Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Mannová (* 1944)

• narozena 26. ledna 1944 v Heřmanově Městci

• otec František Brych provozoval truhlářskou živnost

• otec se angažoval v Sokole a Československé církvi husitské

• po únoru 1948 otec vytrvale odmítal znárodnění soukromé živnosti

• v roce 1953 kvůli konfliktu se sousedem – komunistou otec čelil domovní prohlídce a soudnímu řízení

• v roce 1958 Marii nepřijali ke studiu na jedenáctiletou střední školu

• v roce 1959 byly další pokusy o přijetí na školy opět zamítnuty

• v roce 1960 se neúspěšně hlásila na bohosloveckou fakultu

• v letech 1960–1961 pracovala ve šlechtitelské stanici Sempra

• v letech 1961–1964 studovala na Střední zahradnické škole s maturitou v Praze-Krči

• v letech 1964–1980 se vrátila do podniku Sempra

• v letech 1980–1993 pracovala v podniku Vodní zdroje

• v roce 2020 jí vyšla kniha Heřmanův Městec – město mnoha profesí a významných osobností

Znárodňování v poválečném Československu probíhalo v několika vlnách. Již těsně po skončení války došlo k znárodnění majetku zrádců a kolaborantů, Němců a Maďarů, v říjnu na základě Benešových dekretů přešly do státní správy doly, velké průmyslové podniky, banky a pojišťovny a rok nato i kinematografie. Ačkoli nová ústava z května 1948 ještě proklamovala, že malé firmy zůstanou v rukách svých majitelů, realita byla naprosto odlišná. Koncem roku 1948 byla většina soukromníků tlakem státu donucena rozhodování se nad svým majetkem vzdát. Z nich pouze 3,5 % stále v té době soukromě podnikalo.

V čase nejtvrdšího politického tlaku, v roce 1953, kdy proběhla měnová reforma a pokračovaly politické procesy, se počet soukromých firem ještě snížil na úroveň 20 procent oproti roku 1948, a v době počínajícího uvolňování v šedesátých letech už soukromé podniky v Československu – na rozdíl od Polska a Maďarska – téměř neexistovaly.

Na pozadí těchto statistických údajů působí příběh soukromého truhláře pana Františka Brycha z Heřmanova Městce na Pardubicku a jeho dcery Marie, provdané Mannové, o to překvapivěji. Jejich životy a příběhy jsou spojené nejen rodinnými vazbami, ale i vztahem příčiny a následku, jak je chápala komunistická moc na malém městě.

František Brych se vymykal dobovým normám: nikdy neustoupil ze svých masarykovských ideálů a komunistickému režimu se nepodvolil ani pod tvrdým nátlakem. V době, kdy systém zlikvidoval veškeré soukromé podnikání a velká většina národa, a to včetně jeho městeckých kamarádů smýšlejících podobně jako on, podlehla a zdůvodnila si svoje selhání pragmaticky, on celý život proti komunistickému režimu vedl svoji soukromou válku. Následky jeho nekompromisního postoje pocítila především dcera Marie, na které se místní aparátčíci za otce mstili.

František Brych

Předkové z otcovy strany byli řemeslníci, z matčiny strany pocházeli z hospodářství, všichni žili v blízkosti Heřmanova Městce. Otec se narodil v roce 1895, matka byla o šest let mladší. Otec se vyučil u místního zámeckého truhláře Jana Křížka. Byl šikovný a zručný a měl i přirozený vztah ke dřevu. Tovaryšský list získal na základě závěsné skříňky – lékárničky, práce, která obdržela první cenu na heřmanoměstecké živnostenské výstavě v roce 1911. Když vypukla první světová válka, byl jako devatenáctiletý zařazen do vojenského pracovního tábora, později se už jako voják přes maďarský Eger dostal na italskou frontu. V bojích na Piavě byl raněn, ale přežil. Po ukončení války putoval pěšky s 21. pěším plukem z italského města Udine přes Alpy asi 100 kilometrů do Trevisa, odkud vojáky vlak odvezl do nově vzniklého Československa.

Marie Hovorková

Maminka pamětnice pocházela ze statku v blízké vesnici Dolní Raškovice. Jediná z pěti sourozenců studovala, dobře se učila. Dokončila dvouletou Obchodní akademii v Chrudimi, což tenkrát něco znamenalo. Uměla dobře německy, krásně kreslila a snadno se učila. Krátce pracovala v Chrudimi u obuvnické firmy Popper a potom v Praze u firmy Žáček – koření všeho druhu v Růžové ulici jako cizojazyčná korespondentka. Dokonce se dálkově prostřednictvím rádia přihlásila do kurzů ruštiny. „Byla jazykově nadaná,“ říká o své mamince Marie Mannová.

Otcovo truhlářství prosperovalo

František a Marie se vzali 1. října 1922 v katolickém kostele v blízkých Svinčanech. Původně byli oba z katolických rodin, ale přestoupili do nově vzniklé Církve československé, stejně jako mnozí další, kteří chtěli demonstrovat svoji podporu Československé republice. Nastěhovali se do domu, ve kterém dodnes bydlí rodina jejich dcery, a otec začal budovat svoji truhlářskou živnost. První dílnu měl v dnešní kuchyni, a protože byl pracovitý a zručný, brzy si vybudoval stálou klientelu, měl spoustu zakázek, a proto bylo třeba vybudovat větší pracovní prostor.

Na pozemku u domu si postavil velkou dílnu i se strojovnou a vybavil ji kvalitními stroji ze švédské oceli. Konkurence ve městě byla velká, přesto otcovo truhlářství prosperovalo a objednávky přicházely nejen z regionu, ale až z Prahy nebo ze Slovenska. Jeho zálibou byla hudba a myslivost. Byl společenský, snadno navazoval kontakty, dařilo se mu. Maminka otci pomáhala – nejen s účetnictvím, ale i s výběrem barev a návrhu výrobku. „Měla dobrý vkus,“ říká Marie Mannová. Oba rodiče spolupracovali, doplňovali se.

Rok po svatbě se jim narodila dcera Vlasta. Bohužel během studia v prvním ročníku Odborné školy pro ženská povolání v Chrudimi onemocněla tuberkulózou, a třebaže pro ni rodiče dělali maximum, zařídili jí mimo jiné pobyt v četných plicních sanatoriích, v necelých 18 letech zemřela. Pro rodiče to byla strašlivá rána. „Maminka se s tím nikdy úplně nevyrovnala,“ dodává pamětnice.

Ve stejném roce 1941 získal otec svůj mistrovský list truhlářský, což znamenalo, že mohl vést a vychovávat učně a užívat titul mistr truhlář.

Matka i Vlasta cvičily v Sokole, otec už od mládí také. Všichni tři se zúčastňovali sokolských akcí, sletů a dožínek. Otec navíc více než 20 let hrál v místní dechovce – zpočátku jako flétnista, později přesedlal na barytonovou baskřídlovku. Byla to výjimečná amatérská kapela, kterou si zvaly ostatní sokolské obce, i ty z větší vzdálenosti. V letech 1952 až 1954 sepsal František Brych Kroniku Hudebního odboru Sokola v Heřmanově Městci.

Najdeme tu i zápis, jak cestoval s kamarády do Prahy na pohřeb prezidenta Edvarda Beneše. Dne 10. září 1948 nebylo snadné dojet do Prahy autem. SNB zastavovala a vracela každého, kdo jel na pohřeb, i na malých zapadlých silničkách. Přes obtíže se jejich autu podařilo do Prahy dostat. Zůstali dva dny, aby viděli rakev se zesnulým. V kronice se dočteme i o tom, jaká byla v Praze atmosféra, kolik lidí bylo v ulicích, že připochodovaly milice s puškami. 

Několik stránek věnuje otec Marie tomu, jak se revoluční změny po únoru 1948 projevily v heřmanoměsteckém Sokole. Ve volbách byl František Brych 45 hlasy z 52 přítomných opět zvolen do výboru, ale komunistický Revoluční výbor rozhodl, že volby jsou neplatné. Následně byl po 38 letech členství ze Sokola vyloučen. Všesokolského sletu v tomtéž roce se zúčastnil pouze jako divák, a jak mu při tom bylo, píše opět v kronice. Celá Kronika hudebního odboru Sokola v Heřmanově Městci je dostupná na internetových stránkách.

Kdybych byla kluk, byl by ze mě truhlář

Marie byla takzvané “vymodlené“ dítě. Narodila se tři roky po smrti Vlasty, po maminčině náročné, drastické léčbě. Otci bylo 49 let, matce 46 let. „Mohli vlastně být mými prarodiči,“ říká Marie a pokračuje: „Rodiče se o mě báli a otec mě trochu rozmazloval. Byla jsem s ním víc naladěna na stejnou vlnu, rozuměli jsme si víc, i beze slov. Ráda jsem chodila za ním do jeho dílny, věděla jsem, co je hoblík, dláto, pilník. Kdybych byla kluk, byl by ze mě truhlář. Neměla jsem vrstevníky na hraní, všichni bratranci a sestřenice byli dospělí. Ráda jsem chodila do školy, dobře jsem se učila, ale neuměla jsem se kamarádit. Byla jsem jiná.“

Ve škole ji bavil dějepis a zeměpis, s matematikou a fyzikou měla potíže a chemie ji nebavila. Hodně četla, byla výrazně humanitně zaměřená. Jak sama říká: „Ačkoli rodiče byli sokolové, já jsem byla šíleně nemotorná. Nenaučila jsem se šplhat, neuměla jsem plavat, nechodila jsem bruslit, lyže jsem neměla a lyžovat jsem se nenaučila. Ale měla jsem hezké dětství.“ O prázdninách začala Marie poznávat Prahu. Jezdila k otcovu bratranci a jeho ženě, elegantní dámě, se kterými chodila do divadel a poznávala jejich přátele, významné lidi tehdejšího uměleckého světa. Získávala nové impulsy, inspirace, otevřel se jí úplně jiný prostor.

Část léta trávila s maminkou na samotě v hájovně u vesnice Polom. Chodily na borůvky a jiné lesní plody. „Bylo to 14 šťastných dnů,“ vypráví Marie Mannová. Svetr, který jí tam maminka upletla, má dodnes.

Srovnám si to s vámi, až to jednou praskne

Jak je uvedeno v heřmanoměstecké kronice, v roce 1952 se v Heřmanově Městci konal lidový soud se 14 převážně místními lidmi obviněnými z toho, že jako protistátní skupina vytvářeli letáky. K výslechům, které se konaly v sokolovně, měli přístup pouze dělníci na zvláštní vstupenku, k soudu už mohl přijít kdokoli. Mezi obžalovanými byli lidé nejrůznějších profesí a vzdělání – vysokoškoláci, kněží, středoškoláci, řemeslníci, dělníci. Vynesené tresty byly vysoké, od jednoho do 15 let v Jáchymově, u některých i peněžité tresty. V závěrečné řeči si soudce stěžoval na malou účast místních v prvomájových průvodech a nedostatečnou práci svazu mládeže. „Byla to šílená doba,“ dodává Marie Mannová.

Rok poté nastaly problémy se sousedem. Zpočátku to byl soukromý zahradník, později se z něj stal dělník a horlivý komunista. S Františkem Brychem měl napjaté vztahy. To, co vypadalo jako sousedská hádka, přerostlo v napadání a třídně vyhrocený spor. Pan Šindler nazval souseda reakcionářem a vydřiduchem, pan Brych mu měl údajně říct: ‚Srovnám si to s vámi, až to jednou praskne.‘

Následovala domovní prohlídka z důvodu „hromadění zásob“. Dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti a paní z Městského národního výboru (MNV) u Brychů všechno zotvírali, zpřeházeli a vyhotovili písemný závěr, že „nic nebylo nalezeno ani poškozeno“. Pan Brych byl předvolán k soudu a obviněn z trestného činu útoku proti skupině obyvatel. Byl odsouzen na měsíc vězení s ročním podmíněným odkladem a k zaplacení soudních výloh. Měl vlastně štěstí, že do vězení nastoupit nemusel. Rodiče se u vědomí možných budoucích potíží rozhodli převést dům na tehdy devítiletou Marii.

Všichni ve třídě byli v Pionýru

„Ve třídě jsem jako jediná nebyla pionýrka, což mě ocejchovalo. To naši nedovolili a pamatuju si, že když byl 1. máj nebo takovéto slavnosti, jak já jsem těm holkám ten pionýrský šátek záviděla. Ale naši nepovolili, takže pionýrka jsem nebyla. Já si toho tátova přístupu vážím, on byl zásadový. On měl svoje ideály a představy a přes to nejel vlak. A udržet si je v té době padesátých let, to bylo nesmírně těžké. Tím jsem se vymykala.“

O názorech Františka Brycha na panující komunistický režim se v Heřmanově Městci vědělo. Být tolik na očích a vymykat se, obzvláště na malém městě, od něj vyžadovalo odvahu a jistou zarputilost. Jeho přátelé volili kompromis nebo konformitu, možná z pohodlí nebo strachu. A v Heřmanově Městci bylo v padesátých letech jméno Brych synonymem revolty a odporu – stejně jako příjmení Brychová. Ačkoli byla Marie premiantkou třídy a svým zaměřením přímo směřovala k akademické dráze, všechno mělo být jinak. To už se psal rok 1958.

Už to bylo kritické 

Marie absolvovala osmou třídu základní školy a jako samozřejmost se nabízelo pokračovat v deváté třídě, která tehdy byla nově součástí jedenáctiletky, jež otevírala dveře k vysokoškolskému studiu. Tak viděla svoji budoucnost Marie i její otec, který si velmi přál, aby jeho nadaná dcera studovala. Nejprve bylo třeba zakončit osmiletou výuku závěrečnými zkouškami. Jelikož u zkoušek uspěla na samé výborné, bylo pro Marii i její rodiče obrovským zklamáním, když jim přihláška do deváté třídy přišla zpátky s tím, že nebyla přijata. Ředitel školy byl také zaskočen, protože měl z MNV potvrzeno, že by přijata být měla.

Otec okamžitě napsal odvolání a ředitel školy se dal odvážně do boje za změnu rozhodnutí. Nakonec se to podařilo a Marii k dalšímu studiu, soukromě se vzdělávat, přijali. Jako ostatní budoucí studenti odjela na chmelovou brigádu k Žatci. Po týdnu se na místě objevil rozzuřený otec – přišlo totiž další oznámení, že Marie do školy přijata nebyla. Byl konec srpna a v tu chvíli zbývalo málo času na jakoukoli odvetnou reakci. Místní funkcionáři ale už rozhodli a nic nepomohlo – ani dopisy, které pan Brych psal a posílal na MNV, na okresní národní výbor, na kraj, na ÚV KSČ a do prezidentské kanceláře. Dopisy má pamětnice schované a je jich plná tučná obálka. Odpověď na ně buď nepřišla žádná, nebo odmítavá, případně vyhýbavá. Rodiče intenzivní korespondencí nedosáhli vůbec ničeho.

„Ten rok, abych nebyla nezaměstnaná – protože když někdo vyšel z osmičky, buď musel jít do školy studovat, nebo někam do práce nebo na učňák – jsem se snažila. Jezdila jsem do Chrudimi do Obchodní akademie na kurs psaní na stroji, chodila jsem na těsnopis a ještě jsem vám vlastně neřekla, že jsem léta letoucí hrála na klavír. Chodila jsem nejdřív soukromě, pak do Lidové školy umění – tenkrát to byla hudebka, tak v tom jsem pokračovala, a soukromě na jazyky. Němčina, angličtina, francouzština. To bylo celý rok,“ vypráví Marie Mannová.

Za rok podala několik přihlášek – na jedenáctiletku do Přelouče (v okres Chrudim ztratila rodina důvěru), na hospodářskou školu do Pardubic a pro jistotu, kdyby byl problém se studiem, alespoň na učňovský obor do Tesly Přelouč. Nedopadlo ani jedno. Psal se rok 1959, zloba a zášť vůči úspěšnému soukromníkovi pokračovala. Mocní funkcionáři rozhodovali, jako by žili ve stalinských dobách čistek. „Už to bylo kritické,“ komentuje situaci Marie Mannová.

Stát se farářkou?

Když se mladá farářka Církve československé v Městci dozvěděla, jak frustrující a marnou anabázi za vzděláním už dva roky podstupuje dcera členů její církve, pojala plán, jak jí pomoci. Církev neměla dostatek farářů a režim rozhodně studium teologie nepodporoval. Nicméně na bohoslovecké fakultě existoval roční přípravný kurs, po jehož absolvování bylo možné zahájit vysokoškolské studium, aniž by uchazeč složil maturitu. Ačkoli byla Marie od dětství maminkou vedena k víře, váhala, protože si nebyla jistá, jestli by byla schopna být farářkou, pro kterou by práce byla posláním, a ne pouze povoláním. Přece jen se ale rozhodla připravit se pod vedením farářky na přijímací pohovor.

V Praze byla jednou z asi deseti uchazečů o studium a byla jediná, které komise na místě neřekla, že je přijata. V zamítavém dopisu děkana Husovy československé bohoslovecké fakulty ze září roku 1960 čteme otevřeně, jak ho mrzí, že ji nesmí přijmout, jak velice by si přál mít tak schopnou studentku a že ji nabádá, aby se za rok přihlásila znovu. Sám se opakovaně pokoušel intervenovat v Městci, ale marně. Marii bylo doporučeno, aby nejdřív manuálně pracovala a teprve potom se hlásila na studia. Zakopaný pes byl v Heřmanově Městci. „Dnes vím, že všechno bylo, jak mělo být,“ dodává Marie Mannová.

Poslední pokus

Po dvou letech čekání, kdy slevovala víc a víc z ambicí premiantky, už Marii zbývalo jenom podat žádost do Chrudimi na pracovní odbor. Předpokládalo by se, že se znalostí tří jazyků, těsnopisu a psaní na stroji se pro ni najde něco adekvátního. Byla jí nabídnuta práce v Botaně Skuteč, která měla pobočku v Heřmanově Městci, kde měla v továrně lepit boty. Naštěstí se rodičům podařilo dostat Marii jinam, do zdravějšího prostředí šlechtitelské stanice Sempra, kde se pěstovaly cibulovité a hlíznaté květiny. Byla to manuální práce s půdou, vše se tenkrát dělalo ručně. Z Marie se stala dělnice. Na druhé straně její spolupracovníci byli mladí lidé a od vedoucího – starého mládence a bývalého zámeckého zahradníka – se hodně naučila.

S klavírem pokračovala soukromě, ačkoli měla ruce nateklé a prsty méně ohebné. Na hodinách jazyků usínala únavou. Po roce práce v zahradnictví byl vedoucí první, kdo zvedl ruku, když se rozhodovalo, jestli dostane Marie povolení studovat na zemědělské mistrovské škole, obor zahradnický, v Praze-Krči. I závodní výbor ROH dal svůj souhlas. Teď už nebyla Marie živnostenského, ale dělnického původu, a místní MNV souhlasil. Najednou šlo všechno hladce. Škola měla svoje podmínky přijetí –tři roky vyučení a dva roky praxe. Marie je splnit nemohla, ale dostala výjimku a ke studiu ji přijali. Vysněná maturita s vyznamenáním se odehrála v roce 1964. Třem nejlepším studentům navrhla ředitelka, aby studovali na vysoké škole. Pro Marii přišla nabízená šance pozdě – rodiče už byli staří a nemocní, otec prodělal dvakrát infarkt, měli minimální důchod a představa pěti let mimo domov s rodiči ponechanými bez pomoci rozhodla.

Pozvánka na Hrad

Za prezidentování Antonína Novotného se stalo zvykem, že každoročně byli na Hrad zváni absolventi středních a učňovských škol, aby došlo k těsnějšímu sepětí vládnoucí garnitury s budoucími budovateli socialismu. I v roce 1964 byli ředitelkou SZTŠ vybráni dva nejlepší studenti, a jedním z nich byla Marie. Je zajímavé, že po letech otevřené opozice otec tentokrát dceři nebránil, aby se zúčastnila této kuriózní akce. „Jak by se asi na takové pozvání tvářili soudruzi z našeho MNV?“ myslela si tehdy Marie.

Z jejího popisu toho, co se ve Španělském sále na Hradě odehrávalo, je zřejmé, že cílem vlády bylo učinit na mladé lidi příznivý dojem, získat si je opulentní hostinou, ať už množstvím tehdy běžně nevídaného jídla, nebo přátelskou atmosférou, kdy se činovníci včetně prezidenta volně procházeli mezi studenty, nenuceně zapřádali hovory a v závěru dokonce došlo i na tanec. „Nevyužila jsem ani jedné z příležitostí, byla jsem pouhým divákem, ale představení to bylo pěkné,“ vzpomíná.

Honza

Na střední škole se Marie seznámila s Honzou, studentem posledního ročníku. Po maturitě vystudoval vysokou školu zemědělskou a jejich vztah pokračoval i v době, kdy po maturitě Marie pracovala krátce na umístěnku v zahradnictví kolínských komunálních služeb. Aby byla blíže svému Honzovi, který pokračoval na vysoké škole v Praze, a také aby si přece jen prodloužila studia, přihlásila se k dálkovému studiu angličtiny na Jazykové škole Praha. Kupodivu byla zařazena na ruštinu, tu vystudovala a ukončila státní zkouškou v roce 1967, kdy zároveň Honza ukončil svá studia promocí.

1. července 1967 se konala svatba na kolínské radnici a církevní obřad ve sboru Československé církve husitské. Dvě děti Marie a Honzy, Petra a Ondřej, už vyrůstaly v lepších časech, obě mají vysokoškolské vzdělání, možnost kamkoli cestovat a vedou si velice dobře.

Marie Mannová vzpomíná na rok 1968: „Pražské jaro bylo úžasné období, mohlo se nahlas říct téměř všechno. O to horší pak byl 21. srpen. V Sempře se konaly podpisové akce proti vstupu vojsk, roznášely se letáky. Normalizace byla postupná. Když manžel začal pracovat na externí kandidatuře, musel mít od uliční organizace KSČ povolení, které dostal s dovětkem, že se jedná o mladého ‚soudruha‘, u kterého je předpoklad, že vstoupí do strany. Což se nikdy nestalo. Schizofrenní situace z padesátých let se opakovala – nic neříkat mimo domov.“

Dvě pracovní místa

Po svatbě se Marie vrátila do Sempry na jinou pozici, už jako technik. 25 hektarů půdy plné květin zde připomínalo jakési malé Holandsko v Čechách. Pěstovaly a šlechtily se hyacinty, tulipány, lilie, gladioly, krokusy a další drobné cibuloviny, některé nově vyšlechtěné odrůdy se uplatnily i v Holandsku, takový měly úspěch. Ačkoli měl manžel nabídku změnit místo a pracovat pro Krkonošský národní park (KRNAP), Marie usoudila, že jako jediné dítě nemůže na stáří opustit rodiče, a tak zůstali Mannovi v Heřmanově Městci dodnes. V Sempře pracovala Marie 16 let, po druhé mateřské dovolené se ale podmínky v práci nepříznivě změnily, a proto se rozhodla dát výpověď.

Najít novou práci nebylo snadné, ale Marie osvědčila svoji houževnatost, píli a pracovitost. Vodní zdroje Praha, závod Bylany, kde pracovala následujících 13 let, jí přinesly mnoho nových výzev. Musela se naučit fungovat v úplně jiném prostředí – už to nebyla zahrada, ale technické pracoviště s 250 zaměstnanci, především muži. Z přípravy výroby přešla po čase na náročnou a zodpovědnou práci výrobní dispečerky.

Dnes

Rodiče pamětnice se bohužel změny režimu nedožili, tatínek zemřel v roce 1978, maminka v roce 1984. Marie je stále aktivní, zajímá ji mnoho věcí. Spolu s manželem Honzou vytvořili podrobný rodopis Mannovy a Brychovy rodiny, sahající až do 16. století. Maluje voskové batiky, svoje obrázky vystavuje, píše povídky a v roce 2020 jí vydal Spolek přátel Heřmanova Městce knihu Heřmanův Městec – město mnoha profesí a významných osobností. Vydání předcházel dlouhý průzkum v terénu a rozhovory s pamětníky.

Marie prošla archivní materiály, dostupné historické i novější místopisy, prošla detailně všechny ulice města, aby viděla, jak se změnily, či nezměnily domy a místa, kde žili a pracovali městečtí řemeslníci, zachytila životy důležitých obyvatel města. Touto popularizační studií nejen upozornila na potenciál Heřmanova Městce, ale ukázala i svůj vztah k němu, jenž přes všechna minulá příkoří, která její rodina ve městě zažila, zůstal kladný.