„Němci na ulici před synagogu vyházeli modlitební knihy, svitky tóry a šály. Na tom šlapali. U nás synagoga nemohla být zapálená, nacházela se nedaleko plynárny. Druhý den přijel otevřený policejní vůz, na voze seděli novojičínští Židé. Dva policisté si přišli do prvního patra pro mého tatínka. Říkali mu, že půjde do ochranné vazby, aby se mu nic nestalo. Policista ukazoval i na mě. Matka ale řekla, že mi je sedmnáct. Bylo mi již osmnáct a půl. Všechny muže mezi osmnáctým a pětašedesátým rokem vzali do vazby. Asi po třech týdnech otce propustili s podmínkou, že opustí město a domů ani na území Německa se už nikdy nevrátí. Směli jsme si vzít deset říšských marek, za ně se tehdy dalo koupit zhruba deset levných obědů. Podali jsme ale žádost na gestapo. Pak jsme mohli vyvézt náš majetek. Já jsem jel na motocyklu Jawa. Na celnici jsem se musel svléknout, hledali peníze. Otec už byl v Uherském Brodě, odjel tam v našem chevroletu. V Uherském Brodě jsme prodali auta. Já jsem se stal dělníkem.“
„V kufru z domova jsem měl nějaké oblečení. Když jsme v Osvětimi vystoupili z vlaku a stáli na rampě, měli jsme tam vše nechat. Oblékl jsem si ještě košili a svetr. Vzal jsem si i cigarety. Ty jsem dal jednomu esesákovi, který se ptal po českých cigaretách. Ptal jsem se ho, jak je to s dětmi, jestli chodí do školky? Jak často mohu vidět manželku? Odpověděl mi: ,V neděli.‘ Říkal jsem mu: ,Jen v neděli?‘ Opáčil: ,To stačí.‘ Všechno to byla lež. Z našeho transportu – celkem 1001 osob, nechtěli roztrhnout nějakou rodinu – mužů, žen a dětí přišlo do tábora jen 155 mužů, 63 žen.“
„V Nivnici jsem pracoval na staveništi pro rodinu Hromčíkovu, vozíval tříapůlletého chlapce jménem Jindřich na kolečkách naložených pískem. Jindříšek mě oslovoval ,pane Max‘. Jednou mi svým slováckým nářečím říkal: ,Pane Max, prodajte mi tu hvězdu, já vám za ni dám koláčky.‘ Jeho babička pekla výborné koláče. Odpověděl jsem mu: ,To nejde, Jindříšku.‘ – ,Proč ne? Ona se mi tak líbí.‘ Nevěděl, co ta hvězda znamená, a byl jediný, kdo ji chtěl.“
„V Terezíně nás znovu registrovali. Přespali jsme v maštali na slámě, pak jsme druhý den putovali do stanice Bohušovice. Zavazadlo jelo na voze. Měl jsem transportní číslo CU 210. Každý musel říct: Hier. Až na bratra Ericha jsme byli spolu já, rodiče, Eda, Arnošt, Kateřina, moje žena Eva a švagrová. Bylo to trochu těsné, zavazadla jsme měli v kupé. Když se vlak rozjel, tak jsem zpozoroval, že na jedné ze stěn na chodbě byly napsané stanice, kudy vlak projížděl. Musel je tam napsat někdo z předchozího transportu. Na jednom místě vlak zpomalil, dívali jsme se z okna. Vedle kolejí pracovali vězni v civilních oblecích, hvězdu měli výjimečně na zádech. Hodili jsme jim chleba. Vrhli se na něj, šťouchali se. Myslel jsem na to, jestli budeme také takhle vypadat. Jestli je tohle pracovní nasazení? O půlnoci vlak zastavil, byla tam tma. Pak se rozsvítily reflektory, viděli jsme nákladní vozy, SS uniformy a vězně v pruhovaných šatech. Stáli jsme na rampě smrti v Osvětimi – Březince. Psalo se 1. a 2. února 1943.“
„Sedmadvacátého ledna 1943 jsme se měli s rodinou přihlásit v Komenském gymnáziu nedaleko nádraží (v Uherském Brodě). S sebou jsme si mohli vzít asi padesát kilogramů, dále jsme museli vzít veškeré dokumenty a seznam věcí, které jsme zanechali v bytě. Ve škole jsme byli rozděleni do jednotlivých tříd a registrováni. O dva dny později jsme dostali transportní čísla kolem krku. Mé první číslo bylo CP510. Podle kombinace písmen se pozná, o který transport se jedná. Šli jsme k nádraží. Doprovázela nás česká protektorátní policie. Tam na nás čekal osobní vlak, který nás dovezl do Terezína.“
„Dvacátého třetího května 1940 přišlo třicet kriminálních zelených vězňů z koncentračního tábora Sachsenhausen. Někoho zabít nebylo problém, dělali to, co od nich SS očekávalo. Vedle mne pochodoval muž z Polska. Kápo Helmuth se ho zeptal, proč špatně pochoduje. Odpověděl mu, že má žaludeční vředy a teď křeče. Kápo mu na to odpověděl: ,Hlaste se u mě v kůlně, mám tam na to dobrý prostředek.‘ Myslel jsem, že je to výjimka. Už jsem věděl, že jsou to vrahové. Mým úkolem bylo transportovat hlínu v trakaři (kolečku). Šel jsem kolem kůlny a slyšel jsem hrozný křik. Násada od lopaty byl ten prostředek, on ho zabil. O několik dní později jsem dostal rozkaz ještě se dvěma bývalými četníky, politickými vězni, transportovat cement do míchačky betonové. Železné. Asi 280 metrů daleko. Měli jsme špatnou stravu, dostal jsem strašné bolesti v oblasti kýly. Moji dva andělé mě na železné obrubě tlačili s tím cementem. Kápo Helmuth, ten zločinec, šel kolem a musel jsem z obruby dolů. Viděl, že jsem kulhal. Měl jsem se postavit do té kůlny. Řekl mi, že brzy přijde. Myslel jsem na toho, koho tam zabil. Za patnáct minut přišel, dveře se otevřely. Řekl jsem mu: ,Kápo Helmuth, já vás obdivuju. Vy jste führer nátura.‘ Řekl mi: ,Posaď se k těm železným malým kamnům.‘ Seděl jsem blízko, měl jsem pak puchýř. Ta věta mi zachránila život. Poté přišli moji dva andělé, vzali mě a podepřeli. Jedna celá sedm kilometru jsem šel do tábora jen po jedné noze.“
„Můj bratr Erich se učil na Slovensku jako cukrář. Pak žil v Ostravě, poté pracoval v Luhačovicích v hotelu Smetana jako kuchař a cukrář. Bratr Erich předal adresu mladíkovi jménem Lazarowicz (pocházel z Podkarpatské Rusi) na člověka, který za peníze pašoval lidi na Slovensko. Chtěl té rodině pomoci. Tu adresu dostal od kuchařky Erny Rottové, její manžel Sigi Rott ty přechody organizoval. Lazarowicze ale chytli a vyslýchali v Uherském Hradišti. Erna Rottová byla zatčena a později oběšena asi ve Wroclawi. Erich byl zatčen v roce 1942 a také převezen do věznice v Uherském Hradišti, poté do Brna do Kounicových kolejí. To jsme tenkrát nevěděli. Erich se dostal až do Osvětimi. To jsme se dozvěděli v Osvětimi od vězně Jana Weisse, znal ho. Weiss viděl mé číslo, viděl, odkud pocházíme, neznal ale mé jméno. Erich do Osvětimi došel s nějakým z pochodů pěšky, měl prý omrzlé nohy. V osvětimské knize mrtvých je zanešený dne 15. února 1943. To jsme tam byli také, ale nevěděli jsme to. Nemohli bychom mu ale pomoci.“
„Jednou jsem také mohl napsat dopis. Psal jsem ho Marii, to byla nemanželská dcera mého tchána. Na dopisu stála adresa: Waldsee 17, Kreis Neu Berun, nestálo tam: lístek z Osvětimi. Z Varšavy jsem jí napsal, aby mi poslala svatební šaty od Evy. Lístek tehdy dostala. Poslala mi marmeládu se zlatým řetízkem mé manželky Evy, který dostala od mé maminky. Dal jsem to Pavlu Sikorovi, polskému mistrovi, který byl zodpovědný za čištění cihel, aby mi za to přinesl chleba. Řekl mi, že mu to zabavili. Byla to lež, ale dal mi za to půl bochníku chleba.“
Max Mannheimer se narodil 6. února 1920 v Novém Jičíně/ Neutitschein. Vyrůstal jako nejstarší z pěti dětí Jakuba a Markéty (rozené Gelb). Mezi léty 1934 a 1936 navštěvoval obchodní školu v Novém Jičíně. V roce 1936 začal Max Mannheimer pracovat v obchodním domě J. Schön & Co ve Znojmě - Starém Šaldorfu. Rodina Maxe Mannheimera žila v Novém Jičíně do roku 1938, po obsazení Sudet a pogromu na Židy se přestěhovala do Uherského Brodu. Maxova bratra Ericha nacisté zatkli v roce 1942 a převezli do věznice v Uherském Hradišti, poté do Brna do Kounicových kolejí a následně do Osvětimi. Předal totiž mladíkovi jménem Lazarowicz adresu člověka, který za peníze pašoval lidi na Slovensko. Max Mannheimer se v roce 1942 oženil s Evou Bockovou. Z Uherského Brodu byla rodina Maxe Mannheimera koncem ledna 1943 deportována přes Terezín do Osvětimi. V plynových komorách v Osvětimi přišel Max Mannheimer o rodiče, sestru Kateřinu, manželku Evu a další příbuzné. Mladší bratři Maxe - Arnošt a Edgar - selekcí prošli také. Bratr Arnošt však v Osvětimi onemocněl. V říjnu 1943 se Max s bratrem Edgarem dostali do varšavského ghetta. V lágru vypukla epidemie skvrnitého tyfu a bratr Edgar onemocněl. Po nějaké době se uzdravil. V roce 1944 absolvovali oba bratři anabázi z varšavského ghetta do Dachau (pochod do Sochaczewa, poté cestu v dobytčích vagonech). Po třítýdenní karanténě v Dachau Maxe přesunuli do vnějšího lágru Karlsfeld. V lednu 1945 přeložili komando, ke kterému patřil Maxův bratr Edgar, do vnějšího tábora Mühldorf. Za čtrnáct dní bratra následoval i Max. Dne 28. dubna 1945 nacisté rozkázali tábor Mühldorf vyklidit a transport vězňů zamířil na západ. Osvobození se přeživší bratři Mannheimerovi dočkali v Tutzingu dne 30. dubna 1945. Po propuštění z nemocnice se Max Mannheimer vrátil do svého rodného města Nový Jičín, kde se zamiloval do německé dívky Elfriede Eiselt. S ní se oženil a společně i s jejich dcerou Evou žili od roku 1946 v Mnichově. Elfriede zemřela na rakovinu v roce 1964. V roce 1965 se pamětník oženil potřetí s Američankou Grace Franzen, rozenou Cheney. Narodil se jim syn Ernst. Max Mannheimer pracoval v Mnichově jako vedoucí obchodu s koženým zbožím až do svého odchodu do důchodu. V roce 2010 se stal čestným občanem Nového Jičína. Na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku v roce 2012 převzal cenu Karla IV. jako první, kdo přežil hrůzy holocaustu. Věnoval se osvětě a přednáškám v památníku v koncentračním táboře Dachau, vedle toho maloval a psal knihy. Zemřel 23. září 2016 ve věku 96 let.
