ale už když přijdou, tak vidíte, kdo je slušný, chytrý, vzdělaný. A kdo je jenom nafoukaný a povyšuje se.“

Dodává, že Václav Havel neměl rád nepříjemnosti a neuměl se zastat svých lidí. A tak postupně všichni odešli. „Když Dáša přišla, tak zametla se všemi, udělala si čisto. Když odešli Medek, Tigrid a další, tak jsem řekla: ‚Tondo, teď půjdeš ty.‘ Nakonec odešel, musel odejít, ale až v roce 2001. Kromě významných osobností ale odešlo i dost řadových lidí, pěšáků, kteří byli Václavovi velmi oddaní. Tam muselo být čisto.“ Vlasta Maněnová hovoří o tom, že když se Václav Havel oženil, nebyly už styky s manželi Havlovými zdaleka tak intenzivní.

 

Deset let jsem s Václavem nepromluvila

Vlasta vypráví, že její manžel by se kvůli Václavu Havlovi „upsal ďáblu“. Pracoval pro něj do roztrhání těla. „Někdy mě napadlo, jestli by Tonda dělal pro rodinu to, co dělal pro Václava Havla.“ Antonín Maněna získal místo na oddělení pro ochranu utajovaných svědků a poté v Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Tady si vybudoval svoji novou kariéru. Vlasta však dodává, že se úplně přerušily vztahy s Václavem Havlem.

„Deset let jsem s Václavem nepromluvila. Tonda dostal od Vaška na rozloučenou něco takového, co vidíte v blbých amerických filmech. Takovou rybu, která měla optické čidlo, a když někdo prošel, začala mávat ploutvemi a zpívala „Happy Birthday“. Taková blbost. Mě to urazilo. Říkala jsem Tondovi, že tu rybu vezmu a přitluču mu ji na Hrádeček. Na dveře. On byl takový náchylný k těm nadpřirozeným věcem. Tonda říkal: ‚To nemůžeš, to bys udělala klukům v ochrance strašný průser.‘“ Vlasta však smířlivě dodává: „Stejně jsme ho měli rádi. To je jako v rodině, na někoho jste naštvaný, ale stejně ho máte rád. Václav Havel se za to určitě styděl, ale to mi připadalo málo.“

 

Dodnes tu ruku cítím

Vlasta vzpomíná, že pozorovali, jak Václav Havel velmi scházel. Zvláště její muž se trápil, ale nedával to najevo. Nebylo možné, aby se po odchodu Antonína Maněny z Hradu s Václavem Havlem nepotkali. Oba se však dívali stranou a nemluvili spolu. Poslední rok svého života žil Václav Havel většinou na Hrádečku. „Dospěli jsme k názoru, že se prostě s Václavem Havlem teď už setkat musíme. Nejdřív Tonda. Stavili se kluci z ochranky a řekli, že na Hrádečku kromě sester Boromejek, které se o Václava Havla staraly, nikdo nebude. Napekla jsem vanilkové rohlíčky. Věděla jsem, že je má Václav rád,“ popisuje Vlasta. Antonín Maněna jel na Hrádeček. Když přijel, Václav Havel spal. Nechtěl ho budit, ale sestry Boromejky mu řekly, že o něm ví a určitě ho vzbudí. Václav Havel přišel a první, co řekl, bylo: „Jé, Vlasta mi posílá rohlíčky, ona ví, že je mám rád.“

Vlasta dodává, že se hned navázalo na staré přátelství a nikdy se už nevrátili k tomu, co se stalo a proč se tak stalo. „Ať Vlasta přijede taky,“ řekl Václav Havel při loučení s Antonínem Maněnou. Vlasta popisuje, že to pro ni nebylo jednoduché. Když přišla, vkročila do kuchyně, kterou tak dobře znala, jako dříve. Zůstali s Václavem Havlem v kuchyni sami. „A ty jsi furt stejná,“ řekl Václav Havel a vypravovali si jako by nic.

„A pak už jsme tam za ním jezdili pravidelně. On byl na tom Hrádečku sám a bál se, že tam umře sám. Povídali jsme si jako dřív. Byla jsem tam dva dny před jeho smrtí a držela jsem ho za ruku. On už nechtěl chodit. Tondovi vždycky zavolal, aby tam přijel a udělal aspoň těch pár kroků na ten dvorek. Dodneška tu ruku cítím. Tonda tam měl jet ten den, kdy umřel, ale kluci z ochranky volali, že tam jede Dáša. Dáša nechtěla, abychom tam jezdili.“ Vlasta dodává, že je ráda, že se všechno srovnalo dříve, než Václav Havel odešel. „Bylo to důležité pro mého muže, ale i pro toho Vaška. Lidé by neměli odcházet bez toho, než se některé věci uzavřou.“

Poslední moučník, který Vlasta Václavu Havlovi přinesla, bylo tzv. „žlutý s bílým“. Byl to moučník, který si pamatuje z dětství a pekli ho na místní faře. Vanilkový krém, na kterém plavaly noky ze sněhu z bílků a nahoře nějaká ostrá zavařenina. Klasický prvorepublikový moučník. Václav Havel vzpomínal, že ho dělala jeho maminka. A shodli se s Vlastou, že je to „žlutý s bílým“. „Přemýšlela jsem, čím bych mu udělala radost. Tak tam Tonda jel se ‘žlutým s bílým‘ a Vaškovi se rozzářily oči. Sestřičky Boromejky říkaly, že se s nimi o všechno rozdělil, o štrúdl i rohlíčky, jen ‚žlutý s bílým‘ si dal za okno a snědl ho sám.“ 

 

Proč je sluníčkář nadávka?

Vlasta Maněnová rekapituluje svůj dosavadní život. Hovoří o tom, že přes všechny nepříjemnosti měla se svým manželem báječný život. Poznali spoustu zajímavých lidí a věcí. Je jí trochu líto, že to její manžel, který uměl vyprávět, nesepsal. Ne pro veřejnost, ale pro nejbližší, pro děti, pro všechny, kteří si to chtějí pamatovat. „Když si pustím televizi nebo rádio, hodně věcí je zkreslených. A tak se někdy nešťastně dělají dějiny. Proto mi ten váš projekt Paměť národa připadá tak záslužný a smysluplný. Vzpomínáte ty lidi, kteří opravdu zažili nějaké ty hrůzy, ne ty naše veselé příběhy z natáčení. Skláním se před lidmi, kteří to dělají. Některé křivdy se totiž odčinit nedají. Hrozně špatné by bylo, kdyby se to stalo znovu. A někdy mám pocit, že k tomu není daleko. Dnes je hanlivý pojem ‚sluníčkáři‘. Co to má znamenat? Proč je to nadávka? A používají to lidi, o kterých bych to neřekla. To je takové to rozdělení. Současný pan prezident a nynější garnitura. O co se snaží? Aby se lidi proti sobě postavili. Nebo ‚pražská kavárna‘? To rozdělení mě hrozně mrzí. Jsem ráda, že to Vašek nevidí. Těžko pochopitelné. Rozdělenost jde napříč všemi vrstvami. A lidi jsou zase ticho. Společnost se uzavírá. Vím, že se to snad nemůže vrátit. Podporuje se to sledování jeden druhého, udavačství. Vím, že ty nůžky jsou někde rozevřené. Ale práci má každý. Není válka. Nejsou živelní katastrofy. Zdravotnictví nemáme zase tak špatné. Proč musíme nadávat a závidět si? Mladí lidé mohou cestovat. Ať si toho všichni váží, že mohou cestovat. My jsme nemohli. Mladí mají takových možností! Jsem optimista. Nemyslím si, že je mladá generace líná. Já jim věřím.“