Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ferdinand Maneth (* 1923  †︎ 2014)

• narozen v roce 1923 v Úsově

• v červnu 1942 narukoval do wehrmachtu

• prošel školou pro tlumočníky v Míšni

• byl na východní frontě v Bělorusku jako spojař

• těžce raněn u města Vitebsk

• několik měsíců se léčil v sovětském zajetí v Kirovské oblasti

• v roce 1945 s rakouskými zajatci transportován do Československa

• na Moravě prošel zajateckými tábory v Brně, Kuřimi, na samotě Kutina u Újezdu u Tišnova, v Olomouci-Hodolanech

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• do smrti žil v Rohli na Šumpersku

Ferdinand Maneth se narodil roku 1923 v Úsově u Mohelnice do národnostně smíšeného manželství. Jeho otec Ferdinand starší byl Němec a matka Eleonora Češka. Za války v 19 letech narukoval do wehrmachtu a jako spojař utrpěl těžké zranění v bojích u řeky Dviny v severním Bělorusku. Dostal se do sovětského zajetí a dlouhé měsíce se léčil v lazaretu v Kirovské oblasti, několik stovek kilometrů na východ od Moskvy. Krátce po válce ho společně s rakouskými zajatci transportovali do Brna. Až do podzimu 1947 pak prošel několika zajateckými tábory na Moravě, než ho propustili domů.

V Úsově před válkou

Jeho rodné město leželo na národnostní hranici českého a německého obyvatelstva. Vedle sebe v něm po staletí žili nejen Češi a Němci, ale také Židé, kteří obývali ještě v 19. století své vlastní městečko. Počet židovských obyvatel se však do roku 1930 scvrkl na pouhých 20. Ferdinand Maneth vzpomíná, že před rokem 1938 nezaregistroval mezi Čechy a Němci nějaké problémy.

Ferdinand pocházel ze tří sourozenců, a protože všichni chodili do německé školy, mluvili mezi sebou spíše německy. Ovládali ale i češtinu a při dětských hrách nerozlišovali mezi národnostmi. Podstatnou změnu přinesly až mnichovská dohoda a zábor pohraničí, kam patřil také Úsov. „Němci už, bych řekl, byli preferovanější, kdežto Češi na tom byli hůř, ale to nemělo vliv na to, že bychom spolu nekomunikovali,“ vypráví Ferdinand Maneth. Nejhorší doba nastala pro místní židovskou menšinu, které někteří zapálení nacisté během tzv. křišťálové noci zdemolovali synagogu.

V té době se pamětník učil na elektrikáře v Mohelnici. Tak jako ostatní mladí Němci vstoupil do Hitlerjugend. Ferdinand vzpomíná, že se s touto organizací často účastnil sportovních her v okolí. „To byla taková branná výchova. Například jsme se učili, jak zacházet s kompasem.“ Po vyučení nastoupil do zaměstnání. Protože firma, v níž pracoval, udržovala v chodu elektrické stroje pro zemědělství, což bylo jedno z prioritních odvětví, odložili mu o rok nástup do wehrmachtu. Podle jeho vyprávění mu ale odklad radost neudělal. Těšil se už na dobrodružství a vstup do armády. Když se mu to v červnu 1942 splnilo, měl pouhých 19 let a vlastně ani nevěděl, za co a proč jde bojovat. Převládalo v něm jen nadšení z budoucího dobrodružství. „To byla radost mezi těma mladejma. Každý se cítil jako podřadný, když nemohl jít na vojnu.“

Jako spojař ve wehrmachtu, zranění

Vlakem odjel do Postupimi, kde ho zařadili k jednotce spojařů, jež měla jako součást Afrikakorpsu zamířit na africký kontinent. V Postupimi prodělal základní výcvik. Jeho velitel si ale všiml, že ovládá češtinu, jež je jako slovanský jazyk blízká ruštině. Proto jej přeložili do Míšně (Meissen) a zařadili do školy pro tlumočníky. Ferdinand se nechtěl učit a chtěl být již poslán na frontu, a tak ho po několika měsících na vlastní žádost přeložili. Nedokázal si vůbec představit, co ho v nejbližších měsících čeká. Zanedlouho jej s jeho novou jednotkou poslali na východní frontu. Vlak zastavil až ve městě Orša v severovýchodním Bělorusku, kde Ferdinanda přidělili ke spojařům na telefonní ústřednu štábu k 246. pěší divizi ve skupině armád Mitte. „Zařadili mě k jednotce, která měla udržovat spojení mezi divizemi a třeba také spojení z Berlína telefonicky nebo rádiem.“

Do Běloruska se pamětník dostal až po bitvě v Kurském oblouku, kde Němci utrpěli drtivou porážku a potom už jen neustále ustupovali. Při těchto ústupech nutně potřebovali udržet spojení mezi jednotkami, a tak spojaři své stanoviště většinou opouštěli jako poslední. Přesuny se konaly v nočních hodinách pod rouškou tmy. „Nebyly žádný přesný mapy a my jsme museli najít místa, kam máme přesídlit, kde bude nový štáb, abychom s nimi udržovali spojení.“ Pro přepravu používali koňská spřežení, protože na ruských rozbahněných cestách se jednalo o nejlepší dopravní prostředek. „Nebyly tam žádný silnice jen polní cesty.“ S civilisty se setkali jen výjimečně, většina z nich před frontou utekla. Často ale spávali v jejich dřevěných domech. „Všude tam byly dřevěný domy složený z trámů. Mezery mezi trámy měli vyplněný mechem a ten byl plný štěnic. Když jsme se tam nastěhovali, první byl boj proti štěnicím, protože se tam nedalo existovat. Někteří koumáci přišli na to, že ten mech vypálí letlampou, a tím zničí taky štěnice, a tím podle mého názoru došlo často k vypálení baráku.“

Od 7. srpna do 2. října sovětská vojska podnikla operaci Suvorov a 25. září 1943 osvobodili Smolensk. Potom se fronta na úseku Vitebsk – Orša – Mohylov na několik měsíců zastavila. Další obrovská sovětská ofenziva v těchto místech proběhla až v následujícím roce. V letních měsících roku 1944 Sověti zahájili operaci Bagration, do níž se zapojilo obrovské množství vojáků a zbraní. Ferdinand Maneth se v té době pohyboval v blízkosti Vitebska, kde útočil 1. pobaltský front. Na řadě míst došlo k prolomení fronty.

Ferdinad Maneth vzpomíná, že v noci ustupovali pontonovým mostem přes řeku Dvinu. Když přešla asi polovina vojska, vyhodili sovětští partyzáni most do povětří. Zatímco před vojáky stála řeka, na zadní řady již útočily sovětské tanky. Mezi německými vojáky vznikla obrovská panika. „Teď se rozednívalo a kolona nešla dál. Pořád jsme stáli na stejným místě. Až potom, už v ranních hodinách, začala střelba do kolony. Za náma už byl slyšet rachot tanků. Třeba poranili koně a ti samozřejmě zdivočeli. Poranění koně pak vláčeli všechno, co za nimi jelo, dělo, povoz... Teď se zezadu přiblížili k nám. To bylo dupání. To bylo jak parní válec, který se žene zezadu k nám. Nebyl jsem úplně vzadu, ale někde v prostředku. Asi dva kilometry od mostu, přes který jsme se měli přesunout. A jak jsem viděl, co se děje, tak jsem si říkal, že je zle. Vojáci kolem všechno nechali ležet a chtěli si zachránit holý život. A utíkali k tomu mostu. Jak jsem to viděl, tak jsem se k nim připojil. Ale my jsme nevěděli, že most je vyhozený. (…) U řeky stál důstojník s pistolí v ruce a chtěl ten dav, který se hnal pěšky beze zbraní a bez všeho, zadržet. Hodili ho i s koněm do řeky. To už byla panika, každej věděl, že je zle, a chtěl si zachránit holý život.“

Vojáci neviděli jinou možnost než řeku přeplavat. Ferdinand Maneth nepatřil mezi dobré plavce, přesto se mu to nakonec podařilo. „Měl jsem celtu a všelijaký balíčky s potravou. Ostatní to zahodili a já jsem si to posbíral. Přišel jsem k mostu a teď jsem viděl, že kdo uměl plavat, tak se snažil přeplavat řeku. Říkal jsem si, že jsem v životě žádnej plavec nebyl. Neměl jsem žádnej plaveckej výcvik. Díval jsem se, jak to dělají ostatní a opakoval jsem to podle nich. Jednak si vysvlíkli uniformu, a kdo měl celtu, tak si do ní dal vojenskou uniformu a přivázal si to na záda. Těm plavcům nedělalo potíže řeku přeplavat. Já jsem se do řeky ponořil, ale mě voda odnesla možná dva kilometry dál. Byl jsem rád, že jsem se při tom neutopil. Teď jsme tam byli někteří, co jsme se zachránili. Ale co dál? Nikdo neměl žádnou zbraň, neměl nic. Každej měl jenom holý život.“

Sovětští vojáci už se objevili i na druhém břehu a obsadili strategické vyvýšeniny. Oznámili pozice Němců, na které se vzápětí spustila dělostřelecká palba. Nakonec se spojila skupina asi dvou set německých vojáků rozhodnutých pokusit se probít na západ k ostatním jednotkám. Cestou je napadly sovětské stíhačky a střetli se se skupinou sovětských vojáků opevněných na jednom z kopců. Vojákům wehrmachtu se podařilo dojít k úzké soutěsce, již z jedné strany obklopoval strmý kopec a z druhé strany vodní plocha. Sověti ale moc dobře věděli, že němečtí vojáci musí tímto strategickým místem projít. V momentě, kdy do něj vstoupili, spustila se na ně ze všech stran palba. Ferdinanda Manetha při této přestřelce těžce zranili. „Zasáhla mě velká železná střepina. Mně to připadalo, jako kdyby mě někdo práskl velkým kladivem do nohy a já jsem spadl. Ani jsem nevěděl, že to mám přeřezaný. Vůbec to nekrvácelo, to je zajímavý. Taková rána. A ani kapka krve nebyla vidět.“ Dostal se do velmi svízelné situace. Němci ustoupili a on bez schopnosti pohybu ležel uprostřed soutěsky. V noci ho navštívili sovětští vojáci okrádající zraněné a mrtvé. „Sebrali nám všechno, co jsme měli po kapsách. Třeba taková tužka, to byla pro někoho cenná věc a o hodinkách ani nemluvím.“

Druhý den Němci zaútočili znovu. „Já jsem tam ležel a nemohl jsem se ani pohnout a zase tam byla kanonáda. Viděl jsem, jak granáty padaly do vody kousek ode mě.“ Němcům se nakonec podařilo prorazit a Sověti ustoupili. Kolona vojáků pak procházela soutěskou. Na jejím konci jeli s vozy Ukrajinci, kteří dobrovolně vstoupili do složek wehrmachtu. Ferdinanda Manetha tehdy poprvé zachránila ruština, kterou se naučil ve škole pro tlumočníky. Poprosil jednoho z Ukrajinců a ten ho naložil na vůz. „Teď si představte, noha přeražená a každý pohyb vozu vyvolával strašnou bolest.“ Ke všemu je ještě začaly ostřelovat sovětské letouny. „Ležel jsem na voze a nemohl jsem se pohnout a jen jsem viděl, jak padají kulky, ale naštěstí vedle vozu, ale trefily jednoho koně a ten zemřel.“ Ukrajinec koně vyměnil a pod neustálou střelbou se dostali až do jakéhosi lesíku.

V zajetí v sovětském lazaretu

Celou operaci Sověti dobře promysleli, snažili se dostat německou divizi do obklíčení. To se jim také podařilo a němečtí vojáci se museli vzdát.„Ráno přišel rozkaz od generála a ten nás zprostil vojenské služby.“ Další pohyb kolony pak už probíhal pod kontrolou Sovětů. Povoz se zraněným pamětníkem jel v čele kolony a sovětští důstojníci si vyžádali první tři vozy, které odklonili do blízkého lesa. Tam vyložili asi osm raněných. Ferdinand Maneth s přelámanými kostmi a obrovskou otevřenou ránou v noze byl již třetí den bez ošetření. Trpěl horečkou a obrovskou žízní. Na požádaní sice dostal vodu, ale zahnívající, zabarvenou do hněda. Přesto ji okamžitě vypil. V jeho blízkosti ležel německý důstojník, kterého před jeho očima zastřelil sovětský voják. „Mezi ruskejma vojákama byli dobří lidi. Ale byli tam také fanatici. Trošku vzdálený od nás tam ležel zraněný důstojník. Jeden Rus šel kolem. To byl ten fanatik, jak říkám. Nás si moc nevšiml. Ale ten důstojník měl uniformu. Byl to nějaký vyšší důstojník. Tak k němu šel a ptal se ho: ,Hitler kaput?‘ On chtěl jenom slyšet od toho důstojníka, aby řekl: ,Hitler je kaput.‘ Ten mu buď nechtěl odpovědět, nebo nemohl, to já nevím, tak ho před našima očima zastřelil.“

Někdy kolem půlnoci se u raněných objevili sovětští sanitáři s největší pravděpodobností hledající vlastní raněné. Ferdinanda Manetha v té chvíli opět zachránila jeho ruština. Poprosil je, zda by ho neodvezli alespoň na nějaké jiné místo, kde by se o něj někdo mohl postarat. Nakonec ho sanitáři odvezli až do polní nemocnice. Ta se v té době zrovna chystala na přesun, a tak šel ihned na operaci. „Jak jsem viděl to vybavení, to jsem úplně žasl. To jsem nikdy neviděl. To bylo skutečně perfektní vybavení. A těch operačních stolů. Možná deset v jedné řadě. A tam se amputovalo a tak dále. To jsou takové nechutné věci, co jsem tam viděl. Že měl uřezanou ruku a ležela v kýblu a ještě se pohybovala.“

Po operaci Ferdinanda spolu s ostatními raněnými přesunuli k několik kilometrů vzdálené silnici a potom jej odvezli do Smolenska. Ve velkém horku pamětníkovi rána silně hnisala a pod obvazy se mu objevili červi. Museli mu kvůli tomu několikrát měnit dlahu, ale problém se stále opakoval. Ze Smolenska ho převezli do vesnice nebo městečka Falenki v Kirovské oblasti, několik set kilometrů na severovýchod od Moskvou. Transport ve vagonech pro dobytek trval deset dní. Nemocnice, kde ho uložili, byla prý pod kontrolou amerického Červeného kříže a výborně zásobována. Všechno vybavení pocházelo od mezinárodní organizace UNRRA. Na pravidelné návštěvy tam prý jezdili i američtí důstojníci. Naproti tomu z okna Ferdinand Maneth viděl bídu obyčejných lidí. „Když jsem se díval z okna, tak obyvatelé stáli před chrámem a čekali na kousek chleba. Měli hlad, ale my v lazaretu jsme se měli líp jak civilisti. My jsme dostávali jídlo pravidelně.“

Pamětník jako jediný zraněný voják ovládal ruštinu a komunikoval s doktorkou. Ta si ho i díky tomu oblíbila. Zranění se nelepšilo a stále silně hnisalo. Ferdinand Maneth přestal jíst a jeho stav se stále horšil. Doktorka zjistila, že má rozklad krve a bílé krvinky mu převládají nad červenými. Dala mu tedy na výběr: život bez nohy nebo smrt. „Já jsem byl tak zesláblý, že když mně dělali testy, tak mně už z prstu netekla žádná krev. Píchali, píchali a kapku nemohli vytáhnout. Tak doktorka jednou přišla ke mně a dala mně volbu. Buď jestli chci žít s amputovanou nohou, nebo jestli chci zemřít a nohu si ponechat. Tak mně to doslova řekla a řekla, že se mám rozhodnout. Já jsem jí řekl, jakpak já se mám rozhodnout, na to je ona doktorka. Ona má rozhodnout.“ Doktorka rozhodla, že mu nohu amputují, ale zdravotní materiál potřebný k zákroku se asi měsíc zdržel při sněhové kalamitě. Když konečně dorazil, přišla s ním i konzervovaná krev a padlo rozhodnutí pokusit se pamětníkovi vyměnit krev v těle. I přestože to doktorka nikdy nedělala a v nemocnici chybělo potřebné vybavení, výměna krve se zdařila a František Maneth dostal opět chuť k jídlu. Rána se přesto hojila velmi pomalu a pamětník zůstal stále upoután na lůžko. Nohu neměl po operaci nataženou. Kosti mu proto srostly k sobě bokem a noha mu zůstala o 12 centimetrů kratší.

Transport do Československa a pobyt v zajateckých táborech na Moravě

V květnu 1945 se Ferdinand Maneth ze sovětských novin dozvěděl o osvobození jeho rodného městečka sovětskou armádou. „Uměl jsem číst ruský noviny, i když ne moc dobře. Vyčetl jsem, jak fronta probíhala, a tenkrát jsem v novinách našel i Úsov. Úsov tam byl jmenovanej, tak jsem se už zajímal, jak se dostanu domů.“

V srpnu 1945 Sovětský svaz schválil návrh na propuštění vybraných kategorií válečných zajatců. Jednalo se asi o sedm set tisíc vojáků a mezi nimi asi tři sta tisíc Rakušanů. Do jednoho z transportů s Rakušany se díky doktorce dostal i Ferdinand Maneth. „Ta plakala, jak se loučila. My jsme byli na sebe zvyklí.“ Transport se přes Moskvu a Oděsu dostal až do Rumunska. Do té doby podle pamětníka zásobování vlaku fungovalo, ale při další cestě už ne. „Když vlak někde zastavil, tak jsme šli na volný pole, kde byla řepa nebo něco takovýho a tam jsme to vytrhali a byli jsme rádi, že máme něco do pusy. Žádnej chleba. Nic jsme nedostávali celou tu dobu, jak jsme jeli z Rumunska přes Sedmihradsko do Maďarska.“

Z Maďarska pak transport zamířil do Brna. Když se pak František ráno probudil, zjistil, že se po letech nachází opět v Československu. Psal se 28. říjen 1945 - den výročí vzniku Československa. „To se odehrávalo v noci. Vlak pořád jel a ráno, jak jsme se probudili, tak jsme byli na nádraží v Brně. Celej vlak obstoupili gardisté. Ti nás vyhnali ven z vagonů. Museli jsme se seřadit do trojstupů a pak se dal celej útvar do pohybu. Šli jsme pěšky přes celý město až do Pisárek. Ti lidi, to bylo strašný. To byli antiněmci. Křičeli, plivali.“

Dostali se prý do zajateckého tábora v Pisárkách, ale mohlo se jednat také o tábor v brněnské části Jundrov, která leží hned vedle Pisárek a nalézal se v ní zajatecký tábor. Všichni zajatci museli denně na práci k sedlákům. Ferdinand Maneth ale trpěl omezenou pohyblivostí, a tak v táboře zůstával a staral se o pořádek. Až z Brna se mu podařilo po letech domů poslat dopis. Rodina už se chystala na odsun, protože Ferdinand byl prohlášen za nezvěstného a rodiče se už vzdávali myšlenky, že ho ještě někdy uvidí. Jakmile od něj dostali zprávu, zažádali o odklad jejich odsunu, a protože otec zastával důležitou roli v rudném dole Barbora u Úsova, úřady jim vyhověly.

Z Brna pamětníka na krátký čas přemístili do zajateckého tábora v Kuřimi. Potom ho převezli do zajateckého tábora na samotě Kutina u Újezdu u Tišnova. V tomto táboře údajně zadržovali 3000 osob. Zajatci pracovali na vyklízení blízkého tunelu, jenž za války sloužil jako továrna firmy Wiener Neustädter Flugzeugwerke (WNF) z Vídeňského Nového Města. Nesla krycí název Diana G.m.b.H a vyráběly se v ní trupy a motory stíhacích letadel Messerschmitt Me 109 a údajně i Me 110. Ferdinand Maneth kvůli omezené pohyblivosti ani zde nemusel chodit do práce a zůstával v táboře. Zajatci tam bydleli v 28 dřevěných barácích, a přestože se v areálu nacházel lazaret, zemřelo v něm za dobu jeho existence 118 osob. Ferdinand Maneth si dodnes myslí, že většina z nich zemřela na nedostatek jódu. „Matka vždycky mohla jednou za měsíc přijít a předat mně balíček. Kdybych ho býval neměl, tak jsem zahynul jako ostatní. Tam jich zahynulo, já nevím, stovky, a to jenom tím, že jsme nedostali jídlo. Úmyslně nás krmili neslanou kroupovou polévkou. Každý den a úmyslně to nesolili a to je právě škodlivý, člověk nemůže bez soli vydržet.“

Po letech opět doma

Na podzim 1947 pamětníka poslali do tábora v olomouckých Hodolanech. Tam pobyl zhruba jen týden a konečně ho propustili domů. „Jak jsem přišel do Úsova, tak celá vesnice byla vysídlená a nikdo z mých známých tam už nebyl. My jsme tam zůstali jen proto, že rodina beze mě nechtěla odejít.“ Jeho bratr Rudolf se doma nenacházel. Za války se účastnil výcviku v Luftwaffe, pro ukončení války jej však nedokončil. Domů už se nevrátil a zůstal v Německu. Do rodného Úsova se mohl podívat až čtyřicet pět let po válce v roce 1990 po pádu komunismu.

Ferdinand Maneth se ani po propuštění nemohl zbavit problémů se stále silně hnisajícím zraněním. Aby vůbec zvládal s nohou kratší o 12 cm chodit, musel si ze dřeva vyrobit podpatek a připevnit ho na botu. Rána se mu zahojila až po lékařském zásahu ve šternberské nemocnici. Roku 1949 nastoupil do zaměstnání v uničovském obchodě. Následně si ho vyžádaly drátovny v Kamenné, kam musel i přes odpor nastoupit. V drátovnách nakonec pracoval až do penze. V roce 1957 se oženil s Gerlindou Kembitzk z Rohle, německého původu, jejíž rodinu také nezařadili do odsunu. V roce 2014 Ferdinand Maneth zemřel.

GRULICH J., Vzpomínky ze zapomnění. 2009.

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam