Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Marek (* 1929  †︎ 2022)

• narozen 4. března 1929 v Praze

• v letech 1940–1948 studoval na gymnáziu ve Velvarech

• roku 1945 založil ve Velvarech skautský oddíl

• v říjnu 1948 přikázán do tábora nucených prací v Kladně

• v roce 1952 odveden na vojnu k Pomocným technickým praporům

• v letech 1965–1970 vystudoval dálkově vysokou školu, obor zemědělský inženýr

• roku 1968 svolal sjezd bývalých příslušníků PTP

• vzpomíná na invazi v srpnu 1968

• pracoval v Koospolu nebo v podniku Velaz

• stál u zrodu Občanského fóra ve Velvarech

• v 90. letech kandidoval za ODS do Senátu i Poslanecké sněmovny

• zemřel 9. března roku 2022

Pavel Marek se narodil 4. března 1929 v Praze Miladě Jelenové a Josefu Markovi. Když mu byly dva roky, rodiče se rozvedli a on se s maminkou přestěhoval do Velvar k prarodičům. Nijak zásadně mu to prý nevadilo. Pavel jezdil za otcem do Prahy, ten mu kupoval drahé dárky, měl dva ježíšky. Ve Velvarech nastoupil do obecné školy a v roce 1940 se mu podařilo složit zkoušku na velvarské gymnázium. „Z dvou set nás přijali polovinu a jen třicet čtyři nás školu v roce 1948 dokončilo. Upřímně mě to tam nebavilo, učil jsem se špatně a neměl jsem školu rád. Snad jen tělocvik.“

Ani válečná léta Pavla Marka nezasáhla. Ve Velvarech byl klid a jeho zajímaly spíše fotbalové nebo hokejové zápasy, které sváděl s kamarády, než postupující fronta a válečná omezení. Vzpomíná si jen na dva židovské kamarády. Ten bohatší z nich uprchl s rodinou ještě před válkou do Ameriky, ten z chudších poměrů skončil v Terezíně.

Zavilý nepřítel lidově demokratického zřízení

Hned po válce se tehdy šestnáctiletý Pavel rozhodl založit ve Velvarech skautský oddíl. Na myšlenku ho přivedl kamarád, který za války utekl s rodinou z Podkarpatské Rusi, kde byl členem Skauta. „Když jsem šel nechat zapsat oddíl na Senovážné náměstí v Praze, kde bylo ústředí Junáka, museli ho registrovat na mého otce, protože jsem byl příliš mladý. S kamarády se nám ale podařilo uspořádat čtyři skautské tábory. Ten poslední už probíhal po ‚Vítězném únoru‘ v roce 1948 na schwarzenberském panství. Říkalo se totiž, že kníže dává skautům dříví na podsady zdarma. Než jsme tam ale dorazili, komunisté stačili knížeti pilu znárodnit a my jsme museli to dříví zaplatit. Z hájoven v lese nechávali sundávat schwarzenberské znaky a vyhazovali je, jeden mám dodnes schovaný.“

Rok 1948 byl bouřlivý nejen pro celou společnost, ale tentokrát i pro pamětníka samotného. Skaut záhy po jejich táboře zakázali, což Pavla nepřekvapilo. V červnu 1948 úspěšně maturoval na gymnáziu a doufal, že bude moci studovat práva. To už mu ale komunisté nedovolili. Nejen že vedl Skaut, který se otevřeně hlásil k demokratickým hodnotám a Západu, ale ještě byl předsedou místní lidové strany a rodiče měli obchod a komunistický režim je chápal jako kapitalistické vykořisťovatele. Místo na práva se Pavel Marek proti své vůli a bez jakéhokoliv soudu dostal 4. října 1948 do tábora nucených prací v Kladně-Dubí. Tam byl prvním politickým vězněm v době, kdy ještě tábory nucených prací nebyly režimem ani uzákoněny. Každý den je milice vodila na těžké šichty do kladenské Poldovky. „Nebyl jsem zvyklý takhle pracovat, takže to bylo tvrdé, ale člověk se tomu přizpůsobil. Jen do Vánoc tam přišly více než dvě stovky tzv. kopečkářů, lidí, kteří se snažili před režimem utéct za hranice. Mně asi až po půl roce přišel papír s odůvodněním, proč tam vůbec jsem: prý jsem zavilým nepřítelem lidově demokratického zřízení, zastáncem západní buržoazní ideologie, jsem nebezpečný veřejnosti a je nutné, abych byl izolován a převychován.“

V táboře strávil pamětník téměř rok, ale peripetie neskončily ani po návratu domů. Obtížně sháněl práci, a když přece jen nějakou našel, byla obvykle podřadná. „Můj táta, protože pracoval v pražské železářské, tak měl nějaké styky a dostal mě do Libčic do šroubárny jako plánovače. Ale za čtrnáct dní přišel posudek, zavolal si mě předseda strany a říkal: ‚Heleďte, tady můžete dělat jedině nádeníka, tady nemůžete být v kanceláři.‘ Pak mi jeden známý sehnal místo v Tesle také v kanceláři. Tam jsem zůstal půl dne a za půl dne přišli, že můžu jedině do skladu. Tak jsem pracoval ve skladu.“

Tobě se to tu chechtá

V roce 1950 dovolili komunisté Pavlu Markovi studovat vysokou školu. Kamarád ho přemluvil, aby se přihlásil na veterináře, když ho tak baví akvarijní rybičky. Zkoušky udělal a dva roky řádně studoval. Pak ale dostal povolávací rozkaz na vojnu na Slovensko k Pomocným technickým praporům. Stavěl silnice a v Karviné rubal uhlí. Domů směl na tři dny v roce, přičemž jen cesta zabrala celý den. Když se pak po více než dvou letech vrátil a chtěl nastoupit zpět do školy, řekli mu, že už mu studium po takové době nemohou obnovit. Pavel Marek pracoval v podniku zahraničního obchodu Ferromet, kde se seznámil se svojí ženou.

V roce 1957 se poprvé oženil a v roce 1961 se mu narodila dcera. S manželkou bydleli v Jinonicích, kde měli její rodiče pekárnu. Tu jim komunisté znárodnili, dům naštěstí ne. Manželský slib věrnosti ho ale příliš netížil a v roce 1965 se se ženou kvůli nevěře rozvedl. V témže roce se mu podařilo nastoupit k dálkovému studiu vysoké školy, obor zemědělský inženýr. Komunisty neměl rád, a tak byl nadšený z všeobecného uvolnění v době Pražského jara. V létě svolal na Žofín sjezd bývalých pétépáků a o pár měsíců později byl rád, že ho za to nezavřeli. Když 21. srpna 1968 překročila hranice republiky vojska Varšavské smlouvy, vzbudil ho za hukotu letadel spolubydlící s tím, že to jsou sovětští okupanti. Protisovětské protesty ve Velvarech probíhaly spíše umírněně, kluci psali na zdi hesla, jako například ‚Brežněv se zbláznil‘, ale nic víc se nedělo. Pavel Marek vzpomíná, jak si ho zavolali na národní výbor, kde seděl předseda s hlavou v dlaních a plakal. „Chechtal jsem se mu a on mi povídá: ‚Tobě se to tu chechtá, tys jim nikdy nevěřil, ale já jsem jim věřil!‘ Spousta lidí byla zklamaná.“

V roce 1970 Pavel Marek úspěšně absolvoval vysokou školu a zaměstnání sehnal v podniku zahraničního obchodu Koospol, kde měl na starosti prodej koní do zahraničí. Jednou se na ně přijel podívat i jistý plukovník Müller, ze kterého se vyklubal šéf vozatajů anglické královny. „Prováděl jsem ho po hřebčíně v Kladrubech, sedli jsme si a on mě pozval do Anglie. Za nějakou dobu přišla oficiální pozvánka do Londýna, a to v době, kdy mě komunisté nepustili pořádně ani do Polska. Moje druhá žena ale vyhádala výjezdní doložku, sice nakrátko, ale přesto jsme jeli. To se psal rok 1974. Müllera jsem tam skutečně vyhledal a on nás pozval do své vily hned vedle Buckinghamského paláce, několik dní nás hostil, provezl nás Oxfordem, Cambridgí. S královnou se mi ale setkat nepodařilo.“

V té době už se pamětníkovi dařilo pracovně mnohem lépe. Zaměstnání sehnal například v podniku Velaz, kde dělal obchodního náměstka a se zakázkami jezdil do Francie.

Čekal jsem na to čtyřicet let

V roce 1988 se pamětník seznámil se svojí třetí ženou, se kterou je dosud. Už společně se účastnili demonstrací v rámci Palachova týdne a v listopadu 1989 také velkých demonstrací na Letné a Václavském náměstí. Pád komunistického režimu vnímal Pavel Marek jako velkou výhru, čtyřicet let se na to těšil a už nedoufal, že se toho někdy dožije. Ještě téhož roku se stal předsedou bývalých příslušníků PTP a na 17. února 1990 svolal velký sjezd na pražské Výstaviště. Pozvání přijalo téměř čtyři tisíce lidí.

Pavel Marek se v roce 1990 ve Velvarech zapojil do činnosti Občanského fóra a snažil se o obnovení místního skautského oddílu, ale nepodařilo se mu sehnat nikoho, kdo by se vedení ujal, a sám už se na to ve svém věku necítil. O pár let později kandidoval za ODS do Senátu i do Poslanecké sněmovny, ale ani v jednom případě nebyl zvolen. Jeho žena to prý komentovala slovy: „Stejně bys tam spal!“ Pavel Marek dodnes žije ve Velvarech a mladým lidem vzkazuje jediné: „Važte si toho, že jste se narodili v demokracii a že už nemusíte poslouchat řeči prvního tajemníka!“