Naděžda Maňhalová

* 1931

  • „A v pětapadesátým to byl poslední, to byl ten Seferovič. Taky jsme ukrývali politického vězně, který utekl z Opavy a který letěl v těch dvou Dakotách. (Jak se sem dostal?) Jeho babička tady byla ze Včelákova nebo tu měla příbuzný. A on sem s babičkou jezdil a on byl přeci… vystudoval elektrotechnickou fakultu a on chodil lítat. A byl potom jako navigátor v letadlech. No tak ten Seferovič přišel takhle v dubnu roku padesát pět. A Mirek chodil na letiště, můj bratr, lítal. A on tam chodil, takže ho znal z letiště. (Tady ve Žďáru u Skutče?) Ne tady, na kopci ve Skutči je letiště. Takže tam se znali, všechno. On bydlel v Sudoměřský, jako bratr bydlel v Sudoměřský, měl tam svůj byt, bratr. A najednou mně maminka volala, to jsme věděli, že byl zavřený. A maminka mně volala: ‚Naděnko, přijeď domů.‘ No, tak jsem jela domů z Pardubic, já jsem byla zaměstnaná v Pardubicích v Semtíně. A ve vlaku kontrola. Povídám: ‚Rány boží, zas někoho hledaj.‘ No a dojedu domů a máma povídá: ‚Běž nahoru.‘ Ona ho přijmula, naše máma, tady u tý branky. Věděla, on jako jí to řekl, že utekl. ‚Pojďte dál, pojďte dál. Dostanete najíst, pojďte honem.‘ No takový jsme byli my, rodina.“

  • „A s tou jednou, s tou Mařenkou Hrdou, jsem chodila do třídy. A přišel pan ředitel Gruber a říkal: ‚Mařenko Hrdá, vem si všechny svoje věci a pojď se mou.‘ No, tak Mařenka nic nevěděla, vzala si to a učitelka koukla z okna a povídá: ‚Pojďte se podívat na Mařenku.‘ Protože oni tam byli s tou sajdkárou, víte, hodili ji tam a večer Mařenku…“

  • „A jednou jsem takhle nesla karty do kartotéky a ten Dušek šel a vůbec jsem se s ním nikdy nestýkala, jen jsem ho znala z nádraží. Von volá: ‚Jé, ahoj, Naďo, jak se máš?‘ Protože věděli, že jsem byla zavřená nebo že jsem měla podmínku. No a povídám: ‚No, jak se mám, to víš, jak se mám.‘ A já jsem vám spíš se ho ne jako bála, takovej jsem měla k němu odstup. Ale nevěděla jsem, když mě potkal na těch schodech na tý pojišťovně v Pardubicích. A on mi povídal: ‚No a kdo ti tam ubližuje, nebo kdo to dělá, nebo jak to je?‘ A já jsem si vám spíš myslela, že on je spíš jako svazák nebo že má tyhle sklony. Protože se nijak neprojevoval, a tak jsem mu je jmenovala, on si je blbec napsal a vyhlásil je ve Svobodný Evropě.“

  • „Pro mě přišli takhle v říjnu v jedenapadesátým a šla jsem na vlak a oni na mě čekali před pojišťovnou v Pardubicích. Tak jsem šla, byla jsem tam měsíc, to teda bylo krutý, no všechno jsem zapřela, přišla jsem o zub. Teďka ještě furt jsem zapírala, tak oni řekli: ‚Tak víte co? Tadyhle budete sedět v koutě.‘ Jak se vyšetřovalo, přivedli Duška, se zavázanou hlavou, jo, a řekli: ‚A nesmíte říct slovo, musíte být zticha a musíte to jenom vyslechnout.‘ Tak jsem si povídala, to víš, že jo. A teď Dušek, oni mu dali otázku, jestli ta Maňhalová, nebo Hofmanová, jak to bylo, aby to opakoval, no že jsem mu to jako řekla v tý pojišťovně a tak. A já jsem povídala, počkej, ty hajzlíku. Tak jsem povídala: ‚To není žádná pravda!‘ A vtom von mě poznal. ‚Odveďte ho, odveďte ho.‘ Protože se báli, abych… a pak šli a takovou mi dali ránu. (Ženský? Pěstí?) Pěstí. Hele, ono ne že by mně ulítlo kus zubu, ten zub mně praskl takhle, to byla bolest, když se vám rozvíral zub.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prosetín u Skutče, 26.01.2014

    (audio)
    délka: 01:11:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Takoví jsme byli, rodina Hofmanových

Naděžda Maňhalová
Naděžda Maňhalová
zdroj: M.Reichl

  Naděžda Maňhalová, rozená Hofmanová, se narodila 5. března 1931 v Praze na Vinohradech. Její dědeček z matčiny strany založil v Prosetíně u Skutče žulové lomy. Po jeho smrti v roce 1938 se tam rodina přestěhovala a podnik převzala. Krátce po vypuknutí války se otec pamětnice zapojil do odboje. Zúčastnil se například příprav povstání proti nacistům v Praze. V roce 1942 byl zadržen a poslán do koncentračního tábora Flossenbürg. Válku se mu podařilo přežít a po pochodu smrti se na jaře roku 1945 vrátil k rodině do Prosetína. Během otcovy nepřítomnosti rodina ukrývala jednoho z jeho odbojářských spolupracovníků. Po válce Naděžda Maňhalová studovala na gymnáziu v Chrudimi, kde ji někdo udal, když si dělala legraci z projevu komunistického činitele Zdeňka Nejedlého. U soudu dostala podmíněný trest. V roce 1951 se v Pardubicích náhodně setkala se svým známým z Prosetína a během rozhovoru s ním bezděčně uvedla několik faktů a jmen, které se pak následně dostaly do vysílání Svobodné Evropy. V říjnu téhož roku byla zatčena a následně odsouzena k pěti letům vězení. Po smrti Josifa Stalina v roce 1953 byla propuštěna na amnestii. O dva roky později byla zatčena potřetí, tentokrát s celou rodinou, která doma ukrývala uprchlého politického vězně Tugomíra Seferoviče. Naděžda Maňhalová byla odsouzena ke čtyřem letům vězení. Výkon trestu jí byl v roce 1957 ze zdravotních důvodů přerušen, ve vězení totiž onemocněla tyfem a žloutenkou. Po propuštění dlouho hledala práci, nakonec ji vzali do textilky ve Skutči. Majetek, který komunisté Hofmanovým v 50. letech sebrali, jim byl po roce 1989 vrácen.